32. šotek

26. srpna 2012 v 21:16 | Pouli |  Zápisky z Bradavic
"Víš, příště, až se vytratíme za trochou soukromí do Zapovězeného lesa, si s sebou musíme vzít hodinky," šeptala Zoe. Vraceli se s Bobbym do hradu. Bohužel dvě hodiny po večerce, na což je upozornily velké hodiny na nádvoří, které hlasitě odbily půlnoc.
"Nebo bychom si mohli vzít deku navíc a tohle noční plížení si odpustit," navrhl Bobby, rovněž šeptem. Nepřestával se ohlížet za sebe. Zdálo se mu, že všude slyší něčí kroky.
"Příště to asi uděláme. Venku už je dost teplo," souhlasila Zoe a opatrně vykukovala za roh. Školník byl nějakým záhadným způsobem obdařen jednou nepříjemnou schopností. Totiž náhle se objevovat v místech, kudy procházeli studenti, jejichž svědomí nebylo právě čisté.
"Paní dvje," vypískla vyděšeně Zoe a začala couvat.
Paní dvje se mezi studenty občas říkalo školníkově kočce, paní Norrisové. Přestože původní paní Norrisová byla neobyčejné zvíře, ani ona nebyla nesmrtelná. Po jejím odchodu si školník okamžitě pořídil nové kotě, pokřtil ho stejným jménem a dodnes si nepřipustil, že jde ve skutečnosti o jiného tvora. Naneštěstí pro studenty, paní Norrisová číslo dvě oplývala stejným nadáním jako její předchůdkyně. Jen školníka dokázala přivolat rychleji.
Bobby si stoupl před Zoe, jako by ji tak snad mohl nějak ochránit a snažil se je oba vmanévrovat do nejtmavšího kouta. Přestože si neviděl vlastní ruku před očima, svítící oči paní Norrisové mu jasně oznamovaly, že jejímu zraku neunikli.
"Musíme rychle utéct," rozhodla Zoe, jakmile se jim paní Norrisová ztratila. Ruku v ruce se oba rozeběhli chodbou a snahu chovat se tiše nechali daleko za sebou. Teď se jen potřebovali dostat co nejdále od místa, kde je přistihla paní Norrisová.

Na jednom rozcestí chodeb sebou škubli, protože se každý chtěl dát jinou cestou.
"Zoey, věž je vpravo," upozornil Bobby svou dívku mírně.
"Ale zkratka do věže je nalevo," pravila rozhodně Zoe a táhla Bobbyho vlastním směrem.
Přestože neviděli na krok, nezpomalili. Oba drželi volnou ruku před sebou, aby se o překážce dozvěděli včas. Cestou vymetli dvě pavučiny, které musely být natažené přes celou šířku chodby, přeběhli přes něco, co jim křupalo pod nohama a zastavili se až v nějaké učebně, která páchla rozvařeným zelím.
"Víš jistě, že jdeme správně?" ujišťoval se Bobby a divoce oddechoval. Nebyl zvyklý na noční maraton hradem.
"Vím, že rozhodně jdeme špatně," přiznala Zoe a byla ráda, že ve tmě nevidí Bobbyho výraz. "Ale myslím, že paní Dvje jsme setřásli," dodala optimisticky.
"Tak pojď, zkusíme se odsud vymotat," řekl Bobby odevzdaně a vykročil k místům, kde tušil vchod do učebny. Neudělal ani dva kroky a propadl se. Zoe, kterou stále držel za ruku, stáhl sebou.
O pět sekund a dvanáct modřin později oba dopadli s hlasitým "žuch a bác" (opravdu to tak znělo) na kamennou podlahu zalitou oranžovým světlem lampy. Vzhlédli nad sebe, ale viděli jen kamenný strop. Váleli se v tunelu vysokém asi čtyři stopy a širokém nejvýše pět. Navzájem se ujistili, že jsou v pořádku a začali se plazit za světlem.
Na konci chodby vlál oranžový kobereček, pověšený jako závěs místo dveří. Bobby ho opatrně mírně nadzvedl a naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Zoe se okamžitě namáčkla vedle něho, aby mohla zpod koberečku nahlížet také.
Místnost velká jako celá Velká síň byla vystlána těmi nejrůznějšími věcmi. Ležely zde všechny ztracené liché ponožky, přetrhané tkaničky do bot, ulomené podpatky střevíců, zatoulané duhové kuličky, polámané brky, vyschlé kalamáře, nedopsané eseje a domácí úkoly, rozpadlé učebnice, vytrhané stránky z knih, nedojedené svačiny, vyžvýkané žvýkačky, rozpárané svetry, otlučené šachové figurky, vypelichaní plyšoví maňásci, hromada různých mincí, včetně neplatných a spousty dalších věcí. Vše bylo poctivě srovnáno a roztříděno v policích a přihrádkách. Každá věc měla svou visačku s názvem, jménem původního majitele a datem.
Uprostřed všeho sedělo zelené stvoření necelou stopu vysoké. V jednom vytahaném uchu mělo dámskou perlovou náušnici a kolem krku hedvábný sál. Oblečeno bylo v panenkovských květovaných šatech s kraječkou na rukávech. Zkoumavě píchalo jedním ze svých čtyř dlouhých prstů do lampy před sebou. Ta svítila, přestože její kabel nebyl očividně zapojen do elektriky. Po stěnách místnosti pobíhali koníci, ovečky a oslíci, kteří byli vyřezání do krytu žárovky. Stvoření bylo tímto vynálezem tak zaujato, že Bobbyho a Zoe si všimlo, až když klečeli proti němu a nechali světelná zvířátka pobíhat po sobě.
"Áááěěěíííí," zaskřehotalo stvoření a připláclo si vytahané uši na oči.
"Nemusíš se bát. My ti neublížíme," pravila vlídně Zoe. Stvoření na ni opatrně vykouklo. Zoe se nehýbala a jen se přátelsky usmívala. Bobby na tváři také vyčaroval něco, co považoval za přátelský úsměv.
Stvoření je oba dlouze pozorovalo, načež se osmělilo a začalo je zkoumavě obšlapovat.
"Já jsem Zoe a tohle je Bobby. A kdo jsi ty?"
Stvoření místo odpovědi kníklo a odběhlo někam mezi police.
"Asi jsi ho vyplašila," řekl Zoe Bobby.
"Tak s ním mluv ty, když jsi tak chytrej," odsekla Zoe.
Stvoření se pajdavě vrátilo, roztáhlo starý odřený skládací metr, kterému chyběl první dílek, a začalo si Bobbyho měřit.
"Třeba si tě chce ugrilovat," popichovala Bobbyho Zoe.
Tvoreček odložil metr opatrně na zem a vytáhl ze svých šatiček pořadač velký jako on sám. Zběsile v něm listoval a nesouhlasně si při tom mručel.
"Student!" zahulákal hlubokým hlasem a zapíchl Bobbymu dlouhý prst doprostřed hrudi.
"Ano. Já jsem student v Bradavicích. A kdo jsi ty?"
"Školní šotek," odpověděl zelenáč až příliš hlasitě a hrdě vypjal hruď.
"A nemáš tu nějak moc uklizeno, na šotka?" zeptala se Zoe.
"Mým úkolem je třídit, co jiní zašantročí. Ztratili jste něco?" Šotek zřejmě nebyl zvyklý s nikým mluvit, protože hulákal, jako by chtěl sdělit něco důležitého člověku v poslední řadě na rockovém koncertu.
"Ty tu máš vážně všechno, co kdo ztratil?" divil se Bobby.
"Ano!"
"Co třeba?"
"Ořezávátka," prohlásil šotek a ukázal na polici plnou ořezávátek se štítkem krasopisně nadepsaným Ořezávátka. "Hřebeny," ukázal na jinou přihrádku s patřičným označením. "Křížová esa," pokračoval.
"Máš tady toho opravdu hodně," přerušila ho honem Zoe. Nehodlala příštích sto let strávit prohlídkou šotkova doupěte.
"Co hledáte?" křičel šotek Zoe u ucha. Podvědomě se zaklonila, aby se uchránila před doživotní hluchotou. Bobby ji chytil za ramena, aby ho nepovalila a řekl šotkovi: "Potřebovali bysme se dostat do Nebelvírské věže. Tak trochu jsme zabloudili."
Šotkovi vystřelila ušiska vzhůru a natočila se mírně doleva. "V Nebelvírské věži někdo právě ztratil kapesník," oznámil jim šotek nadšeně. "Doufám, že bude pistáciově zelený se žlutými proužky a monogramem J.K.R. Ten mi ve sbírce ještě chybí," dodal huhlavě pro sebe. "Tudy, pojďte," zakřičel na Zoe a Bobbyho a pajdal mezi dvěma řadami regálů.
Bobby a Zoe se konečně zvedli na nohy a pomalu šotka následovali a při chůzi si oprašovali kolena. Šotek sice poctivě otíral prach ze všech polic i věcí na nich uskladněných, ale podlaha mu zřejmě přišla nedůležitá.
Šotek ještě několikrát uhnul mezi vysokými regály, až zastavil před dveřmi s nápisem: Nebelvírská věž. "Tudy!" křikl na Zoe a Bobbyho a strčil do dveří, které se neslyšně otevřely.
Zoe a Bobby očekávali, že půjdou dál nějakou chodbou, ale k jejich překvapení, dveře vedly hned do věže. Ústily přímo pod velkou pohovkou u stěny proti oknu. Šotek pod pohovkou prolezl bez problémů a pajdavě se rozběhl k ložnicím. Zoe a Bobby si vzájemně pomohli prolézt do Nebelvírské společenské místnosti a ulehčeně se rozvalili na pohovce nad šotčím vchodem.
Návratu šotka se ale nedočkali, takže nakonec na pohovce prospali noc. Ráno se pokoušeli znovu najít vchod do šotkova brlohu. Přestože přesně věděli, kde se nachází, nepodařilo se jim to. A po dnech marného bloudění hradem (tentokrát ve dne) vzdali i pátrání po učebně páchnoucí po rozvařeném zelí, kterou se k šotkovi prvně dostali.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nelsh Nelsh | 27. srpna 2012 v 7:57 | Reagovat

Moc hezké. Šotek bylo povedené stvoření. Zábavné. :-)  :-D  :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx