Jak to bylo doopravdy - 2.část

11. března 2013 v 14:32 | Spyro |  Jak to bylo doopravdy

Prosinec 1994

Už to byl týden. A přesto se jeho city nezměnily...

Draco seděl na lavičce na jedné z chodeb v Bradavicích a přemýšlel, když zaslechl její hlas - Hermionin. Zněl rozrušeně a tak vstal a nenápadně šel za ní. Když byl dostatečně na doslech, opřel se o stěnu a zaposlouchal se.

"Přece si to musíš pamatovat!" říkala se zoufalým podtónem.

"Já ti říkám, Hermiono, že jsem hned po naší hádce odešel do postele. Říkám ti to celý týden - nic jsem nepil a nic jsem nedělal! Vážně!" oponoval jí Ron se stejně zoufalým hlasem. Ozvala se slabá rána, jak Hermiona přitiskla Rona pevně ke stěně.

"Podívej se mi do očí! No tak! Přece si na to musíš vzpomínat! Bylo to venku, na pozemcích!" Už na něj křičela. Její zoufalý hlas vyvolával v Dracovi smíšené pocity. Jistě věděl jen to, že je nejvyšší čas odejít. Ale přesto tam zůstal stát a poslouchal. Chtěl vědět, jak to dopadne.

"Naposledy ti říkám, že jsem s tebou nespal Hermiono! To bych si pamatoval!" řekl Ron rozzuřeně a odstrčil ji od sebe."Nevím, jak moc jsi byla opilá a co všechno se ti zdálo, ale já ti naposledy říkám, že ať to bylo cokoli, se mnou to nebylo!" teď už taky skoro křičel. Draco jen slyšel kroky a pak nastalo ticho, které po chvíli protnul jeden její vzlyk. Následovaly další, až se Hermiona rozplakala. Draco horečnatě přemýšlel, co by měl v tuhle chvíli udělat. Jen tam tak chvíli stál, než se rozešel rozhodnutý kolem ní projít. Jak kolem ní procházel, zastavil se a pozoroval ji.


"Komu mám poslat kytici růží, Grangerová?" zeptal se s mírně pošklebným podtónem, ale v jeho hlase by člověk, který s ním trávil čas, poznal, že to není ten typický tón, jakým s ní vždy mluvil.

"Odprejskni Malfoyi," řekla plačtivě, ale i u ní to nebyl ten typický bojovný tón. Pravděpodobně si vybavovala minimálně to, jak spolu seděli na schodech. Ještě chvíli tam jen tak stál a nic neříkal. Hlavou mu běhalo spoustu možností, co by mohl teď udělat. Ona jen zírala před sebe. Nakonec namáhavě vstala, otřela si oči a podívala se na něj. "Hodláš tu celý den jen tak stát?" zeptala se ho jakoby nic. Bez nenávisti v hlase.

"No vlastně jsem měl namířeno do Společenské místnosti," řekl popravdě a pomalým krokem se rozešel pryč. Cítil v zádech její pohled, ale neotočil se.

"Počkej!" zavolala z ničeho nic, doběhla ho a položila mu ruku na rameno. "Už týden mě tíží jedna otázka a myslím, že ty bys mi mohl dát odpověď, kterou hledám." Draco nic neříkal, pouze naklonil hlavu jejím směrem a čekal, co řekne dál."Pamatuješ si, jak jsme spolu seděli na schodech a pili tu ohnivou whisky?" Přikývnul. "A nepamatuješ si, co se dělo dál? Jestli jsem s někým neodešla?" zeptala se s nadějí v hlase. Všechny mozkové závity mu pracovaly naplno, dával si s odpovědí na čas.


"Udělalo se ti zle a tak jsem tě doprovodil na pozemky. Pak jsem odešel spát," zalhal. Sám nevěděl, proč. Vykroutil své rameno z jejího sevření a rozešel se pryč.

Duben 1995

Už to byly čtyři měsíce od chvíle, kdy se Draco Malfoy změnil. Jeho přátelé, ani nepřátelé nic nezpozorovali, ovšem byla tu další změna, kterou nikdo nepostřehl. Často ho pozorovala Hermiona Grangerová. Od jejich rozhovoru na chodbě se po něm dívala často, jakoby doufala, že tak získá zpět ztracené myšlenky, ještě ke všemu zkreslené alkoholem. Věděl, že je chytrá, ale neodvažoval si ani doufat, že by si vzpomněla, co se ten večer událo.
Až do chvíle, kdy si ho jednou odchytla na vylidněné chodbě.

"Malfoyi, potřebuji se tě ještě na něco zeptat," oznámila mu a tím ho zastavila v jeho chůzi. Povzdychnul si.

"Grangerová, já si vážně nepamatuju, co bylo dál, dej mi konečně pokoj. Jsi jako osina v zadku," řekl co nejunavějším tónem a pokusil se jít dál svým směrem. Zastavila ho rukou a zamračila se.

"Jak víš, že chci mluvit o… To je jedno, prostě mě nech mluvit," zhluboka se nadechla, patrně se na tuhle chvíli připravovala psychicky delší dobu. "Takže ty tvrdíš, že jsi od odchodu na pozemky šel spát." Řekla klidným hlasem a na vteřinku se odmlčela. "Víš, je tu reálná šance, že…" Zase se odmlčela a pozorovala ho. Draco se snažil udržet si svůj znuděný obličej, ale jeho srdce pomalu, ale jistě zrychlovalo tempo. "Ví to!" Blesklo mu hlavou a rychle přemýšlel, jak jí její logickou a pravdivou myšlenku od-argumentuje. Její zorničky se rozšířily. Poznala na něm změnu. "On to ví!" blesklo hlavou i jí a potlačila slzy, které se jí okamžitě nehrnuly do očí. V těch pár vteřinách ticha, které se jim oběma zdály jako věčnost, Hermiona horlivě přemýšlela.
Teď, když jí došla pravda, nebyla si jistá, jestli chce mít potvrzené, že má pravdu. Bylo jí ostudou už jen to, že se to stalo tak brzy. Chtěla počkat na toho pravého, chtěla si to užít, chtěla na to vzpomínat celý život. A tohle přání bylo v jediném večeru pryč.

Ještě chvíli na něj jen tak zírala. Poté se jí do očí nahrnuly slzy, které celou dobu potlačovala. Sklopila pohled a utekla. Draco se za ní díval a srdce se mu svíralo úzkostí. "Proč?" zeptal se sám sebe, posadil se na zem a hlavu složil do dlaní. Těžko byste hledali věrnější podobiznu zoufalého člověka.

Únor 1997

Seděl v komnatě nejvyšší potřeby a přemýšlel. Přemýšlel, jak opravit tu starou skříň. Plán to byl geniální, nicméně nevěděl, jak jej provést. Najednou se do komnaty kdosi vřítil. Draco rychle skočil za onu skříň a doufal, že si ho příchozí nevšimne. Když uviděl, kdo přišel do komnaty, tiše zavrčel, ale i přesto v tom bylo překvapení. Byl to Harry Potter. V rukou nesl jakousi knížku a roztěkaně se rozhlížel. Nedaleko skříně stála polička s bustou. Harry k ní okamžitě vyběhnul. Knížku dal do skříně a bustu začal zdobit. Nejprve paruku, poté na ni nasadil modrou korunku s havranem a jak rychle přišel, tak taky odešel. Draco pomalu vyšel zpoza skříně a rozešel se ke skříňce, chtěl vidět, co tam Harry schovává tak důležitého.

"Malfoyi?" ozvalo se za ním. Draco se překvapeně otočil a stanul tváří v tvář Hermioně.

Byla to trapná, dlouhá chvíle ticha. Delší než všechny přechozí, které oba zažili. Pořádně spolu od té události ve čtvrtém ročníku nemluvili. A ani teď ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct, nebo udělat.

"Grangerová," odpověděl Draco, aby přerušil tu dlouhou šňůru ticha. Ovšem to se mu nepovedlo, dál jen stáli. Kdyby byly myšlenky viditelné, určitě by si každý myslel, že se oběma kouří z hlavy. Tolik myšlenek na dva obyčejné kouzelníky.

"Co tady děláš?" zeptala se po chvíli a nejistě přešlápla na místě. Draco z toho gesta usoudil, že by nejradši odešla, ale potřebuje tu něco vyřídit.

"Co ty tady děláš?" oplatil jí a založil si ruce na prsou. Pobaveně pozoroval její obličej, jak se jí v něm během těch pár chvil mihlo tolik výrazů a emocí. Začalo to výrazem vzdorovitým a nadechnutím k protestům, který měl oponovat že ona se ptala první, ovšem pak svá myšlená slova neřekla a vzdorovitý výraz vystřídal zamyšlený. Ten, který měla vždy, když ji něco napadlo. Následně se jí ve tváři objevilo mírné pousmání, které by jen tak někdo nezachytil. Nápad byl zanalyzován a připraven k použití.

"Vlastně, hledám tu jednu učebnici," začala a přešla opatrně, pomalým krokem blíž k Dracovi. "Myslím, že si můžeme být vzájemně užiteční," pokračovala, až se ve svém pomalém kroku dostala naproti místu, kde stála předtím - za Draca. Ten se neotočil, jen zíral před sebe a přemýšlel, co za učebnici to může být a proč on by jí mohl být užitečný. Pak si vzpomněl na Pottera a zamyslel se, jestli nemá na mysli zrovna tuhle knížku, tedy učebnici. Mohla samozřejmě myslet jakoukoli jinou knihu, ne, že by jich tu nebylo několik tisíc, ale když řekla, že by jí mohl pomoct, jinou knížku tedy myslet zaručeně nemohla. Pravděpodobně jí došlo, že je tu Draco už delší dobu a tak musel Harryho příchod, odchod i počínání vidět. Z čehož pro Draca vyplynulo, že Hermiona Harryho sledovala, jinak by buď přišli společně, nebo by se tu objevila později, ne bezprostředně po něm hledající učebnici poté, co Potter jednu schoval. Na té knížce muselo být něco zvláštního. "Takže už víš, co myslím," řekla přesvědčeně a Draco se překvapeně otočil. Poznala z jeho gest že poznal, o čem mluvila a přitom k ní stál zády. Ve tváři mu hrál úsměv, nejenom z tohoto poznání, ale i z toho, že vycítil možnost slovně si s ní pohrát.

"Možná," řekl neurčitě a nenuceně se o skříň opřel. "Přijde na to, co za to," zarýmoval si, téměř ta slova zanotoval a čekal, čím může být podle jejích vlastních slov prospěšná ona jemu. Pousmála se, přešla k němu a zašeptala.

"Myslím, že bys nebyl rád, kdyby se tvoji kamarádi dozvěděli o našem malém tajemství." Tón, který použila, zněl, jakoby vytáhla eso z rukávu. Také se k ní naklonil a zašeptal.

"Myslím, že ti tvoji kamarádi by z toho také nebyli nadšení," oponoval jí a o krok od ní odstoupil. V její tváři se zračil šok, který následně vystřídal vztek. Asi nečekala, že by jeho inteligence dosahovala takové míry, aby jí dokázal takto odpovědět. Nebo že by rozhodně toto nepoužil. Zase nastala chvíle ticha.

"Dobře," řekla nakonec poraženě a zvedla ruce v gestu vzdávání. "Co chceš za tu informaci? Mám galeony, mám vypracované úkoly, mám přísady do lektvarů…" Vyjmenovávala, ale Draco vycítil další příležitost - tentokrát pro něco jiného. Cenu si vybral už dávno. Už tenkrát ve čtvrtém ročníku. Přišel k ní a pousmál se. Byl o dobrou půl hlavu vyšší jak ona.

"Nechci galeony, ani úkoly, ani přísady…" Řekl jen a umlčel její 'Tak co tedy?' ukazováčkem, který jí položil na rty. "Chci jen jedinou věc. Chci, abys mě políbila. Teď a tady. Ještě jednou, než se naše cesty nadobro rozdělí a my se zase budeme tvářit a chovat jako nepřátelé," řekl až téměř prosebným tónem a pozoroval ji. Ve tváři se jí zračil šok. "A chci, abys to udělala bez toho, abys šeptala Weasleyeho jméno," dodal, ovšem tentokrát vyčerpaným tónem. Doteď ho mrzelo, že ona nemá žádný zážitek s ním, protože ten jediný si nepamatovala a ačkoli si něco vybavovala, nebyl to Draco, kdo ve vzpomínce figuroval po jejím boku.

Hermiona ještě chvíli stála, než nakonec přikývla. "Dobře. Jeden polibek," řekla a rychle se k němu naklonila, jakoby to chtěla mít rychle za sebou. Draco si povzdychnul a uchopil její tvář do dlaní, čímž její pohyb zastavil.

"Nejsem tak špatný, jak si myslíš," navázal na předchozí mluvu a naklonil se k ní. "Možná nosím příjmení Malfoy a možná jsme měli nějaké roztržky a možná nemám kouzelníky z mudlovských rodin v lásce," na chvíli se odmlčel a zastavil se kousek od jejích rtů. Díval se jí do očí. "Nicméně všechna tahle… fakta… se pozměnila. Jednou večer v devadesátém čtvrtém před vánoci. Tenkrát…" Zase se na chvíli odmlčel, přemýšlel jak pokračovat, aby ji nevyděsil, nebo neodehnal. Ale ona se na něj dívala a pozorně poslouchala. Nevypadala vyděšeně, spíš překvapeně. "Tenkrát jsem potkal jednu dívku z mudlovské rodiny, víš? A tenkrát večer, tenkrát večer se všechny moje názory změnily. Už jsem tu dívku znal delší dobu, ale tenkrát jsem poznal její skutečný šarm a intelekt. Tenkrát jsem se do ní bezhlavě zamiloval a nebyl jsem schopný se toho prokletí zbavit. Ani teď, v tuhle chvíli, nedokážu odolat její vzpurnosti a tvrdohlavosti. Tomu, jak musí mít všechno, co chce i za cenu, kterou jsem si vyžádal," řekl a dál už na nic nečekal. Jemně se k ní naklonil a přitiskl své rty na její. Čekal, že se po chvíli odtáhne, ale Hermiona to neudělala. V hlavě měla zmatek, nechápala, že si toho za celou dobu nevšimla. A nevěděla, jak se v takové situaci zachovat. Přesto se nechala unášet pocity, které ji v tuto chvíli zaplavily a polibek Dracovi oplatila. Obmotala mu ruce kolem krku a užívala si to. Dlouho nezažila takový pocit klidu a porozumění, kterého se jí v tuto chvíli dostávalo. Jestli se v Dracovi něco pohnulo před dvěma lety, teď se to pohnulo v ní. Draco se pomalu odtáhnul a pozoroval ji. Chvíli ho pozorovala. V jejím těle probíhala hádka mezi srdcem a myslí. Ovšem srdce nakonec vyhrálo a ona se naklonila, aby si ukradla ještě alespoň jeden polibek. Do svých pocitů se oba vpili celou svojí myslí. Jemně jí sundal hábit. Ona jemu sáhla rukama pod tričko a pohladila ho po hrudi.


Po jisté chvíli oba skončili na podlaze, bez starostí, bez pravidel, bez oblečení. A na knížku, kvůli které tohle celé začalo, si ani jeden z nich nevzpomněl.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx