36 - Nové životy, nové osudy

26. května 2012 v 10:47 | Surynka |  Pravá identita
Takže tu máme další kapitolu. Je mi jasné, že se mezi vámi najdou ti, kteří jsou nespokojení s tím, že Susan a Draco se rozešli, naopak se tu klidně můžou objevit ti, kteří jsou s tímhle spokojení… kdoví, co to tu čte za lidi, že? Každopádně bych vás chtěla poprosit, abyste tohle přenesli přes srdce a četli dál a zůstali se Sue až do konce… kdo ví, třeba vás na konci bude čekat nějaká odměna :D … No… řeknu vám, že už se vlastně nemůžu dočkat, až to tu dopíšu, protože to trvá dlouho a chce to konec… nějaký hezký a povedený konec… tak čtěte dál, ať se můžete brzo dostávat dál a dojít do konce, stejně jako já.

"…A nyní, Susan Woodová, berete si zde přítomného, Benjamina Kirkwooda, za svého právoplatného manžela, budete jej ctít a podporovat, dokud vás smrt nerozdělí?"
Susan se podívala na šťastně se usmívajícího Bena a naposledy zaváhala. Mám si ho vzít, nebo ne? Ztratím tím něco? Neztratím a navíc ho miluju, ne? Asi jo… určitě! Usmála se a řekla: "Ano."
Tím bylo jejich manželství stvrzené. Susan se stala Kirkwoodovou, což ji donutilo přemýšlet, proč je pokaždé dřevo*: Woodová, pak Rockwoodová a teď Kirkwoodová. Ale proč by se měl člověk zabývat takovou malicherností v den, kdy si bere milovanou osobu? To je to, co ona nevděla. Nevěděla, jestli Bena opravdu miluje a jestli udělala dobře. Jenže nad tím měla přemýšlet dřív, než s ním otěhotněla -celkem brzy po jejich návratu k sobě- a koncem listopadu uspořádala svatbu. Dobře, neuspořádala ji ani tolik ona, jako Ben ve spolupráci s jejími rodiči. Ona sama byla víceméně moderní čarodějka, která by nikdy netrvala na svatbě a najednou? Pár měsíců po začátku vztahu všem přiletěly sovy s oznámením. Nebyl to její styl, ale Ben byl z jejich vztahu, nenarozeného dítěte a svatby tak nadšený, že mu to nemohla upřít. Nakonec se do něj přece zamilovala, takže si určitě časem zvykne i na to, že je vdaná paní. Čerstvých třiadvacet, je vdaná a bude matkou. A to chtěla budovat pořádnou kariéru bystrozora a cestovat. Tyhle její plány byly odloženy na neurčito.
"Gratuluji, pane Kirkwoode. Máte krásnou a zdravou dceru, podle dohody, kterou jste oba s manželkou podepsali, se jmenuje-"
"Megan Susan Kirkwoodová, pamatuju si to. Jak je ženě?" Benjamin v čekárně proseděl pět hodin a ze všeho nejvíc si teď přál vidět Susan.
"No… víte… je zde takový menší problém..."
"Co se děje? Něco se jí stalo?" začal se hned děsit.
"Ne, to ne, ale… během porodu došlo… chtěl bych vám to vysvětlit nějak jednoduše, abyste to pochopil, ta doktorská hatmatilka…"
"…doktore, můžete se už laskavě vymáčknout a říct mi, co se stalo?!" vyjel na něj vztekle Ben.
"No… vaše žena už nebude moct mít další děti. Ale jinak je v pořádku… teď bude spát, ale za pár hodin bude vzhůru, můžete ji pak vidět." Doktor ani nepočkal na Benovu reakci a potěšen tím, že se mu povedlo takovou zprávu sdělit, odkráčel co nejrychleji pryč.
Ben se posadil na židli. Byl rád, že má dceru a byl rád, že je Susanv určitých mezích v pořádku, ale… Kirkwoodovi vždy dbali na to, aby měli pokračovatele rodu. Někoho, kdo by dál nesl jejich příjmení rodiny, jenže on byl jediný jejich potomek, měl dceru a Susan nebude moct mít další děti. Rozhodl se to v tu chvíli neřešit a radši šel zjišťovat, kdy ho k Susan pustí.
Uběhlo pár let, nacházíme se v roce 2005, a po zahradě pro návštěvy, která patřila k rozsáhlým pozemkům Susanina hrádku, se proháněla krásná holčička, s očima stejně zelenýma a vlasy stejně hnědými, jako měla její matka. Nejvíc podobnosti měla od narození s matkou, jen okrajově se podobala svému otci. Susan seděla na lavičce a pročítala nějakou knížku. Čekala dopis. S Dracem se sice už nevídali, ale pořád si posílali dopisy. Ne moc často, ale vždycky, když měl jeden z nich narozeniny, nebo bylo výročí bitvy, nebo se jednomu z nich mělo stát něco oslav hodného. Nyní se blížily její narozeniny, které měla 25. června, a ona se na dopis od Draca těšila jako malé dítě. Vždycky si měli co říct a to se nezměnilo, ani když si každý z nich šel svou cestou.
Navíc čekala informaci o narození dítěte. Koncem minulého roku jí Draco napsal o tom, že se jim brzy narodí dítě a že ji bude informovat hned, jak to půjde. Ale pořád se nic nedělo, a pokud si dobře vzpomínala, termín měl být někdy teď. Ale taky si to mohla pamatovat špatně, měla tolik věcí na starost, v práci i doma, že všechno v té hlavě prostě nosit nemohla. Byla ráda, že si mohla vzít volno na celý víkend a strávit ho klidně. Benjamin se pořád někde toulal. Z toho zamilovaného mladého muže se stával obyčejný manžel. Občas vášnivější polibek, opravdu jen občas sex a to bylo všechno. Prostě měl buď spoustu práce, nebo byl s přáteli... Susan nebyla hloupá, věděla, že to souvisí s ní a Megan. Přesněji; věděla, že jde o to, že mají dceru a ona další děti mít nemůže. Ne, že by jí to vadilo, jí jedno dítě stačilo, ale věděla, jak to u Kirkwoodů chodí a všimla si, že od doby, co se Benjaminovi rodiče dozvěděli celou tu záležitost, jejich zájem o ni pomalu ochabl a to samé, jen ještě pomaleji, se dělo i s Benem. Jeho rodiče na něj měli obrovský vliv, a pokud se jim něco nezamlouvalo, mohli jste si být jistí, že stejný, nebo aspoň podobný názor bude mít i Ben.
Do otevřené knížky jí spadla rolička papíru. Vzhlédla a jí dobře známá sova už odlétala pryč. Podívala se na roličku v ruce. Bylo to zvláštní, většinou se jednalo o úplně normální obálku. Ale tenhle papír byl na hmat dražší, byl těžší… Nechápala, co by mohla Dracova sova nést. Trhla za šňůrku a v ruce se jí rozbalilo… parte. A ohlašovalo smrt… Astorie Malfoyové. Susan sebou při pohledu na to jméno cukla. Neměla ji ráda, protože patřila k nafoukaným Greengrassovým, protože ona narušila její vztah s Dracem a museli se rozejít. V žádném případě nedoufala, že by jim ten vztah vydržel bůhvíjak dlouho, ale štvalo ji, že ho za ně dva ukončil někdo třetí. Ale smrt by nepřála nikomu, natož manželce Draca. Jak se asi cítí on? A co dítě? Stihlo se narodit? V hlavě se jí honilo tolik myšlenek, tolik otázek, že chvilku trvalo, než začala vnímat svou dceru, která po ní něco chtěla.
Večer seděla v salonku a přemýšlela. Pohřeb byl za dva dny a ona nevěděla, jestli má počkat, nebo jít za Dracem třeba hned ráno.
-Počkej! Kdyby chtěl, aby ses tam objevila, napsal by ti, takhle prostě počkej do pondělí!
-Ale co když nepsal, protože nechtěl obtěžovat?
-Malfoy a zábrany v podobě: Nechtít obtěžovat?! Tobě to tvé manželství asi gumuje mozek!
-Dobře, to bylo trochu mimo, ale co když prostě nemá sílu něco napsat?
-Tak to má smůlu! Ale teď je tam s ním určitě i jeho matka, takže o něj bude postaráno. Počkej do pohřbu.
-Dobře.
Přání upřímné soustrasti zněla v pravidelných intervalech, že by nikoho ani nemohlo napadnout, že by byla všechna myšlena upřímně. To ne, možná tak polovina. Susan přicházela, když už byla většina lidí v 'obřadní síni'. Proč tomu říkají obřadní síň! Pod názvem obřadní síně si každý představí svatbu a ne pohřeb! Napadlo ji. Viděla, jak u brány stojí Greengrassovi, Narcissa a… Tohle je Draco? Vypadal příšerně. Strhaně, unaveně, nevykazoval skoro žádné známky života, snad jen potřásání rukou s každým příchozím a mírné kývnutí hlavy. Trošku zaváhala, ale nebyla by to ta Susan Woodová, kdyby váhala dlouho a třeba se pak ještě otočila. Došla k nim a všem popřála upřímnou soustrast. Zrovna od ní by tomu nikdo nevěřil, ale když se Draco překvapeně podíval do jejích očí, poznal, že to myslí upřímně. Smutně se usmál a řekl: "Děkuju, Susan…" Všichni na něj překvapeně hleděli, zřejmě to bylo poprvé, co tam promluvil. Když ji viděl, jakoby ožil.
"Jak se cítíš?" plácla naprostou hloupou a zbytečnou otázku.
"Mohlo by to být lepší…" zalhal jí a ona to poznala. Ve skutečnosti se hůř ještě nikdy necítil. Nevěděl, co má dělat. Astorii sice nemiloval úplně šíleně, jako třeba Susan, která ho přitahovala svou tajemností a celkovou povahou, ale miloval ji a to stačilo na to, aby se cítil, jakoby mu zemřela část srdce.
"Chápu." Položila mu ruku na rameno a odešla. Ten její pohled fungoval líp, než slova. Věděl přesně, co má na mysli a i pochopil, proč mu položila ruku na rameno. Pořád na něj působila její extrémně silná magická podstata a věřte, nevěřte, ono to pomohlo. Samozřejmě nikdo by nemohl čekat závratné výsledky, ale cítil se natolik silný, že v pořádku došel do síně bez matčiny pomoci, udržel se na nohou celou dobu a vůbec to celé nesl líp.
Byl konec pohřbu, všichni už odcházeli ze hřbitova, až na Greengrassovy, Narcissu a Draca. Susan se vzdálila do jiné části hřbitova, kde ležely sestry Montjoyovy, aby si s nimi trochu popovídala. Nechodila tam tak často a nevěděla, kdy by se tam zase dostala, takže toho využila. O jejich hroby pečovali rodiče, kterým ještě zbyl syn.
"Draco, pojď už," zaslechla Narcissin hlas.
"Nechte mě tu chvilku o samotě. Já pak přijdu," poprosil je tiše Draco a dál civěl na hrob své ženy. Jeho společníci se ho sice pokoušeli přemluvit, ale nepodařilo se jim to a všichni se přenesli. Susan se tím směrem chvilku dívala a pak vykročila z místa.
"Přebolí to, uvidíš. Nejdřív si budeš myslet, že to bude vždycky bolet stejně, ale časem si na to zvykneš a nebudeš vnímat. Záleží, jak dlouho to bude trvat," pronesla tiše vedle něj Susan.
"Jak dlouho to bude trvat?"
"To nevím, je na každém, aby to ovlivnil."
"Já ji miloval," prohlásil najednou, jakoby to zjistil až teď.
"O tom nikdo nepochyboval," odpověděla Susan a hleděla na malou podobenku, která se nacházela v pravém horním rohu náhrobního kamene. Astorie byla nádherná žena.
"Já ano, dlouho."
"A kvůli tomu se cítíš provinile?"
"Jak to víš?" podíval se na ni překvapeně.
"Já vím všechno, teda… skoro," pousmála se a Dracovi se taky zvedly koutky. Nebyl to nijak výrazný úsměv, ale byl od toho zničeného výrazu to byl neuvěřitelný pokrok.
"Já zapomněl, víš a cítíš všechno, i když to dobře tajíš. Děkuju," dodal ještě a neodvrátil pohled od jejích očí.
"Za co?" zeptala se nechápavě Susan.
"No však víš… za to u brány. Pomohlo mi to, ani nevíš jak," znovu se podíval na náhrobek.
"Nemáš zač, byla to jen maličkost."
"Neposadíme se?" podíval se znovu na ni a oba se vydali k blízké lavičce. Ty dvě postavy v dlouhých černých kabátech působily z dálky opravdu tragicky. "Chtěl bych se tě zeptat na spoustu věcí. Změnilo se něco?"
"Všechno. A doteď je tu pár věcí, kterých lituju, ale… co se vlastně stalo? Teda, jestli…"
"Zemřela při porodu. Nebyla dost silná." Odpověděl Draco zdánlivě bez problémů. Ale opravdu jen zdánlivě. "Scorpius přežil, ale ona ne. Já… je to moje vina!" lokty se opřel o kolena a schoval hlavu do dlání. Susan mu opět položila ruku na rameno, ale na tak silnou emoci to prostě zabírat nemohlo.
"Ne, není! Jak by mohlo?"
"Kdyby neotěhotněla, nic by se nestalo!" Draco se možná uklidňoval, ale nebylo to poznat přes ten jeho zlomený, sotva slyšitelný, hlas.
"Takhle dalece nesmíš uvažovat! Vždyť to ani nejde…"
"Možná máš pravdu, ale někdo za to musí být vinný!"
"Tohle není něčí vina, je to prostě osud! Nic s tím nenaděláš!" Susan už začínala zvyšovat hlas. Na ni, když ji po bitvě přepadávaly podobné záchvaty, většinou doma u rodičů, nebo tam, kde byl jen Draco, to zabíralo.
"A co kdyby se to dalo nějak změnit? Kdyby se nenarodil-"
"-Tohle nikdy neříkej! Nikdy, je ti to jasný?! Stvořili jste spolu život a ty to takhle ničíš! Nikdy se k němu nesmíš chovat, jako by to byla jeho vina! A pokud tě morálka a zdravý rozum nepřesvědčí, tak už pak jedině to, že by to ani samotná Astorie nechtěla." Susan nemohla uvěřit, jak je schopný na něco podobného jenom pomyslet.
"Ale někdo musí být za to zopdovědný!"
"Ne! Nikdo! Za to nemůže nikdo, a dokud si to neuvědomíš, budeš ubližovat všem kolem sebe!" pak se zvedla a chtěla odejít.
"Počkej, pomáhá mi, když jsi tady." Poprosil ji a ona nemohla jinak. Posadila se vedle něj a objala ho kolem ramen. Vzájemně si povídali a utěšovali se. Takhle si nepopovídali nikdy. Seděli tam dlouho, až bylo k podivu, že Draca nikdo nesháněl. Třeba jeho přehnaně starostlivá matka, i když ta se starala o svého milovaného vnuka. Po Dracovi to byl jediný člověk, který jí zůstal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx