4. Dopisy

16. srpna 2012 v 1:36 | Surynka |  Meganin příběh
Dneska jsem kapitolu trochu ozvláštnila o jednu věcičku. Jak už je zmíněno v nadpisu, v téhle kapitole se budou objevovat dopisy. Že jsem se jednou na chatě nudila a zrovna si v hlavě formovala Meganin příběh, napsala jsem dopis. Snažila jsem se, aby to bylo čitelné i po oscanování, které bylo v tehdejší době (v době, kdy jsem ten dopis přescanovala) ještě nedokonalé. Možná proto to teď vypadá trochu neelegantně, ale kašlete na to. Dá se to přečíst a bude to tu zveřejněné jako ukázka dopisu, který napsala Megan. Proč a komu se dozvíte jedině, když se dáte do čtení :D




Bylo něco kolem desáté hodiny dopolední, když se Megan probudila. Spala by déle, nebýt vytrvalého klování sovího zobáčku do okenní tabule. Nejdřív si myslela, že se jednalo o Dracovu sovu, ale pak zjistila, že je to sova někoho o hodně milejšího. Byla to Skyangel, sova Teda Lupina, jediného člověka, kdo v jejich rozvětvené rodině měl zhruba stejný věk.
"Jak ses sem dostala?" zeptala se Megan, když otevřela okno a nechala vletět sovu dovnitř, jako by čekala odpověď. "Nikomu jsem neříkala, kde se schovávám," zamyslela se nahlas a převzala dopis. Z kapsy u kalhot vytáhla nějaké zrníčk jako pochvalu.

"Nikomu jsem přece neříkala, kde budu! Jak to teda zjistil?" pořád jí vrtalo hlavě, ale už se posadila ke stolku, aby dopis otevřela.
Ještě se podívala z okna, sova seděla na parapetu a trpělivě čekala, až dostane dopis. Rozhodně bych spala dál, napadlo ji, když viděla to počasí. Husté černošedé mraky pokrývaly celou oblohu a nenechaly jediné volné místečko. Foukal silný a studený vítr a bylo jisté, že za pár minut začne pršet.

Ahoj Meg,
Už od šesti ráno víme, že jsi utekla. Draco nám řekl všechno, akorát Harry se naštval, že se to nedozvěděl dřív. Ale tak už to u Malfoyů bývalo, říkat co nejméně a doufat, že se spousta věcí ututlá. Ale o tom nemusím psát, často ses o tom zmínila a bylas naštvaná. Předně ti chci vysvětlit to, že ti došel můj dopis. Možná si to ještě pamatuješ a v tom případě už bych ti to nemusel psát, ale co když ne? Skyangel je moje první sova a já jsem se s ní napracoval dost. Naučil jsem ji (a neříkám, že jsem k tomu nepoužil i kouzla), že stačí říct jméno a ona tu osobu najde. Samozřejmě to trvá mnohem déle, než když jí řeknu adresu, ale pokud ji neznám (jako u tebe), vyplatí se to. Ale teď k něčemu mnohem důležitějšímu. Všichni se o tebe bojíme a tvůj otec hlavně. V poslední době jste se jen hádaly a to kvůli tobě. Vím, jaké to je, vědět, že už někoho neuvidíš, ale ty jsi nezůstala sama. Dopadlo to s tebou ještě dobře, vezmi si, jakým způsobem dopadají jiní… ale ty nejsi spokojená s tím, že byl ušetřený život tvůj, zbytku rodiny a přátel. Jen pořád kopeš kolem sebe a všem ubližuješ. On ji miloval! Myslíš si, že je to pro něj snadné? To těžko! A ty to ještě zhoršuješ! Ubližuješ jemu, sobě a všem ostatním. Tvé matce nebylo pomoci a ty to víš, tak proč pořád tvrdíš hlouposti? Mám tě rád, známe se odmala, ale přece se nebudu koukat na ty hovadiny, co teď provádíš! Rozhodně to pro tebe není jednoduché, ale o důvod víc, se vrátit a nechat si pomoct! Proč se pořád snažíš být jediná na světě, když máš kolem sebe svou rodinu a přátele? Doufám, že mi odpovíš, nerad bych zjistil, že za sebou pálíš mosty.
Měj se hezky, Ted



Netušila, co na to má říct. Jak na to má reagovat. Nechápala, že se vůbec nějaké sově podaří udělat to, co se povedlo Skyangel. Ale co ji naštvalo mnohem víc, byl způsob, jakým s ní Ted jednal. Jakoby ho slyšela, jeho přísný autoritativní hlas, jak káže o správném rodinném chování. Naštval ji a hodně! Proto mu taky odepsala tohle:



Když Skyangel odletěla, zůstala Megan zírat z otevřeného okna. Spouštěl se déšť a vítr foukal ještě intenzivněji, než před chvílí. V tomhle počasí se nedá dělat vůbec nic! Kam asi mám jít? Musela pořád přemýšlet. O tom, co se stalo, jak se chovala a co bude ten den dělat. Navíc ji stále dokola napadala jedna otázka. Jestli všem opravdu tak chyběla a snažili se ji tedy najít, dřív nebo později zavítají i do Děravého kotle. A pokud nebudou hloupí, nebo pokud jim dá Ted přečíst její dopis, budou vědět, pod jakým příjmením ji hledat. Musím odsud zmizet!

Zavřela okno a opět začala balit tašku. Hygienické potřeby, kniha a pár šněrovacích kozaček. Noční košili nevytáhla proto, že se do postele ani nepřevlékla a akorát si sundala svetr, plášť a kožené kozačky. Ještě si prošla pokoj a místnost, která se vzdáleně mohla podobat koupelně, a zamkla dveře. Dala je hospodskému, odepsala se a vyšla na ulici.

Vypadal hodně zvláštně a budila pozornost. Kdo z mudlů by se neohlížel po ženě v dlouhém plášti? Nevšímala si jich a došla k mapě Londýna. S matkou často navštěvovaly centrum a ještě častěji nakupovali v mudlovských obchodech. Susan se sice vždycky rozhádala s Dracem a musela pak den dva trpět tichou domácnost, ale stálo jí to za to. Ten obdiv v očích hostů nějakého významného kouzelnického plesu, když se tam i se svou dcerou objevila v nejhezčích šatech. Samozřejmě obě mlčely o jejich pravém původu a akorát chválily 'rodinnou švadlenu'.

Když došla do levného penzionu, oči všech se otočily jejím směrem. Plášť měla možná nezvyklý a celý promoklý, ale tvář byla pořád nádherná. Byla možná hezčí, než Susan, a že ona byla opravdu nádherná.
"Pře-přejete si?" vykoktal ze sebe mladý muž, který by se dal pokládat za recepčního, kdyby tam však bylo něco hodného názvu 'recepce'.

"Máte volný pokoj?" zeptala se a vykouzlila jeden ze svých oslňujících úsměvů. Ani jej nepotřebovala, ten kluk by stejně udělal všechno, co by chtěla.
"Samozřejmě… na… na jak dlouho?"
"Ještě nevím," usmála se znovu Megan.
"Tak bych… mohl bych vám nabídnout pokoj číslo dvě," snažil se mladík usmát, ale byl v takové křeči, že z toho vzešel jen úšklebek, což Susan ještě víc rozesmálo.
"V pořádku," opět okouzlující úsměv.
"Tak se… po-podepište," vyzval ji mladík a podal jí knihu hostů a propisku. Megan se elegantně podepsala a už následovala toho 'recepčního'. Byl dokonce ochotný jí nést tašku.
"Tohle je ono," kývl ke dveřím a odemkl je. Megan se naskytl pohled na celkem útulný pokojík s velkou postelí, stolkem a dvěma křesly a s velkým oknem. Výhled ale nestál za nic. Pár metrů volného prostoru a kamenná zeď.
"Dobře, děkuju," usmála se znovu a vzala si od mladíka klíč.
"Nepotřebujete ještě něco?"
"Ne, ale když tak se vám ozvu."

"Tak… fajn," mladík se otočil na patě a vystřelil z jejího pokoje, jakoby to bylo nejnebezpečnější místo na světě.
Megan se musela rozesmát. Zašla se podívat na koupelnu a musela uznat, že je to tam lepší, než v Děravém kotli. Byla přesvědčená, že v tomhle mudlovském penzionu bude moct zůstat déle a začala si vybalovat věci. Když na židli odkládala plášť i svetr, na zem spadl měšec s penězi. V tu chvíli Megan došlo, že nemá žádné mudlovské peníze, a že teda nemá, čím zaplatit pokoj. Když jsi hezká, nemusíš za sebe platit! Připomínala jí vždycky Susan, která v patnácti letech, ještě před nástupem do "Brumbálova výcviku", často utíkala se svým klukem do penzionů a neměla na zaplacení. Ale já nejsem máma! Připomněla si Megan a už to opět začalo. Zase ten tíživý pocit, jako by jí ostrá čepel nože projížděla srdcem, jako by ji někdo škrtil… Zabořila hlavu do polštáře a rozbrečela se.

Když se vybrečela a setřela si slzy z tváře, musela opět myslet nad svou situací. Neměla mudlovské peníze a jediný způsob, jak by si je mohla opatřit, bylo zajít na ministerstvo, na speciální úřad. Ale uvědomila si, že když tam půjde jako Megan, všichni poznají. V případě, že by se Draco, nebo někdo jiný z okruhu jejích přátel, poptával na Ministerstvu kouzel, hned by se dozvěděl, že si zašla vyměnit mudlovské peníze a dala by jim do ruky další vodítko. Ne, na to musím nějak jinak! Ale nevěděla jak. Mohla by si opatřit mnoholičný lektvar a jít na ministerstvo jako někdo jiný, ale nemá ingredience k výrobě a opatřit by si je mohla jedině v Příčné ulici, kde by ji poznali a… už byla zase u toho. Všechno se vším souviselo. A jsem v háji… no nic, půjdu se projít a třeba na něco přijdu.

Vyšla do toho deštivého dne, opět zabalená ve svém dlouhém plášti a procházela se bezcílně ulicemi. Ani nevěděla jak, ale dostala se na jednu z hlavních silnic Londýna. Všude bylo plno obchodů a malých butiků a Megan měla pocit, že je zase na nákupech se svou matkou. V obličeji posmutněla. A nejen tam, ale hlavně v srdci, které se jí sevřelo, jako by jej někdo svíral kleštěmi. Jak málo stačilo k tomu, dostat se k tématu, které pro ni bylo v tu chvíli to nejsmutnější. Zvedla hlavu a stála před butikem s luxusním oblečením. CHANEL. Tuhle značku znala celkem dobře, stará dobrá mudlovská klasika a společenské šaty vypadaly opravdu úchvatně a nikdy nezklamaly. Zírala do osvícené výlohy a sledovala jedny vínově červené šaty. Ze saténu, s hlubokým výstřihem, kameny posázeným opaskem a od boků rozšiřující překládanou sukní. Nádhera. Představila si v nich sebe a pak, ani nevěděla proč, i Susan. Po tváři jí začaly téct slzy. Představovala si, že v těch pohádkových šatech stojí její matka, vlasy má vyčesané do drdolů a usmívá se na ni. Rychle odvrátila tvář od výlohy a pohled se jí zastavil na miniaturním krámku. Prodávaly tam paruky. Došlo jí, co udělá.

Když nemůže do Příčné ulice koupit si přísady na mnoholičný lektvar, změní vzhled po vzoru mudlů. Vezme si paruku. Vešla do obchodu a hned jí do oka padla paruka s dlouhými, vlnitými vlasy v barvě mahagonové červeni. Zkusmo si ji nasadila na hlavu a prohlédla se v zrcadle. Sáhla po černých slunečních brýlích, a když se znovu podívala do zrcadla, musela uznat, že ji to dost změnilo. A čím zaplatíš, ty inteligente? Napadlo ji. Když jsi krásná, tak za sebe nemusíš platit. Připomněla si matčinu oblíbenou větu.

-Ale tady není žádný chlap, kterýho bych oblbla!
-To je jedno, nějak si poradíš. Jenom se neopovažuj použít nějaký kouzlo, na omámení paměti funguje jen jedno a to ty, pokud chceš být bystrozor, rozhodně nesmíš mít v paměti hůlky.
-Ale vždyť jsem na útěku i před ministerstvem a jejich obviněním z vraždy, taky mě už nemusí jako bystrozora zaměstnat.
-To je jedno! Jenom nepoužívej zakázaná kouzla!

Když ukončila svůj krátký myšlenkový dialog, rozhlédla se kolem sebe. Zakázaná kouzla používat nesmím, ale ta povolená ano. Připomněla si a hned nenápadně vytáhla hůlku z kapsy, naštěstí celý její pohyb kryl dlouhý plášť. Podívala se na pár stojánků s bižuterií a slunečními brýlemi, které stály u prodejního pultu, a jemně švihla hůlkou tím směrem. Stojánky začaly samovolně padat, a jak se z nich vystavené zboží sypalo, strhávalo to i další a další věci. Prodavačky se lekly a okamžitě to začaly sklízet, dvě zákaznice se jim jaly pomáhat a Megan tak měla volnou cestu. Suverénně se otočila ke dveřím a vyšla na ulici. Přehodila si přes hlavu kapuci, sledovala si špičky bot a svižnou chůzí ušla asi dvě ulice, než se konečně uklidnila. Nebylo to poprvé, kdy kradla, ale bylo to poprvé, kdy kradla a měla strach.

Opět došla k nějakému butiku s výlohou a upravila si paruku a sluneční brýle. Když usoudila, že vypadá obstojně a hlavně nepoznatelně, vydala se do ulice, odkud se dalo výtahem v telefonní budce zajet do atria ministerstva. Bylo tam hodně lidí a Megan měla pocit, že se tam většina kouzelníků šla akorát ukrýt, protože postávali v atriu, nejčastěji u fontány, a povídali si. Zašla do jedné z chodbiček a dostala se ke kanceláři, kde na dveřích visela cedule: SMĚNÁRNA naše peníze za mudlovské a naopak.

Celé to proběhlo v pořádku, ale když vycházela, do někoho vrazila. Nejdřív si myslela, že se jedná jen o nějakého úředníčka, ale překvapené: "Megan?" jí napovědělo, že tu osobu zná. Když nabyla ztracené rovnováhy a podívala se do obličeje té mužské postavy, nevěděla, jestli má nadávat, utíkat, a nebo být šťastná.
"Jsi to ty, Megan?" zeptal se znovu, ale bylo vidět, že už si byl jistý. Sluneční brýle jí spadly a ty její oči byly opravdu nezaměnitelné.

"Prosím tě, neprozraď mě!" přestože prosila, na konci věta vyzněla jako jasný příkaz.
"To bych neudělal, prozradíš se sama. Mám tu sraz s Dracem," odpověděl Ted a samolibě se usmíval. Na ministerstvu dostal před rokem stálou práci, což bylo na jeho věk celkem pozdě. Ve dvaceti byli všichni už zaměstnaní a budovali si kariéru a on tu práci teprve dostal a seznamoval se s jejími pozitivy a negativy.
"Tak to ani náhodou!" vyštěkla Megan, nasadila si brýle a odkráčela.
"Ale Meg! Nech toho!" Ted se za ní rozběhl a chytil ji za loket. "Dostal jsem tvůj dopis, tolik zloby…"
"Právem! A pusť mě, nechci, aby mě tu kdokoliv poznal! Stačí, že jsi do mě musel vrazit ty!" vztekala se a snažila se vytrhnout, což se jí příliš nedařilo.

"Já?! To ty jsi vrazila do mě! Ale to je jedno, kde teď jsi?" zeptal se jí.
"No jasně! Já ti to řeknu a ty to zatepla poběžíš vykecat Dracovi, nebo někomu jinýmu. Pche! Ani náhodou! Nech mě na pokoji!" konečně se mu vytrhla, ale moc daleko neušla. Možná pár metrů. Když se nad tím zamyslíme, mohlo to vypadat docela komicky. Dvojice, která se každou chvíli od sebe vzdálí na pár metrů a pak si jsou zase hodně blízko… připomínalo to kroky nějakého tance.

"Moc dobře víš, že když budu chtít, najdu tě. Kdybych to chtěl říct někomu dalšímu, už dávno bych to řekl, ale bylo mi tak trochu jasné, že jakmile zjistíš, že vím, kde jsi, z Děravého kotle odejdeš. Jen chci vědět, kde bydlíš. Nerad lžu a takhle budu moc říct Dracovi, že jsi v pořádku, ale že nechceš, aby se vědělo, kde tě najít."
"To určitě! On se o mě bojí?! Tomu nevěřím… studenej čumák! Klidně mu řekni, že jsem mrtvá!" vztekala se Megan, a kdyby mohla plivat oheň, už dávno by ministerstvo lehlo popelem.
"Tak to ani náhodou! Jemu na tobě záleží! A mně taky. Že ho nechceš vidět, chápu, ale rád bych věděl, kde tě najít. Prosím! Vyrůstali jsme spolu…"

"Přestaň hrát na city, víš, že jsem pak naměkko." Podívala se na něj o poznání smířlivěji.
"S tím tak trochu počítám," ušklíbl se Ted.
"A neprozradíš to nikomu?" přiblížila se těsně k jeho obličeji. Poslední rok bylo mezi nimi trochu napětí, jiskřilo to, ale oba se tomu bránili.

"Přísahám," usmál se a chtěl ji políbit. Megan se mu ale vysmekla a s úsměvem prohlásila: "Stejně ti nevěřím." A než se mohl vzpamatovat, už se mu ztratila v davu.
Tohle bylo celkem jednoduché, ale co se mi může stát příště?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx