30 - Bitva, IV. etapa

8. května 2012 v 10:35 | Surynka |  Pravá identita
Tak tu máme jubilejní třicátou kapitolu a ne, opravdu se mi nepovedlo nacpat bitvu do dvou kapitol :DDDD jistě si všichni říkáte, jak je možné, že se Susan dozvěděla o tom, že ji Snape potřebuje vidět, když jí neposlal sovu a ani jí nezavolal mobilem :DDD (pardon, jsem tak šťastná z toho, že mě neopustila múza a píšu vesele dál, že už mi z toho trochu hrabe). V téhle kapitole, mimo jiné, vysvětlím i tohle podivné spojení mezi Snapem a Susan. Rozhodla jsem se, že tu ponechám další věc z filmu a to tu, že se Voldemort se Snapem nesetkají v Chroptící chýši, ale v té malé loděnici, nebo chatce na loďky, či co to bylo. Přesněji, bojím se použít slovo loděnice, protože tohle místo je na loděnici opravdu trochu malé, ale prosím, asi mi nezbývá jiná možnost než tomu říkat chatka na loďky. Pár detailů jsem si pozměnila, abych učinila Susan užitečnější. Tak si tuhle kapitolu užívejte a nezapomeňte zanechat komentář ;-)

Ani nevěděla, jak se jí povedlo dostat se bez zranění z hradu. Obři dostávající se do školy, Smrtijedi metající smrtící kletby na všechny strany, odpadávající kusy zdi…Jestli tohle škola přežije tak, aby byla v září opět zpřístupněná studentům, tak klobouk dolů. Napadlo Susan, když se jí povedlo opustit hlavní centrum dění. Ne, že by to bylo bez problémů, to ne, pořád si musela chránit záda a omračovala a zabíjela Smrtijedy téměř na každém kroku, ale přece jen se jí zdálo, že to měla trochu jednodušší.
Nepovedlo se jí vyslat nějakou zprávu Snapeovi, aby věděl, že přichází, ale doufala, že to nebylo až tak vážné, aby tu zprávu potřeboval. Všimla si světla v malé chatce na loďky u jezera a všimla si i dvou postav. Jedna se nervózně procházela po chatce a druhá právě přicházela. V té nervózní postavě poznala Susan Voldemorta, což znamenalo, že ta postava podobající se netopýrovi je určitě Snape. Proboha, on vážně vypadá jak netopýr! Došla Susan k překvapivému zjištění. Samozřejmě jí občas připomínal netopýra, jak kolem něj neustále vál ten jeho plášť, ale teď byla ta podobnost neuvěřitelná.
Susan si v tu chvíli zavzpomínala na okolnosti získání toho zvláštního propojení mezi ní a Snapem. Brumbál si přál, aby se ti dva mohli v případě nouze spojit a pomoct si.
"Proč bych já potřeboval pomoc zrovna od ?!" vztekal se Snape. Ani trochu ho nelákala představa, že by stačilo na ni pomyslet a už by ji mohl mít za zadkem. Souhlasil s jejím školením jenom proto, že uznával Brumbála a trošku i jeho myšlenku, že Susan by později Potter věřil, zatímco jemu ne. Jako bych stál o důvěru toho arogantního zmetka! Napadlo ho hned. Samozřejmě ho štvalo, že mu Brumbál tolik nevěří a potřebuje mezi Smrtijedy infiltrovat ještě jednu osobu, i když…kdyby mu nevěřil, nežádal by ho o pomoc se Susaniným zasvěcením mezi Smrtijedy. Třeba šlo opravdu jenom o to, aby byl mezi Smrtijedy někdo, kdo by si později získal Potterovu důvěru. Ať je to jak chce, pořád nevidím důvod mít propojenou mysl s tou nafoukanou slepicí! Vztekal se dál Snape.
"Ale pane profesore, nemyslím si, že je to nutné! A mimo to, já opravdu nestojím mít propojenou mysl zrovna s ním!" snažila se tomuhle rozhodnutí Susan vyhnout.
"Tak zaprvé, Snape, třeba byste jednou opravdu mohl potřebovat pomoc a nikdo by vám nebyl nablízku. V takovou chvíli byste jistě uvítal, že by vám mohla pomoct Susan. A mimo to, třeba by i ona potřebovala pomoc a vy byste byl nablízku…jedná se o bezpečí vás dvou, čím více infiltrovaných lidí v jeho řadách, tím větší nebezpečí pro každého z vás." Vysvětloval trpělivě profesor Brumbál.
"A slečno Woodová, nejedná se tady o vaše pocity, ale o vaši bezpečnost, takže ignorujte fakt, s kým budete mít možnost se v případě nouze spojit a buďte ráda, že vůbec někdo takový bude existovat. A už bez diskuzí!"
Tehdy se snad poprvé a i naposled Snape se Susan na něčem shodli. Každopádně Susan nikdy nepřišla na to, jak se Brumbálovi povedlo docílit toho propojení a co ji znechutilo snad ještě víc je, že to jednou přirovnal ke propojení myslí Voldemorta a Harryho. Vyhnout tomu se nemohli, ale nemuseli to propojení používat. Byla to tak trochu tichá a nevyřčená dohoda, že toho propojení nebudou využívat. Snad jen na začátku si takhle poslali zprávu, možná tak třikrát, ale pak nic, o to víc byla Susan překvapená, když ji najednou žádal, aby šla za ním a vyslechla rozhovor mezi ním a Voldemortem. Nevěděla, proč to po ní chce, ale poslechla a došla tam. A zřejmě udělala dobře.
Snape vešel do chatky a Susan se přikradla ještě blíž, až se ukrývala pod jedním oknem. Tohle je tak jednoduchý, že se divím, že už nejsem mrtvá! Podivovala se Susan, když naslouchala hovoru těch dvou a napadlo ji, že by stačilo, aby se Voldemort vyklonil z toho okna a viděl by ji. Ale proč by se vykláněl z okna, že? Uklidňovala se Susan a dál poslouchala.
"…můj pane, jejich odpor se hroutí-"
"-a hroutí se i bez tvého přičinění. Jsi samozřejmě velice schopný kouzelník, Severusi, ale nemyslím, že bys tam ještě byl nějak zvlášť platný. Jsme téměř u cíle…téměř." Promlouval Voldemort tím svým děsivým, mrazivým hlasem.
"Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj pane. Prosím." Susan vytřeštila oči. Ten hajzl! To nemyslí vážně! Máme ho chránit a on tady prosí, div ne na kolenou, aby mu ho mohl přivést! Snape, vy jste hnusný hovado! Možná nedopatřením a možná i schválně se ta její poslední myšlenková věta přenesla, právě tím tolik nenáviděním propojením, do jeho hlavy. Susan si to uvědomila, ale v podstatě nijak nereagovala, spíš byla ráda, že se mu to dostalo do hlavy, z čeho ale měla mít strach, a návalem adrenalinu neměla, byl Voldemort. Bůhví, co všechno ještě dokáže!
Pokud jste vážně tak blbá, že si myslíte, že ho chci zabít, tak prosím! Ale vzpomínáte si snad, co nám říkal Brumbál! Došla k ní zpráva a Susan sebou leknutím a bolestí trhla. Nechápala, jak je možné, že ji přijmutí nějaké takové zprávy vždy zabolí, div, že se nezblázní, a jemu to neudělá nic. Ale význam slov jí došel okamžitě. Brumbál přece kdysi řekl, že Harry je v podstatě dalším Voldemortovým viteálem a že pokud nezemře, tak bude Voldemort pořád žít. Ani jeden nemůže zůstat naživu, jestliže druhý je stále živ. Ta věštba to říkala dokonale. Co už však Brumbál neřekl Snapeovi, ale jenom Susan, bylo, že Harry bude žít dál, jenom ta Voldemortova část v něm bude mrtvá. Pamatovala si, jak se Snape vztekal, že ho chovali jak vepře na porážku a tehdy se Brumbál usmíval. Susan pak na jeho přání odešla a vrátila se až za chvíli, když už tam Snape nebyl. Ten Brumbálův úsměv, který měl na tváři po celou dobu, co jim sděloval, že Harry musel zemřít, se Susan brzy osvětlil. Jedině jí řekl, že Harry tu zdánlivou smrt přežije.
"Tudíž je tu obrovská šance, pokud se Harry zachová tak, jak má, že přežije a Voldemort bude poražen." Usmál se.
Vrátila se zpátky do současnosti. Voldemort právě řešil, proč mu hůlka neslouží tak, jak má.
"Žádný rozdíl," zopakoval tím svým konstatujícím hlasem, který ale působil děsivě, než když by řval. "Dlouho a usilovně jsem přemýšlel, Severusi… Víš, proč jsem tě odvolal z bitvy?"
"Ne, můj pane, ale prosím vás, abyste mi dovolil se tam vrátit. Dovolte mi najít Pottera." Žadonil Severus. Vím, co nám říkal Brumbál, ale prostě mu nevěřím! Nemám ho ráda, nikdy jsem neměla a nikdy mít nebudu! Vyměnil dva životy za Lilly Potterovou, která se stejně rozhodla zemřít pro svého syna, je nechutný! Je mi z něj špatněj, jak snadno poslal Jamese s Harrym na smrt jen proto, aby přežila Lilly, nehledě na to, že nevím, proč mu tolik záleželo zrovna na ní. Susan v hlavě přemýšlela nad mnoha věcmi, ale zároveň poslouchala rozhovor, který se odehrával ani ne pět metrů od ní.
"…Nesnese pohled na smrt lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že umírají kvůli němu. Bude s tím chtít za každou cenu skoncovat. Přijde." Kdyby neměl pravdu, řekla bych, že je idiot, jenže on tu pravdu má! Vztekala se Susan dál pod tím oknem a pátrala po tom, proč Snape chtěl, aby přišel. Dál bezduše poslouchala to Snapeovo podlézání a vztek se v ní vršil. Jak podlézal Voldemortovi a opakovaně ho prosil, aby mu mohl přivést Haryho Pottera. Voldemort pak ale začal řešit něco jiného. Problém, proč mu jeho hůlky nesloužily tak, jak měly a proč nezabily Pottera.
"Vyhledal jsem třetí hůlku, Severusi. Bezovou hůlku, známou taky jako hůlka Osudu nebo hůlka Smrti. Sebral jsem ji jejímu předchozími majiteli. Vynesl jsem ji z hrobu Albuse Brumbála." Sdělil Voldemort netečným hlasem. Po tomhle zjištění byla Susan úplně mimo. Co si to dovoluje?! Ten parchant vzal hůlku mrtvýmu? Proboha! Já si myslela, že je cvok, ale až takový? Susan byla z téhle informace tak v šoku a pořád nad tím musela přemýšlet, že na chvíli přestala plně vnímat hovor odehrávající se v chatce.
"…Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje." Pronesl Voldemort zřetelným hlasem. Susan vytřeštila oči. On ho opravdu chce zabít?
"Můj pane!" Susan viděla, jak zvedl hůlku. Měla pocit, že v jeho hlase zaslechla trochu strachu.
"Jiná možnost neexistuje. Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera." Voldemortův hlas mrazil a Susan cítila, že všechno, co říká, myslí vážně. Opravdu chce zabít svou pravou ruku jenom kvůli hůlce a kvůli své zaslepenosti ani nevidí, že tu hůlku by nebyl schopen ovládnout.
Susan se trochu nadzvedla, aby měla lepší výhled a sledovala, jak Snape mířil hůlkou na Voldemorta a ten se jen tím svým způsobem usmíval. Had Naginy se pomalu odmotal z Voldemortova krku a ramen a odplazil se k zemi. Útočně zvedl hlavu a syčel. Jakoby věděl, že ho čeká hostina.
"Zabij," pronesl Voldemort a had vystřelil z místa jako raketa a vrhl se na Snapea. Susan sebou trhla, když na okenní tabulku skla vyprskla krev. Snape ještě pořád stál a z hrdla mu vycházelo strašidelné chrčení. Had se trochu oddálil od pokousané potravy, vycenil ty svoje dva jedovaté zuby a zakousl se do hrdla tak, že na okno vyprskla další dávka krve. Prokousl mu hrdlo a Snape se skácel k zemi.
"Lituji," utrousil Voldemort, jakoby oznamoval, že zítra bude taky den. Mávl rukou a had se opět odplazil ke svému pánovi a obmotal se mu kolem krku. Voldemort odešel.
"Snape," vydechla Susan a vešla do chatky. Ve stejnou chvíli vešel do chatky i Harry a za ním oba jeho přátelé.
"Dávejte…na ně…pozor…" vydechl a Susan sebou překvapeně trhla. On v poslední chvíli myslel na to, aby Susan dohlédla na Harryho, Hermionu a Rona? Jeho hlava se mírně otočila směrem k Harrymu.
"Vezměte si…to… Podívejte se…na to…" Z očí mu tekly stříbřité slzy. Harry se otočil na Hermionu, ale než stihla vůbec něco udělat, Susan už mu podávala malou ampulku.
"Podívejte se… na… mne…" zašeptal a pak nastalo ticho.
"Jak si vůbec věděla, že máš jít sem?" zeptal se jí Harry. Chtěl tím odlehčit celou tu atmosféru.
"Po bitvě ti to všechno vysvětlím, ale teď si musíš prohlídnout to, co ti dal." Kývla Susan k ruce, ve které držel ampulku se stříbřitou tekutinou. Najednou se hradem i školními pozemky začal ozývat chladný hlas.
"Bojujete statečně, Lord Voldemort umí statečné ocenit. Přesto jste už utrpěli těžké ztráty. Budete-li mi i nadále klást odpor, všichni zemřete, jeden po druhém. To si ovšem nepřeji. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratnou ztrátou. Lord Voldemort je milosrdný. Nařizuji své armádě, aby se okamžitě stáhla. Máte na to hodinu. Naložte důstojně se svými mrtvými. Ošetřete raněné. Nyní mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby za tebe umírali přátelé, místo aby ses mi sám postavil. Budu na tebe hodinu čekat v Zapovězeném lese. Jestli za mnou do uplynutí této hodiny nepřijdeš a nevydáš se do mých rukou, bude bitva pokračovat. Tentokrát se do ní osobně zapojím, Harry Pottere, najdu si tě a potrestám každého muže, každou ženu i každé dítě, všechny, kdo se tě přede mnou pokusili schovat. Dávám ti na to hodinu."
Všichni čtyři na sebe zírali a tiše přemýšleli, jak si tohle mají vysvětlit. Voldemort byl opravdu tolik sebestředný, že si myslel, že si může dovolit jen tak pozastavit bitvu. Myslel si, že je střed vesmíru. Ron s Hermionou se ho snažili přesvědčit, ať tam nechodí, že ho dokážou porazit a že vymyslí nový plán.
"Podívej se na ty vzpomínky, pak budeš přesně vědět, co udělat." Pronesla najednou Susan.
"Ty víš, co v nich je?" Zeptal se překvapeně Harry a podíval se na ni. Dívala se před sebe, do prázdna, a zdálo se, že ho nevnímá.
"Tuším část, která by v těch vzpomínkách být mohla, ale jak ho znám, bude tam toho mnohem víc. Vím, co máš udělat, ale ty na to musíš přijít sám. A nezapomeň jednu věc, konec je jen začátek." Řekla a pak se zvedla. Všichni tři na ni překvapeně hleděli a neřekli ani slovo, dokud jim z očí nezmizel i ten černý plášť, který na sobě nosila, a který povlával za ní.
Vešla do hradu a ve Velké síni uviděla zřízenou ošetřovnu. Madam Pomfreyová tam běhala a úkolovala dobrovolníky. Viděla tam mrtvé a raději mezi nimi nehledala své známé. Potřebovala si pročistit hlavu. Všechno to, co viděla a zažila v posledních chvílích bylo příšerné. Myslela si, že je na bitvu připravená, ale mýlila se. Nikdo nemůže být připraven na smrt, bolest a utrpení. Nikdo, ani ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx