IV. kapitola 2/2

10. srpna 2012 v 8:59 | Archanie S. |  Monili Mortis
"Slečna Parkinsonová je taky jedna ze smrtijedů?" zajímalo mě. Bez odpovědi jen pokývl hlavou. V okamžiku, kdy jsem se na ní zadívala, než následovala další otočka, uhnula pohledem stranou.
"A ten muž?"
Draco letmo zaostřil na Pansyna tanečního partnera.


"To je Fox Cromwel. Říká se o něm, že pašuje jedovaté rostliny až z Albánie. Tam s největší pravděpodobností poprvé potkal pána zla. Od té doby je jeho častým společníkem," zašeptal.
Těsně jsme se s nimi minuli.
Tóny první písně utichly a my se zastavili uprostřed parketu. Opět se rozezněl potlesk.
"Pojď, napijeme se," navrhl Draco a ukázal směrem k našemu stolu. Lucius a Narcisa se také usadili. Domácí skřítek nám dolil víno a já si mohla po doušcích vychutnávat lahodnou karmínovou tekutinu. Cítila jsem, jak mě pomalu uvolňuje z nervózního sevření. Pohledem jsem zabrousila mezi hosty a setkala jsem se s očima muže v černém kabátu.
"Kdo je to Draco?" zeptala jsem se a posunkem ukazovala napříč sálem. Muž se mezi tím začal bavit s nějakou postarší dámou.
"To je můj strýc Rudulfus Lestrenge. Teta už by tu měla být také. Potřebuju s ní mluvit," dodal a zamyslel se. Rozpomněla jsem se na to, co mi o jejich rodině otec vyprávěl.
"A tvoje druhá teta?" pozvedla jsem obočí, protože jsem ji nikde neviděla.
Draco se díval, jako bych mluvila cizí řečí.
"Jaká teta?" zopakoval.
Okamžitě jsem přemýšlela, jestli jméno Andromeda Tonksová neznám odjinud.
"Myslela jsem, že máš dvě tety," vysvětlovala jsem se váhavě svou doměnku.
"Aha, máš na mysli Andromedu," odkašlal si a dál o ní nehovořil. Podíval se na svého otce až to vypadalo, že si čtou myšlenky.
"Lio, pojď, ráda bych tě seznámila s několika hosty osobně," vyzvala mě Narcisa a zvedala se od stolu. Draco mě pohladil po tváři a jemně se usmál. Uvědomila jsem si, že víc než po jeho pohlazení toužím po jeho polibku. To už mě ale Narcisa vedla k menšímu stolu přímo vedle toho našeho.
"Narciso, je to nádhera," pochvalovala sál mladá čarodějka v černých šatech s vlečkou. Měla šedé oči a nevýrazně barevné vlasy, které se jí v loknách vlnily kolem obličeje.
"Děkuji Alecto. Ráda bych Vám představila svou snachu Rosaliu," řekla Narcisa. Všichni u stolu, včetně mladé čarodějky se postavili kolem mě a postupně mi podávali ruku.
"Alecta Carowová, velice mě těší madam," představovala se, stiskla mi ruku a upřeně mě sledovala. Čaroděj s velkou jizvou na obličeji, který stál vedle, na ní promluvil:"Dovol Alecto!"
Alecta Carowová se okamžitě stáhla a dala mi možnost spatřit jizvu a slepé oko toho muže zblízka. Zamrazilo mě, když jeho podrápaná ruka sevřela tu mou. Dlouze se poklonil.
"Fernir Šedohřbet, madam," promluvil chraplavým hlasem. Dotěrně se mě dotýkal jeho pohled. Čenichal jako pes. Musela jsem přimhouřit oči, aby pochopil, co jsem mu chtěla říct a odcouval pryč s lačným pohledem.
"Odkud má tu jizvu?" zajímalo mě, když jsme odcházely stranou za jinými hosty.
"Je to vlkodlak," vysvětlovala mi Narcisa, když jsme pomalu přicházely k dalšímu stolu.
"Není to úplně vybraný společník, nicméně se těší velké oblibě u pána zla. Díky Šedohřbetovi se sem bojí přijít kdokoli, kdo není pod ochranou Smrtijedů. Jeho pověst je opravdu hrůzostrašná, když se za úplňku mění…" odmlčela se a nechala mě, abych si zbytek domyslela.
Stůl, u kterého jsme se zastavily tentokrát, ale hostil mnohem jinačí společnost. Tři muži a jedna krásná čarodějka se zdravili s Narcisou. Všimla jsem si nejprve kouzelníka, který seděl na kraji stolu. Měl tmavé vlasy a snědou pleť. Odhadovala jsem, že byl skoro stejně starý jako Draco. Byl oblečený v šedém hábitu a zkoumavě si mě prohlížel.
"Teodor Nott, madam, těší mě, že vás poznávám," řekl a poklonil se mi.
"Teodore!" pozdravila ho Narcisa, zatímco se mi představoval.
"Potěšení je na mé straně pane Notte," poděkovala jsem mu.
"Lio, tohle je pan Arnold Yaxley, spolupracovník mého manžela, pracuje mimo jiné na ministerstvu," informovala mě Narcisa a ukazovala k podmanivě vyhlížejícímu muži.
Arnold Yaxley se s úsměvem díval na Narcisu a pak jsme si podali ruce. Musela jsem přiznat, že to byl opravdu velice charismatický muž, oblečený v luxusním černém hábitu.
"Doufám, že se Draco nebude zlobit, když Vás odvedu k tanci," poznamenal s úsměvem.
"Snad později Arnolde," přerušila ho čarodějka stojící za ním.
"Drusila Yaxleyová, konečně mám tu čest," pokračovala. Potřásly jsme si rukou a Narcisa mi představila ještě třetího muže sedícího u stolu. Vypadal omšele a staře. Otočil ke mně bledou vrásčitou tvář a v momentě, kdy mě Narcisa představovala, rozpřáhl ruce a s úsměvem vyskočil, jako bychom se znali dlouhá léta. Omluvil se za své neslušné chování a poklonil se mi.
"Antonin Dolohov jméno mé."
Opět jsem se usmála a pozdrav jsem mu oplatila.
Ohlédla jsem na tančící hosty. Hledala jsem Draca, ale než jsem ho stačila najít, ozval se za mnou hlas Narcisi.
"Rabastane, jsem ráda, že tě vidím."
Vedle ní stál neoholený muž ve středním věku oblečený v dlouhém plášti.
"Lio, Rabastan Lestrenge, bratr mého švagra," prohodila Narcisa a zdravila se s dalšími hosty. Prohodili spolu pár slov, Narcisa se omluvila a já jí byla opravdu vděčná, když jsme se obracely zpět k našemu stolu.
Těšila jsem se, že se napiju vína a na chvilku se posadím. Vsadila bych se, že kdybych měla vyjmenovat všechny, kterým mě představila, byla bych nevěděla ani jedno jméno. S výjimkou Šedohřbeta, který mě i teď hypnotizoval pohledem, když jsme kolem nich procházely cestou zpátky. Téměř všichni v sále tančili. Draco ani u Lucius u stolu neseděli. Všimla jsem si, že se oba baví opodál s Asgardem Botzmanem. Ples pokračoval a já jsem se svým manželem tancovala jen jednou. Ze všech mužů, kteří v sále byli, se odvážil dojít až ke stolu pouze Arnold Yexley. Tak jak slíbil. Galantně mě vyzval k tanci a bylo zřejmé, že si mou přítomnost velice užíval. Vychvaloval si své místo na ministerstvu, prohodil dokonce i něco o skvělé výzdobě a kvalitním víně, které podáváme, a já se těšila, až budu zase zpět v náruči svého muže.
"Velice vám děkuji, madam," protáhl, když mě konečně pustil. Uklonil se a dovedl mě zpět ke stolu. Vyzval pro změnu Narcisu a já zůstala u stolu sama.
Uplynula už skoro hodina a Draco stále proplouval davem a zdravil se snad se všemi čaroději. Pochopila jsem, že se věnuje hostům a je jeho povinností být příkladným hostitelem.
Neubránila jsem se vzpomínce na otce. S hořkostí jsem polkla víno, které rázem chutnalo, jako žluč. Cítila jsem se špatně, že sedím tady v sále a bavím se zatím, co on tu není a nemůže se radovat se mnou. Je to právě ten moment, kdy se potvrzuje, že už si musím zvyknout na svůj domov tady. Otec nemůže být se mnou. Odešla jsem a provdala se.
Ale moje rodina, moje rodina? Měla jsem pocit, že se moje rodina rozpadla. Otec a bratr byli už nejspíš ve Francii, sestry ve škole a já tady.
Tady zakládám já svou rodinu. Opět jsem své chmurné myšlenky zapila douškem vína.
Znovu jsem zahlédla v davu svého manžela. Stál na druhém konci sálu a v jeho těsné blízkosti byla Pansy. Šeptala mu něco do ucha a velice se na to soustředila. Draco měl zavřené oči, ale evidentně vnímal její slova a hltal každé další a další, které mu šeptala. Nakonec ho kousla do ušního lalůčku a objala ho. Bez projevu neskutečného vzteku jsem vstala od stolu a sestoupila na parket. Pozorovala jsem jak si Pansy hraje se světlými vlasy mého manžela a stále cosi švitoří do jeho ucha. Jakoby najednou všechno v sále zpomalilo, jakoby se zastavil čas. Zuřivě jsem odhodila pohár s vínem na stranu. Čas se zase rozeběhl a mě přišlo, že je teď naopak všechno rychlejší než normálně, včetně mých reakcí. Bez rozmyslu jsem vytáhla hůlku.
"Carpe retraktum!"
Z mé napřažené hůlky vyšlehl přes celou síň fialový šlahoun a obmotal se Pansy kolem zápěstí. Švihla jsem hůlkou jako s bičem. Kouzlo ji strhlo tvrdě na zem a přitáhlo ke mně. Ostře jsem sklopila hůlku k jejímu krku a klekla si k ní. Měla vytřeštěné oči a snažila se dostat na nohy. Moje hůlka jí to nedovolila a ona opět tvrdě přistála na zemi. Vykřikla bolestí. Uvědomila si, že nad ní stojím a probodla mě pohledem.
Podívala jsem se na Draca, který se jakoby probral ze snu. Nevěřil vlastním očím. Pansy mi ležela u nohou a já na ni mířila hůlkou. Naklonila jsem se k ní ještě blíž, abych se ujistila, že mým slovům bude dokonale rozumět.
"Doufám, že jste se poučila, příště vás ponížím ještě víc!" zasyčela jsem jí do obličeje. V té chvilce stál Draco u mě. Otočila jsem se k němu.
"Vyřeš si své dřívější lásky, než zlomíš srdce mě!" zašeptala jsem mu se zlostí v hlase.
Nemohla jsem už myslet na nic jiného, než na čerstvý vzduch venku. Musela jsem se vydýchat a dostat ze sebe všechen vztek. Celá situace dokonale zmařila mou veškerou chuť se bavit.
Zamířila jsem skrz sál ke dveřím. Nikdo nepromluvil, jen Bellatrix se usmívala, když jsem jí míjela. Nezaslechla jsem ani Narcisu, ani rozezlený Luciusův hlas. V sále bylo naprosté ticho.
Chtělo se mi brečet, ale držela jsem své emoce, abych neukázala slabost. Abych se neponížila.
"Nenávidím tě!" ozvalo se za mnou.
Oslňující paprsek, který Pansy vzteky vyslala do mých zad, však zasáhl jiné tělo. Draco skočil do dráhy kletbě věnované mě. Stačila jsem se otočit, abych viděla, jak si oslí uši odčaroval.
Sálem se v tu ránu ozval mrazivý hlas.
"Vidím, že tvoje žena, Draco, si tě opravdu hlídá. Crucio!"
Pansy se stočila na zemi do klubíčka a ječela bolestí.
Opravdu se mě zmocnil strach a cítila jsem, jak mi pán zla dýchá na záda. Draco i všichni ostatní hosté poklekli. Pán zla mě obešel a povolil nad Pansy kletbu.
"Omlouvám se, už se to nestane," řekl Draco a díval se jak mě Voldemort hladí po tváři.
Poznal můj strach.
"Nestane, to máš pravdu Draco. Crucio!" sykl.
V tu chvíli jsem padla na kolena a vyjekla. Cítila jsem jak mi drtí všechny kosti, jako když trhá všechny vnitřnosti, tisíci noži propichuje celé tělo a sype sůl do rozšklebených ran. Byla to nepopsatelná bolest, která se mi vryla až do morku kostí. Nemohla jsem otevřít oči a cítila, jak mi stékají po tvářích slzy.
Pár okamžiků trvalo nesnesitelně dlouho a potom bolest ustoupila. Opět jsem začala vnímat dění kolem sebe a uslyšela hlasy.
"Ne Draco, potřebovala trest. Nyní vím, že dokáže mít za manžela tebe."
Otevřela jsem oči zalité krví a uviděla Draca klečícího u nohou svého pána. Zvedla jsem se ze země. Voldemort okamžitě zamířil ke mně. Stál tak blízko, měla jsem husí kůži.
"Vidím do tebe, vidím tvé myšlenky, tvé vzpomínky, cítím tvé emoce. Bojíš se? To je dobře, moc dobře," pochvaloval si pán zla.
Obešel mě a položil mi ruku kolem pasu. Zatajila jsem dech.
"Hm," zavětřil.
Vůbec jsem se mu nemohla podívat do tváře. Vydechla jsem. Draco na mě hleděl s očima strnulýma hrůzou. Voldemort se na mě ještě chvilku díval.
"Ráda tančíš, že? Draco jistě dovolí, abys jeden tanec věnovala mně," odtušil, mávl hůlkou a znovu se rozezněla hudba. Spatřila jsem Draca, jak poodešel z tanečního parketu. Nespouštěl ze mě oči a to mě uklidňovalo.
Všichni hosté strnule předstírali, že se dál baví, ale přitom každý z nich po očku sledoval, kde je hůlka pána zla a jestli náhodou nemíří na ně. Několik tanečních párů se k nám přidalo ale ani na okamžik jsem neměla pocit, že je tanec upřímně těší. Byla jsem přesvědčená, že všichni v sále by teď dali nevím co za to, aby pán zla zase odešel.
A já? Proklínala jsem svou prchlivost, jak tenká hranice to byla. Mohla jsem klidně odejít kolem draca a Pansy, nemusela jsem si jich ani všimnout a jen se vytratit z očí všech hostů, abych měla možnost vztekat se a plakat na místě, kde bych byla bývala mohla být úplně sama beze svědků, kteří by si mohli posléze vyprávět o mé slabosti.
Nebyla jsem si jistá, jestli jsem tím neponížila spíš víc sebe než Pansy. Vybila jsem si vztek, ale opět se mi povedlo přitáhnout na sebe pozornost pána zla. Tu pozornost, o kterou jsem rozhodně nestála. Děsili mě jeho ruce a jeho žlutošedé oči, kterými si mě měřil. Doslova si užíval můj strach.
"Draco je jeden z nejlepších, jako můj služebník nosí na ruce znamení zla a ty Rosalio, mohla bys mít taky takové," promluvil ke mně a pak se na okamžik odmlčel a čekal na mou odpověď.
Zkameněl mi výraz v tváři, skoro jako bych měla v žaludku olovo. Obrnila jsem se nitrobranou a přemýšlela jak takovou nabídku slušně odmítnout.
"Nemyslím si, že bych byla hodna být vaší služebnicí, pane," odvětila jsem potichu.
Zřejmě přemýšlel, jestli mluvím se skromností, nebo se mu posmívám.
"Já jsem jiného názoru," ohradil se. Opět jsem se potřebovala vymotat ze slepé uličky.
"Smím mít skromnou připomínku, pane?" zeptala jsem se troufale a modlila se přitom, aby mě má opovážlivost nestála další cruciatus. K mému překvapení pokývl hlavou.
"Jsem žena, raději než znamení na kůži mám šperky. Už jen z toho důvodu nejsem vhodnou kandidátkou ke službě zlu," předkládala jsem mu opatrně svůj argument.
Hudba dohrála ale Voldemort mě stále nepustil.
"Jsi velmi opovážlivá Rosalio, nemyslíš, že by tě to jednou mohlo stát život?" Zasyčela jeho otázka, na kterou jsem nechtěla znát odpověď.
Tiše, bez dalších slov mě pustil a odešel směrem k Dracovi a Luciusovi, kterého by se krve nedořezal. Byla jsem v naprostém šoku. Ani jsem nezaregistrovala Narcisu, která ke mně přiběhla.
"Jsi v pořádku zlatíčko?" promluvila na mě a dívala se, jestli jí slyším.
"Ach…Ano Narciso, děkuju. Mohla bych se něčeho napít?" zaprosila jsem.
"Ale samozřejmě, pojď."
Pomohla mi k našemu stolu a podala mi pohár plný červené tekutiny, který teď vypadal jako nejlepší tonikum proti návalu třasu, jenž se pomalu rozlíval celým mým tělem. Ačkoliv jsem měla ve tváři výraz žíznivého velblouda, Narcisa mě před prvním chladivým douškem zastavila a na poslední chvilku mi pohár vytrhla z ruky. Mávla nad ním hůlkou a podala mi jej zpět. Uvnitř se leskla perleťová hladina jakéhosi mě neznámého lektvaru. Tázavě jsem na ní pohlédla. Beze slova mě popohnala, abych se už konečně napila. Chutnal sladce. Postavila jsem prázdný pohár na stůl před sebe.
"Kde je Draco?" zeptala jsem se jí. Narcisa se otočila směrem do sálu a hledala svého syna v davu kouzelníků.
"Však on se brzy vrátí," uklidňovala mě.
Nemohla jsem nepostřehnout její zneklidněný tón. Sama jsem zaostřila mezi čaroděje ale bez úspěchu.
Moc dlouho to netrvalo a já požádala Narcisu, abych si mohla jít lehnout. Hluk a neutichající hudba mi ani trochu neprospěli a já se z cruciatu nemohla vzpamatovat. Tížil mě pocit, jakoby se každou chvilku měla bolest vrátit a všechny svaly v těle se na ní připravovaly v křečovitém sevření. Musela jsem si přiznat, že mě to dost vysilovalo. Narcisa uznala, že v takovém stavu nejsem dál schopná tu sedět a že mě raději doprovodí. Byla jsem jí neskonale vděčná.
"To jsou jen dozvuky cruciatu," informovala mě a já nabila dojmu, že s tou strašnou kletbou má bohaté zkušenosti.
Procházely jsme chodbou k naší ložnici. Úplné ticho, bylo jako balzám, který jsem potřebovala. Pomalu jsme vešly do pokoje a Narcisa za námi zavřela dveře. Posadila jsem se na postel a znovu, už po několikáté, vzdorovala pocitu bolesti. Musela jsem si přitáhnout kolena pod bradu, abych zadržela bolestný výkřik, který se už už dral z mých úst. Zaryla jsem nehty do stehen tak, až se objevily krvavé rýhy. Čekala jsem, že se každou chvilku zblázním nebo umřu.
Narcisa opět vytáhla svou hůlku. Přivolala další pohár a donutila mě vypít jeho obsah. K mému překvapení v něm byla snad jen dýňová šťáva. Vysvlékla mě z šatů a uložila pod peřinu. Pomalu jsem cítila slastnou úlevu. Narcisa seděla na pelesti a zamyšleně mě pozorovala.
"Víš, taky jsem se nemohla vyrovnat s tím, že je Lucius smrtijed. Vracel se domů pozdě a mnohokrát byl poraněný. Brzy jsem pochopila, že to dělá z jediného důvodu. Nechtěl, aby mě nebo jeho potkala smrt. Draco teď stejně chrání i tebe," vysvětlovala.
Rozuměla jsem tomu, ale spíš mě to ještě víc znepokojilo.
"Neznám ho tak dobře, abych ho pochopila. Někdy mu vůbec nerozumím," přiznala jsem a zoufale kroutila hlavou. Narcisa se mým slovům usmála.
"Jste na začátku, věř, že silné city, jsou mnohdy víc než jakákoliv magie. Ne nadarmo se říká, že srdce ti vždycky poradí. V lásce to platí dvakrát."
Při slově láska jsem se zachvěla. Mohla Narcisa mluvit o lásce mezi mnou a jejím synem? To bylo nemožné, nemohla! Ani já ani Draco přeci... A byla jsem si tím jistá? Ani on? Byla jsem si jistá vůbec něčím?
Za poslední dny strávené v tomhle sídle se mi život okořenil spoustou zkušeností. Byla jednou z nich i láska? To nemohla být.
Nemohla.
Nechci.
Ne.
Ještě si nejsem jistá, jestli chci.
Moc dobře jsem si ale uvědomovala, že jsou v životě věci, které nejsme schopni ovlivnit, a které se neřídí podle našich přání.
"Kdo je vlastně ta Pansy Parkinsonová?" zeptala jsem se, abych přerušila nezadržitelný tok mých zběsilých myšlenek.
"Pansy a Draco se znají už od školy. Studovali spolu ve zmijozelské koleji. Byla to přesně ta sprostá holka, která nemá vychování. Pansy milovala Draca už v Bradavicích. Nevím, jestli její slabosti někdy zneužil, ale nikdy k ní nechoval žádné city. Věř mi, jsem jeho matka. Bohužel, Pansy se nedokáže smířit s tím, že se Draco oženil a není to ona, kdo s ním může po právu sdílet jednu postel. Domnívám se, že bylo pošetilé ukazovat jí, jak na ni žárlíš, že svého manžela nedáš, zkusí to znovu. Jako dnes, když Draca očarovala, chtěla, abys to viděla. Nejspíš doufala ve vaši hádku. Nenapadlo jí, že použiješ hůlku proti ní," dodala ještě.
Zachumlala jsem se do peřin a svěřila se Narcise.
"Dnes jsem jí viděla, jak sedí v Dracově pracovně, na jeho stole."
Narcisa se opět na chvíli zamyslela.
"Nosí mu důležité zprávy. Velmi za tohle místo bojovala. Vídají se skoro denně. Jak jsem řekla Lio, bude to zkoušet pořád. Ona je teď pro Draca něco jako objekt neustálého dokazování věrnosti, kterou ti slíbil. Využij toho!" pobídla mě.
Tentokrát jsem se zamyslela zase já. Pokud měla Narcisa pravdu a Draco nikdy nevyužil toho, že ho Pansy toužila dostat, mohla bych být v klidu, že se jí to nepodaří ani teď, když to nedokázala tolik let. Jenže tomu jsem odmítala věřit. Pořád ještě jsem si živě vybavovala, jak se ho na balkonku v jeho pracovně onoho rána ptala, kdy jí zase navštíví. To bylo pro mě směrodatným důkazem toho, že ji Draco svého času takzvaně navštěvoval v jejím bytě. Nepropadávala jsem iluzi, že by to snad sňatek se mnou mohl přerušit. Proč jsem ale byla tak podezřívavá? Nebylo to snad jasné? Chodil přeci za ní. Jenže proč jsem měla pocit, že se jeho city ke mně, dalo-li se tak hovořit o nerozpoznatelných záchvěvech jakýchsi emocí, měnily a byly stále silnější. Nemohlo to být proto, že i já se cítila lapená v něčem silnějším, než byl můj rozum? Nemohla jsem najít odpověď, která mi zřejmě zůstane nadále ukrytá někde v hlubině jeho průzračných očí.
Narcisa se zvedla a zamířila ke dveřím.
"Děkuju," stačila jsem zašeptat. Ohlédla se.
"Není zač Lio," odvětila laskavě. Než však stačila dveře otevřít rozrazil je Draco. Okamžitě se vrhl k posteli.
"Jsi v pořádku?"
Tázavě se podíval na svou matku, jakoby ta otázka ani nepatřila mě.
"Jsou to jen následky Cruciatu, bude v pořádku," sdělila mu a kývla hlavou.
"Děkuji, matko, už se o ni postarám. Hosté už odjíždějí, otec tě čeká dole," oznámil jí, ještě než zavřela dveře.
"Jak je ti?" zeptal se a zněl skoro rozechvěle.
"Už je to lepší Draco," chtěla jsem ho uklidnit.
Pravdou bylo, že jsem stále, teď už o poznání méně, cítila dozvuky bolestivé kletby. Myslela jsem ale na něco úplně jiného a Draco to z mých očí vyčetl.
"Lio prosím," zašeptal do napjatého ticha.
Pomalu, s vypjetím všech sil, jsem se posadila, abych na svého manžela lépe viděla.
" Je podivuhodné, že se Smrtijed tvého formátu, nechá tak snadno očarovat," podotkla jsem sarkasticky. Slyšel má slova velice zřetelně, jelikož jsem si dávala obrovský pozor, abych použila co nejjedovatější tón.
"To je neodpustitelné, pokud by to mělo fatální následky," odpověděl klidně s očima rozevřenýma dokořán.
Měla to být jistá forma přiznání? Tak to mi nestačilo.
"A u mě to není neodpustitelné? Nezdá se ti to fatální?" pozvedla jsem obočí.
Na mojí otázku opět reagoval, jako bychom mluvili o všední věci.
"Měla by ses ptát sama sebe," upozornil mě.
Stále se na mě díval s kamenným výrazem. Jen jeho oči vypovídali víc, než chtěl říct. Spatřila jsem v nich lítost.
"Vsadím se, že u pána zla je to potrestání hodné provinění," odtušila jsem pohotově a chtěla mu tím parafrázovat, jak celou situaci vidím já.
"To ano," podotkl a zavřel přitom oči, jakoby snad chtěl popřít onen fakt, že jsem trefila do černého.
"Tak proč?" zaznělo z mých úst zoufale a naprosto nekontrolovatelně.
"Omlouvám se, už se to nestane," nebyl schopný to vysvětlit.
"To zní jako klišé, Draco!" vyjekla jsem.
"Myslím to vážně!" vykřikl.
Tohle zabolelo, jako kdyby se mi tisíc jehliček zabodlo do srdce. Ihned si uvědomil výbuch svého vzteku, který pravděpodobně pramenil ze zoufalství. Zůstala jsem nehybně sedět a zírat na něj. Sklonil hlavu, opřel se o svůj noční stolek a zhluboka se nadechl. Zprudka jsem se otočila zády k němu a jako malé vzpurné dítě se vypotácela z postele. Musela jsem se přidržovat nočního stolku, abych neupadla. Byla jsem odhodlaná, že dnešní noc strávím v místnosti před krbem. Draco spěšně oběhl postel a chytil mě za ramena. V očích měl zmatený výraz.
"Kam to jdeš, musíš si lehnout. Prosím poslouchej mě!" pokoušel se o klidnější tón.
Zadržel mě a donutil mě dívat se mu do očí. Mluvil rozhodně a tiše.
"Lio, jsi moje, budu ti za to nadosmrti vděčný, že ses stala mojí ženou. I když já tvoje srdce nedostal, ty si s tím mým už dávno můžeš dělat, co chceš," pronesl šeptem.
Skoro mě rozplakal. Celá jsem se třásla.
"Sňatkem jsem se ti odevzdala celá. Patří ti i mé srdce," odporovala jsem mu.
Zalesklo se mu v očích. Proměnil se v oblak temného kouře a znovu se objevil u pelesti postele. Ve tváři se střídal vztek se zármutkem.
"Toužím po tvém těle ale víc než můžu vůbec říct, toužím po tvé lásce, Lio."
Nastalo ticho.
Nehybně jsem se dívala, jak mě sleduje. Dlouhá odmlka.
Nechtěla jsem, nemohla jsem, ale toužila jsem. Moje srdce toužilo.
Uvědomila jsem si, že přede mnou stojí muž, kterého jsem si vždycky přála. Věděla jsem, že on je ten, kdo si podmanil mé srdce. Najednou se provalila hráz, která držela až nemožné množství emocí. Změť dojetí a touhy. Když uviděl na mých tvářích lesknoucí se slzy, nedokázal rozpoznat, co je spustilo. Klesla jsem na kolena a schovala před ním tvář do dlaní. Rychle se ke mně vrhl a snažil se zjistit, co se děje. Pochopil, že potřebuju obejmout. Sevřel mě v náručí a já měla pocit, že se utopím v jeho vůni, v jeho těle. Vtiskl mi polibek do vlasů, hladil mě a jemně kolíbal ze strany na stranu.
"Miluji tě Lio," Zašeptal tichounce, snad aby ta slova patřila opravdu jen mě.
Objala jsem ho ještě víc a dlouze ho políbila. Líbali jsme se krásně a něžně. Nepřestával mě hladit. Setřel mi hřbetem ruky poslední slzy dojetí a naposledy se mi beze slov zadíval do očí. Naklonila jsem se k němu a řekla větu, která pro mě znamenala víc než svatební slib.
"Taky tě miluju, Draco."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emma Emma | Web | 10. srpna 2012 v 10:07 | Reagovat

jee, to bola krásna kapitola :-)  :-)obávala som sa, kedy dostane ponuku stať sa Smrťožrútkou, tak snáď z toho vyyiazne živá a zdravá :D

2 °Alex °Alex | Web | 10. srpna 2012 v 10:16 | Reagovat

Krásna časť :). Pansy si Liinu kliabu zaslúžila... nenávidím ju :D.
Teším sa na pokračovanie :).

3 Surynka Surynka | Web | 10. srpna 2012 v 12:15 | Reagovat

Jé... to byla "přeslazená" kapitola :-) Krása... moc hezký příběh :-)

4 Nelsh Nelsh | 10. srpna 2012 v 17:42 | Reagovat

Božouchová kapitola. Nemám k tomu co víc dodat. Snad jen aby sis tohoto označení vážila - neudílím ho jen tak něčemu. :-)  :-D  :-P  :D

5 Archanie S. Archanie S. | 10. srpna 2012 v 19:29 | Reagovat

nebudu nic prozrazovat ale užívejte sladkých chvil a okamžiků....jak řekl kdysi Lucius - dokud můžete! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx