IV. kapitola 1/2

9. srpna 2012 v 8:46 | Archanie S. |  Monili Mortis
Měsíční svit pomalu pohasínal a přicházel den, okolo Malfoy Manor bylo ticho. Ani ptáci, kteří každé ráno vítali slunce svým zpěvem, tu nezůstali. Uteklo všechno živé. I takové následky měla smrtící kletba, to mrtvolné ticho se rozpínalo všude kolem. Slunce toho rána jakoby ani nechtělo vyjít. Pomalu vyplouvalo na obzor a svými paprsky se dotýkalo zad mého manžela. Ležela jsem vedle, v hedvábných peřinách a dívala se na něj.


Nemohl to snad ani být on, kdo včera tak krutě trestal Igora Karkarova za to, že zmařil naši svatbu. Zavřela jsem oči a znovu slyšela jeho křik, cítila jeho sílu i sílu hůlky, kterou svíral v ruce. Stále jsem viděla ty oči plné zlosti a vzteku.
Znovu jsem se dívala, jak tiše oddechuje. Připomněly se mi jeho polibky, jeho doteky. Ten pocit, když mnou prostupovala jeho vášeň. Pohladila jsem ho po zádech.
Vyrovnám se s tím? Zůstanu po jeho boku, i když má na ruce znamení zla? Zůstanu, protože jsem mu to slíbila, protože jsme manželé, protože mi věří. Věřím já jemu?
Hořce jsem polkla. Promnula jsem pramínek jeho světlých vlasů mezi prsty.
Věřím. Strach, co ten strach, jak ho překonat? Neexistuje strach z lidí ale z věcí, které dokážou. Zachvěla jsem se při pomyšlení na pána zla a jeho hůlku.
Draco se zavrtěl a zabořil hlavu do polštáře. Ještě naposledy jsem ho pohladila. Podívala jsem se na hůlku, která ležela na jeho nočním stolku. Hůlka, se kterou dokázal vyčarovat bílou holubici ale i mučit a bezpochyby zabíjet. Vzpomněla jsem si na otce, bratra a sestry. Doufala jsem, že snad pošlou zprávu o tom, že jsou v pořádku.
Slunce už pomalu vystoupalo až k jeho očím a oslnilo ho. Procitl a díval se na mě. Schoulila jsem se k němu do náruče a on mě pevně objal a vtiskl polibek do vlasů.
"Trápí tě něco?" Zněla jeho tichá otázka. Téměř nuceně jsem se usmála.
"Ne Draco," zašeptala jsem mu.
"Nemysli na to."
"Nejde to," zajíkla jsem se s pocitem zoufalství, že se v proudu rozporuplných myšlenek utopím. Sevřel mě ještě víc. Poznal, na co myslím.
"Lituju toho, že jsem se včera nechal unést, a že jsi to viděla," zašeptal a hladil mě po vlasech. Snad jedna slza, nebo dvě smočily jeho kůži, ke které jsem se tiskla.
***
Když jsem asi za dvě hodiny vycházela z koupelny, připravená k snídani, seděl Draco na dřevěné truhle a čekal na mě.
Jeho úsměv a oči plné zvláštního třpytu mě uklidnili. Uhladila jsem všechny svoje myšlenky do tenké linie a byla schopná se věnovat novému dni a těšit se na další. Chytl mě za ruku a společně jsme beze slova vyrazili ven z ložnice. Nemusela jsem nic říkat, aby pochopil, že už se nechci vracet k hrůzám našeho svatebního dne.
"Dobré ráno." Pozdravili jsme unisono, když jsme vstupovali do jídelny, kde seděl Lucius s Narcisou. Lucius práskl novinami na desku stolu.
"Denní věštec píše o smrti Karkarova, našli jeho mrtvolu v mudlovské části Londýna. Omlouvám se, dobré ráno," řekl nakonec, když ho Narcisa napomenula pohledem. Draco mě galantně usadil ke stolu a zasedl mezi mě a svého otce.
"Ministerstvo se o něj zajímá?" zeptal se otce.
"Jistě, donášel jim," odpověděl Lucius. Uvítala jsem šálek kávy, který mi nalévala vznášející se porcelánová konvice.
"Myslíš, že ho sem poslali oni? Aby nás usvědčil?" vyptával se Draco na názor svého otce.
"Ministr se sem neodváží poslat ani bystrozory, a navíc jeho svědectví by bylo zaujaté. Arnold Yaxley podrobně studuje všechny příkazy ministerstva. Co se týče nás, je velmi pečlivý. Ne, přišel sám, aby zjistil, co drží pána zla při životě. Nebo měl možná v plánu se pomstít tobě," vysvětloval Lucius svému synovi. Narcisa položila svůj šálek.
"U stolu se o práci nemluví," napomenula oba dva káravým pohledem. Usmála jsem se na ní.
Draco i Lucius ji kupodivu poslechli.
"Abych nezapomněl, vzhledem k událostem, které překazili včerejší svatbu, se bude ples konat dnes večer. Účast potvrdili všichni hosté. Jsou zvědaví, na novou paní Malfoyovou, která se včera tak brilantně předvedla s hůlkou v ruce," řekl Lucius a napil se kávy.
Nastalo ticho. V jeho hlase jsem vycítila rozhořčení nad včerejší událostí. Draco čekal, co řeknu a Narcisa zřejmě nevěděla jak celou situaci zahrát do autu. Odložila jsem hrníček.
"Snad to nebylo tak troufalé být jediná mezi smrtijedy, kdo ho dokázal zastavit." Jen proto, že jsem se na něj zadívala, jako malé dítě už neřekl ani slovo. Byla jsem si jistá, že ho má drzost stála nejméně zaťaté zuby. Vrátil se zpět k Dennímu věštci.
"Nemyslíš, otče, že bychom mohli ještě počkat, možná den nebo dva. Rosalia je po včerejšku zraněná," namítal Draco. Lucius zvedl oči od novin. Narcisa vyjekla a hned se dotazovala co se mnou je.
"Je to jen veliká modřina, za pár dní to bude pořádku," vysvětlovala jsem v rychlosti.
"Není se čemu divit, po tom pádu. Ples bude jistě skvěle fungovat jako dokonalé odreagování," řekl Lucius a s úsměvem zamítl žádost svého syna.
Draco už dál nic nenamítal.
***
Den poměrně rychle utekl, strávili jsme s Dracem celé odpoledne na zahradě. On seděl v proutěném křesle a četl si knihu a já si upravovala záhonky.
Ačkoliv jsem klečela zády ke svému manželovi, cítila jsem čas od času jeho pohled. Uklidňovalo mě pomyšlení, že na mě dává pozor. Nevěřila jsem, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale pokud byly Dracovi pohledy výrazem jeho nepokoje, znervózňovalo mě to.
Když se mi konečně podařilo zbavit se svízele a jakýchsi jiných plevelů, které jsem ani neznala, rozevřela jsem pytlíček se semínky Krvokvětů. Ty mi alespoň trochu budou připomínat domov. Rozhrábla jsem zem a chtěla do ní semena vložit, když si ke mně Draco zezadu klekl a políbil na tvář. Skoro jsem se ho lekla, byl jako duch.
"Nechtěla bys zajet do Londýna koupit nějaké rostliny?" zeptal se a mžoural očima na vypletý záhon, který připomínal oraniště.
"Teď na podzim to nemá smysl. Nějaká semínka mám, chtěla jsem si zasadit ještě Skákavé dračince, Mandragoru a Třaskavé dýně."
"Třaskavé dýně?" zopakoval a udiveně se na mě podíval. Kývla jsem.
"Co to má být?" uchechtl se.
"Třaskavé dýně jsou okrasné, mají nádhernou oranžovou barvu, ale nikdy přesně nevíš, v jakém tvaru vyrostou. Je sice pravda, že jsou trochu poťouchlé a v době zrání třaskají jen, když je v dosahu kdokoli, koho by jejich šťáva potřísnila, ale mají úžasné léčivé účinky," vysvětlovala jsem mu. Draco se mi opět zasmál.
"Budeme mít na zahradě dýně, co se budou snažit každého ušpinit?" zeptal se pro kontrolu ještě jednou. Musela jsem přiznat, že to znělo opravdu legračně.
"Draco, copak jsi nechodil na bylinkářství?" popíchla jsem ho a zahrnula semínka do připravené jamky.
"Chodil, ale zjednodušeně řečeno jsem si pamatoval jen to, co se mi hodilo," řekl.
"Takže jsi nedával pozor vůbec," odtušila jsem a zasmála se.
Nad hlavou nám zakroužila sova. Vzhlédla jsem proti slunci a spatřila Avenu. Draco nastavil ruku a sova se snesla níž, aby mohla usednout. V zobáku držela psaní, na jehož rubu jsem poznala otcův rukopis.
"Konečně," vyhrkla jsem s nadšením i plná obav, co se v dopise dočtu. Otevřela jsem obálku a četla nahlas.
Drahá Rosalio,
Galatea a Etel jsou zpět ve škole. Poslal jsem je přenášedlem zpět ihned, jak to bylo možné. Všichni jsme v pořádku, doufám, že i ty a Draco. Četl jsem Denního věštce, takže všechno vím. Mrzí mě, že už se dnes nemůžeme vrátit na ples. Já a Christopher jsme na cestě do Francie, návrat upřesním. Opatrujte se!
Posmutněla jsem. Těšila jsem se, že se budu radovat s nimi. Chtěla jsem s otcem probrat důležité věci. Zeptat se na náhrdelník.
Teď už zbývalo jediná možnost a to, že Narcisa dodrží slovo a všechno mi poví. Otec mi o tom nenapíše ani řádek, tím jsem si byla jistá.
"Mrzí mě to, nebuď smutná, prosím. Až se vrátí, navštívíme je," chlácholil mě můj manžel.
Pohladila jsem sovičku na límci a schovala si dopis do kapsy. Draco vstal a odcházel do sovince, aby dal Aveně najíst. Vrátila jsem se k záhonku a zahrabávala poslední semínka.
Zbytek odpoledne mi zabraly marné pokusy zbavit se plevele na dalším záhonku.
Když už se mi podařilo rostlinku vytrhnout ze země, vytáhla nožičky, se škodolibým chichotáním skočila zpátky a zavrtala se kořeny o to hlouběji. Draco mě pozoroval z proutěného křesla a velice dobře se bavil. Zkusila jsem snad všechno, ale plevel se nedal. Nakonec jsem své pokusy vzdala a rozhodla se pokračovat zítra. Ještě naposledy jsem zkontrolovala, jestli jsou všechna semínka Krvokvětů zahrnuta hlínou.
Užívala jsem si slunečného počasí. Paprsky mě hřály na tváři, když jsem zasypala ještě jedno zbloudilé semeno. Bylo to tak idylické, než se přede mnou objevil domácí skřítek, dnes už neměl koženkový cylindr. Vykulil oči a s úklonou začal mluvit.
"Madam, Florius byl pověřen Vás přivést, pojďte prosím semnou," zaskřehotal téměř provinilým hláskem. Ohlédla jsem se na Draca, který zřejmě skřítkovi nerozuměl, odložil knihu, s přimhouřenýma očima se vymrštil a blížil se k nám.
"Kam máš paní přivést?" zasyčel, jako by mě chtěl skřítek ukrást.
Florius sklopil uši a hluboce se mu ukláněl.
"Vaše matka to Floriusovi nařídila, pane," špitl skřítek a div si nezabořil dlouhý nos do země. Draco se usmál a zaklonil hlavu.
Pomohl mi vstát.
"Jsem si jistý, že pro tebe má překvapení," prohodil a políbil mne. Toužebně jsem se na něj podívala.
Byla to ta chvíle, kdy si člověk uvědomí něco důležitého?
Nemohla jsem si nic takového vůbec připustit, ještě ne. Mávla jsem hůlkou proti svým šatům, které byly celé od hlíny.
Domácí skřítek mne přenesl na jakousi tmavou špinavou uličku. Rozhlédla jsem se kolem.
Po dlážděném chodníčku procházel kolem starý čaroděj oblečený v černém hábitu a divně si mne prohlížel.
"Lio!" Uslyšela jsem Narcisin hlas. Dlouhými kroky mířila ke mně i se svou sestrou Belatrix, která za ní spěchala.
Čaroděj si jich všiml, a když si uvědomil, ke komu patřím, dlouze se mi uklonil a při úsměvu odhalil žluté zuby.
Otočila jsem se k Narcise.
"Můžeš jít," řekla jsem domácímu skřítkovi, který v mžiku zmizel.
"Tak jdeme?" zeptala se mě Narcisa a chytla mě za ruku. Vyrazily jsme průchodem na Příčnou ulici.
"Pojď a buď hrdá na to, že jsi Malfoyová," nakázala mi, než jsem se stačila zeptat, kam to vlastně spěcháme.
Měla jsem co dělat, abych nezírala jako malé dítě. Lucius se nemýlil, když říkal, jak jsou na mě všichni zvědaví. Bylo mi to krajně nepříjemné a v duchu jsem si nadávala za to, že jsem včerejšího dne vůbec vytáhla paty z ložnice.
Potkávaly jsme mnoho čarodějů a čarodějek. Někteří nás s přehnanou zdvořilostí zdravili, jiní jen poklonili hlavou a někteří se jakoby se strachem klidili z cesty. Nakonec jsme zapadly do obchodu a já poznala krejčovství pana Quiklbyho.
"Tři krásné dámy a v mém obchodě," vítal nás krejčí a s přehnanou úlisností se klaněl na všechny strany. muž ve žlutém hábitu měl svůj kouzelný metr opět okolo krku.
"Co si račte přát?" zajímal se a ukazoval při tom na příjemně vyhlížející křesla v rohu obchodu. Narcisa se posadila a rozhlížela se po krámu.
"Rádi bychom společenský hábit pro mě a pro novou paní Malfoyovou," řekla ostře Belatrix. Quiklby se pro jistotu ještě jednou uklonil.
Důvod naší návštěvy mne překvapil, ale zachovala si kamennou tvář. Večerní společenské šaty jsem měla, neodvážila jsem se však nic namítat.
Quiklby pozval Belatrix ke kouzelnému zrcadlu. Přešla jsem obchod směrem k Narcise a posadila se vedle ní. Ačkoliv se mi zdálo, že Bellatrix nebyla ženou, která by si potrpěla na drahé a krásné šaty třeba jako její sestra, uznala jsem, že má dobrý vkus. Nakonec si vybrala černé krajkové šaty s dlouhým rukávem.
Nyní byla řada na mě. Přistoupila jsem a nahlédla do zrcadla. Byla jsem zvědavá, co mi ukáže. Hábit, který jsem v odrazu měla na sobě, mi padl jako ulitý, navzdory hlubokému výstřihu jsem se v něm cítila dobře. Rukávy lemovala třpytivá krajka a sukně příjemně splývala. Obrátila jsem se na Quiklbyho.
"Ráda bych, aby měl tmavě modrou barvu," vyslovila jsem jedinou námitku. Mávl hůlkou a rázem bylo všechno podle mých představ.
V tu chvíli jsem viděla sama sebe v těch šatech, jak stojím u okna v naší ložnici. Cítila jsem neskutečnou slast a Dracův dotek na své šíji. V té představě se mi podíval do očí a já ho najednou uviděla sedět v křesle za stolem ve své pracovně. Pochopila jsem, že se mi vloupal do mysli a hrál si s mými představami. Vymanila jsem se z jeho nitrozpytu a duchem se vrátila zpátky do Quiklbyho obchodu.
"Jsou krásné, bereme je," zavelela Narcisa. Quiklby je v cukuletu zabalil.
Luskla jsem prsty a na zemi přede mnou se objevil náš domácí skřítek. Poklonil se.
"Paní si přeje?" zaskřehotal s nosem přimáčknutým k zemi. Usmála jsem se.
"Ty šaty do mé ložnice prosím."
Skřítek mi věnoval ještě mnoho poklon a pak vyškubl Quiklbymu balíček z ruky.
Ten stál a díval se, jakoby snad viděl zjevení. Florius se přenesl pryč s hlasitým PRÁSK!
"Nashledanou," zdravil nás krejčí, když jsme odcházely pryč.
Narcisa mě pevně držela za loket a spolu s Belatrix mě odváděly zpět na temnou ulici. Teprve tam jsme se zastavily. Narcisa měla v očích blesky.
"Neopovažuj se tak ještě někdy mluvit se skřítky!" štěkla tiše, aby nás snad někdo neslyšel.
"Nerozumím, jak mluvit?" zeptala jsem se s výrazem nepochopení. Narcisa zrudla vzteky.
"Řekla si prosím!" vyjela na mě.
Aha, pobouřilo ji, že jsem byla slušná, pomyslela jsem si. Belatrix koukala své sestře přes rameno a obě čekaly, co řeknu.
"Dobrá," promluvila jsem po krátkém zaváhání..
"Buď rozumná drahoušku. Kde bychom byly, kdybychom měli skřítky prosit," snažila se už klidným tónem vysvětlovat.
Zahrála jsem, že to chápu a myslela si o chování ke skřítkům svoje.
Když jsme se vrátily zpět do sídla, bylo pár minut po páté, a tak jsem se s Narcisou rozloučila a spěchala se připravit na ples. Byla jsem ráda, že jsem naši konfrontaci dokázala diplomaticky skončit dřív, než vlastně doopravdy začala a než bych dala přednost svým emocím.
Rozuměla jsem tomu, co to znamená podřídit se chodu tohoto domu, ale odmítala jsem dělat něco, o čem jsem si myslela, že je ohavné. Jistě, byla jsem zbabělá říct jí to do očí.
Dracovi bych to vpálila ale Narcise? K té jsem měla trochu jiný vztah. Navíc jsem pořád nezapomněla na její slib. Stále mě zajímalo, co je s mým náhrdelníkem po matce.
Procházela jsem kolem dveří Dracovi pracovny a všimla si, že jsou pootevřené.
"Draco?"
Opatrně jsem nahlédla dovnitř. Střetla jsem se s překvapeným pohledem mladé čarodějky, která seděla na desce pracovního stolu. Sukně s vysokým rozparkem odhalovala její dlouhé nohy. Byla jsem si jistá, že je to právě ona, kdo před dvěma dny navštívil Draca brzy ráno na jeho balkoně. Měla krátké černé vlasy, útlou postavu a ruku jí zdobilo znamení zla, které bez okolků vystavovala na odiv. Chvilku jsme se propalovaly pohledem. V ten moment se Draco objevil ve dveřích balkonu a strnul. Vrhla jsem na něj pohled, který by se nevyrovnal ani pohledu těch nejodpornějších démonů.
"Lio, rád bych ti představil Pansy Parkinsonovou," promluvil možná ve snaze marně zachraňovat vypjatou situaci, ze které bylo jasně patrné, jak jsme si s tou druhou dívkou padly do oka. Znovu jsem obrátila oči k ní. Neochotně slezla ze stolu a podala mi ruku.
"Pansy moje žena Rosalia," pokračoval v představování, které mělo tolik vřelosti, jako dýňová šťáva alkoholu.
"Těší mě, že Vás konečně poznávám. Draco mi o Vás tolik vyprávěl," vydala ze sebe nevzrušeným tónem.
"Taky mě těší. Kéž bych to samé mohla říct i já. Můj manžel zřejmě ještě neměl čas mi o Vás vyprávět. Věnujeme se teď příjemnějším věcem," oplatila jsem jí líbezně.
Téměř okamžitě zrudla a podívala se na Draca, jakoby chtěla žalovat a zároveň se chtěla ujistit, že to tak určitě není. Jenže ten se pohledem upínal jen ke mně. Zalesklo se mu v očích, ale já ho těmi svými spíš profackovala.
Okamžitě jsem se ale usmála a s cíleným posměchem a nezájmem, abych Draca naštvala nejvíc, jsem pravila:"Nerada Vás dva ruším, jistě máte práci."
Obrátila jsem se a svižným krokem se vztyčenou hlavou, kterou jsem dávala jasně najevo, kdo je v tomhle sídle doma, jsem odpochodovala pryč. Přesně se stejnou aristokratickou arogancí, kterou používala Narcisa i Draco o Luciusovi nemluvě.
Od okamžiku, kdy jsem zavřela dveře ložnice a zasedla k zrcadlu, abych se učesala, to netrvalo ani půl hodiny a Draco se objevil uprostřed místnosti.
Neohlédla jsem se, jen jsem viděla jeho odraz v zrcadle. Chvilku stál a horlivě přemýšlel jak ukončit to ticho. Nakonec přešel místnost k velké skříni a vytáhl si společenský hábit. Mezi tím, co jsem si upravovala vlasy, odešel do koupelny a za chvilku z ní zase vyšel, oblečený a upravený. Pomalu jsem se zvedala, abych se také převlékla, když promluvil.
"Lio?"
Zvedla jsem k němu oči.
"Doufal jsem, že mám alespoň trochu tvé důvěry," nadhodil vyčítavě a zároveň se nevědomky usvědčil v tom, že má černé svědomí.
"Měla slečna Parkinsonová důvod sedět na tvém pracovním stole?"
Pokojem proletěla moje otázka a zněla přinejmenším jedovatě. Nadávala jsem sama sobě, že jsem se nedokázala udržet na hranici lhostejnosti.
"Proč ses jí nezeptala sama?" obrátil skoro útočně.
Nevěřícně jsem se na něj zadívala.
"Kdyby ti to vadilo, řekneš jí to sám," odvětila jsem tentokrát už klidným hlasem.
Draco se usmál a to mě dopálilo. Musela jsem napočítat snad do sta, abych se uklidnila a nedala mu najevo žárlivost.
"Je mi jedno, jestli sedí na mém stole, kdybys na něm seděla ty…" odmlčel se a zatřpytilo se mu v očích. Pomalu se usmál a kousl se dortu. Sekla jsem po něm pohledem ale v zápětí, se všechen vztek převlékl za vzrušení.
Proměnil se v černý oblak a v tu ránu stál u mě, jeho ruce sahali po zapínání na mých šatech. Donutil mě, abych ho políbila. Pomalu rozepínal šaty a zbavoval mně jich.
Podlamovali se mi kolena, když se jeho rty potkaly s mou rozpálenou kůží na krku. Kdyby hodiny na zdi neodbily šest, byla bych úplně zapomněla, že dole v hale čekají hosté. Draco mě zřejmě nechtěl pustit a tak mi nezbývalo, než ho jemně odstrčit. Oči mu jen plály a tiše oddechoval.
"Je mi líto Draco, tvoji rodiče by jistě nebyli rádi," poznamenala jsem tiše. Šibalsky se usmál.
"Alespoň mi slib, že si to vynahradíme později!" zašeptal mi do ucha.
Můj pohled vyvolal otazník. Spěšně jsem se oblékala do svých nových šatů. Draco tiše přihlížel tomu, jak jsem se marně snažila zapnout si pár posledních knoflíčků.
"Nepros mě o to," řekl tiše, když jsem se na něj ohlédla s prosebným výrazem. Musela jsem tedy použít hůlku. Naposled jsem se podívala do zrcadla.
"Jsi nádherná Quiklby se opravdu vyznamenal," pochválil mě.
Vzpomněla jsem si, jak se mi vkradl do mysli.
"To si spolu ještě vyřídíme, pane Malfoyi," ubezpečila jsem ho.
Zasmál se.
Připadala jsem si jako bych byla myš a provokovala zuřivou kočku. Vyhrožovala jsem smrtijedovi? Ne, vyhrožovala jsem svému manželovi!
"Jsi nervózní?" zeptal se mě, když už jsme vycházeli z ložnice.
"Měla bych?" pozvedla jsem obočí.
"Lidé tam dole jsou, no, řekněme, že by někteří mohli mít nevybíravé chování,"poznamenal klidně. Tajně jsem doufala, že dnes nikdo smrtící kletby metat nebude.
"Měla jsem dojem, že pod jménem Malfoyová mi nic nehrozí,"vymluvila jsem se a zapínala si pásek u boty.
"To je klamný dojem, Lio," zakroutil hlavou. Myslel to vážně a já se zarazila.
"Budeš tam přeci semnou!" ujišťovala jsem se. Tázavě jsem se na něj podívala, když jsme procházeli okolo krbu a začali stoupat do schodů.
"Dávej na sebe pozor,"dodal naposled.
Prošli jsme halou, kde postávalo několik čarodějek v černých pláštích. Vstoupili jsme do velkého sálu a já údivem oněměla. Celá místnost byla vyzdobená květinami měňavých semínek. Kolem stěn stály porůznu stoly plné jídla a zlatých pohárů, které se ve světle pochodní zářivě leskly.
Ze stropu vysel nespočet černých a stříbrných pentlí, které byly propletené v lesklé provazy, a zdobily křišťálové lustry. Lucius s Narcisou seděli až na druhém konci sálu u velkého kulatého stolu. V momentě, kdy nás zahlédli, se Lucius postavil a přitáhl k sobě pozornost všech hostů, kteří zabírali svá místa kolem dokola. Procházeli jsme středem tanečního parketu k nim. Draco pevně svíral mojí ruku.
"Nezapomeň, co jsem ti říkal," šeptal, když už jsme byli skoro v cíli. Usadil mne mezi matku a sebe. Lucius začal hovořit.
"Dámy a pánové, je mi velikým potěšením uvítat Vás na našem sídle. Dnes večer se bavte, oslavujte sňatek mého syna Draca a Rosalie, a radujte se s upřímností stejně jako já a moje žena Narcisa. Prosím dovolte, abych první tanec věnoval právě jim. Připíjím na vaše zdraví," řekl Lucius a otočil se k nám. Všichni hosté povstali a pozvedli poháry s vínem.
"Na zdraví!"
Draco mi podal můj pohár a za ohlušujícího potlesku jsme se napili. Ani jsem neměla možnost strávit všechnu tu oficialitu. Nečekala jsem, s jakou noblesou to Lucius pojme. Zřejmě toužil opět zdůraznit, že Malfoyovi jsou váženou čistokrevnou kouzelnickou rodinou s velikým jměním a mocí.
Očekávalo se ode mě, že se budu tvářit hrdě a nepřístupně. Původně jsem to neměla v plánu, ale brzy jsem pochopila, že není zbytí. Když jsem se rozhlédla po sále, bylo jasné, že právě ta hrdost a nepřístupnost mě dokáže ochránit před všemi těmi podivnými lidmi.
Někteří stále ještě upínali zrak k našemu stolu. Jiní vesele debatovali a někteří se jen věnovali jídlu na stříbrných podnosech před sebou. Pohled mi sklouzl k muži sedícímu hned u prvního stolu před námi. Měl dlouhé černé vlasy stažené koženou sponou, oblečený v rudém kabátu, zpod kterého vykukovala černá vesta. Jeho tvář hyzdila dlouhá ošklivá jizva, která se táhla od pravé strany čela přes oko, které jí bylo zjevně poškozené, protože bylo kalné jako zkažená voda, přes nos až pod bradu.
Ještě jednou jsem se napila ze svého poháru, to už se ale rozezněla hudba.
Draco mě chytil za ruku a společně jsme vystoupili na parket. Byla jsem zvědavá, jaký je tanečník. Pevně mě chytil za pas a za tonů líbezné hudby jsme zahájili ples.
Netrvalo to dlouho a okolo nás se začaly tvořit další a další páry. Lucius s Narcisou se přidali také.
"Podívej se směrem ke dveřím, vidíš ty dva statné chlapy?" zeptal se mě potichu.
Zadívala jsem se po směru, který mi poradil. Dva muži stejně, možná o pár let starší než můj manžel seděli u stolu a každý z nich držel v ruce pohár. Oba měli dlouhé černé vlasy a v očích šílenost. Věnovali se hovoru s jakousi čarodějkou, která seděla zády.
"Ten vpravo se jmenuje Asgard Botzman, vlevo sedí Elfur Botzman," jmenoval je Draco.
"Jsou to bratři?" ujišťovala jsem se. Můj manžel přikývl.
"Ano, O jejich krutosti se nelze vyjadřovat slovy. Jsou u pána zla oblíbení, protože se neštítí páchat zlo i na dětech. Nejsou vhodná společnost, ale jejich pozvání bylo samozřejmostí," vysvětloval tiše.
Uvědomila jsem si, co říká, a zamyslela se nad tím, jestli sem vůbec patřím.
"Řekl bych, že se nepřišli podívat jen na mou krásnou nevěstu ale probrat i pár jiných záležitostí, takže za nimi za chvilku zamířím.
" Zčervenala jsem, jeho lichotka mě potěšila. Jemně se usmál.
"Znamená to, že se mám vyvarovat jejich společnosti?" odtušila jsem.
"Pochopila jsi to velice správně," pokývl hlavou.
"A ta čarodějka?"
"Archanie Seymourová, jedna se služebnic pána zla. Nedávno se vyhnula Azkabanu, jen díky Arnoldu Yaxleym. Kdo ví, proč nad ní drží ochrannou ruku," vysvětloval mi.
Občas jsem se podívala přes rameno svého manžela, což mi dělalo trochu problém, protože i když jsem měla boty na vysokém podpatku, stále jsem byla o čtvrt hlavy menší než on. Zahlédla jsem Pansy Parkinsonovou, jak tančí s nějakým postarším čarodějem a propichuje mě pohledem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 9. srpna 2012 v 10:26 | Reagovat

Ja som vždy Pansy z duše nenávidela, preto hlavnú hrdinku chápem :D. Najradšej by som Pansy uškrtila, že sa tak podlizuje, no nemôžem :D.
Pekná kapitola, som zvedavá na ďalšiu časť :).
PS: mohla by si prosím odpovedať v mojej návštevnej knihe na moju odpoveď k tvojmu príspevku? Nejak som ho asi nepochopila, tak sa chcem uistiť.

2 Emma Emma | Web | 9. srpna 2012 v 11:33 | Reagovat

Vždy žasnem nad tým ako krásne a výstižne dokážeš opisovať dejové zvraty, ale aj obyčajné detaily, ktoré tomu všetkému dodávajú šmrnc :-)

3 Surynka Surynka | Web | 9. srpna 2012 v 12:01 | Reagovat

Páni... zajímavá kapitola... veselá a temná zároveň... to mám ráda... jen přemýšlím nad jménem jednoho z bratrů, jejichž krutost nezná mezí :D Asgard mi totiž něco hrozně moc připomíná a musím se tomu pořád smát. Jak jsi na to přišla? Doufám, že to není z toho filmu, protože pak už bych si toho šaška asi navždycky představovala jako přezdobené, přezlátlé království Thora :D

4 ArchanieS. ArchanieS. | Web | 9. srpna 2012 v 12:54 | Reagovat

Ahoj, díky všem, kterým se kapitola líbí, vřele doporučuji mrknout sem hned zítra! Bude totiž pokračování.

[3]: Jméno Asgard mám už hodně dlouho. Myslím, že jsem ho našla v nějaké knížce o mytologii. Nejsem si přesně jistá, co ti připomíná ale mě pro takového chlapa přišlo jako to pravé. Líbí se mi. ;-)

PS: Aha, tak už jsem to našla. Ne ujiš´tuji, že s tím královstvím to nemá vůbec nic společného!8-O! Podívám se do notýsku, jestli jsem si nezapsala, odkud Asgarda mám! :-D

5 Archanie.S Archanie.S | 9. srpna 2012 v 13:10 | Reagovat

Omlouvám se, koukám, že tam mám nějaké chyby... :-!

6 Nelsh Nelsh | 10. srpna 2012 v 17:09 | Reagovat

Pár překlepů jsem sice taky našla, ale nepřijdou mi nijak významné či podstatné. Čtenář se má především soustředit na slohovou stránku příběhu, gramatiku nechme učitelům. Myslím, že to bylo velice pěkné. :-)  :-D  :-P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx