32 - Bitva, VI. etapa

14. května 2012 v 10:39 | Surynka |  Pravá identita
Tak si začínám říkat, kdy se dostanu ke konci téhle části? Myslím, že by to mohlo zabrat tuhle kapitolu a tu příští a pak už bych se snad mohla posunout dál…doufám! Protože jinak už z toho začnu být šílená i já :D V téhle a příští kapitole využiju fakty z filmu, tak doufám, že vám to moc nevadí, a i kdyby, nic s tím nenaděláte :D Jinak nevím, co jiného vám sdělit, tak se teď pokochejte čtením o setkání mezi Susan a její rodinou… a ještě jedním člověkem a pak to půjde dál, a dál, a dál… No, opravdu bych vám už měla ukázat další úžasnou kapitolu, takže tady ji máte:

"Mami?" Susan najednou působila tak jemně a zranitelně. Její rodina se zastavila ani ne dva metry od ní. Dál se na ně dívala, oči měla skelné a najednou pocítila všechno to, co necítila celých pět let. Co cítit nesměla. Ne, už nebyla Sophia Rockwoodová. Ani trochu. Už byla opět celým tělem, srdcem i duší Susan Woodová. Sice ne stejná, jako před pěti lety, ale opět jen Susan. Všechny ty emoce, které skryla v nejzazším koutě svého mozku, které přestala vnímat, a které pro ni přestaly existovat, se v tu chvíli dostavily v plné síle. Najednou cítila to, co se v ní hromadilo těch pět let a bylo to neúnosné. Ani ten nejsilnější tvor světa by to neunesl. Susan si tak zvykla být tou silnou, neemotivní mladou ženou, že najednou toho na ni bylo moc. Tolik pocitů…
I když nevěděla jak, našla v sobě sílu a všechnu svou váhu vložila do nohou, přestala se opírat o Draca a pro něj to bylo znamení, aby ji pustil. Zůstala tam jen tak stát a zdálo se jí, že to trvá věčnost. Jakoby všechno bylo zpomalené.
"Zlatíčko?" promluvila Susanina matka. Její hlas nebyl tak pevný, jako Susanin, i když i naše Susan Woodová ztrácela všechnu tu sílu.
"Mami," Susan se vrhla své matce kolem krku a dala volný průchod všem svým pocitům. Tolik slz nikdy nevybrečela, ani když byla malá. Ten smutek, který cítila a ukrývala těch pět let, se teď hlásil čile k světu. Pan Wood objal obě své ženy a všichni tři nechali volnou cestu všem svým pocitům.
"Ani nevíš, jak moc jsi nám chyběla. Kolikrát jsme se báli, že už nežiješ…" brečela dál Lara. "…nikdy by se nám to nedoneslo, nikdy bychom to nevěděli." Ted Wood se trochu uklidnil a poodstoupil dál, aby si mohl prohlédnout svoji dceru. Susan si uvědomila, že za těch pět let si tolik zvykla chovat se nadřazeně, že teď se cítila trapně jenom proto, že brečela společně se svou matkou a všichni je sledovali. Povedlo se jí jakžtakž uklidnit a ukočírovat své slzy a povolila objetí se svou matkou a taky poodstoupila. Usmála se. Šťastná, nejšťastnější na světě. Tenhle úsměv jí chyběl na tváři těch uplynulých pět let.
"Vyrostla jsi nám do krásy." Poznamenal se šťastným úsměvem její otec, když objal svou manželku, aby ji trochu uklidnil.
"Nevyrostla, už tehdy lámala srdce každého kluka, to si nepamatujete?" pronesl zvučně jakýsi hlas.
"Adriane! Brácho! Co ty tady?" zeptala se překvapeně Susan. Svého bratra neviděla téměř šest let, tehdy se odstěhoval do Ameriky, a když se vrátil, Susan už byla ve výcviku na Smrtijeda.
"Přece si nenechám ujít tohle představení, ne? Tak co, nakopalas jim zadky?" usmál se na ni. Opravdu to byl její bratr. Ten způsob chování měli stejný.
"Pár už jich dostalo přes držku, ale ještě nekončíme." Ušklíbla se Susan a vrhla se mu kolem krku.
"Sue… vždycky jsem se smál, že nedokážeš nic jiného, než oblbnout kluky, ale víš co? Já jsem na tebe vlastně žárlil. Čarovalas líp, než já. A teď? Dokázals toho víc, než já." Podíval se na ni hrdě a pustil ji zpátky na zem. Nebyla nijak malá, vždyť měřila metr sedmdesát pět, ale na svého dvoumetrového bratra prostě neměla.
"No to víš, brácha, někdo má hold talent, no." Ušklíbla se.
"A můžu i já něco říct?" ozvalo se za Adrianem.
"Benjamine? Co ty tady děláš?" usmála se nevěřícně. Tohle byl kluk, se kterým měla kdysi jít na ministerský ples, ale kvůli té 'smrtijedské záležitosti' se tam už neukázala. Ben byl vlastně první kluk, který se nenechal tak snadno oblbnout a odolával jí asi měsíc, o to sladší pak bylo Susanino vítězství, když se jí přiznal, že se do ní zamiloval a akorát se snažil to skrývat.
"To bych taky rád věděl," ušklíbl se na ni. "Ne, dělám si srandu. Samozřejmě jsem tě chtěl vidět a původně jsme chtěli všichni pomoct, ale než se nám povedlo se sem dostat, bylo už po všem."
"Ještě není konec, ale Voldemort nám dál klidovou hodinku." Ušklíbla se zase ona. "Ale ráda tě vidím." Usmála se a objala ho kolem krku.
"Chyběla jsi mi, moc." Zašeptal jí a snažil se jí políbit, ale šikovně se mu vyhnula.
"Zkus to ještě jednou a nedožiješ se dalšího dne." Sykla mu do ucha a i přes to všechno Ben pochopil, že je to sranda. Rozesmál se a pustil ji.
"Jasně, pět let je dlouhá doba, co?"
"Hodně dlouhá doba." Mrkla na něj a všichni se rozesmáli.
Byla to chvíle plná nadšení, štěstí, lásky. Byli opět spolu, celá rodina. Plus její výborný kamarád. Ani nedoufala, že by ji po pěti letech chtěl znovu políbit. Tak nějak doufala, že už má někoho jiného… přesněji. Určitě si během těch pěti let někoho našel, ale doufala, že teď zrovná má nějakou přítelkyni. Zřejmě doufala špatně. Všimla si, jak tam dál stojí Draco, a i když se baví s nějakým kouzelníkem, cítila, že ho ten hovor vlastně vůbec nezajímá. Přiběhla k němu.
"Pojď, představím tě rodině." Chytla ho za paži a chtěla dotáhnout k hloučku svých přátel, ale ona se ani nehnul
"Nemyslím si, že to je výborný nápad."
"Ale oni jsou čistokrevní!"
"Sue! V posledních hodinách jsem se dost změnil! Takhle jsem to vůbec nemyslel-"
"Já vím," rozesmála se. "Sranda! A teď už sebou hni, nebo tě tam dostanu pomocí kouzel, dělej!" zavelela a on ji poslechl.
"Takže drahé rodičovstvo a vy ostatní, představuji vám Draca Malfoye… eh… svého dobrého přítele. Hmm… nikdy bych nevěřila, že bych ho pasovala až do tak vysoké role," pokračovala se zvonivým smíchem a dál odlehčovala tuhle ceremoniální situaci "ale v posledním půlroce jsem se mu mohla se vším svěřit a neprozradil mě." Slušně vynechala tu část, kdy ho musela donutit složit Neporušitelný slib, a on jí za to byl vděčný. "Věřte mi, nebýt jeho, tak jsem se při setkání s vámi sesypala a doteď byste mě sbírali ze země." Rozesmála se a Draco se snažil skrýt smích, až se začal dusit.
"Takže ty jsi taky Smrti-"
"Už není, stejně jako já a dál to neřešte!" přerušila svého otce Susan a sjela pohledem všechny čtyři. "A brácha, nemysli si, že jsem si nevšimla toho zdviženého obočí!" okřikla svého bratra. Prostě rozený temperamentní generál. "On Adrian má nastudované snad všechny čistokrevné rody v Anglii a ve Francii, takže moc dobře ví, kdo jsi. A jestli se všichni rozhodnete soudit knihu podle obalu, tak byste to museli uplatnit i na mě, protože ještě před čtyřiadvaceti hodinami, jsem měla na téhle ruce znamení zla a byla jsem Smrijed." Dál ho vesele bránila a nikdo jí neoponoval. Nechápala, proč ho bránila, ale… vlastně už to věděla. Něco k němu cítila, a i když to nemuselo být až tak silné citové pouto, po tom, co jí zachránil život tehdy na té chodbě, jak se kolem ní Smrtijedi rozmístili do kruhu, už ho prostě nějak obhájit musela.
"No sestřičko, já nic neříkám… Máš oči i uši všude, a pokud víš, že mu můžeš věřit, tak nemáme důvod být nedůvěřiví. Koneckonců, mluvíme s holkou, která oblbla samotného Vodlemorta." Adrian si s autoritami nikdy nic nedělal a Susan mu byla charakterově, i jinak, tolik podobná, až to bylo zarážející.
"Tak lidi, co mi ještě povíte?" odvedla Susan řeč jinam.
"Třeba tohle," ušklíbl se na ni její bratr a ukázal jí prsten na své ruce.
"No ne, jaký kouzlo jsi použil, že se ti povedlo nějakou holku přesvědčit ke svatbě?!" rozesmála se Susan. Tváří říkala, že je nadšená, ale bolelo ji, že přišla o tolik radostných okamžiků. O co všechno vlastně přišla?
"Překvapivě žádné." Ušklíbl se Adrian. Chtěl ještě něco dodat, ale Ben ho hlasitým odkašláním přerušil.
"Je tu něco, co bys měla vědět. Claire s Mary…" neměl sílu to doříct. Ani nemusel. Susan naprosto jasně pochopila, co mělo následovat. Jakou informaci se měla o svých kamarádkách dozvědět.
"Kdy?" zeptala se tupě a opět začala ztrácet rovnováhu. Všechno se s ní točilo a ona se usilovně snažila na sobě nedát nic znát. Draco to ale poznal /tolik empatie na Malfoye? To je obdivuhodné, ale raději se vraťme k příběhu/ a postavil se napůl za ní a napůl vedle ní a ona se o něj mohla nenápadně opřít. Ben si toho však všiml a jiskřičky žárlivosti v jeho očích toho byly zářným důkazem, ale raději si to vysvětlil tím, že za ní není nikdo jiný, kdo by ji zachytil.
"Claire před třemi měsíci a Mary před rokem. Vedly nějaké odboje a Voldemort na ně přišel. Prý ani v posledních vteřinách svého života neztrácely tu odhodlanost a dál ho urážely," pousmál se Ben na konci věty.
"No jo, sestry Montjoyovi, prořízlá pusa aneb, co na srdci, to na jazyku, že?" snažil se Susan skrýt svůj smutek, ale neúspěšně. "Tak dost, nezírejte na mě jako na zvíře ve výloze. Je tu hodně lidí, co potřebuje pomoc, nestůjme tu, ano?" podívala se na ně a pak opatrně vykročila k madam Pomfreyové, aby se dozvěděla, jak nejlépe může pomoct. Draco se držel při ní, takže se na něj lidi minimálně nedívali skrz prsty.
"Harry Potter je mrtev!" zaznělo zvučně nádvořím. Na jedné straně stáli Smrtijedi, na druhé ti, mezi které se hrdě řadila i Susan a uprostřed stál Voldemort. Dál opakoval ten fakt, že Harry Potter zemřel, přitom dva lidi na nádvoří věděli, že to není pravda. Harry a Susan. Té, jako jediné, řekl Brumbál během jedné z těch nočních návštěv, kdy ještě se Snapem plánovali, co a jak, že Harry nezemře.
"Ne!" křičela Ginny a chtěla se rozeběhnout k hloučku Smrtijedů, ale Artur Weasley ji zastavil.
Voldemort dál pokračoval ve svém oslavování, dál se popisoval, jako nejsilnější kouzelník světa. Ale Susan ho nevnímala. Dál hleděla na Harryho a sledovala, kdy asi vydá první signál, že žije.
Doufám, že to bude brzo, už ty Voldemortovy kecy dlouho nevydržím!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx