V. kapitola 1/2

30. srpna 2012 v 22:06 | Archanie S. |  Monili Mortis

Koberec


Tiše jsem pozorovala vteřinovou ručičku na starožitných hodinách, utíkala tak rychle kolem dokola. Čas je neúprosný nepřítel ale i dobrý léčitel. Všechno jednou přebolí, snad. Když zemřela maminka, nevnímala jsem to ještě dospělýma očima. Tak jako třeba otec. Byl tolik hrdý, že ani před svými dětmi nedával úplný prostup svému smutku. Nikdy jsem ho neviděla plakat. Často jsem v jeho pracovně slyšela, jak si s maminkou povídá, i když tam nebyla, on tomu chtěl věřit. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkala Narcisa. Nemohl se smířit s její smrtí, a tak raději opustil všechno známé, aby zapomněl. Útěk se zdá někdy jediným možným řešením. Zda-li se mu jeho záměr zdařil, jsem si ale nebyla jistá. Jsou věci, na které nemůžeme zapomenout. Některé si rádi připomínáme, jiné se zase všemi silami snažíme vyhnat z paměti. Lidská mysl je nekonečná hladina vzpomínek, přání a myšlenek. A touha zapomenout je právě tím, co nám neustále připomíná, že všechno, co jsme prožili, má svůj důvod. Chce nás přivést k pochopení podstaty. Možná jsou vzpomínky klíčem k řešení důležitých otázek. Jistě, poučte se ze svých chyb a nezapomínejte na ně! To mě i mým sourozencům otec často vtloukal do hlavy. Nebylo možné tomu porozumět v deseti letech, když jsem omylem rozbila svůj kouzelný hrneček s jednorožcem.
Vteřinová ručička neúnavě obíhala ciferník. Jenže dnes jsem přemýšlela jinak. Snažila jsem se vzpomenout si na všechny chyby, které jsem v posledních dnech udělala. Dnes už si nemůžu dovolit ten luxus chybovat. Pochopila jsem, že ve společnosti smrtijedů se nedá chybovat. Vzpomínala jsem, abych se podobným chybám příště vyvarovala. Na mysl mi přišla Narcisa. Za těch pár dní jsem pochopila její postavení. Byla přesně tím, čím jsem toužila být i já. Vždy perfektní, upravená, vzorná manželka, a matka. Nedalo se říct, že obdivuji veškeré její role, ale fascinoval mě její postoj. Byla hrdá, vznešená, dokázala s lidmi komunikovat a nikdo si nedovolil jí odporovat. Vybudovala si neuvěřitelný respekt. Snad proto, že byla manželkou Luciuse, možná proto, že byla z váženého rodu Blacků, to nebylo podstatné. Podstatné bylo, čím byla teď. A já toužila být jako ona. Pochopila jsem, že jen nepřístupnost mi propůjčí ten aristokratický punc. Nechat už minulost a myslet na budoucnost. Sžít se s novou Rosalií Malfoyovou. Nemohla jsem vystupovat jako citlivá stydlivka, co se schovává za zády svému muži. Ne, na tohle jsem byla moc hrdá. Toužila jsem všem ukázat, že je ve mně víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Usmála jsem se. Začala jsem už včera večer. Pansy patřila k těm, komu jsem chtěla dát nejvíc najevo, že nejsem jen hezká hloupá holka, která se hodila jako vzorná manželka pro Draca Malfoye.
Venku už zase svítalo a přicházel další den. Ležela jsem v náručí svého muže a ani si nevšimla, že také nespí. Pohladil mě po vlasech a vstal z postele. Pomalu si oblékl kalhoty a vkládal do kapsy svou hůlku.
"Odcházíš?" zněla moje otázka. Podíval se na mě.
"Ne, dostal jsem chuť na čaj, dáš si taky?"
Pokývla jsem hlavou.
"Je ještě brzy."
"Já vím."
Posadila jsem se na pelest postele a promnula jsem si oči. Uslyšela jsem za sebou dveře, jak Draco odcházel. Oblékla jsem se a vycházela z koupelny, když jsem si všimla malé sovičky, která netrpělivě čekala na okenním parapetu. V zobáku měla smotaného Denního věštce. Otevřela jsem balkonové dveře, abych si noviny vzala. Sovička tiše zahoukala na pozdrav. Rozevřela jsem dnešní vydání novin a na titulní straně spatřila mladého muže s kulatými brýlemi. Harry Potter. Očima jsem přelétla nadpis dlouhého článku.
Starostolec chce výsledky! Ministerstvo povolává posilu.
S novinami v ruce jsem spěchala do místnosti s krbem a potichu si četla.
Včerejší události potvrdily to, co dělá ministerstvu starosti. Igor Karkarov, byl nalezen v mudlovských ulicích Londýna mrtvý. Je to pomsta smrtijedů? Ministerstvo vzdoruje nespočtu připomínek Starostolce na práci ústředí bystrozorů. Celé kouzelnické společenství je znepokojeno, že Azkaban je poloprázdný a všichni ti, kdo byli podezření ze smrtijedství, jsou na svobodě, protože ústředí bystrozorů nezískalo patřičné důkazy. Ministr kouzel Pius Břichnáč proto na včerejším zasedání Starostolce navrhl změny. Nakonec se Starostolec usnesl na tom, že znovu poskládá organizaci zvanou Fénixův řád, která se rozpadla, když mnoho jejích členů zahynulo.
"Fénixův řád bude fungovat pod ústředím bystrozorů a bude mít na starosti odhalování smrtijedů. Usnesli jsme se takto. Jelikož je to zdlouhavá práce, která vyžaduje trpělivost a důslednost, bude mít na starosti pouze tuto oblast," řekl ministr Břichnáč těsně po zasedání. Nebylo překvapením, že se rovnou celá rada rozhodla jmenovat do vedoucího místa právě člena bývalého Fénixova řádu Harryho Pottera. Ačkoliv se k tomu nevyjádřil, z jistých zdrojů máme potvrzeno, že nabídku přijal. Znamená to snad konec černé magii? Mají se smrtijedi na co těšit? Koho si Harry Potter zvolí za své pomocníky? Čtěte v zítřejším vydání.
"Copak to máš?" zaslechla jsem Draca. Ani jsem si neuvědomila, že už stojím na konci schodiště. Strnule jsem hleděla na článek v novinách. Nakonec jsem pohledem sklouzla na Draca, který si právě zapaloval doutník. Koukal se s přimhouřenýma očima a nehybně očekával, kdy mu odpovím. Sešla jsem ze schodů až k němu a podala mu noviny s titulní stranou vpředu. Draco zaostřil a potichu si četl. V jeho tváři se střídalo mnoho výrazů. Nakonec ale beze slova noviny položil na stolek. Znepokojení mi hrálo snad na všechny nervy. Aniž bych se zeptala, vytáhla jsem z dřevěné krabičky jeden doutník a zapálila si ho. Cítila jsem kouř, tu známou vůni tabáku, která mi připomínala, jak jsme se v Krásnohůlkách schovávali a tajně si vychutnávali zakázané ovoce. Vydechla jsem oblak dýmu a spatřila Dracův výraz. Trochu překvapeně na mě zíral.
"Neměla bys kouřit," řekl nakonec.
"Jsou chvíle, kdy si to nedokážu odepřít." Draco pozvedl obočí a ukázal na Denního věštce.
"Tohle ti dělá starosti?"
Podívala jsem se na něj.
"Ano," potvrdila jsem. Zavrtěl hlavou.
"To nejsou starosti pro tebe. Tím se netrap."
"To myslíš vážně? Ministerstvo pořádá hon na smrtijedy a já si s tím nemusím dělat starosti?" otázala jsem se s ironií.
Draco si zamyšleně hrál s kouřem a vypouštěl z úst kroužky.
" Ne, bez důkazů nejsou viníci. Důkazy neexistují," řekl tiše.
Znovu jsem přiložila doutník k ústům.
" Co když…"
"Nic takového se nestane. Já si dám pozor!" zarazil mě.
Znělo to nervózně? Nebyla jsem si jistá. Napila jsem se ze svého šálku čaje. Uvědomila jsem si, že se musím o jeho práci dozvědět víc. Ne proto, abych byla jedna z nich, vrahů a jim podobným, ale abych byla trochu v obraze. Nechtěla jsem si představovat, jak vraždí, ale chtěla jsem být připravená, potřebovala jsem vědět, jak se věci mají, jak fungují.
"Pan Yexley o tom jistě bude vědět víc," nadhodila jsem udičku a čekala, na velkou rybu. Draco pokývl hlavou. Ani ho neudivilo, že ho znám. Možná proto, že přemýšlel. Poznala jsem, že myslí na to, jak dostat víc informací. Navíc i já jsem věděla, že noviny leccos zkreslí.
"Promluvím si s otcem, aby ho pozval, rád bych věděl, kdo půjde Pottrovi po boku tentokrát." Silné aroma doutníku způsobilo motahlav, jenž se rovnal vývrtce na koštěti. Pomalu jsem ho uhasila v popelníku.
"Draco?"
Zvedl ke mně oči od fotografie v novinách a poslouchal. Měla jsem dojem, že vycítí každý můj pocit, strach, smutek, kdy jsem veselá, kdy naštvaná. Teď mlčel a poslouchal. Od včerejšího večera jsem se ho potřebovala na něco zeptat.
"Pán zla mluvil o tom, že bych mohla mít také znamení zla," prozradila jsem a tiše pozorovala jeho výraz. Nehnul ani koutkem úst, jen mlčel a propichoval mě očima.
"Co jsi mu pověděla?"
"Že si to nemyslím, že mám raději šperky než znamení na kůži," odpověděla jsem mu.
"To, že jsi mu řekla? Lio nesmíš odporovat pánovi zla!"
Svým výrazem se mě ptal, jestli jsem se úplně nezbláznila. Faktem bylo, že jsem si neuvědomovala jak moc je to nebezpečné.
"Nechci mít žádnou značku!" obhajovala jsem se.
" Nemusíš být ani smrtijedem, i ženy smrtijedů mají značky," vysvětlil a při posledním slově si dával záležet, aby to znělo posměšně. Rozhodil při tom rukama do stran.
"Nechci a nebudu mít žádnou značku."
"Pán zla bude zuřit!" přecedil skrze zaťaté zuby.
"Copak chceš, abych byla jako ty?" vyjela jsem na něj ostře.
Draco se náhle zastavil. V jeho očích byl vztek.
Chvíli přemýšlel. Výrazem připomínal rozzuřeného vlka, přesto mluvil klidně.
"Dobře, až si tě pán zla zavolá k sobě do sídla, žádej po něm šperk," řekl nakonec.
Poznala jsem, že je naštvaný, ale snažil se. Pochopil, že jsem tvrdohlavá a já si zase musela přiznat, že se mi moje tvrdohlavost ne vždy vyplatila. Vstala jsem, obešla stůl, který nás dělil a sedla si k němu na klín. Objal mě a políbil na čelo, jakoby se chtěl omluvit, že se vztekal.
"Měla jsem hrozný strach, pokaždé když se mě dotkl, cítila jsem chlad," popisovala jsem mu tiše své pocity, které mnou cloumaly včerejšího večera, kdy jsem tančila s pánem zla.
"Co jsi cítila při Cruciatu?" zeptal se. Vzpomněla jsem si na tu hrůzu.
"Neskutečnou bolest," přiznala jsem.
"Víš, existuje ještě jedna obdoba Cruciatu, tu má pán velmi v oblibě. Používá jí na ženy, své oběti, služebnice i manželky svých věrných." Poslouchala jsem jeho slova, zatímco mě k sobě pevně tiskl. Mávnutím hůlky připomněl cínové konvici, aby doplnila čaj v mém šálku a podal mi jej.
"A co způsobuje tahle kletba?" zajímalo mě. Pochybovala jsem o tom, že snad existuje ještě něco horšího.
"Vyvolává v ženách bolest, která se jim líbí, dostává je do stavu naprostého vzrušení, jestli mi rozumíš," odpověděl.
Nechápala jsem.
"To přeci není mučení."
Draco se zasmál mé úvaze.
"Co kdybych tě nenechal spát tři dny a tři noci?" pozvedl oči. Zrudla jsem a odkašlala si. Upíjela jsem čaj a pozorovala plápolající oheň v krbu.
"Takže pán zla si mě zavolá do svého sídla a tam mi vyčaruje znamení na důkaz toho, že jsem tvoje žena?" zeptala jsem se sklesle. Draco přikývl.
"A budu podrobena Cruciatu?"
"Když se budeš vzpouzet tak ano," potvrdil a napil se čaje.
Usmála jsem se.
"A okusím i ten druhý?"
Dracovi se zajiskřilo v očích. Vzal mi z ruky šálek s čajem a položil ho na stůl.
"Ale jistě, teď hned," zašeptal mi do ucha. Povalil mě na zem a během hodiny dokonale vyčistil mou mysl od všech starostí, aby jí zahltil úplně jiným pocitem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nelsh Nelsh | 30. srpna 2012 v 22:52 | Reagovat

Že sis s tím, ale dala na čas. Na pokračování jsem čekala neskutečně dlouho, ale stálo to za to. Honem přidej další kapitolu. Těším se, co bude dál :-)  :-D  :-P  :D

2 Archanie S. Archanie S. | Web | 31. srpna 2012 v 7:34 | Reagovat

Omlouvám se, někdy prostě plány nejdou tak jak by měly. Ale polepším se! Na blogu už je celá.

3 Nelsh Nelsh | 31. srpna 2012 v 8:46 | Reagovat

Tak jsem si naté tvojí stránce dočetla i konec téhle kapitoly a je to skutečně pozoruhodné :-)  :-D  :-P  :D

4 Surynka Surynka | Web | 31. srpna 2012 v 11:51 | Reagovat

Opravdu úžasné... já se do téhle povídky zamilovala a netrpělivě čekala další díl :-)

5 Nelsh Nelsh | 1. září 2012 v 20:01 | Reagovat

[4]: Nápodobně :-)  :-D  :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx