I. kapitola

27. července 2012 v 21:30 | Archanie S. |  Monili Mortis

Očarované bonbony

Nic než temná síň a měsíční třpyt dopadající ze stropního okna na studenou zem. Jen pár hodin a sál se zaplní svatebními hosty. Jen pár hodin a já budu oblečená do bílých šatů. Procházela jsem úzkou uličkou mezi dřevěnými lavicemi, přemílajíc v mysli celý svůj dosavadní život.


Narodila jsem se ve Skotsku a dostala jméno Rosalia Goodeová, vychoval mě otec a starší bratr Christopher, moje matka zemřela, když mi byly čtyři roky při porodu mých sester Galatei a Etel. Po její smrti jsme staré sídlo opustili a odjeli na čas do Francie, kde jsem o několik let později nastoupila do čarodějnické školy v Krásnohůlkách. Můj otec Agarius Goode se snažil, abychom vyrůstali jako královské děti. Na oplátku vyžadoval poslušnost a kázeň. Učil nás rodinným tradicím, etiketě, která byla, jak sám říkal, nezbytnou součástí čisté kouzelnické rodiny. Kladl důraz na to, abychom měli řádné kouzelnické vzdělání, a proto, když jsem úspěšně dokončila studia, byl náležitě hrdý. Několik měsíců na to nám otec u večeře oznámil, že odjíždíme zpět do Skotska. Nebyla jsem nadšená, na naše sídlo jsem si už nepamatovala. Jako obvykle ani mé ani připomínky mých sester nebyly co platné. Za pár týdnů už mě ovíval chladný vítr ze severu a cuchal mé vlasy, když jsem seděla na balkoně svého nového pokoje ve Skotsku. Otec s Christopherem během několika dnů celý dům znovu zvelebili. Já a sestry jsme si upravovaly zahradu. Otec začal odjíždět do Londýna a pobýval tam vždy několik dní. Když se jednoho večera vrátil, oznámil nám:
"Na několik dní k nám přijede vzácná návštěva, tvůj budoucí manžel Rosalio," řekl s pohledem upřeným na mě a nevšímal si mého vyděšeného a překvapeného výrazu. Několik hodin jsem se v pracovně svého otce pokoušela o nemožné, prosila jsem, plakala jsem, vzdorovala jeho rozhodnutí, ale můj otec neposlouchal.
Stála jsem u okna ve svém pokoji, naštvaná, smutná a snad i déšť tam venku ztělesňoval to, co jsem cítila. Oblékla jsem si světle modré nadýchané šaty, vlasy sepnula sponou a na krk pověsila náhrdelník s kamínkem. Před několika okamžiky se před náš dům přemístily tři postavy v kápích.
Můj nastávající, pomyslela jsem si se zhnuseným úšklebkem. Do pokoje vstoupil Christopher, ani jsem se na svého bratra neohlédla.
"Lio je čas, musíme jít dolů," řekl klidným hlasem, jakoby se snažil mě ukonejšit. Beze slova jsem vyšla z pokoje a v doprovodu bratra zamířila do salonku v přízemí.
Věděla jsem, že je z významného kouzelnického rodu, že je o dva roky starší než já a jmenuje se Draco Malfoy. Otec mě seznámil s jejich rodokmenem a vysvětlil mi důležitost našeho sňatku, ale rozčílil se v momentě, kdy jsem mu vysvětlila, že s jeho názorem nesouhlasím. Už na točitých schodech jsem zaslechla hlasy. Sešli jsme ke dveřím do salonku a já se nemohla nadechnout. V místnosti stál můj otec a podával si ruku s pohledným mužem. Měl světlé vlasy stažené v týlu elegantní sponou, na sobě černý hábit a levé ruce cestovní hůl. Pohledl na mě a zajiskřilo mu v očích. Po jeho levici stála krásná čarodějka s pronikavýma očima. Napíchla jsem se na pohled mladého muže, který stál mezi dvěma čaroději. Byl téměř skoro úplně stejný jako jeho otec. Světlé vlasy, stříbřité pronikavé oči, vysoká ramenatá postava. Byl oblečený do černého hábitu a na pravé ruce se mu leskl stříbrný prsten. Na několik sekund se naše oči střetly skoro až v boji. Jeho pohled se však stočil k mým dvěma sestrám, které právě málem vyrazily dveře, když spěchaly pozdravit se s hosty. Otec je napomenul přísným pohledem, aby se obě uklidnily. Všimla jsem si, jak se Draco ve zlomku vteřiny pousmál.
"Dovolte mi, abych Vám představil své dvě mladší dcery Galateu a Etel a Rosalii, mou nejstarší dceru," řekl a posunkem mi nařídil pozdravit se s rodinou Malfoyových. Dracův otec se přede mnou pouklonil.
"Lucius Malfoy, velice mě těší Rosalio, toto je moje žena Narcisa Malfoyová," ukázal na čarodějku. Narcisa mi podala ruku a usmála se. Vlasy měla svázané do uzlu a byla oblečená v temně zelených šatech. Obrátila se ke svému synovi a popostrčila ho vpřed.
"Můj syn Draco," řekl ještě Lucius. Myslím, že z mého pohledu bylo jasně patrné, že celou situaci beru velmi formálně. Překvapením pro mě bylo, že Dracův výraz byl plný zájmu. Nijak si mě neprohlížel, vlastně nehnul ani brvou, neřekl ani slovo a na chvilku jsem váhala, jestli vůbec dýchá. Z jeho očí se nedalo vyčíst absolutně nic, co by mě alespoň v nejmenším přesvědčilo o tom, že si máme co říct, a přesto jsem si připadala, jakoby zkoumal vše, co na mě mohl spatřit. Z chvilky zamyšlení, která mi připadala dost dlouhá, mě vytrhl otcův hlas.
"Draco, dovol, abych ti představil Rosaliu." Draco mě chytil za ruku a pomalým pohybem se k ní skláněl, aby se mě letmo dotkl rty. Můj pohled jeho očím stále vzdoroval. Po jeho dotyku mi zbylo jen mrazení.
"Velice mě těší," řekla jsem tiše.
"Potěšení je na mé straně, slečno Goodeová." Pousmál se. Nerozuměla jsem ničemu, obvykle jsem dokázala rozpoznat, co lidé cítí, ale on byl naprosto neproniknutelný.
"Myslím, že je čas na oběd, naši skřítci se postarají o vaše zavazadla," vysvětloval otec Luciusovi.
"Prosím, následujte mě," dodal.
V naší jídelně to vonělo nejrůznějšími lahodnými jídly. Domácí skřítkové si dali opravdu záležet, aby bylo vše perfektní. Stůl byl prostřený v tmavě šedých barvách, mezi nimiž se leskly zlaté poháry na víno. Seděla jsem mezi svými sestrami. Otec a Lucius Malfoy usedli na místa v čele stolu. Draco se svou matkou a Christopherem byli u stolu naproti nám. Celý oběd nikdo nepromluvil. Kromě pár lichotek mého otce směřovaných k Narcise a pokusů o vtip mého bratra naplňovalo celou místnost jen cinkání příborů. Postřehla jsem, jak Galatea zasněně pozoruje Draca. Uprostřed rozruchu, kdy domácí skřítkové odnášeli talíře, se ke mně naklonila.
"Máš štěstí, Lio," šeptala Tea. Nohou jsem do ní pod stolem drkla a ona sebou škubla.
"Mám štěstí, myslíš? Vždyť ho vůbec neznám!" sykla jsem tiše. Tea mojí odpověď rychle zaregistrovala.
"Jestli ho nechceš, tak…" Otočila jsem se na ní, a chvíli jsme na sebe koukaly, což u stolu způsobilo rozruch.
"Děje se něco?" zeptal se mě otec s pohledem, kterým zkoumal mou mysl. Ubránila jsem se jeho očím.
"Jen jsme si s Teou vzpomněly, že jsme nebyly …" začala jsem výmluvně. Otec zúžil pohled a já přemýšlela, jak svojí větu dokončit.
"…dnes ráno v sovinci." Spatřila jsem na Dracově tváři opět letmý úsměv. Snažil se, abych to nepostřehla a raději koukal směrem k mému otci. Zřejmě očekával, jak bude na mou odpověď reagovat. Otec pozvedl obočí a bez dalších připomínek se věnoval své porci jehněčího.
Christopher nás napomínal pohledem: Uklidněte se vy dvě, nejste tu sami!. Tea se snažila zadržet smích.
Když všichni dojedli, Lucius Malfoy vstal od stolu.
"Agariusi, myslím, že bychom spolu měli probrat ještě nějaké záležitosti," navrhl. Otec kývl a oba se odebrali do pracovny. Než jsem stačila cokoli namítnout, Etel mě zvedala ze židle.
"Paní Malfoyová, ukážeme Vám zahradu, musíte se podívat na naše krvokvěty a skákavé dračince, myslím, že dnes budou v klidu posedávat na záhonku. Opravdu se nám letos na zahradě dařilo." Narcisa se k mému překvapení zvedla ze židle dřív, než jsem to neochotně udělala já. Popohnalo mě pomyšlení, že bych zůstala v jídelně sama s Dracem. Nemusela jsem se na něj dívat, abych věděla , že mě sleduje. Galatea dopila svůj pohár, také vstala a s šibalským úsměvem, který věnovala Dracovi, se otočila a následovala mě.
"Uvidíme se později, pánové," dodala ještě a ohlédla se přes rameno. S mými sestrami jsme si i s Christopherem užili hodně radosti. Přesto, že jsme jako čtyři sourozenci vždycky drželi při sobě, byly mezi námi rozdíly. Moje sestry si pochopitelně jako dvojčata rozuměly nejvíce spolu ve dvou. Měly různé schovávačky a hesla a já s bratrem jsme je škádlili tím, že jsme na jejich dětské výmysly pokaždé přišli. Navzdory tomu, že Tea a Etel jsou jako jedno tělo a nikdy od sebe nebyly víc jak sto metrů, každá byla jiná. Etel je rozvážnější, o věcech přemýšlí, má smysl pro jemnost a nikdy nedělá nic, o čem není alespoň na devadesát procent přesvědčená, že je správně. Galatea je daleko temperamentnější a impulzivnější. Otec věděl, že v jejím případě bude internátní dívčí škola to nejbezpečnější řešení. Jenže tento rok přestupují obě do Bradavické školy. Dostala jsem za úkol, jako starší sestra, domluvit oběma, aby své emoce krotily, ale dle mého názoru byla jakákoli přednáška zbytečná. Etel je sice stydlivá, ale vždycky půjde za Teou, která je pro každou špatnost.
Venku svítilo slunce, na nebi plulo pár obláčků a všude kolem byla cítit vůně fialek a růží. Procházely jsme po chodníčku směrem k záhonům s krvokvěty.
"V Bradavicích prý mají veliký skleník a vyučuje se tam několik předmětů o rostlinách, je to pravda? V Krásnohůlkách jsme měli jen knížky," vyptávala se Etel Narcisy.
" V Bradavicích nemají jen jeden ale hned několik velikých skleníků, studenti k rostlinám nejen chodí a učí se přímo u záhonu, ale také je pěstují a zodpovídají za ně," řekla Narcisa.
" Těšíme se, viď, Etel? Otec říkal, že Bradavický hrad je krásný." Galatea předběhla paní Malfoyovou a s úžasem poslouchala, co jí o škole ještě poví.
"Bradavice jsou plné záhad, je tam měnící se schodiště, velká hodovní síň, kde jsou čtyři stoly rozdělené podle kolejí, rozlehlé pozemky, černé jezero ve kterém žijí jezerní lidé, Zapovězený les - je toho dost a myslím, že nejlépe vše prozkoumáte, až tam vystoupíte z vlaku," vyprávěla s úsměvem. Ačkoli vypadala Narcisa Malfoyová aristokraticky a nepřístupně, měla jsem dojem, že je velmi milá. Bavila se s mými sestrami a obdivovala, jak krásně kvetou naše krvokvěty.
"Máte také zahradu, paní Malfoyová?" zeptala jsem se. Zasmála se.
"Rosalio, naše sídlo, je zasazeno uprostřed shluku staletých dubů, také se ráda věnuji květinám, ale dávám přednost stromům a keřům. Až přijedeš, ráda ti vše ukážu. Bohužel tvé sestry už budou v Bradavicích." Tea a Etel pokrčily rameny.
Když jsme konečně obešly všechny záhonky s krvokvěty a skákavými dračinci, dvojčata se rozeběhla na kamenný můstek a hledala zlaté rybky, které si vykouzlila do jezírka jako okrasu. Zůstala jsem s Narcisou sama a procházely jsme se zpět k domu. Pokukovala po mně a usmívala se.
"Děje se něco, paní Malfoyová?" zeptala jsem se.
" Ne, myslím, že tvůj strach je zbytečný," odtušila. Asi jsem věděla, kam míří.
"To, co cítím, není strach," popřela jsem.
"Ano, máš pocit, že je to vztek na otce, ale ve skutečnosti je to strach." Objala mě kolem ramen a otočila k sobě. Její oči byly plné laskavosti.
"Řekl ti tvůj otec, proč si přeje, aby ses provdala za Draca?" Její otázka mě zamrazila. Vypozorovala v mém výrazu otazník.
"Přála si to tak tvoje matka, byly jsme dobré přítelkyně. Když zemřela, můj manžel to Agariusovi slíbil jako důkaz přátelství. A pak jsme se dlouhá léta neviděli," vysvětlovala. Zmínka o matce z úst Narcisy mě překvapila.
"O tom se nezmínil." Sklopila jsem pohled k zemi a pokračovala dál k domu.
Před domem jsme narazily na Draca s Christopherem.
"Christophere, máte úžasnou zahradu a zábavné sestry!" podotkla Narcisa.
Christopher se dmul pýchou a jako pravý gentleman odpověděl: "Velice mě těší, že jste si odpoledne venku užila, co kdybychom si dali šálek kávy?"
Narcisa nadšeně souhlasila.
"Omluvte mě prosím, ještě musím zajít do sovice," řekla jsem.
"Máte hodně sov?" zeptal se mě Draco. Netušila jsem, jestli mu otec řekl o mé lásce k sovám, ale jeho zájem mě potěšil.
"Chtěl byste je vidět?" Na otázku otázkou, to byla moje specialita, když jsem škádlila bratra. Dracovi se zajiskřilo v očích a já si na denním světle všimla, že jsou až překvapivě jasné. Usmál se.
"Rád." Nic víc neřekl a vydal se za mnou. Skoro celou cestu až do malého dřevěného domku s mnoha otvory ani jeden z nás nepromluvil. Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
"Vedu vám návštěvu," zašeptala jsem do sovího chrápání. Draco vlezl do sovince za mnou a rozhlížel se. Evidentně ho překvapilo, kolik sov tu máme.
"Máme sedmnáct sov, ale většina z nich je na cestách," vysvětlovala jsem mu.
Ze staré dřevěné skříňky jsem vytáhla hrst myších nožiček a zamlaskla, abych vylákala svého mazlíčka. Z vrchního patra, kde odpočíval, vyletěl výr velký a posadil se mi na ruku, která pod jeho vahou povážlivě klesla.
"Ten je Váš?" zeptal se Draco polohlasně. "Je nádherný."
Usmíval se a pomalu přišel blíž, aby si výra pohladil.
"Jmenuje se Faidros," informovala jsem ho. Byla jsem překvapená, když si Feidros přelezl na Dracovu nastavenou ruku. Popošla jsem kousek dál a odměňovala také všechny ostatní sovy myším pamlskem. Draco mě pozoroval.
"A jak se jmenují ty ostatní?" stále měl mého výra na ruce a drbal ho na límci.
Procházela jsem kolem sov.
"Tohle je Dorgo, patří bratrovi, Helga je sovou Galatei, Phineas je Etel a Wilkie, Felix a Wilbur nosí poštu otci." Na konci řady jsem se na Draca otočila. Měla jsem z jeho pohledu husí kůži. Když jsem se tak na něj zadívala, musela jsem uznat, že mě přitahuje. Obklopovalo ho něco nepopsatelného, co jsem neuměla potlačit. Snad to byl ten třpyt v jeho očích, když se na mě podíval, nebo jeho tajemný pohled. Přes všechen odpor, který jsem otci vyjádřila, ještě než přijel do našeho sídla, jsem ho toužila poznat. Snad jen proto, že si to přála maminka.
Draco přerušil náš oční kontakt a něco jen letmo pošeptal mému výrovi, který se vznesl a usedl zpět na své horní patro. Draco ke mně přistoupil.
" Doufám, že se ti v našem sídle bude líbit," řekl, vůbec jsem nemohla odpovědět, jediná věc, na kterou jsem byla schopná myslet, bylo to, že stojí vedle mě tak blízko. Zarazila jsem se, když jsem zaregistrovala, že přešel na tykání. Ale nevadilo mi to, konec konců…
"Sovinec máme sice mnohem menší, ale jistě to vyváží naše zahrada." Snažil být se milý. Možná na sobě nechtěl nechat zdát, že ani on není nijak nadšený tím, že se bude muset oženit.
***
Pár dní potom, co jsme se na našem sídle s Malfoyovými rozloučili, jsem seděla u snídaně v jídelně. Otec četl Deního věštce a něco si pro sebe brumlal. Nakonec jej odložil vedle šálku s kávou a promluvil.
"Rosalio, už jsi mluvila se sestrami?" Upil ze svého šálku a bedlivě očekával mou odpověď.
"Vlastně nebylo kdy, mluvily jsme o Bradavicích s Narcisou Malfoyovou, a taky jsem je zkoušela, jestli se učí vše, co promeškaly, nechci, aby byly pozadu." Moje odpověď pro něj byla jen napůl uspokojivá, nicméně ocenil mou snahu.
"Rád bych kdybys jim domluvila, co se týče kázně," dodal
"Já vím, tati, ale proč jim vlastně nemůže domluvit Christopher? Je nejstarší," namítala jsem.
Otec to kategoricky zamítl mávnutím ruky.
"To nemá smysl a ty to dobře víš. Vždycky je v jejich špatnostech podporoval." Usmála jsem se.
"Vůbec jsi mi neřekla, jak jste si rozuměli s Dracem?" zeptal se na oko jen tak.
"Nebudeme o tom mluvit, nevím, jak ti odpovědět." Otec, měl zamyšlený výraz, z něhož ho vytrhl až rachot, který se do jídelny blížil spolu s mými sourozenci. Christopher kráčel před Teou a Etel, které se hlasitě pošťuchovaly a smály. Měl na ruce velkou černou sovu, která držela v zobáku dopis a balíček.
"Lio, přišla ti pošta!" volal už z dálky. Zvědavost mě na židli napružila jako tětivu. Christopher se posadil naproti mně a natahoval ke mně ruku. Sova se usadila na stole a koukala na mě velkýma žlutýma očima. Byla krásná, pohladila jsem jí, když mi předávala balíček s dopisem a podala jí talíř se slaninou, do kterého se hned s chutí pustila.
"Co je to, kdo ti to poslal?" Moje sestry byly snad nedočkavější než já. Zasedly ke stolu a čekaly, co řeknu.
"Lio, no tak, honem!" vyhrkla Galatea.
Koukla jsem na Christophera, který se šibalsky usmíval.
"Však ty víš, kdo píše," zašeptal si jen tak pro sebe. Vzala jsem dopis s balíčkem a vstala od stolu. Černá sova vzlétla a usadila se na moje rameno.
"Lio, kam jdeš? Lio, počkej," volaly za mnou, ale já jsem se ani neohlédla. Po několika vteřinách jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje. Sovu jsem usadila na pelest postele a usedla do křesla na balkonku. Na dopise bylo inkoustem napsáno moje jméno. Skoro roztřesenýma rukama jsem jej otevřela.
Snad se nebudeš zlobit, že jsem začal s rozšiřováním našeho sovince bez tebe. Tenhle Kalous je tvůj. Výběr jména nechám na tobě.
PS: Doufám, že ti bude chutnat můj druhý dárek.
D.
Nemohla jsem se neusmát. Černý kalous mě dojemnýma očima pozoroval z místa, kam jsem jej posadila. Měla jsem radost, že koupil sovu. Mou pozornost ale upoutal záhadný balíček. Rozbalila jsem balicí papír a vytáhla krásnou červenou krabičku zdobenou fialovými kamínky. Otevřela jsem jí. Uvnitř bylo šest čokoládových bonbonů ve tvaru růže. Opět jsem měla podezření na otce, který znal mou vášeň pro sladké. Vytáhla jsem jeden bonbon a vložila ho do úst. V tu chvíli jsem ucítila vůni santalového dřeva, podivnou horkost všude po těle a v každém svalu křeč. Téměř jsem se nemohla nadechnout, jak mě ochromovala sílící slast. Srdce se mi prudce rozbušilo. Svezla jsem se z křesla na kamennou zem balkonu a zhluboka dýchala. V tichém okamžiku bylo po všem a já jsem pocítila blaženou radost, tak jako nikdy před tím. Po několika minutách, kdy jsem přemýšlela o svém niterním zážitku po pozření očarovaných bonbonů, jsem celou krabičku uschovala do nočního stolku a šibalsky se při tom usmívala nad tím, jak mě jeho dárek dostal na kolena.
***
Pár týdnů uběhlo jako voda a já jsem se ke svému překvapení těšila na náš odjezd do Malfoy Manor. Ještě před tím mě ale čekala jiná povinnost. Galatea a Etel se chystaly na cestu do nové školy. Už den předem měly obě nachystané kufry u krbu. Když je otec poslal spát, aby se posilnily před velkým dnem, musela jsem obě zavazadla pro kontrolu prohrabat. Dvojčata měla v oblibě schovávat věci tam, kde by je jiný nehledal. Moje zlé tušení se potvrdilo v okamžiku, kdy jsem sáhla do kapsy školního hábitu, kterou očividně někdo začaroval, aby byla bezedná.
"Tak co jsi našla, Lio?" dotazoval se s pobaveným úsměvem Christopher, který koukal, jak naštvaně vytahuji z hábitu skákací joja, kousavé škrpály, otcovy doutníky, jednu lahev ohnivé whiskey, ševelící brouky a mnoho dalších žertovných a zakázaných předmětů.
"Teda Galatea se rozšoupla, to bych do ní neřekl," poznamenal, když jsem vytahovala něco jako noční košilku s krajkou v temně rudé barvě.
"Sbalit!" Namířila jsem hůlkou na překontrolované kufry a zabavené věci jsem nechala odnést skřítky do komory. Sekla jsem sebou na křeslo a přivolala si pohár s vínem.
"Doufám, že je to všechno," odfrkla jsem si. Christopher se na mě podíval a škodolibě se mi smál.
"A co ty? Už máš sbaleno?" Jeho otázka byla na místě.
"Vlastně, asi, ještě ne," řekla jsem zakoukaná do ohně planoucího v krbu.
"Rosalio, jsem rád, že jsi tu." Otec právě vešel do dveří a vypadal, že má hodně na spěch.
"Omlouvám se, ale musíš zítra sestry doprovodit na vlak sama. Já odjíždím pryč, vrátím se snad do tvého odjezdu, pokud ne, dorazím za vámi, pošlu vám sovu se zprávou," řekl, políbil mě na čelo a než jsem stačila vyslovit nesouhlas, stiskl přenášedlo a byl pryč.
***
"Galateo, Etel, no tak kde jste?" volala jsem na svoje sestry, které se ještě před odjezdem musely nutně upravit. Oblékla jsem si černé šaty, vlasy sepnula sponou do elegantního drdolu a ozdobila je černou květinou. Zbývalo přehodit cestovní plášť.
"No tak holky, jestli to nestihneme, nezapomeňte, že to tam neznáme!" To už se hrnuly obě dolů, málem se ještě ve spěchu přerazily na schodech. Předstoupily přede mě jako nastoupená jednotka.
"Tak máte všechno?" zeptala jsem se pro případ, že by snad něco chybělo.
"Samozřejmě, sestřičko," řekla Tea a mrkla na Etel, která se chichotala. Moc dobře jsem věděla, o čem mluví, a těšilo mě, že netuší nic o mé kontrole jejich zavazadel. Každá se mě chytila za ruku a já stiskla svůj prsten. V tu chvilku jsme se objevily u malého krámku s nápisem Ollivander. A sakra, pomyslela jsem si, tohle vůbec nevypadá tak, jak mi to otec popisoval. Ulice, na které jsme stály, byla klikatá a plná kouzelníků, kteří směřovali každý jiným směrem. Přemýšlela jsem, co teď. V tom momentě nezbývala jiná možnost než kontaktovat bratra.
"Jéé, poletí zpráva!" hulákala Etel s nadšením. Sahala jsem do kapsy pro stříbrný sáček. Byl to otcův vynález. Nabrala jsem do dlaně hrst stříbřitého prachu a foukla do něj. Prášek se rozlétl do stran a zhmotnil se v malinkého ptáčka, který teď vesele poletoval kolem mé hlavy.
"Najdi Christophera a vyřiď, že ho potřebuji, rychle! Leť!" pošeptala jsem mu. Ptáček se naposledy otočil a rychlostí blesku zamířil k nebi. Čekala jsem, že se bratr každým okamžikem někde objeví. Sestry se zájmem pozorovaly kouzelníky, kteří chodili okolo nás. Tea si všimla krámku naproti přes ulici, kde visel nápis Mžourov. Ve výloze se kolemjdoucím předváděla malá opička. V nestřežené chvíli se obě rozutekly k výloze a ztratily se mi z dohledu. Zhluboka jsem se nadechla a počítala do deseti. Otec by si s nimi jistě poradil lépe. Když už jsem se zase rozhlížela okolo, jestli se nevracejí, uviděla jsem světlovlasého muže s jasnýma očima, jak kráčí směrem ke mně. Byl to Draco, poťouchle se usmíval a za sebou vedl mé neposlušné sestry.
"Potkal jsem je támhle u lékárny. Mám dojem, že teď už byste měly být na nástupišti a čekat na Bradavický Expres." Stále se usmíval a na oko káral ty dvě nezbednice. Byla jsem mu vděčná, že je přivedl zpět a nechápala jsem, jak to zvládl.
"Draco, děkuji, otec mi dal přenášedlo, které očividně zapomněl přesměrovat," řekla jsem sklesle.
Draco se na chvilku zadíval do davu čarodějů a pak řekl: "Pojď." Chytl mé sestry a mě a v tu ránu jsme se objevili na vlakovém nástupišti. Tolik se mi ulevilo, že vlak je ještě tady, že se mi skoro podlomila kolena. Galatea a Etel se rozběhly k vlaku, každá v ruce svůj kufr. Už nastupovaly do jednoho z vagonů, když jsem je stihla s Dracem dohonit.
"Lio, strašně se těším, pošleš nám sovu?" V očích Etel bylo opravdové vzrušení. Doufala jsem, že Bradavice ty dvě nedočkavé holky uspokojí v plném rozsahu.
"Pošlu Vám dopis ještě dnes, ano? A vy zase napište mně, jak se vám tam líbí." Líbala jsem Etel na tvář a pohladila jí po vlasech. Skoro jsem měla starost.
"Teo, vzpomeň si, o čem jsme spolu mluvily, slib mi, že nebudete vyvádět nic v rozporu se školním řádem!" vrhla jsem na ní poslední přísný pohled.
"Neboj, Lio, vždyť mě znáš." Její slova mě snad znepokojila ještě víc, ale už jsem mlčela.
"Pamatujte si, že ve dvou jste silnější, nehádejte se a myslete jedna na druhou." Moje poslední slova přehlušila píšťalka a vlak se dal do pohybu.
"Napiš a nezapomeň nás navštívit!" hulákaly obě z otevřeného okénka. Mávala jsem jim a skoro se mi chtělo brečet.
"Bradavice se mají na co těšit," šeptal mi Draco, který stál za mnou.
"To asi ano a to jsi neviděl, co všechno jsem včera našla v jejich kufrech." Draco se zasmál. Pomalu jsme se otáčeli a odcházeli od nástupiště.
"Byla jsi stejná jako tvoje sestry?"
"Ne, ony jsou dvakrát horší než jsem byla já. Jediné, co mi z té doby zbylo, je chuť na doutník a odpor k ohnivé whisky." Trochu jsem zčervenala.
Draco evidentně čekal, co dalšího mu prozradím.
"Někteří z takových věcí jako jsou třeba očarované bonbony, nevyrostou nikdy, že?" Tázavě skoro až vyzývavě jsem pozvedla obočí a sledovala, jak se mu rozšířily panenky v očích a znovu se mu na tváři objevil tajemný úsměv.
"O tom nic nevím," poznamenal.
Probodla jsem ho pohledem.
"Čekal jsem, že odpovíš," dodal.
"Sovička je krásná, jmenuje se Avena a tvůj druhý dárek mi moc chutnal." Teď jsem se na něj šibalsky usmála já a on znovu ovládal nápor vzrušení.
"Ještě jednou děkuju, bez tebe bychom vlak nestihly."
"Nemáš zač děkovat, ještě tvoje přenášedlo, prosím." Nastavil ruku. Podala jsem mu prsten a pozorovala, jak ho přesměroval.
"Teď už tě dostane bezpečně až do tvého pokoje," informoval mě. Už se mi domů vůbec nechtělo, ale věděla jsem, že se znovu uvidíme zítra.
"Děkuju." Vrátil mi prsten a jemně pohladil po ruce. Snažila jsem se udržet balanc, protože to bylo velice těžké. Všimla jsem si, jak si nervózně promnul předloktí. V jeho tváři byl najednou chlad.
"Omlouvám se, ale už budu muset jít. Zítra se uvidíme u nás. Ukážu ti celý dům a budu se ti věnovat, jak jen mi to nejlépe půjde. Ale teď se musíme rozloučit," řekl a popohnal mě, abych si s přenosem pospíšila. Nechápavě jsem mu věnovala poslední pohled a stiskla jsem prsten. V okamžiku jsem byla ve svém pokoji. Plameny ohně se líně povalovaly v krbu a do oken bušil déšť. Otec se opravdu stihl vrátit ještě téhož večera. Seděli jsme i s Christophere u krbu, popíjeli víno a já jsem jim barvitě líčila, jak nadlidský úkol byl dopravit sestry na vlak.
" Nesměj se, byla jsem zoufalá, stály jsme úplně na cizí ulici a ty dvě se prostě rozeběhly do stran," vyčítala jsem otci, který se opravdu skvěle bavil na můj účet, a zjevně se nijak netrápil tím, že nepřesměroval přenášedlo.
"Dokážu si to představit," řekl Christopher.
"A jak jste se vlastně dostaly na nástupiště?" zeptal se otec a napil se ze svého poháru. Zarazila jsem se.
"Nejdřív jsem poslala zprávu Christopherovi, ale ten měl zřejmě jiné věci na práci, protože se neozval zpět," probodla jsem bratra pohledem.
"Než jsem stačila zpanikařit, přivedl Teu a Etel Draco." Otec s úžasem polkl doušek vína.
"Přenesl nás na nástupiště, pak jsme vyprovodili Teu s Etel na vlak a nakonec mi přesměroval prsten a já se vrátila domů." Otec s bratrem na mě stále civěli.
"To je od něj hezké," poznamenal otec.
"Určitě ses vrátila sama?" ujišťoval se Christopher.
Nasupeně jsem se na něj podívala. "Jak to myslíš?"
Zasmál se a mávl rukou, abych to nerozebírala.
"Jsi sbalená? Zítra odjíždíš do svého nového domova."
Kývla jsem směrem k otci.
"Tak půjdeme spát," zavelel otec a zvedal nás z pěkně vyhřátých křesel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nelsh Nelsh | 27. července 2012 v 23:23 | Reagovat

Docela dobrý. Vlastně hodně dobrý. Bavilo mě to. :-)  :-D  :-P  :D

2 °Alex °Alex | Web | 28. července 2012 v 9:47 | Reagovat

Som totálne uchvátená :). Píšeš nádherne :). Je to všetko tak originálne, čo mňa neskutočne teší :). Je to skvelé, ja sa hrozne teším na 2. kapitolu :D :).

3 Emma Emma | Web | 29. července 2012 v 0:03 | Reagovat

úžasne sa to číta - od začiatku až dokonca :) máš veľmi pekný štýl písania a v žiadnom prípade nehrozilo, že by som sa začala nudiť :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx