33 - Bitva, VII. etapa

17. května 2012 v 10:41 | Surynka |  Pravá identita
Tak se blížíme ke konci bitvy, takže pomalu i ke konci povídky…no, zas tak rychle ten konec nebude, no :D Řeknu vám, že tady už jsem začala používat ten moment z filmu, jak se všichni setkali na tom nádvoří (vlastně to už bylo na konci minulé kapitoly, ale tady je to jasnější) Ale chci se omluvit, že to bude vypadat trochu jinak. Vlastně část bude odlišná od knihy i od filmu. Přesněji; přijdeme o Nevillův proslov, ale jeho odvahu dodávající slova budou znít v bitevní vřavou, tak se tolik nebojte, kousek tam zanechám, ale prostě to nemůže být úplně původní, protože by to prostě nesedělo. Však to sami uvidíte. Jinak ještě přemýšlím, jak dlouho vám tu budu rozprávět, než se dostanete ke čtení? No… ukončím to, takže se klidně dejte do čtení samotného pokračování povídky ;)

"Nyní bys měla vkládat veškerou víru a energii ve mně!" křikl Voldemort na Ginny a pak se odvrátil ke svým poskokům. Ještě jednou se spokojeně a s opovržením podíval na Harryho v Hagridově náručí. Pořád mu stékali slzy z očí, ale Voldemort se nad tím jen ušklíbl. City! Něco tak lidského a tak nepodstatného. Znovu se otočil k té hromadě kouzelníků a jeho pohled se mu zastavil na dvou postavách, které v té řadě viděl jen nerad.
"Co ty, drahá Sophio?"nesl se nádvořím jeho mrazivě děsivý hlas. Susan sebou neznatelně polekaně trhla. Nečekala, že si jí všimne tak brzo. Samozřejmě věděla, že si jí všimne, není slepý, ale doufala, že to bude později, kdy se jeho vzteku bude moct zpovídat mnohem méně kouzelníků z té správné strany.
"Obávám se, že mezi vámi už nemám co dělat." Odpověděla zvučným pevným hlasem, zpříma se mu podívala do očí a zvedla ruku, aby ukázala předloktí bez znamení zla.
Voldemort na ni hleděl a nedával na sobě nic znát, ale Susan si byla jistá, že v sobě dusí vztek a že ho v nejbližší době dá znát naplno. Z řad Smrtijedů unikaly vzdechy a nadávky na její adresu, ale ona se jen usmívala. Ne moc, ale přece. Pohledem bloudila po Smrtijedech a jejich pohoršených výrazech. Bellatrix, která se na ni dívala opovržlivě a nenávistně a Susn měla pocit, že slyší, co si myslí. Kdyby mohla slyšet myšlenky, Bellatrix by jí říkala něco podobného: "Jak se opovažuješ zradit našeho Pána? Jak se opovažuješ zbavit znamení zla, té pocty, ketou ti Pán zla prokázal!" A tak dál. Další na řadě byl Lucius. Jeho výraz byl zajímavou změtí nechuti a…obdivu? Ne, určitě to bylo znechucení a…strach? Susan nevěděla, co to mohlo být, ale vypadalo to vtipně. Narcissa neprokazovala žádnou emoci, jako to u ní bývá, akorát pohledem hypnotizovala svého syna.
"A co ty Draco? Chlapče, pojď sem k nám, nedrž se v blízkosti té společenské špíny. Ti, kteří jsou na straně proti mně uznávají spodinu, mudly, kouzelníky smíšeného původu…jsi Malfoy, máš vznešené předky." Promlouval k němu. Bylo to děsivé a Susan se začínala bát, že se Draco pohne a dojde ke svým rodičům, že se vrátí zpátky k nim. Zbabělý byl na to dost.
"Draco, pojď." Promluvila překvapivě jemným hlasem Narcissa a prosebně se na svého syna podívala. Draco opravdu bojoval s myšlenkou vrátit se na Voldmeortovu stranu. Co když Voldemort vyhraje? To by pak nemusel dopadnout dobře, ale kdyby se opět přidal na jeho stranu, teď… v tuhle chvíli, měl by šanci na přežití. Ale co když bude poražený, ale on bude zase Smrtijed? Jak by to pak dopadlo s ním? Určitě líp… Nevěděl, co má udělat. Chtěl se pohnout tím směrem, ale něco ho drželo na místě. Nebo naopak, nechtěl tam jít a jen silou vůle držel nohy na jednom místě… Cítil, jak je Susan vedle něj napjatá a jeho v tu chvíli napadlo to nejšílenější na světě, zato možnost, jak si dodat odvahu. Sklonil se k Susan stojící vedle ní a políbil ji.
Přihlížející nebyli jedinými překvapenými. Susan překvapeně vyvalila oči, ale polibek mu jemně oplatila. Všichni na ně zírali překvapeně. Voldemort znechuceně a už se rozhodl, že pokud se ten mladý Malfoy opravdu pohne jeho směrem, bez milosti ho zabije. Pachtí se zrádkyní! Draco už věděl, co udělá.
"Děkuju," zašeptal nic netušící Susan a ve stejnou chvíli si trhnutím vyhrnul rukáv u saka a ukázal prázdné předloktí, bez jediného náznaku přítomnosti znamení zla. Teď se teprve řadami Smrtijedů začalo šířit překvapení a zděšení. Slyšel nějaké jemné výkřiky jeho matky, ale nevnímal je. Právě zradil svou rodinu, všechno, za co bojovali. A udělal dobře? Nevěděl. Podíval se před sebe a snad poprvé za celou dobu se podíval Voldemortovi do tváře. Na vteřinu trhnul pohledem do jeho očí, ale stejně rychle, jako se podíval do těch jeho smrtí čišících očí, pohledem zase uhnul stranou.
"Za zradu se platí životem!" zařval Voldemort a vyslal kletbu do davu, ale mířenou přesně na Susan a Draca.
"Braňte se jim! Harry je možná mrtvý, ale pořád ho nosíme v srdci! Zabijeme je! Všechny!" křičel Neville a společně s ostatními vyslovil to obranné kouzlo.
"Protego!" zařvali téměř jednohlasně kouzelníci v první řadě, pak Susan a Draco a ještě dalších. Harry se rozeběhl k nim a chtěl je taky bránit. Kletba byla silná, a i když si všichni zachránili život, menší letecké hodince se neubránili a tak začala druhá část bitvy.
Susan zamířila někam do hradu a úspěšně se vyhýbala kletbám od Smrtijedů. Spousta z nich zmizela, prostě utekli, ale někteří byli natolik šílení, že se rozhodli jít ještě bojovat. Byli to takoví ti oddaní cvoci, jako třeba Bellatrix. Susan se ohlížela na všechny strany, přesto ale neviděla Smrtiejda schovaného za pilířem u schodiště a ve snaze vyhnout se kletbě, rozplácla se na schodiště. Hůlka jí vylítla z ruky, ale nedopadla daleko. Rychle ji popadla a otočila se od schodiště na tu postavu.
"Vy?" vytřeštila vztekle oči. Zrovna tohohle potkat nechtěla.
"Ano já. Copak že jsi tak překvapená?"
"Spíš jsem čekala, že při první možnosti utečete." Vysmála se mu Susan do obličeje a opatrně se postavila.
"Chtěl jsem, ale zároveň tě chci zabít. Zradilas našeho Pána a taky ses nějak moc zapletla do mé rodiny!" vztekle si ji měřil Lucius.
"To se stává, no." Ušklíbla se Susan a vyslala na něj omračovací kouzlo. Uhnul mu, ale poskytlo jí to čas, aby utekla. Zahnula do opuštěné chodby a ve chvíli, kdy doufala, že najde klidné místo k ukrytí, jí kolem hlavy prolétl nějaký paprsek světla. Naštvala se a bylo jí jedno, že je to Lucius Malfoy, klidně ho i zabije. Navíc má jednu výhodu, ona má svou hůlku, ale on ji má pouze vypůjčenou, vždyť tu jeho mu zničil Voldemort v létě! "Už vás mám dost! Jsem silnější než vy! Klidně vás porazím a bez námahy!" křikla na něj přes půl chodby.
"Ty hloupá huso! Na mě nemáš!" zakřičel vztekle a vyslal k ní kletbu, kterou hravě odrazila.
"Sophio…Susan, počkej!" přibíhal do chodby i Draco. Byl to pro něj nezvyk říkat jí její pravým jménem, navíc v tak vypjaté situaci, kdy mozek občas vypovídá službu.
"Co chceš?!" pohodila vztekle Susan. Na chvilku nevěnovala Luciusovi stoprocentní pozornost a on toho využil.
"Avada kedavra!" Susan s vyjeknutím uhnula zelenému paprsku, ale uhodila se do hlavy a sesula se k zemi. Draco se k ní rozeběhl, ale pár metrů od ní se zastavil. Jeho otec na něj mířil hůlkou.
"To nemyslíš vážně, že ne?!"
"Je mi líto, ale zasahovala do všeho, do čeho mohla. Takový konec si zaslouží." Usmál se nevraživě Lucius.
"Nezaslouží! Jako jediná z nás si takový konec nezaslouží! Ještě máš čas změnit stranu…" pokoušel se Draco. Když viděl, že jeho otec neváhal zabít ani ji, na které mu záleželo, pochopil, že Susan udělala dobře, když ho přemluvila, aby změnil stranu. Cítil se líp a věděl, že udělal dobře, i když někde v hloubi duše bude mít pořád zakořeněné, že míšení kouzelníci a mudlové jsou něco míň.
"O tomhle se s tebou nehodlám bavit! Jsem čistokrevný kouzelník, já jsem na té správné straně… a mudlovští šmejdi nemají v tomhle světě co dělat! A tahle zrádkyně už vůbec ne!" rokřikl se a namířil hůlkou na Susan.
"Mdloby na tebe!" vykřikl Draco. Lucius takovou podpásovku nečekal, odlítl několik metrů dál a už se nepostavil. Draco byl v šoku z toho, že vykřikl vůbec nějaké kouzlo proti svému otci, své největší autoritě! "Soph-Susan! Vstávej…" klekl si k ní a jemně s ní zatřásl. "No ták, prober se," proplesknul jí tvář a na Susan to zabralo.
"Do háje! Šíleně mi třeští hlava!" začala nadávat Susan a s Dracovou pomocí se posadila. "Kde je-"
"-Já jsem na něj vyslal omračovací kouzlo!" vyhrkl bez rozmyslu.
"Cože? Ty jsi… ou, tohle pořešíme později! Musím najít Haryho a Voldemorta. Určitě spolu někde bojují a já mu chci pomoct!" Susan se začala škrábat na nohy a naprosto ignorovala třeštící hlavu a rozbolavělé tělo.
"Zmizeli někam nahoru, ale-"
"-potom! Musím je najít!" Susan sebrala svou hůlku a rozeběhla se pryč. Běžela po schodech do stále vyššího patra. Pak už se ani nemusela horlivě ohlížet, Voldemortův skřek byl slyšet všude. Rychle zamířila tím směrem. Ani nevěděla, kam se to dostala, nevnímala nic, jen ta dřevěná přemostění, s řetězovými zábradlími a hlasitý křik.
Harry se právě válel na zemi, těsně u kraje jednoho z přemostění, hůlka ležela asi metr od něj a Voldemort se k němu blížil s hůlkou v napřažené ruce.
"Expelliarmus!" vykřikla Susan. Ani nečekala, že by ho to nějak zasáhlo, ale doufal, že ho to aspoň přibrzdí, že začne věnovat svou pozornost jí a Harry bude mít čas dostat se ke své hůlce.
"Ty hloupá náhražko čarodějky!" otočil se k ní a vyslal k ní kletbu. Susan uhnula jen o kousek, ale málem spadla z přemostění. Vyslala k němu další pár kleteb a doufala, že Harry bude mít čas se vzpamatovat. "Nevíš, co děláš! Jsi zaslepená, ale není mou povinností tě vracet do reality. Naopak! Já tě té reality zbavím! Pomalu a bolestně!" díval se na ni nenávistně a Susan viděla, jak se v něm vrší ten vztek.
"Je mi líto, ale já se ještě nehodlám opustit tenhle svět. Ne, když se blíží tvůj konec!" vysmála se mu do obličeje a namířila na něj hůlku.
"Jak se opovažuješ?!"
"Já už nechci uznávat někoho, kdo dělá chyby a kdo stejně brzy skončí. Mohla bych říct, že mi je líto, ale není. Tvůj konec se blíží." Dál se mu smála Susan. Vysmívala se samotnému lordu Voldemortovi a doháněla ho tím k šílenství.
"Jsi hloupá. Nikdo m neporazí! Ani ty, ani ten chlapec! Avada kedavra!" zařval na ni. Susan už po několikáté toho dne uhnula téhle kletbě, ale pádu z přemostění se neubránila. Přepadla přes řetězové zábradlí. Vnímala ten pád tak zpomaleně. Už neměla na nic sílu. Teprve teď si začala plně uvědomovat, jak jí třeští hlava a všechno ji bolí. Určitě měa naraženou nějakou kost v těle, protože podobnou bolest ještě z
Nezažila. Letěla hlavou dolů a vnímala přibližující se zem.
-Je tvůj čas, zemřeš! Našeptával jí nějaký hlas v hlavě. A opravdu mu věřila. V posledních chvílích svého života si promítala v hlavě vzpomínky. Vzpomínky na svou rodinu a na přátele, na Draca. Vzpomínky na rodiče před pěti lety a na dnešní setkání. Na Benjamina, jak jí oznamoval, že Claire s Mary zemřely. Vzpomínky na tyhle dvě nadané čarodějky, tak, jak je viděla před pěti lety. Představovala si, jak se v posledních vteřinách svého života vysmály Voldemortovi do očí. Nikdy se nevzdávaly a vždycky bojovaly za svou pravdu. Vzpomněla si na Draca, jako na ustrašeného kouzelníka před rokem a i dřív. A pak na Draca dnes, jak ji zachránil před svým otcem a omráčil ho. Šel proti té největší autoritě svého života a kvůli ní! Určitě se musel změnit, jinak by ji nechal zemřít. Změnil se. Zabloudila zase ke svým rodičům a bratrovi. Vybavila si jejich tváře z dnešního setkání. Ty slzy štěstí, ta radost… Nedovedla si představit, že by zavinila, že by tyto tváře byly opět zkřivené smutkem.
-Ne! Ještě nenadešel můj čas! Já přežiju! Našla v sobě poslední zbytky sil a použila hůlku k hladkému přistání. Vnímala, jak ji síla opustila asi půl metru nad zemí, jak sebou celkem jemně praštila o zem. Viděla, jak k ní někdo běží, ale nevěděla, kdo to byl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx