II. kapitola 1/2

29. července 2012 v 9:16 | Archanie S. |  Monili Mortis

Amorův šíp

Stáli jsme pod korunami ohromných dubů, které zakrývaly téměř celé nebe. Otec vyrazil vpřed k velkému nádhernému domu. Byl překrásný, po jeho kamenných zdech se plazil břečťan a jiné popínavé rostliny. Spěchali jsme ranní rosou a skrz jemný opar k masivním vstupním dveřím. Bylo chladno, naštěstí mě můj dlouhý cestovní plášť zahřál. Náš domácí skřítek nesl jeden z mnoha mých kufrů, další teprve čekaly doma. Vystoupali jsme po mramorovém schodišti až ke dveřím a otec velkým klepadlem ve tvaru hada zaklepal. Dveře se otevřely.


"Pravou, Lio," poznamenal, než vešel dovnitř. Následovala jsem ho po jeho vzoru.
Vešli jsme do prostorné haly.
"Luciusi, Narciso, rád vás zase vidím," pozdravil se otec s Malfoyovými, kteří stáli pod velkým schodištěm.
"Vítej, Agariusi, jaká byla cesta?" Lucius si podal ruku s otcem i Christopherem a zaostřil na mě. Měla jsem pocit, že se v jeho pronikavém pohledu utopím.
"Vítej na Malfoy Manor, Lio," řekl a poklonil se. Pak se dal do hovoru opět s otcem.
"Pravý gentleman se nezapře,"šeptal Christophera, který postával za mnou.Narcisa mě uvítala políbením na tvář. Než jsem stačila odpovědět na otázku, jak se mám, do haly přišel Draco.
"Dobré ráno," pozdravil.
Má očividně dobrou náladu, blesklo mi hlavou.
Sledovala jsem ho, jak si třese rukou s otcem a bratrem, a pak se naše pohledy setkaly a on okamžitě přistoupil ke mně. Vzal mou roztřesenou ruku a políbil jí.
"Rád tě zase vidím, Lio. Dovol, abych ti ukázal náš dům," řekl a odvedl mě pryč z haly. Skoro to vypadalo, jakoby se předchozího dne vůbec nepotkali.
Kráčeli jsme dlouhou chodbou a Draco přitom přednášel. Bylo vidět, že se těšil na chvíli, kdy mi bude moct jejich sídlo ukázat.
"Náš dům budeme obývat společně s mými rodiči, oni ale často jezdí pryč a navíc budeme mít celou jednu část domu pro sebe. Vybral jsem pro nás zadní část domu, je tam krásný výhled do zahrady, velká terasa a krásné pokoje, navíc tam mám pracovnu, takže to bude ideální." Procházeli jsme kolem mnoha dveří, až Draco jedny otevřel. Objevili jsme se na schodišti, které ústilo v prostorné místnosti s krbem, uprostřed stál masivní stůl s několika polstrovanými křesly v zelené barvě. Před krbem ležel měkounce vypadající koberec a na stěnách viselo mnoho obrazů a byla tam také velká okna, která vedla do zahrady.
"Tohle bude taky jeden náš pokoj," poznamenal a vedl mě do dalších místností. Hned vedle této byla zimní zahrada a menší kuchyňka, o které se Draco zmínil jako o kuchyňce pro skřítky. Opět jsme se ocitli na chodbě a Draco otevřel další dveře.
"Tohle bude naše ložnice," řekl a počkal, až vejdu. Pokoji dominovalo velké francouzské okno vedoucí na balkon. Po pravé straně byla mohutná dřevěná postel s jakousi rytinou, na níž byly prachové peřiny potažené hedvábným povlakem. Nad postelí visel obraz znázorňující krajinku při západu slunce. V nohách postele stála truhla. Na levé straně pokoje byla v rohu dvě kožená křesla a malý stolek a dveře do koupelny. Všimla jsem si také dvou skříní, které stály naproti oknu. Uvědomila jsem si, že Draco čeká, až něco řeknu.
"Je to nádhera," zašeptala jsem to tichounce. Zajiskřilo mu v očích a já na něm zpozorovala, že se mu ulevilo.
Pak mě vzal na velkou terasu, která se nacházela nad vstupními dveřmi domu. Dívala jsem se z balkonu dolů do zahrady a pak jsem se otočila zpět. Dracův pohled mi nebyl zrovna příjemný.
"Děje se něco?" zeptala jsem se ho a nervózně jsem popošla.
"Nic, snad jen-" Dvěma kroky byl přímo u mě. "-že ti to moc sluší."
Odhodil mi tmavé vlasy z obličeje.
Záchvěv podivného pocitu mě natolik zarazil, že jsem ani nebyla schopná zakázat mu, co udělal. Políbil mě. Nejdřív jemně, pak ale svůj polibek prohluboval. Nevěděla jsem, co mám dělat, nechtěla jsem to a zároveň jsem mu polibky oplácela. Bylo to jako extáze, nemohla jsem přestat, ale Draco náhle polibek přerušil.
"Líbí se ti to?" zajímal se a stále mě svíral ve svém náručí.
Pronikavě jsem se mu podívala do očí.
"Až budeš paní Malfoyová, tak si tenhle požitek budeš moci dopřávat, kdykoliv budeš chtít," zašeptal mi do ucha.
Projelo mnou brnění, až jsem se zachvěla. Smyslné polibky a občasné jemné skousnutí jazyka, či rtů se s každou vteřinou stávalo divočejším a vášnivějším. Opatrně ale prudce mě přitlačil na hrubou omítku domu. Nevšímal si mého bolestného zastesknutí. Líbal mě dál a byl jako nenasytný vlk. Byla jsem naplněna nepředstavitelnou touhou, ale zároveň jsem z něj měla strach. Tak jak říkala Narcisa, byl to strach.
Najednou jsem se od něj odtrhla.
"Ještě nejsem paní Malfoyová, ještě si tuhle slast musíme odepřít," řekla jsem tiše a vyklouzla z jeho sevření.
Kráčeli jsme chodbami domu do jídelny, kde nás čekali k obědu. Toužila jsem vrátit se zpět k otci a k bratrovi a přemístit se zpátky na naše sídlo, začínala jsem se bát, že si tu nezvyknu a že si s Dracem nebudeme rozumět. Měla jsem dojem, že jsem ho urazila, ale vlastně mi to bylo jedno. Měl by vědět, že v našem manželství si bude muset mé polibky zasloužit.
***

Po vynikajícím obědě mě Draco neochotně předal své matce, jelikož musel probrat s mým otcem, Luciusem a Christopherem nějaké záležitosti ohledně svatby. My jsme se zatím vydaly do zahrady.
"Všechny duby, které tu vidíš, vysázel Abraxas Malfoy před sto lety, když zde postavil Malfoy Manor."
Mohutné stromy byly nádherné. Narcisa mi ukazovala také keříky buxusu a různé další rostliny, jimž věnovala největší péči. Nakonec mě zavedla do zadní části zahrady.
"Tady bude tvůj koutek, smíš si tu zasadit, co budeš chtít," sdělila mi s úsměvem a objala mě kolem ramen.
Byla jsem jí vděčná za to, že je ke mně tak laskavá. Zřejmě do tohoto domu také jednou přišla a připadala si stejně jako teď já, takže se mnou soucítila a snažila se mi to ulehčit. Možná proto, že znala dobře mou matku, nebo proto, že nikdy neměla dceru.
"Doufám, že budete s Dracem šťastní," zašeptala si jakoby pro sebe.
V tom okamžiku mi nad hlavou zakroužila sova.
"To je Helga, Tei sova!" vykřikla jsem a nedočkavě jsem natahovala ruku k dopisu, který sovička držela v pařátech. Helga mi odevzdala psaní a dožadovala se zobákem něčeho k jídlu.
"Vydrž, Helgo, hned to bude," napomenula jsem sovu, která mě tahala za rukáv.
Dychtivě jsem rozevřela dopis a četla nahlas Narcise:
Milá sestřičko,
po příjezdu do Bradavic nás Moudrý klobouk rozdělil já jsem ve Zmijozelu a Etel v Havraspáru.
Těšily jsme se, že budeme spolu na pokoji, a místo toho jsme každá jinde. Etel to nemůže překousnout.
Ale je tu pěkně. Měla bys vidět celý hrad. Je tak veliký a tajemný.
První den, jsme měli přeměňování, paní profesorka žasla nad tím, jak dokážu přeměnit hlávku zelí na camrál. Řekla jsem jí, že jsi mě to naučila ty.
Potom následovala hodina lektvarů, kde jsme se i s Etel pořádně zapotily, když nás pan profesor zkoušel z protijedů. No a vůbec, byl to zajímavý den. Budu končit, musím se učit na příští hodinu lektvarů, budeme s Etel opět zkoušené, tentokrát z jedů.
Zítra bude psát zas Etel, tak se měj krásně a napiš nám.
S pozdravem Galatea.
PS: Nevíš něco o kapse mého hábitu?
Narcisa se zvonivě smála.
"Severus jim známky nedá zadarmo," řekla a já pochopila, že mluví o učiteli lektvarů.
"Myslím, že jedy a protijedy jsem je naučila dostatečně, snad to nebude praktická zkouška ale pouze teorie," podotkla jsem s obavou v hlase.
***
U večeře se všichni dobře bavili. Lucius s Narcisou a mým otcem rozebírali architekturu domu Malfoyových a Christopher vyzvídal od Draca, kolik expertů přes kouzelné tvory v Británii působí.
Věnovala jsem se své porci skopového a přemýšlela o dnešní události na terase. Nechtěla jsem si přiznat, že mi Dracovy polibky tolik chutnaly, až bych dala nevím co za to, kdybych je mohla mít zas. Přesto pokaždé, když se jeho oči setkají s mými, mám husí kůži a strach větší než malé dítě. Pozorovala jsem, jak se vesele baví s mým bratrem. Tolik mě přitahoval.
"Přiletěla nám sova z Bradavic," oznámila jsem otci, když jsme po večeři seděli u velkého krbu. Narcisa a já jsme se usadily v křeslech přímo u ohně, Draco, Christopher, Lucius a můj otec popíjeli ohnivou whisky u karetního stolku za námi. Všichni zvedli hlavu od svých karet a poslouchali.
"Galatea píše, že se dostala do Zmijozelu."
" Tam jsem studoval já," pousmál se Draco.
Napadlo mě, že ho poprosím, aby mi o Bradavicích povyprávěl víc.
"A co Etel?" dotazoval se otec na svou stydlivou dcerku, o kterou měl vždy největší strach. Tvrdil, že Galatea je schopná i zabít, aby přežila, ale Etel je moc citlivá.
"Etel je v Havraspáru," informovala jsem ho.
Otec si dělal hlavu s tím, že je každá na jiné koleji, Lucius ho ale uklidnil: " Havraspár ji naučí samostatnosti. Neměj obavy, Agariusi, děvčata se vídají během vyučování a odpoledne, když mají volno." I Lucius studoval v Bradavicích.
"Taky se zmínila o tom, jak jim dávají zabrat hodiny lektvarů," pokračovala jsem.
Christopher a Draco se zasmáli.
" Vyučuje je Severus Snape, nejlepší odborník přes lektvary jakého znám, je to můj dobrý přítel," řekl Lucius.
"Taky jsem na jeho hodinách tvrdě pracoval, vyžaduje bystrou a chladnou hlavu. Je to ředitel zmijozelské koleje a je velmi přísný." Dracova zmínka o přísnosti ve mně vyvolala obavu. Tea měla od malička neúctu k jakýmkoliv pravidlům. Pokud šlo o lektvary, připravovala je často stylem trochu toho a trochu tamtoho.
"Doufám, že jsi pořádně zkontrolovala jejich kufry," poznamenal otec.
Celá místnost se opět zasmála.
" To je snad to jediné, co mě uklidňuje. Jsem si jistá, že veškerá začarovaná místa, kam mohly něco schovat, jsem odhalila."
Asi po hodině jsem začala být velice ospalá. Seděla jsem v masivním křesle a nemohla udržet víčka.
Zadívala jsem se prosebně na bratra, zívla jsem a hlavou lehce pokývla směrem ke schodišti. V tom jsem spatřila, jak se Dracovi, který seděl naproti mně, rozzářily zornice a těkal po mně pohledem. Měla jsem pocit, že se mi zastavila krev v žilách. Tiše se zvedl z křesla, přistoupil ke mně a naklonil se, abych ho lépe slyšela.
"Vidím, že jsi unavená, Lio, rad tě doprovodím do ložnice," řekl klidným a tichým hlasem.
"Budu ti neskonale vděčná, Draco." Opravdu jsem byla.
Pomohl mi vstát z křesla.
"Omlouvám se, ale odvedu Liu do ložnice, je unavená," vysvětlil rodičům důvod našeho odchodu.
Zahlédla jsem Christophera, jak na mě šokovaný hledí. Ano, všiml si mě, ale nestačil reagovat tak rychle jako Draco.
"Byl to dlouhý den, zítra bude ještě delší." Draco otevřel dveře do ložnice, o které dopoledne mluvil jako o naší, a já zpozorněla. Pomalu mi pomohl posadit se na křeslo u okna a za pomocí hůlky rozestlal postel.
"Děkuji ti, Draco." Myslela jsem to upřímně. Byl ke mně pozorný.
Stále jsem ale přemýšlela, jestli ovládá komunikaci skrz nitrozpyt nebo ne. Všiml si mých posunků k bratrovi, nebo vycítil mé pocity?
Zasmál se.
"Lio, nitrozpyt se učím od osmi let, a do mysli ti bez tvého povšimnutí nahlédnu, kdykoliv budu chtít."
Opět ve mně jeho pohled vyvolal strach. Vzepřela jsem se mu.
"Takže tady budu jako ve vězení?" Přistoupil ke mně.
"Ne, Lio, to bych opravdu nechtěl, ale pozítří mi slíbíš svou věrnost. S tím vyřkneš i slib, že mi budeš vždy říkat pravdu a pokud ho, Lio, slíbíš upřímně, budu ti věřit a nikdy na tebe už nitrozpyt nepoužiju." Ohromilo mě, s jakou otevřeností mi sdělil svůj návrh. Vzala jsem to jako jistou dohodu a ocenila ji. Usmála jsem se na něj, ale opět se připomněla únava.
"Pojď už do postele." Zvedl mě z křesla a sáhl na šněrování korzetu. Cukla jsem sebou. Zřejmě poznal, co tím chci říct.
" Omlouvám se," řekl a ve dveřích se ještě zastavil.
"Sladce spi," byla jeho poslední slova. Pak zavřel dveře a nastalo ticho.
Uvnitř mě se odehrával neuvěřitelný boj. Tolik mě přitahoval a přitom jsem se ho tolik bála. Snad pro jeho chování dnes na terase nebo pro jeho oči. Nedokázala jsem správně definovat, co mě na něm děsilo.
Lehla jsem si do rozestlané postele a přála si, abych se první noc pod novou střechou vyspala přesně tak, jak mi popřál.
***
Velmi časně ráno jsem se probrala z tvrdého spánku. Venku už svítalo. Vyklouzla jsem z vyhřáté postele a oblékla si župan. Toužila jsem nadýchat se čerstvého vzduchu, a proto jsem otevřela dveře na balkon. Studený závan větru mě dokonale probral. Vykoukla jsem ven a bosá přešla po kamenné podlaze až k zábradlí. V korunách starých dubů zpívali ptáci a mezi kmeny se povaloval ranní opar. Zavřela jsem oči a poslouchala líbezný zpěv ptactva.
Když jsem je opět otevřela, zpozorovala jsem Draca, jak sedí v křesle na balkonku o patro níž, v ruce držel pohár a kolem něj byl oblak dýmu linoucí se ze zapáleného doutníku. Podle toho, jak mě provázel po domě, jsem si domyslela, že balkonek ústí v jeho pracovně. Chvilku jsem pozorovala, jak tiše a zamyšleně hledí do lesa. Překřížené nohy měl opřené na opěradle protějšího křesla. Popotahoval z doutníku a hrál si s kouřem, který vydechoval z plic. Najednou se otočil za sebe do místnosti.
"Říkal jsem ti, abys tohle nedělala." Mluvil tichým hlasem. Klekla jsem si na kamennou zem a schovala se za jeden sloupek zábradlí.
Postava v kápi, která se zřejmě přemístila do jeho pracovny, vyšla na balkonek.
"Chtěla jsem tě překvapit," řekla sladkým hláskem mladá čarodějka. Neviděla jsem jí do tváře, ani když si kápi sundala z hlavy.
Draco si jí nevšímal a dál si vychutnával tabákový kouř. Naklonila se k němu a chtěla ho políbit na tvář, on ji ale dost nevybíravým způsobem zadržel.
"Ale no tak, nebuď tak podrážděný," ohradila se.
"Proč jsi přišla?" zeptal se jí.
Neznámá čarodějka vytáhla z kapsy hábitu kus pergamenu.
"Nesu ti zprávy." Podala Dracovi lístek. Ten si jej spěšně přečetl. Odložil svůj doutník do popelníku na stůl a narovnal se.
"Výborně," prohlásil polohlasně a vytáhl hůlku, kterou na pergamen namířil.
"Incendio," vyslovil kouzlo a pergamen se změnil na prach.
Pálilo mě pomyšlení, že nevím, kdo ta příchozí osoba je. Vyvolala ve mně překvapivě vlnu vzteku, když se pokoušela Draca políbit.
Poslouchala jsem proto dál.
"Je to všechno, co jsi mi chtěla?" zavrčel Draco podrážděně.
"Ne, chtěla jsem se tě zeptat, jestli už je tu tvá budoucí žena. Těším se, až se s ní seznámím." Znělo to skoro posměšně.
"Budeš mít příležitost až jindy," ujistil jí Draco a znovu sebral doutník, ze kterého si potáhnul a hned vydechl kouř.
"Už jsi mě dlouho nenavštívil." Pohladila ho po zádech.
Zatínala jsem ruce v pěst.
"Nech toho, Pansy, s tím je konec. Budu se ženit, rozumíš?" sykl jí do obličeje.
"Miluju, když se zlobíš," zavrněla mu do ucha.
Draco sklonil hlavu.
" Už jdi." Poslal jí pryč a ona v zápětí zmizela. Tiše jsem sledovala, jak si opět sedá do křesla a opírá si nohy o zábradlí balkonu. Kouř z tabáku ho úplně obklopoval.
Pomalu jsem se otočila a vklouzla zpět do ložnice. Nechala jsem okno otevřené a zatáhla závěsy. Měla jsem pocit, že potřebuju něco rozbít.
Mám se provdat za někoho, kdo má milenku? Jevilo se to celé, jako zrada ale věděla jsem, že na sobě nemůžu nechat nic znát. Nemůžu se přiznat k tomu, že jsem jejich rozhovor vyslechla. Bylo by to skoro tak neslušné jako používání nitrozpytu.
Chodila jsem po místnosti podobajíc se lvici v kleci.
Uspokojivé pro mě bylo alespoň pomyšlení, že tu osobu zřejmě poznám později, protože i ona touží po tom se se mnou setkat. A až se to stane, budu mít jistě příležitost jí velmi důrazně naznačit, aby krotila své emoce.
Ve vzteku mě napadla spásná myšlenka. Pomalu jsem za sebou zavírala dveře ložnice a tichounce našlapovala chodbou ke schodišti s jasným cílem - prozkoumat, co sladkého najdu v kuchyňce.
Když jsem sestupovala po schodech do místnosti u krbu, odbíjely velké stojací hodiny právě půl šesté ráno. Ve strachu, aby mě Draco nenachytal vzhůru, jsem prošla kolem dveří jeho pracovny a rychle zapadla do kuchyňky.
Na stolku uprostřed místnůstky stála mísa s ovocem. Všude bylo ticho. Rozhodla jsem se prozkoumat skříňku, která se nabízela, jako ideální místo pro úschovu sladkostí. Otevřela jsem jí a s hrůzou se zarazila, když jí zaskřípaly panty. Uvnitř stála láhev ohnivé whisky, dvě sklenice a v horní polici se leskla zlatá krabička od bonbonů.
Na okamžik jsem zaváhala, protože jsem si vzpomněla, jak chutnaly poslední čokoládové bonbony, které jsem jedla.
"Být tebou, tak si dávám pozor," ozvalo se za mnou.
Leknutí jsem málem vykřikla.
Draco se opíral o futra dvěří a pobaveně sledoval, jak jsem se ho polekala. Všimla jsem si, že má na sobě jen kalhoty a rozepnutou bílou košili. Odkryl se mi pohled na jeho hruď, která byla celá zjizvená.
"Omlouvám se, já… dostala jsem chuť na čokoládu," přiznala jsem důvod mého šmejdění.
Znovu se usmál.
" V tom případě zkus tohle," řekl a vytáhl z jedné zásuvky bonbon obalený v růžovém celofánu. Opatrně jej rozbalil a přiložil mi ho k ústům.
"Zavři oči a vychutnej si ho," šeptal. Poslechla jsem jeho radu.
Čokoládová hrudka voněla po mandlích a skořici. Otevřela jsem ústa a nechala si na jazyku rozplynout tu nejjemnější čokoládu. Dlouhou dobu jsem ještě měla zavřené oči a vychutnávala jsem si opravdovou lahůdku, která dokonale zklidnila každý můj napjatý nerv v těle. Když jsem oči opět otevřela, Draco se usmíval a koukal se jak mi chutná.
"Tak?" zeptal se a pozvedl obočí.
"To je nejlepší čokoláda, kterou jsem kdy jedla," uznala jsem.
Chvíli jsme si hleděli do očí a v momentě, kdy jsem už zase byla úplně ztracená, jsem ho něžně políbila. Poznala jsem, že si mě pomalu ale jistě získává.
Reagoval téměř okamžitě, ale tentokrát jednal úplně jinak. Hladil mě a něžně objímal. Věnovala jsem mu ještě jeden sladký polibek a musela se odtrhnout ještě v čas. Poručila jsem si, že se budu ovládat. Naposledy jsem ho pohladila po tváři. Neochotně ale poslušně mě pustil. Nemohla jsem uklidnit svůj dech.
"Myslím, že se půjdu obléknout," zašeptala jsem.
Draco bez námitek uvolnil cestu a stále mě hypnotizoval pohledem.
"Za hodinu na mě počkej u krbu," řekl ještě do ticha prázdné kuchyňky, než jsem vyšla ze dveří.
Přikývla jsem a rychle se odebrala zpět do ložnice.
Po horké ranní sprše jsem vylezla z koupelny. Můj jediný kufr ležel na zemi před postelí a nevypadal, že by se v něm ukrýval celý můj šatník. Neměla jsem tedy moc na výběr. Vytáhla jsem černé šaty, ve kterých jsem se cítila nejlépe. Byly ušité z lehké látky připomínající satén. Několikrát jsem se otočila u zrcadla a ještě stihla svázat vlasy sponou do pevného drdolu (bylo zbytečné zabývat se několika pramínky, které nechtěly držet).
Za minutu půl sedmé jsem vycházela z ložnice a zavírala za sebou dveře. Prošla jsem chodbou na schodiště vedoucí ke krbu. Draco už na mě čekal a společně jsme vyrazili do druhé části domu na snídani.
Když jsme procházeli velkou halou, všechno se zdálo být vzhůru nohama. Domácí skřítkové pobíhali sem a tam, někteří nosili bílé ubrusy, jiní zase stříbrné podnosy s poháry nebo jiným nádobím. Hlouček skřítků, který postával v rohu, si marně lámal hlavu s tím, jak odnést velkou, dle mého názoru ohavnou vázu stojící na malém podstavci, kam chtěli umístit jinou.
Jeden ze skřítků přiběhl k Dracovi a dožadoval se pozornosti.
"Pane, Florius vám má připomenout, abyste rozhodl, jakou barvu bude mít váš hábit. Váš otec Floriusovi nakázal, aby to zařídil, pane," skřehotal skřítek. Veliké uši mu pokrýval jakýsi improvizovaný zřejmě sváteční cylindr slepený z několika kousků koženky.
Draco skřítkovi nevěnoval ani jeden pohled a jen mu oznámil: "Hned po snídani zaletíme na Příčnou ulici."
Skřítek se poklonil a zmizel v houfu dalších, kteří spěchali neznámo kam. Bylo mi ho líto, jak ho Draco odbyl. Nebyla jsem zvyklá na to, že by tak někdo se skřítky jednal. V naší rodině byli skřítci po generace. Vždy dobře sloužili a byli za to řádně odměňováni.
V jídelně už všichni debatovali o organizaci svatby. Lucius s otcem zabírali místa v čele stolu a Narcisa s Christopherem seděli vedle sebe naproti dvěma prázdným místům. Zřejmě je náš společný příchod zaskočil. Zpozorovala jsem, jak se oba otcové spokojeně usmívají a Narcisa se úplně rozzářila štěstím.
Ačkoli byla jejich radost předčasná, těšila mě otcova úleva, která byla téměř viditelná. Věděla jsem ale, že kdyby se mě v tuhle chvíli zeptal, jestli jsem spokojená, šťastná a zamilovaná, nemohla bych mu popravdě odpovědět: Ano, tatínku. Trochu jsem doufala, že ho podobné otázky nenapadnou ani dnes ani zítra. Ranila bych ho, i když ne svojí vinou.
Vždy jsem se snažila, aby na mě byl hrdý a jedna z mých nočních můr byla ta, že bych ho zklamala. Rozhodla jsem se prostě, že mu nebudu dávat najevo, co cítím, ať to bude cokoli, abych mu nedávala záminku klást mi nějaké dotazy. Měl starostí dost. Navíc jsem si sama nebyla jistá, co vlastně cítím.
Byla jsem plná rozporů a z víru mých myšlenek mě vytrhl až Narcisin hlas.
"Jak se ti spalo první noc pod novou střechou, Lio?" Stále se usmívala a plná očekávání sledovala, jak mě Draco usazuje ke stolu.
"Spalo se mi krásně, děkuji." Oplatila jsem jí úsměv.
Narcisa se napila čaje a podávala mi knihu vázanou v bílých deskách s perleťovým ptáčkem na čelní straně.
"Dnes tě čeká spousta rozhodnutí kolem svatby, tohle je ale to nejdůležitější. Vyber si, jaké chceš," dodala.
Otevřela jsem bílé desky a naskytl se mi pohled na jakousi dívku v bílých svatebních šatech. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, jakoby se mi žaludek scvrkával pod tíhou jejích slov. Svatba, rozhodnutí, to nejdůležitější… Ještě několikrát se mi ta slova přehrála v hlavě jako ozvěna. Zhluboka jsem se nadechla odhodlaná zachovat klid a užít si přípravy na svou svatbu. Prohlížela jsem si obrázky dívek oblečených ve svatebním.
" Myslím, že o tom budu muset popřemýšlet," řekla jsem a rychle se sápala po šálku s kávou, abych zahnala motahlav, který se o mě pokoušel.
Celá snídaně probíhala na můj vkus až příliš hekticky, co chvíli přiběhl nějaký skřítek buď za Narcisou nebo za mnou a dožadoval se nejrůznějších rozhodnutí. Jaké barvy toho a onoho, ubrusy se vzorem květin či zvířat, ubrousky složené ve tvaru takového nebo makového…
Otec, Draco a Christopher řešili ochranná kouzla, kdyby snad měl chuť přijít i někdo nezvaný, jak mi bylo sděleno, když jsem se dotazovala, jestli jich je potřeba tolik. A Lucius neustále něco podepisoval a diktoval: uvědomit pana Quiklbiho o návštěvě v deset hodin, schůzku v devět přesunout na patnáct hodin, zaletět pro zbytek mých věcí...
Vypila jsem dvě kávy a myslela jsem si, že tím mé snídání skončilo, načež mě Narcisa řádně poučila, že snídaně je nejdůležitější z celého dne, a abych byla rozumná a snědla alespoň trochu dýňového pyré. Vysvětlovat jí, že už jsem dnes snědla ten nejlahodnější čokoládový bonbon, by bylo na dlouho, a tak jsem navzdory tomu, že dýňové pyré nepatří mezi má oblíbená jídla, poslechla a spolykala několik lžic oranžové kaše.
Nakonec jsme zůstaly s Narcisou samy. Draco, Lucius, otec i Christopher společně zamířili do Londýna na Příčnou ulici vybrat si společenské hábity. Narcisa se rozhodla, že naši návštěvu Příčné ulice necháme až na odpoledne. V domě bylo třeba zařídit ještě spoustu věcí.
"Ukážu ti velký sál, kde se bude konat hostina a večerní ples," řekla a vedla mě vstupní halou k velkým kovaným dveřím, které byly dokořán otevřené, aby mohli domácí skřítkové pendlovat sem a tam. Ohromná místnost působila majestátně. Měla kamennou podlahu, ze které se až ke stropu tyčily mramorové sloupy, dva protilehlé krby, na stěnách viselo několik zrcadel s broušeným rámem a strop přetínala klenba. Narcisa opět vykládala o historii sálu, ale já byla naprosto ohromená. Vůbec jsem nezaregistrovala, že na mě mluví.
"Drahoušku, není ti nic?"
Trhla jsem sebou a vrátila pohledem na Narcisu. Zjevně očekávala mojí odpověď na otázku, kterou jsem přeslechla.
"Omlouvám se."
Narcisa si mě zkoumavě přeměřila. Nasadila jsem výraz nemluvněte.
"Pojď, vybereme květiny," zavelela nakonec a vykročila z prázdného sálu do vstupní haly. Popoběhla jsem rychle za ní a málem jsem narazila do komína talířů, které se vznášely nad jedním ze skřítků. Narcisa se zastavila až na zahradě před záhonem zorané půdy.
"Myslím, že nejhezčí budou fialové růže," sdělila mi svůj názor, na chvilku jsem ale zapochybovala o tom, že vůbec chce znát ten můj.
" Mám ráda gladioly," nadhodila jsem.
"Ach ne, Lio, to není květina na svatbu."
Přemýšlela jsem o alternativě.
"Dobrá a co bílé zvonky? V kombinaci s fialovou růží budou vynikat."
Narcisa se usmála a vytáhla z kapsy kožený sáček, sáhla do něj pro hrst malých kulatých semínek karmínové barvy.
"To jsou měňavá semínka," vysvětlila mi. Rozhodila je na černou hlínu a vytáhla hůlku.
"Rosa Campanula Herbuvicus." Máchla hůlkou a ze země se nejprve vynořily malé lístečky, které ve vteřině vzrostly až do poupat. Během několika minut se na záhonu před námi rozprostíral lán fialových růží a sněhobílých zvonků.
"No výborně. Myslím, že je nařežeme až brzy ráno, aby byly čerstvé," poznamenala jakoby pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 29. července 2012 v 10:27 | Reagovat

Úžasná kapitola :). Prípravy na svadbu sú také vzrušujúce až sa neviem dočkať samotnej svadby.
Tvoj Draco sa mi páči, rozhodne je lepší ako nejaký frajer od nejakéjo dvanásťročného dievčatka :D (súdiac podľa štýlu, akým píšeš, dvanásť nemáš... či? :D).

2 Archanie S. Archanie S. | 29. července 2012 v 11:44 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že se ti líbí. Už je to devět let, co mi bylo dvanáct. Vřele doporučuji si přečíst další kapitolku, mojí oblíbenou! ;-)

3 Nelsh Nelsh | 29. července 2012 v 22:35 | Reagovat

Nevím co víc k tomu dodat než super! :-)  :-D  :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx