III. kapitola 2/3

31. července 2012 v 21:00 | Archanie S. |  Monili Mortis
"Nádherné šaty na nádherné ženě, pro muže nebezpečná kombinace. Myslím, že se brzy dočkáme potomka a dědice," pochválil, přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři.
Zdvořile jsem odpověděla:"Nejsem si jistá, jestli k sobě s Dracem najdeme cestu tak brzy, abychom o tom mohli spekulovat už teď."


Moje odpověď se mu ale nelíbila. Doslova mě propíchl pohledem a naklonil se ještě blíž.
"Jsi zdravá a silná žena a Draco ví, co jsou manželské povinnosti," odsekl ledově. Lapala jsem po dechu a chtěla utéct. Narovnal se a pohnul koutkem úst k úsměvu.
"A teď už musíme jít, hosté čekají a já musím svému synovi předat nevěstu, kterou jsem mu vybral," vybídl mě k pohybu a zdvořile mi nabídl rámě.
Pravou nohou jsem vykročila ze salonku. Mlčky jsme procházeli vstupní halou a na krátko stanuli před dveřmi vedoucími do velkého sálu. Pomalu a ztěžka se otevřeli a mně se naskytl pohled dovnitř.
Stáli jsme na konci dlouhé uličky vedoucí středem síně mezi řadami lavic, které byly plné svatebních hostů. Lucius vykročil. Tiše jsme procházeli a já spatřila Draca, měl dlouhý černý splývavý hábit, který mu velice slušel. Stál na vyvýšeném stupínku uprostřed síně obklopen dalšími svatebními hosty, kteří stáli okolo. Narcisa stála po Dracově levé straně, zatímco otec, Christopher a dvojčata stála na pravé. Všimla jsem si, že se otec po mnoha měsících upřímně usmívá a dme se pýchou. Sestřičky i Christopher se také tiše usmívali. Cítila jsem na sobě mnoho pohledů a rozhodla se, že nervozita musí zůstat v pozadí. Vznešeně jsem se nechala Luciusem vést uličkou a užívala si pohledy všech čarodějů, které patřily jen mě. Spatřila jsem Draca, jak přimhouřenýma očima sleduje každý můj krok. Na okamžik mu zajiskřilo v očích a pousmál se, když si všiml, jak jsem se na něj zadívala. Tušil, že je mi z něj zase horko? Ta chvíle, než jsme došli až k němu, trvala neskonale dlouho. Lucius mě předal svému synovi a zařadil se vedle Narcisy.
Chytil mě za ruku a já se o jeho dlaň málem spálila. Pohled do jeho očí mě donutil přemýšlet o tom, jaký mě v tomhle domě vlastně čeká život s ním, mužem, který mě silně přitahuje, ale zároveň mi nahání strach. Donutil mne pokleknout na chladnou kamennou zem. Neřekl ani slovo a já se stále utápěla v jeho stříbřitých drahokamech. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce. Luskl prsty a objevil se domácí skřítek se sametovou etují. Draco ji otevřel a mě se neskytl pohled na překrásný rodinný šperk Malfoyových. Vzal stříbrného hada a položil si ho do dlaně, kterou si přitáhl k ústům a jemně na hada foukl. Ten se rozpohyboval. Draco přiložil svou ruku k mému krku a já zatajila dech. Studený stříbrný had se mi obmotal kolem dokola a zakousl se do ocasu. V tu ránu se přestal hýbat. Draco se ke mně naklonil a já zavřela oči. Políbil mě tak něžně a sladce až jsem se málem neubránila tichému vzlyku. V duchu jsem prosila své srdce, aby přestalo tak rychle tlouct. Draco se opět jemně usmál v těsné blízkosti mého obličeje a znovu se narovnal. V zápětí před nás předstoupil vysoký muž v šedém hábitu. Měl bodavý pohled, dlouhé hubené prsty, bledou tvář. Měla jsem pocit, jakoby se celou síní naplnil chlad. Lucerny potemněly a všichni svatební hosté poklekli. Hubený muž se rozhlížel po sále a já měla pochybnosti o tom, že je to jen nějaký kněz. Když poprvé promluvil, projel mnou doslova mráz.
"Můj milý Draco, tvá nastávající žena je velmi krásná," pravil a upřel na mě své žlutošedé oči, které mi nebyly vůbec příjemné. Draco měl skloněnou hlavu.
" Ano pane," řekl tiše.
"Jak si ale můžu být jistý, že je dost silná a hodna být tvou ženou?" ozval se chladný hlas. Najednou mne rozbolela hlava a nemohla jsem se nadechnout. Cítila jsem, jak se mi do mysli vkrádá chlad a snažila jsem se ze všech sil vytvořit nitrobranu. Pár vteřin a semknutí povolilo. Ztěžka jsem vydechla.
"Pane, Rosalia ovládá nitrozpyt, umí skvěle kouzlit, je čisté krve, zavazuji se vám za ni životem." Lapala jsem po dechu a cítila, jak mě Draco jemně podepírá. Nevěřila jsem vlastním uším, řekl, že za mě dá život. Ten moment se mi vryl do paměti. Podívala jsem se na něj. V očích měl tentokrát strach. Poznala jsem, že se bojí o mě.
"Dobře Draco beru tvá slova opravdu vážně. Rosalio," oslovil mne a já k neznámému muži vzhlédla.
"Slibuješ svému muži věrnost a čistotu? Slibuješ, že se zavazuješ patřit tomuto muži, budeš při něm stát nejen ve zdraví ale i v bolesti a utrpení? Zavazuješ se přivést mu na svět potomky a doprovázet ho třeba i do nejhlubší temnoty?" zazněla jasně jeho otázka. Okamžitě jsem měla v krku knedlík, klepal se mi hlas, proč mluvil o bolesti?
"Ano slibuji," vyslovila jsem zřetelně svou odpověď. Snažila jsem se, aby to znělo pevně a rozhodně, a myslím, že se mi to povedlo. Draco povolil sevření, ve kterém až doposud křečovitě držel mou ruku.
"Draco, jsi připraven chránit svůj rod, svou ženu a pokračovat v odkazu svých předků?" zeptal se muž Draca, který klečel s hlavou skloněnou.
"Ano jsem, pane," přesvědčil. Všichni hosté začali tleskat. Draco zvedl hlavu a usmál se na mě. Vytušila jsem jeho úlevu. Tleskot však náhle ustal. Muž, který nás oddával, pohledem propaloval všechny hosty za našimi zády. Sál najednou utichl.
"Mám dojem, že je tu někdo, koho bychom tu nečekali. Co tě mezi nás přivádí, Igore?" Draco se ve vteřině otočil s napřaženou hůlkou. To už ale neznámý čaroděj vystoupil z řady a křičel. V sále nastala vřava, náš oddávající se přemístil neznámo kam a rozletěly se první kletby, muž ale vyvázl a s napřaženou hůlkou vyštěkl:"Avada…"
Draco mě rychlostí blesku zahalil pod svůj plášť. Náhle jsme se objevili v ložnici. Vyděšená na smrt jsem se rozhlížela okolo. Na Dracovi bylo vidět, že tuhle schopnost mi nikdy ukázat nechtěl. Váhavě a nevěřícně jsem od něj ustoupila.
"Tohle ale jen tak někdo neumí." Nějaký hlas v mé hlavě křičel a ptal se co se to děje. Snažila jsem zachovat klid a uctivou vzdálenost od… od svého manžela.
"Já nejsem jen tak někdo," řekl s vinnou v hlase. Odhrnul rukáv a ukázal mi své předloktí, na kterém žhnula lebka, z níž vylézal had. Poznala jsem znamení zla a pomalu mi začínalo docházet, kdo byl onen muž v šedivém hábitu, který nás oddal. Znovu jsem o krok odstoupila.
"Jsem smrtijed, proto mám tak neobvyklé schopnosti," zašeptal a čekal, jak to strávím. Doslova mne odzbrojil. Byla jsem naštvaná, zoufalá, v hlavě mi vyvstala otázka, co moje sestry, otec a bratr.
"Co se to děje, kdo to byl, kdo nás chtěl zabít?" Než jsem stačila uvažovat, vyhrkla jsem to, co bylo v mé hlavě jako veliký červený nápis:"Vzal sis mě, aniž bys mi to řekl, tam dole jsi mě i mou rodinu vystavil smrtelnému nebezpečí a to jsi mi předevčírem vyprávěl o důvěře. Je mi z tebe zle!" vychrlila jsem do tiché místnosti slova bez domyšlení. Se slovy se řinuly ven i slzy. Draco se na mě stále jen díval.
"Právě jsem se za tebe zaručil životem, tak bys mi mohla věřit. Slíbil jsem, že tě budu ochraňovat," zněl chladně. Nevěřícně jsem na něj zírala a po tvářích mi na překrásné běloskvoucí šaty kanuly slzy.
"Co je s otcem?" Draco vycítil, že by nebylo dobré se ke mně přibližovat. A tak ke mně mluvil z té dálky, kterou jsem před chvílí sama stanovila.
"Hádám, že se všichni přemístili na bezpečné místo," konstatoval. Propichovala jsem ho pohledem.
"Stále jsi mi neodpověděl, kdo se nás snažil zabít?" dožadovala jsem se dalších odpovědí.
"Igor Karkarov," sdělil mi klidně. Svírala jsem v ruce hůlku a měla tisíc chutí ho proklít.
"Kdo je Igor Karkarov?" sykla jsem.
"Smrtijed, který zradil, zřejmě mi nemůže odpustit, že jsem se postaral o to, aby se o tom pán zla dozvěděl," vysvětloval dál bez vzrušení. Vzdouval se ve mně vztek.
" Už tomu rozumím, proto jsi se včera tak usilovně věnoval všem zabezpečujícím kouzlům, aby se sem nedostal!" odtušila jsem. Draco stále stál a upřeně si mě měřil pohledem.
"On mě nenapadl, použil mnoholičný lektvar tohle nebyla jeho pravá podoba."
"On tě nenapadl? Takže existuje víc lidí, kteří tě chtějí zabít?"užasla jsem. Draco se zasmál.
"Mám spoustu nepřátel Lio," řekl nakonec. V tom okamžiku se bolestně chytil za zápěstí.
"Co je to, co to znamená?" plakal jsem a čekala vysvětlení. Draco vyhlédl ven na oblohu pod mraky, na kterou kdosi vyčaroval znamení zla.
"Musím jít Lio, prosím nikam sama nechoď! Za tohle ten bastard zaplatí!" ujistil mě a ztratil se ve víru černého oblaku.
V přívalu slz jsem se svezla podél stěny k zemi. Připadala jsem si pošpiněná, všechno jako by bylo zničené. Podvedl mou důvěru, podvedl moje srdce, podvedl mě! Nepřišlo mu důležité říct mi tu drobnost se znamením zla? Nechal mě tu samotnou, beze zprávy o rodině, jestli je někdo raněn? Ten den, který jsme měli prožít společně, překazil pomatený šílenec? Chtěl nás zabít, ZABÍT?
Pomalu mi docházeli všechny skutečnosti a jakoby samovolně se mi do mysli vkrádali scénáře, jak mohlo všechno dopadnout. Strach v mžiku vystřídal vztek. Měl takovou sílu, s jakou jsem ho dosud nepoznala. Skoro mě profackoval. Zadržel slzy a donutil mě pomyslet na smrt toho, kdo se pokoušel o náš život. Bylo mi jedno, co mi Draco řekl, bylo mi jedno, jestli bude zuřit, bylo mi jedno, jestli to bylo sebevíc nebezpečné. Vyšvihla jsem se na nohy a s pocitem šíleného vzteku planoucího mi snad i z očí jsem vyrazila ke dveřím. V tom okamžiku mě nemohlo zastavit ani ochranné kouzlo, kterým je Draco možná zapečetil.
"Bombarda maxima!" Vyštěkla jsem a míra mého vzteku stoupla, když jsem si uvědomila, že mě tu opravdu zamkl. Dveře se v tu ránu rozletěly a já vyběhla ven, proletěla jsem chodbou a po schodišti proklouzla až ke vstupu do haly. Uslyšela jsem hlasy.
"Všichni ho hledají," řekl Lucius.
"Kde je Lia?" zeptal se.
"Zavřel jsem jí v ložnici. Přísahám, že za tohle bude pikat!" procedil skrz zuby Draco. Slyšela jsem hlas svého otce.
"Musím přemístit děvčata do bezpečí," uvědomil a pak se ozvaly vzdalující se kroky.
"Rychle!" vykřikl někdo a opět se rozezněly rychlé kroky. Vyběhla jsem skrz halu ven do zahrady.
Jen tak tak jsem se vyhnula zelené kletbě, která zasáhla sochu skřítka vedle mě. Zapadla jsem za cesmínový keř a pomalu se rozhlédla kolem, jestli někde neuvidím Draca. Najednou mě kdosi chytil za ruku. Zprudka jsem se otočila a vyškubla se neznámému muži.
"Nikam nechoďte, tady byste neměla být," šeptal a měl hůlku v pohotovosti. Propíchla jsem muže pohledem a nasadila neohrožený výraz, který byl spíš hereckým výkonem.
"Vy mi nebude říkat, kde bych měla právě teď být!" osopila jsem se a mrskla k němu hůlkou. Neznámý muž byl v okamžiku spoutaný. Opodál stáli za dalším keřem nějací čarodějové v černých společenských hábitech a s výrazem šoku na mě koukali. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych jim dala jasně najevo, že se mě nemají pokoušet zastavit. Opět se kolem rozlétlo několik kleteb a srazily se s tvrdou zdí domu. Prohlédla jsem skrz keř, odkud vyletěly. Trpělivě jsem čekala, kdy se útočník objeví. Dočkala jsem se. V momentě, kdy se objevila jeho hlava za kmenem dubu, jsem rychlostí světla vystartovala vpřed s napřaženou hůlkou.
"Avifors!" vyštěkla jsem vztekle a postavila se naproti němu.Karkarov byl překvapen a nestačil mé kouzlo odrazit, pouze ho zbrzdil, takže se hejno netopýrů odklonilo, na chvilku mu ale zabralo výhled a já toho využila.
"Everte stativ!" vykřikla jsem zlostně znovu. Karkarov mou kletbu odrazil a napřahoval se k útoku.
"Confringo!" zavrčel a jeho kouzlo mě jen letmo minulo. Bylo to štěstí?
"Impedimenta!" vyslovila jsem do třetice. Trefila jsem se a Karkarov zůstal nehybně stát. Rychlým krokem, až jsem sebou málem švihla na zem, jsem k němu spěchala s hůlkou napřed a propalovala ho pohledem. Všichni smrtijedi vylezli ze svých skrýší a v momentě, kdy se jeden z nich chtěl ke Karkarovovi přiblížit a postarat se o jeho potrestání, obrátila jsem hůlku proti němu. Váhavě se zastavil. Zpustila jsem z něj oči, protože se zdálo, že pochopil. Došla jsem až k znehybněnému muži. Vztekle jsem do něj strčila, až upadl na zem. Smrtijedi se shromáždili kolem dokola. Klekla jsem k jeho tváři a naklonila se.
"Vy jste mě chtěl zabít Karkarove?" zajímalo mě, pozvedla jsem významně obočí a uchechtla se. Jeho rozšklebená tvář pro mě znamenala vítěznou rozkoš. Cítila jsem uspokojení, že přede mnou leží.
Cosi zavrčel. Malé zaváhání a já odletěla o několik metrů dozadu. Tvrdě jsem dopadla na zem. Zmateně jsem se rozhlížela a snažila se popadnout vyražený dech. V tom okamžiku se přede mnou objevil Draco.
"Crucio!" sykl s mrazivou nenávistí v hlase. Ozval se bolestný řev. Karkarov padl znovu do trávy a křečovitě se svíjel pod Dracovou kletbou. Ječel jako divoké zvíře a bělmo jeho očí zalila krev. Pomalu jsem se převalila na bok a pak na kolena.
"Tohle jsi neměl dělat Karkarove!" šeptal Draco zlostně a stále ho držel v mučivé kletbě. Rychle k němu došel a svou hůlku sklonil k jeho paži. Karkarov se, omámen nesnesitelnou bolestí, stále ještě bez reakcí válel na zemi.
"Duro!" zasyčel Draco. Karkarova paže se proměnila v kámen a on se jí marně snažil oživit. Draco odmrštil jeho hůlku kamsi mezi smrtijedy, kteří se na ně dívali, a mnoho z nich se usmívalo nad tím, jak Karkarov trpí. Draco se napřímil a se zlostí v očích znovu vykřikl.
"Deferzo!" Karkarova zkamenělá ruka se rozlétla na tisíce kousků. Explozi přehlušil jeho bolestný řev. Draco naposledy pozvedl hůlku a zašeptal tichou kletbu.
"Assa in tuo succo." Karkarov náhle zrudl a rozklepal se. Z úst mu vycházela pěna a on už jen chrčel v nesnesitelné agonii.
"Přestaň Draco," ozval se tichý ledový hlas. Draco svou hůlku sklonil. Karkarov zmlkl. Můj manžel se ke mně otočil a beze slova mě postavil na nohy a držel se přede mnou, kdyby snad chtěl Karkarov ještě bojovat. Tiše jsem se třásla otřesená hrůzou, které jsem byla svědkem.
Lord Voldemort přistoupil k ležícímu muži, kterému se vracela jeho podoba.
"Nechtěl bys mě poprosit o milost, Igore?" zeptal se ho a zkoumavě si ho prohlížel. Musela jsem se o Draca opřít, abych vyrovnala balanc, stále se mi z tupého nárazu motala hlava. Voldemort napřáhl ruku s hůlkou na Karkarova.
"Avada kedavra." Zaslechla jsem, když jsem zabořila hlavu do Dracova ramena. Jemně mě pohladil po vlasech. Karkarov utichl úplně.
"Proboha." Uslyšela jsem Narcisu. Právě vyběhla z domu. Ucítila jsem na zádech její ruku. Pomalu mě k sobě otočila a dívala se co se mnou je.
"Odveď Liu domů matko," šeptl Draco. S rozostřeným viděním jsem se vrávoravě vydala podpíraná Narcisou k domu. Když jsem se ohlédla přes rameno všichni smrtijedi se pomalu proměňovali v černý oblak a přemisťovali se neznámo kam. I Draco a Lucius už byli pryč, jen Voldemort tam ještě stál, nad mrtvolou Igora Karkarova, upoutal na mě svůj pohled a mě opět zamrazilo. Přenesl se pryč.
Stoupaly jsme do schodů.
"Co tě to napadlo?" ječela Narcisa.
"Mezi takové věci se nesmíš plést!" důrazně mi kladla na srdce.
"Je to moc nebezpečné, co kdyby tě trefil? Co kdyby se ti něco stalo!" dožadovala se odpovědi. Nebyla jsem schopná jí to vysvětlit. Věděla jsem, že v tu chvíli jsem si nepřipustila, že by se mohlo něco takového stát. Narcisa mě posadila do křesla v místnosti s krbem. S přísným pohledem se na mě podívala.
"Vůbec si neumíš představit, co se mohlo stát." pomalu mě přestávala bolet hlava, zato jsem cítila, že mám na boku velkou oteklou modřinu. Narcisa za sebou zavírala dveře a ještě se na okamžik zastavila.
"Už nikam nechoď a zůstaň tady, přijdu tě zkontrolovat," dodala. Zavřela dveře a já osaměla. Bylo to jako špatný sen, jako noční můra. Vztek pominul a já už cítila jen prázdnotu a smutek. Všechno přeci mělo být jinak. Nemohlo se to pokazit. Oblečená ve svatebních šatech jsem se schoulila do klubíčka a tiše se rozplakala.
Zřejmě jsem na pár hodin usnula, venku už byla tma. Apaticky jsem koukala skrz okna do tiché zahrady. Místo slavnostního dne jsem tu sama napadlo mě. Hřbetem ruky jsem si setřela další slzu. Ve chvilce, kdy se o mě znovu pokoušel spánek, jsem uslyšela mrazivý zvuk za mými zády. Prudce jsem se otočila. Uprostřed místnosti stál Draco a pomalu ke mně zvedal oči.

AN: Tuhle povídku jsem začala psát ještě před dokončením posledních dvou knih, ne všechny informace jsem dokázala předělat, a proto nečekejte, že se budou všechny shodovat s canonem. Pište, komentujte a těšte se na příští kapitolku…Díky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nelsh Nelsh | 31. července 2012 v 21:49 | Reagovat

Týýý brďo!!! Paráda! Čekala jsem toho hodně, ale to, že se ta svatba takhle zvrhla je skutečně neuvěřitelné. Honem přidej další kapitolu nebo to čekání nepřežiju!!! :-)  :-D  :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx