35. konec

11. listopadu 2012 v 19:18 | Pouli |  Zápisky z Bradavic

Velká síň byla ten večer slavnostně vyzdobena. Nádobí se blýskalo ještě více, než obvykle a na jeho vyleštěném povrchu se odráželo světlo tisíce svící, které levitovaly nad hlavami studentů. Profesoři seděli u hlavního stolu, čelem ke studentům, a všichni se příjemně usmívali. Dokonce i ti nepřísnější se těšili na dvouměsíční prázdniny a s nimi spojený odpočinek od učitelských povinností a pokřikujících natvrdlých studentů.


Přesně v sedm hodin povstala ředitelka McGonagallová, aby promluvila několik slov. Nemusela si vyžadovat ticho. Celá Velká síň umlkla, jakmile ji zaregistrovala. "Dobrý večer. Než se pustíme všichni do jídla, musím věnovat chvíli pár organizačním věcem. Nejprve bych všem ráda připomněla, že spěšný vlak odjíždí do Londýna zítra přesně v deset hodin dopoledne z Prasinek. Doporučovala bych vám proto dnes večer už příliš neponocovat. Vlak na nikoho nečeká." Při svých posledních slovech ředitelka probodla několik studentů přísným pohledem.

"Ty z vás, kteří cestou na večeři minuli velké hodiny s body, jistě zajímá jak dopadl souboj o školní pohár," pokračovala. "S radostí vám oznamuji, že vítězem se stal Mrzimor s celkovým počtem sedm set dvanáct bodů. Velmi dobrá práce."

V síni se na okamžik rozprostřelo překvapené ticho, načež celý mrzimorský stůl propukl v nadšený jásot, ke kterému se váhavě přidávali i studenti ostatních kolejí.

"Tak tohle jsem tedy nečekal," řekl Albus svým kamarádům a tleskal přitom Mrzimoru. "Ale zasloužili si to. Nevyhráli už... Kolik let vlastně?"

"Deset," spočítala rychle Rose. "Je takové přísloví: Tichá voda, břehy mele. Myslím, že Mrzimor se na to hodí. Celý rok jsem kontrolovala body Havraspáru a hlídala si Zmijozel a jejich naschvály. Ale úplně jsem přitom zapomněla, že existuje nějaký Mrzimor."

"To je...," chtěla něco dodat i Zoe, ale byla přerušena Bobbyho nadšeným pískáním těsně vedle svého ucha. Raději si proto uši zacpala.

Bradavická ředitelka pozvedla ruce a opět je nechala mírně poklesnout, aby si znovu vyžádala ticho a zklidnila ovace v síni. Po několika vteřinách a výkřiku: TICHO!! z řad studentů se dočkala.

"Gratuluji Mrzimore. Věřím, že příští školní rok se vrhnete do studia se stejnou vervou jako letos a pokusíte se držbu poháru obhájit." Slova ředitelky provázelo zuřivé přikyvování studentů u mrzimorského stolu.

"Chtěla bych se dnes rozloučit se studenty sedmých ročníků a popřát jim mnoho štěstí v jejich budoucím životě mimo zdi této školy. A na vás ostatní se budu těšit opět příští rok. Ale teď už vám přeji dobrou chuť."

Na stolech se kouzlem objevila doslova hostina. Domácí skřítci se opět překonali. Stoly se prohýbali pod spoustou nejrůznějších pochoutek. Byly tam ledvinky, bramborová kaše, puding, uzenky, koláče, polévka, nákyp, hrášek, hovězí, rýže, vajíčka, nakládaná zelenina, pečené brambory a dort a spousta dalších lahůdek. Studenti i profesoři si nabrali plné talíře jídla a pak jen jedli a mluvili, a když vše snědli, znovu si nabrali plné talíře a mluvili a jedli, a tak stále dokola, dokud nebyli plni k prasknutí a nepřipadali si jako soudky. Po večeři se odvalili do svých ložnic a spokojeně se zavrtali do peřin a nechali si zdát o všem, co ten rok v Bradavicích zažili.

Ne tak Rose a Zoe. Obě dívky potichu sešly do klučičí ložnice, kde už na ně čekali Albus, Bobby, Chris a Ian. Měli připraveny masové koláčky a dýňovou šťávu, kterou si už předem odpoledne vypůjčili v kuchyni.

"A oslava na konec školního roku může začít!" zvolal nadšeně Chris a pozvedl jeden pohár k přípitku. Ostatní ho napodobili.

"Už nám zbývá jenom jeden poslední rok v Bradavicích," poznamenal smutně Ian.

"Alespoň ten. Můj bratr James už se sem nikdy nevrátí," připomněl Albus.

"Kluci, nalaďte veselejší tón," pobídla je Zoe. "Tohle je oslava. Před námi jsou dva měsíce bez knih, učení a zkoušek."

"A bez kouzel," poznamenal Bobby věcně. K tomu neměla Zoe, co dodat a i ji začala přepadat podivně melancholická nálada.

"Ale dnes jsme ještě v Bradavicích. A je to poslední večer. Tak se pojďte bavit!" zvolala Rose s nucenou veselostí.

"Ty se taky umíš bavit. A bez knih?" zeptal se Chris nevěřícně.

"Jasně, že umí," potvrdil Albus.

"Tak to dokaž," vyzval Rose Chris. "Půjdeme závodit do Nekonečné chodby."

Nekonečná chodba se nacházela ve čtvrtém poschodí hradu. Byla dlouhá tak, že když jste stáli na jednom jejím konci, neviděli jste, co se děje na druhém. A to ani když jste si nasadili brýle. Studenti mezi sebou občas vtipkovali, že chodba prochází dvě časové pásma. Zatímco na začátku bylo poledne, na konci hodiny ukazovaly teprve jedenáct dopoledne. Proto Nekonečnou chodbu občas nazývali také Bradavický obraceč času nebo cesta do minulosti.

Nekonečná chodba vznikla krátce po slavné bitvě o Bradavice a následné rekonstrukci hradu. Po opravě čtvrtého podlaží si několik stěn uvědomilo jak je krásné být opět v jednom kuse, narozdíl od existence v podobě prachu či v lepším případě hromadě suti, a odstěhovalo se do bezpečnějších míst. Na ty nejopuštěnější části hradu. Ostatní stěny na čtvrtém patře se pokusily jejich ústup maskovat a seskupily se do dnešní podoby. Alespoň tak je vznik Nekonečné chodby popisován v říjnovém číslem Jinotaje z roku 1999.

"Jasně, jdeme na to. Už dlouho se k tomu chystáme," souhlasil s Chrisovým nápadem nadšeně Bobby.

"Už je po večerce," namítl Ian, který nezapomínal na své prefektské povinnosti. "Riskujeme, že připravíme Nebelvír o body."

"Je konec školy. Nikdo už body neztratí ani nezíská," připomněl mu Albus.

"Ale stále nás mohou vyloučit," upozornila Rose.

"Bojíš se, že? Chceš se vymluvit," rýpl si do Rose Chris.

"Nikoli," hájila se. "Jdeme závodit!" rozhodla se a proběhla obrazem Buclaté dámy jako první.

Ve čtvrtém patře si z jedné učebny vypůjčili pět židlí a seřadili je vedle sebe.

"Nejprve k pravidlům," řekl Chris. "Strávili jsme jejich pilováním týden," prozradil a mrkl spiklenecky na své pomocníky s tvorbou pravidel, Albuse, Zoe a Bobbyho. A věnoval omluvný pohled Ianovi, kterému bylo v době jejich vymýšlení svěřeno hlídání dveří. "Každý závodník má jednu židli. Musí dorazit na konec chodby, kde se podepíše, aby později nebyly spory, zda si cestu nezkrátil, a vrátí se zpět. To předpokládá, že se závodu každý aktivně zúčastní a nepošle na cestu pouze svou židli. Nesmíte očarovat jinou židli než svou. Ale vzájemné strkání, vjíždění si do dráhy a podobně je povoleno. Vyhrává ten, koho noha nebo noha jeho židle jako první překročí cílovou čáru. Kterou musíme ještě namalovat," dodal tišeji pro sebe.

Zoe vytáhla hůlku a nakreslila před vyrovnanými židlemi na podlahu tlustou bílou čáru, která měla být zároveň startovní linií i označením cíle.

"Jsou pravidla jasná?" zeptal se Albus a všichni přikývli včetně Rose, která je slyšela poprvé.

"Musíme vybrat rozhodčího," řekl Bobby a zamíchal šest karet z čokoládových žabek. Rozložil je po podlaze obličeji kouzelníků a čarodějek směrem k zemi a o krok ustoupil. "Kdo si vybere Brumbála, závodu se nezúčastní. Zoe, začni."

Jeden po druhém si vzali po kartě. Nikdo se na svou nepodíval. Na Bobbyho znamení každý natáhl ruku s kartou před sebe a otočil ji.

"Merlin, aby to vzal," ulevil si Ian, který si vytáhl černého Petra. (ehm, Brumbála) "Tak zaujměte pozice," řekl spolužákům a stoupl si za ně, aby mohl odstartovat závod. Možná by bývalo efektnější, kdyby přitom stál čelem k nim, ale nehodlal riskovat ušlapání a utlučení židlemi. "Začínám počítat. Tři, dva, jedna, start!" křičel Ian zbytečně nahlas a závodníci vyrazili.

Rose mávla hůlkou nad svou židlí, ta zaržála a rozeběhla se kupředu až moc divoce. Rose se rychle chytla oběma rukama opěradla a měla co dělat, aby nespadla. Chris vyrazil jako poslední. Přičaroval totiž své židli kolečka. Každé noze jedno, což mu chvíli trvalo. Jeho židle však pohotově nabrala rychlost a spěchala na konec chodby. Pohybovala se přitom ladně jako krasobruslař. Brzy předjela Albuse, Zoe i Bobbyho a doháněla Rose.

Bobby proměnil obaly od žvýkaček, které našel v kapse, v papírové draky, které přivázal ke své židli. Oba draci statečně mávali mašličkami připevněnými po okrajích své konstrukce a táhli za sebou se skřípěním Bobbyho na jeho židli. Námahou od nich odletovali jiskřičky, které se jejich papírovým tělům brzy staly osudnými. Bobby byl nucen zastavit a uhasit maličké ohýnky. Než stihl prohledat obsah svých kapes, jen aby zjistil, že obsahují pouze posmrkaný kapesník, prohnala se kolem něho Zoe. Proměnila nohy své židle v kola a ze všech sil se teď opírala do pedálů svého poněkud hybridního bicyklu. Když míjela Bobbyho dovolila si na něho posměšně zazvonit na zvoneček, který si připevnila k opěradlu židle a které používala místo řidítek. Pravda, takovéto vozidlo nebylo schopno zatáček, ale v rovné chodbě to nevadilo.

Albus nevybavil svou židli do závodu žádným složitým kouzlem. Prostě ji přinutil utíkat. Tento jednoduchý plán mu brzy prozradil své vady. Židle zvyklá pokojně stát se stále nemohla naučit pohybu a zakopávala o vlastní nohy. Přeci jen čtyři pro ni bylo moc. Albus se skutálel na zem a už při rozplétání dřevěných nohou začal vymýšlet lepší pohon.

Mezitím Chris stihl předstihnout Rose, jejíž židle divoce uháněla chodbou. Když ji míjel dovolil si ladnou otočku a chvíli pokračoval v závodě pozadu. Posměšně na Rose vyplázl jazyk a ujel jí.

Roseina židle se splašila docela. Postavila se na zadní a shodila Rose na zem. Potom se obrátila a utíkala zpět na start. Rose v poslední chvíli několikrát mávla hůlkou a její židle se k ní vrátila s veselým štěkotem. V závodě pokračovala sice pomaleji, zato bezpečněji.

Když dorazila na konec chodby, Chris právě dokončoval na stěně svůj podpis. Rose za pomoci hůlky rychle přidala svůj pod jeho. Když chtěla znovu nasednout na židli, ta začala vrčet. Rose se zmateně rozhlédla chodbou a hledala příčinu. A bez obtíží ji objevila. V tmavém rohu chodby svítily blízko u země dvě žluté oči paní Norrisové, školníkovi kočky. Roseina židle zavrčela ještě nebezpečněji a rozeběhla se proti kočce, která se s prskáním obrátila k útěku.

"Paní Norrisová. Byla tu paní Norrisová!" křičela Rose a utíkala zpátky na start jak nejrychleji mohla. Nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby je školník nachytal mimo ložnici po večerce.

Zoe, která mezitím dorazila skoro na konec chodby, prudce zastavila a sesedla. Vytáhla z hábitu svou hůlku a vyčarovala svého patrona, huňatého ledního medvěda, kterého poslala zpět chodbou, aby varoval kluky. Medvěd nenesl žádnou zprávu, ale Albus, Bobby, Chris i Ian věděli, jak vypadá Zoein patron a jeho objevení bylo jejich signálem pro nebezpečí a ukončení nepovolených akcí.

Zoe mezitím popadlo Rose za ruku a táhla ji zpět ke stěně s podpisy. "Je tam tajná chodba. Taková zkratka přes Nekonečnou chodbu. Myslím, že o ní školník neví. Jen ji musím otevřít," vysvětlovala kamarádce cestou.

Zoe přejížděla stěnu očima s výrazem plným soustředění a mumlala si při tom nějaká čísla. Rose nečekala až Zoe odpočítá správnou cihlu pro otevření vchodu. Kouzlem smazala svůj a Chrisův podpis ze stěny a začala prostě postupně oťukávat jednotlivé cihly směrem odspoda nahoru. Zoe brzy nechala počítání a zkoušela tlačit na jednotlivé cihly zcela nahodile a stále více zmatečně. Z chodby k dívkám doběhl Bobby a pomáhal Zoe s hledání vchodu stejně neefektivním způsobem.

Rose prověřovala asi šedesátou cihlu, když dorazil Albus. Zcela nesmyslně s sebou nesl i svou závodní židli, kterou si prostě hodil na záda, aby se mu lépe utíkalo. Pod tíhou zmatených pohledů svých přátel si velmi rychle uvědomil svou chybu a postavil židli zpátky na zem a přestal jí věnovat pozornost. Zatlačil do jedné z cihel nad Zoeinou hlavou a ty ostatní se před nimi rozestoupily a odkryly jim pohled na úzkou chodbičku, která byla po necelých dvou metrech zahalená do tmy. Zoe zatáhla Rose dovnitř, těsně následována Bobbym.

"A co Chris a Ian?" zajímala se Rose. "Musíme na ně počkat."

"Budou v pohodě," řekl Albus a zavřel za nimi vchod. Zůstali stát ponořeni do tmy. "Lumos." Záře Albusovi hůlky osvětlila prostor kolem nich. Chodbička byla dlouhá maximálně čtyři metry a na jejím konci postávali usměvaví Chris a Ian.

"Ale, jak to?" divila se Rose.

"Tahle zkratka má východ na začátku Nekonečné chodby," vysvětloval Ian. "Chris dorazil do cíle jako první. Jen tak mimochodem."

"To neplatí! Závod byl přerušen," protestoval Bobby.

"Poražení si vždycky najdou výmluvy proč nevyhráli," konstatoval Chris. "Ale prvenství mi už neodpářeš."

"Neměli bychom teď řešit spíše blížícího se Filche?" upozornila Rose.

"Slyšel jsem ho jak sýpe za rohem, když jsem za námi zavíral," řekl Albus.

"To znamená, že máme asi hodinku čas, než ho přestane bavit obšlapovat kolem. Řekněme dvě, pro jistotu," zhodnotil situaci Chris.

"Tak to abychom si udělali pohodlí, že?" navrhla Zoe a sedla si na holou zem a opřela si záda o cihlovou zeď za ní. Ostatní následovali jejího příkladu. Jejich večírek na rozloučenou se šestým rokem v Bradavicích se tak konal daleko od masových koláčků a dýňové šťávy, které na ně marně čekaly ve vyhřáté ložnici. A nesl většinu viny za prospanou cestu vlakem zpět do Londýna.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx