1. Co se vlastně stalo

8. srpna 2012 v 12:36 | Surynka |  Meganin příběh
Datum dopsání: 10.5.
Megan v hlavě vzpomíná na poslední den, kdy Susan žila.

"Prosím! Moc tě prosím, vždyť jsi sama říkala, že jsem talentovaná!" prosila navztekaně Megan.
"To sice ano, ale nepustím tě tam! Ještě nejsi dostudovaná! Až budeš přijata mezi ostatní bystrozory, už nebudu mít právo ti to zakazovat, ale takhle?!" oponovala jí Susan, zatímco se připravovala.

"Ale vždyť my taky chodíme na akce!" vytáhla Megan další argument.

"Ale pod odborným dohledem! Já na tebe nebudu mít čas dohlížet, navíc tohle je mnohem nebezpečnější! Prostě ne!" Susan si navlékla plášť a ještě hledala ampulku s veritasérem, které se občas hodilo rovnou na místě.

"Mami!"

"Ne! A to je moje poslední slovo! Nejraději bych ti vzala hůlku, ale vím, že nemůžu, protože už jsi plnoletá, ale jedno ti říkám, opovaž se přemístit do toho lesa! Nechci tě tam vidět, jinak jsi u mě skončila!" křikla Susan své dceři do obličeje a pak zakřičela na Draca, aby se připravil. "Tak ahoj a zůstaň doma," políbila ji na tvář a sešla schodiště do přízemí, odkud se většinou přemisťovala.

"Tak to ani náhodou maminečko. Nemysli si, že tě budu poslouchat! Jsem nejlepší a až mě uvidíš v akci, budeš teprve koukat! Vždyť ty jsi taky nepodstoupila pořádný výcvik a rovnou jsi nastoupila do služby. Když mě tam všichni uvidí, určitě se to stane taky," plánovala si Megan nahlas a hledala svůj plášť, nachlup stejný s tím Susaniným, který dostala k sedmnáctinám.

Už dávno chtěla ukázat, že je opravdu talentovaná, a že je jeden z nejlepších bystrozorů. Ostatně, nebylo by to překvapení, vždyť její matka je ta Susan Woodová -dnes už Malfoyová- která se vetřela k Voldemortovi, dělala mu tam zvěda, pomáhala dobré straně a navíc má dodneška silnou magickou podstatu. Ale na Megan se pořád braly ohledy a stále se s ní zacházelo, jako by jí bylo deset let. Před dvěma roky ukončila studium v Bradavicích a rozhodla se, že půjde do výcviku, aby z ní byl stejně dobrý bystrozor, jako její matka, ne-li lepší. Ale mělo to jeden háček.

Susan, díky tomu, jak se osvědčila před bitvou a během ní, stačilo jen pár zkoušek a už mohla nastoupit jako plnohodnotný bystrozor a za ty roky se vypracovala na lukrativní pozici. Zatímco Draco byl vedoucí jakéhosi administrativního odboru, a do akce se většinou dostal jen jako soudní kontrolor (a jakousi náhodou si vybíral akce, se kterými měla co dočinění jeho manželka), Susan si v kanceláři poseděla opravdu minimálně a měla vlastní, pětičlenný tým. A v tom byl ten háček. Megan chtěla mermomocí dokázat, že je stejná jako Susan, že jí stačí jen přezkoušení a že pak bude jedna z nejlepších. Sice po své matce zdědila tu silnou magickou podstatu, ale pořád to byla další generace, nebyla tak dobrá a musela se to všechno nejdřív naučit.

Chtěla všem prostě dokázat, co v ní je a vybrala si právě tuhle akci, která se obtížností rovnala průměru. Plánovala si, že ji někdo uvidí a řekne, že to přezkoušení bude skutečně stačit.

Ještě si sbalila pár věcí a pak už se chtěla přemístit. Hrabala se mamce ve složkách, kde našla podklady k večerní připravované akci, navíc se Susan sama zmínila o přibližném umístění, kde se Smrtijedi setkávají. Věděla tedy přesně, kam zamířit. Mávla hůlkou a už ztratila pevnou půdu pod nohama, kterou ucítila o chvíli později.

Ocitla se před lesem. Okolí bylo ještě tiché, takže akce zřejmě ještě nebyla zahájena a Megan tedy nemusela nijak pospíchat. Vydala se do lesa a opatrně se rozhlížela. Jak šla blíž, měla větší strach a hůlku v ruce tiskla tak pevně, že nebýt kouzelná, zlomila by ji. Příšerně se lekla, když o někoho, skrytého v trávě, zakopla, ale ten pravý šok měl teprve následovat.

"Megan?! To snad není pravda?! Co ty tady děláš?!" šeptala na ni vztekle Susan. Nejraději by na ni začala křičet, bylo jí to vidět na očích, ale nemohla. Byli až moc blízko místa, kde se Smrtijedi setkávali. "Schovej se tu a ať tě ani nenapadne se do něčeho motat!" přikázala jí a dál se dívala před sebe.

Následující momenty měla Megan úplně zmatené. Susan dala povel a všichni se na Smrtijedy vrhli. Nastal neuvěřitelný zmatek, kdy každý bojoval s každým a ona tam jen tak stála… dokud ji jen těsně minul zelený paprsek světla. Prudce se otočila a do boje se zapojila i ona. Koutkem oka sledovala svou matku a zjistila, že se uklidila hlouběji do lesa a že ji pronásledovalo hned několik Smrtijedů a ne jeden, jak Susan předpokládala. Musím jí pomoct! Prohnalo se Megan hlavou a vydala se za svou matkou. Na následující výjev nikdy nezapomene. Nějakému Smrtijedovi se povedlo vyrvat Susan hůlku a zahnat ji do kouta. Namířil na ni hůlku a podíval se jí do očí…

"Ne!" zakřičela Megan a švihla hůlkou směrem ke Smrtijedovi. Už si ani nepamatuje, jaké kouzlo na něj vyslala, ale zabila ho. Bylo jí to jedno. Vrhla se k tělu své matky, která byla ještě při sobě, ale ne na moc dlouho. "Mami! Maminko!" popadla ji za ramena a nadzvedla ji do polovičního sedu.

"Co se stalo?" přiběhl vyděšený Draco a klesl k Susan z druhé strany.

"Já… on… zaklel ji! A díval se jí při tom do očí!" křičela uslzená Megan a hladila matku po vlasech.

"Sue, Sue? Bude to v pořádku, uvidíš…" promlouval ke své ženě Draco.

"Ne… dobře víš, že ne… udr… udržte… rodinu…" soukala ze sebe Susan a snažila se usmívat. Oba, její dcera i manžel, jen stěží zadržovali slzy, ale když Susaniny oči pohasly a vytratil se z nich život, ta její pověstná jiskra, dali svým emocím volný průchod.

Susan tam jen tak ležela, v náručí své dcery a svého manžela a už nevykazovala žádné známky života. Byl konec. Ta Susan Malfoyová už nežila a zanechala po sobě smutnící rodinu.

Megan se cítila příšerně. Jako by jí někdo vyrval část duše, jako by někdo zabil část jí samotné, tu část, kterou měla se svou matkou společnou. V tu chvíli jí hlavou probleskly veškeré momenty, všechny veselé chvíle, všechny vtipné a zábavné chvíle, ale i ty, ve kterých se hádaly. Když už si myslela, že první vlna slz smutku a vzteku zmizela, dostavila se další, mnohem intenzivnější. Došlo jí totiž, že už se svou matkou nebude moct nikdy mluvit. Ž už jí nikdy neporadí s problémy s kluky, že se spolu už nikdy nezasmějí, nezajdou nakupovat, že si s ní ani nepopovídá… To bylo všechno, co si pamatovala. Pak prý omdlela. Bylo toho na ni moc a tolik emocí v jednu chvíli nepůsobilo zrovna přívětivě na její tělo.
***

Opět stála na hřbitově a nechala po očích stékat slzy. Obřad skončil a všichni začali odcházet, jen ona tam stála a zírala na náhrobní kámen. Takhle tiše tam stála ještě půl hodiny a Draco se Scorpiusem taky.

"Pojď už domů," promluvil na ni tiše Draco a Scorpius přitom mírně zvedl hlavu a zadíval se zarudlýma očima na svou sestru.

"Nech mě!" ohradila se. Mluvila sice tiše, na hlasitý tón se vzhledem k probrečeným nocím i dnům nezmohla, ale zněla tak nenávistně, až to jejího skoro otce zarazilo.

"Megan, prosím, pojď," ozval se Scorpius. Megan se k němu otočila a na své smutné tváři vykouzlila unavený mírný úsměv. Ať byl Draco jakýkoliv a jak ho za to, co se stalo, nenáviděla sebevíc, na kluka, který se stal jejím bratrem, se zlobit nemohla.

"Přijdu později, ještě tu chci zůstat chvíli sama," řekla nakřáplým hlasem a poplácala ho po rameni. Byl o pět let mladší a byly momenty, kdy se k němu chovala jako k dítěti a jindy s ním zase jednala, jako by byl dospělý.

To bylo všechno, víc už se k nim neotočila a dál zírala na náhrobek své matky. Draco ji celkem chápal. Zemřela jí matka a chtěla se s ní rozloučit sama, posvém. Položil jí ruku na rameno, ale setřásla ji. Dál už se nesnažil a odešel. Scorpius ho neochotně následoval. Draco se cítil hrozně. Zemřela mu už druhá manželka, i ta, kterou miloval ze všech nejvíc. Měl sto chutí křičet, proč se tak děje, ale vzápětí si vždycky řekl: "Můžeš si za to sám! Je to odplata za tvoje chování!" Ale jestli to byla opravdu pomsta za jeho činy, proč za to musí pykat i Megan?

Ta stála na hřbitově, i když už se stmívalo. Foukal studený vítr a plášť kolem ní vál. Bylo jí jedno, co se kolem ní děje. Sledovala náhrobek své matky a v mysli k ní promlouvala. Byl to dlouhý monolog a ona stále čekala, že na vlastní uši uslyší její hlas. Ale odpověď nepřicházela.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nelsh Nelsh | 14. srpna 2012 v 16:07 | Reagovat

Panečku! Hodně dobré. Velmi zdařilé. Poutavý příběh i pěkně napsané - co víc si může čtenář přát? ;-)  :-)  :-D  :-P  :D

2 Surynka Surynka | Web | 14. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

[1]:Tak děkuju moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx