27 - Bitva, I. etapa

29. dubna 2012 v 13:13 | Surynka |  Pravá identita
Tak zjišťuju, že tu bitvu rozhodně nerozdělím do dvou kapitol, jak jsem původně zamýšlela. Například já bitvu počítám vlastně od chvíle, kdy se v Prasinkách objevil Harry a pak se objevil na hradě a sháněl se po diadému, to je pro mě začátek bitvy a od toho okamžiku už uběhly 2 kapitoly…prostě bitva bude rozdělena do vícero kapitol, čímž se posouvám k faktu, že Identitu zřejmě dopíšu někdy kolem čtyřicítky…no jo, prostě neumím psát stručně, všude se rozepisuju o pocitech a všude vkládám myšlenkové pochody…to je důvod, proč nikdy nebudu moct psát drabble. Prostě neumím být stručná a rychlá. Ale o tom tu nejsme, zde je další kapitola.

"Hej ty! No, ty!" ozvalo se za ní. Zastavila a přísahala by, že slyšela, jak jí srdce tlouklo. Zrychlil se jí dech a tupě zírala do špatně osvětlené chodby. Za ní stál někdo, kdo rozhodně nebyl příznivcem Nebelvíra a ostatních. Sevřela v ruce hůlku a pomalu se otáčela.
Asi pět metrů od ní stál nějaký student Zmijozelu. Měl vyhrnuté rukávy u košile a demonstroval tak svou plnou loajalitu Pánovi zla. Susan na to znamení zírala a uvědomovala si, že ho nějakou chvilku neviděla a že je ráda, že už ho nemá na svém předloktí. Podívala se líp a v tom Smrtijedovi, jehož hlas ji doslova přimrazil k podlaze, opravdu rozpoznala nějakého studenta, který zřejmě při evakuaci nepozorovaně unikl a rozhodně nebyl jediný. A tenhle smrad mě má jako vyděsit? Ptala se sama sebe a ušklíbla se na svého protivníka.
"Tak ty jsi zrádce. Ty jsi taková ta krysa, co někam nepozorovaně pronikne, získá si důvěru všech a pak je bez mrknutí oka podrazí." Začal s monologem. Monolog těsně před začátkem souboje? Asi moc čte bojové knížky. A já, že jsem krysa? Proč mi to někoho připomíná?
"Umíte vy Zmijozelové vůbec něco jiného, než mi říkat, že jsem krysa?! Ale to je jedno, to mi vůbec nevadí, a že mám dobrou náladu, dám ti jednu radu: Nedráždi mě a vypadni!" zasyčela a vypadala jako had před svou kořistí. Z jejího pohledu doslova šlehaly blesky.
"Vypadnout? Teď, když mám tvoji smrt na dosah ruky? Ani náhodou!" vykřikl a vyslal po ní nějakou kletbu. Susan si ani nestihla všimnout, co to bylo za kletbu a hned ji bezproblémově odrazila.
"Tak chcípneš!" zavrčela Susan a vyslala na něj jakousi kletbu. Ani si neuvědomovala, co to bylo za kletbu. Ten student ji tak rozzuřil a urazil, že jednala bez rozmyslu. Zmijozelského žáka kletba udeřila do hrudi a on vylétl do vzduchu a prolétl oknem. Susan vyvalila oči na ty tříštící se střepy, ale pak si tiše zašeptala: "Chtěl bojovat, tak bojoval…Ale prohrál." A rozeběhla se dál.
Ne, že by se necítila provinile nad tím, že zřejmě zabila studenta (pád z takové výšky přežít nemohl, neměl s sebou ani hůlku, vypadla mu z ruky a válela se pod oknem mezi těmi střepy) a zřejmě zbytečně, ale válka s sebou nese i mnoho obětí, jak těch fyzických, tak psychických a kdyby se měla pozastavovat nad každým ztraceným životem, zhroutila by se a nevydržela by ani polovinu bitvy. Hradem najednou otřásla další rána. Zřejmě se 'to něco' neodehrálo v Susanině bezprostřední blízkosti, ale i tak ji to donutilo zastavit a trochu nabrat rovnováhu. Ohlédla se, ale nic neviděla. Kdyby se taková rána ozývala odsud, tak už dávno objímáš zem! Ušklíbla se a rychlou chůzí mířila dál.
Běžela dál a najednou vrazila do něčeho…nebo snad někoho (?) obrovského.
"Susan!" Harry na ni vytřeštil oči, zatímco Susan třepala hlavou a snažila se urovnat si myšlenky.
"Tak tahle je s náma?" zeptal se překvapeně Hagrid.
"Ano, pracuju na příkaz profesora Brumbála…to je jedno, Harry víš něco o viteálu?" skočila pohledem z obra na Harryho, který chvatně přikyvoval.
"Vím toho víc, než dost- Kde jste k čertu byli?" vykřikl podrážděně za Susan, která se ohlédla a všimla si těch dvou, Hermiony a Rona, jak nesou…To jsou zuby?! K čemu zuby?! Vyvalila na ně Susan oči a vyslechla si zmatené vysvětlování, jak se ti dva vydali k Tajemné komnatě a čekali a pak Rona napadlo promluvit hadím jazykem, což mu příliš nešlo…Bylo to zmatečné a Susan se v tom orientovala jen stěží a Harry na tom byl zřejmě stejně. Ta Hermiona je snad do toho zrzka zamilovaná! Valila na ně Susan dál oči. Počkat... To jsou baziliščí zuby? No teda, opravdu jsou chytrý, jed z těch zubů zničí viteály. Hele, ono jim to pálí…Brumbále, proč jste mě do toho navezl, oni si bohatě vystačí i sami. Přemýšlela dál Susan.
Ron ještě oznamoval pár věcí a na něco se Harryho ptal, ale odpovědi se nikdo nemohl dočkat, protože se na ně sypala omítka ze stropu. V patře nad nimi něco bouchlo.
"Vím už, jak diadém vypadá a vím taky, kde je," sděloval Harry svým přátelům a Susan se dál ztrácela ve svých myšlenkách. "Schoval ho přesně na stejném místě, kde jsem já schoval tu starou učebnici lektvarů a kam všichni strkají nejrůznější krámy už celá staletí. Myslel si, že je jediný, kdo to místo našel. Pojďte!" vyzval je všechny a Susan se bezděky přidala k nim. Schoval to tam, kde všichni všechno schovávají…myslel si, že je jediný, kdo na to přišel…Schoval to tam, kde všichni něco schovávají, zřejmě když to schovat potřebují…potřebují něco schovat…!
"Harry, proč mě napadla Komnata nejvyšší potřeby?!" křikla za ním a oba jeho kamarádi se na ni celkem překvapeně otočili.
"Nevím, ale napadla tě správně." Křikl za ní a běželi dál. Nějakou chodbou, a pak tajným schodištěm, když konečně došli do Komnaty. Do háje! Co je tohle za sešlost? Počkat…tady je Tonksová, tu si letmo pamatuju…nebyla ona u toho mého zhroucení, když jsem byla prvně v sídle Řádu? Pak je tady ta zrzavá…určitě Weasleyová…je mladá, takže to bude Ginny, Molly se o ní zmínila při mojí poslední návštěvě…a tohle? To je snad…Že by…Longbottomová? Asi to bude ona, je známá těmi svými výstředními klobouky…hmm, jak takovou ohavnost vůbec může přechovávat ve skříni? Honilo se Susan hlavou, když se snažila ignorovat různé dotazy a pokusy o získání více informací.
Longbottomová se dozvěděla o svém vnukovi, který bojuje někde na hradě a neuvěřitelnou rychlostí vyklidila prostor a rozhodla se jít za ním, i když netušila, kde se právě nachází a po kom zrovna hází ty uječené mandragory. Co ji však překvapilo, bylo, že Tonksová opustila svého malého syna a šla na pomoc manželovi. Jak znám Remuse, určitě by chtěl, aby zůstala doma. Doufám, že bude opatrná. Přála jí hodně štěstí, když Tonksová zmizela z Komnaty. Ginny byla nadšená z toho, že může taky odejít. "Musíš se vrátit!" Tak tomuhle Susan nerozuměla. Proč se sem musí vrátit? A proč byla Ginny tak moc nadšená z toho, že odsud může odejít? Susan se na tyhle otázky marně snažila najít odpověď. Když si přestala klást ty dotazy bez odpovědí, všimla si debaty o domácích skřítcích v kuchyni.
"Chceš říct, že bychom je měli zapojit do boje?" zeptal se zrovna Harry.
"To ne. Chci říct, že bychom je měli varovat, aby se schovali. Nechceme přece, aby dopadli jako Dobby. A nemůžeme jim nařizovat, aby za nás umírali-" přerušil ho rachot z popadaných věcí, které Hermiona upustila a pak se vrhla Ronovi kolem krku a začala ho horlivě líbat.
"To jste si našli chvíli," zamumlal Harry a Susan dál valila oči.
"Tak tohle mi bude muset někdo vysvětlit. Ženskou vzrušuje hromada věcí, ale aby se někomu vrhala kolem krku při slovech o skřítcích? Buď jsem blázen já, nebo oni." Susan neměla daleko k výbuchu smíchu.
"To bude jimi. Hej! Tady kolem se válčí!" zakřičel najednou Harry a ty dva to od sebe konečně odtáhlo.
"Já vím, kamaráde, ale ono to bylo jako buď teď, anebo nikdy, rozumíš?"
"Tak tohle je teda geniální!" neodpustila si Susan.
"No dobře, dobře, a co ten viteál? Myslíte, že byste - že byste se mohli udržet, dokud nenajdeme ten diadém?" vyjel na ně Harry.
"A jestli se neudržíte, zkuste se schovat, ne každý by mohl tyhle vaše citové výlevy ustát." Neodpustila si Susan další poznámku, za kterou si vysloužila Ronův pořádně nakvašený výraz, věnovaný pouze a jedině jí.
"Jo - no jasně - promiň-" koktal Ron, když se podíval na svého kamaráda. Tomu se, na rozdíl od Susan, neodvažoval věnovat vražedné, či nepříjemně kousavé pohledy.
Po několika dalších ranách či setkáních s Ginny a Tonksovou, která neúnavně hledala Lupina, konečně spočinuli zvenčí Komnaty nejvyšší potřeby a byli snad i v relativním klidu a bezpečí. Harry začal opatrně přecházet před dveřmi a jen on a Komnata věděli, co se mu honí v hlavě.
"Co se teď bude dít?" zeptal se tiše Ron, ale Hermiona nebyla schopná odpovědi.
"Zkouší donutit Komnatu, aby mu ukázala tu svou část, kam všichni všechno ukrývají." Vysvětlila stejně tiše Susan a raději ignorovala zrzkův výraz říkající: Ticho, tebe jsem se neptal!
Harry obcházel to místo snad potřetí, když se objevily dveře. Jakmile vstoupili dovnitř, naskytl se jim pohled na hromady skříněk, skříní, kufrů, krabic a všeho možného, kam si lidé mohou ukrýt i tu největší pitominu světa.
Susan si vzpomněla na svou konfrontaci s Komnatou nejvyšší potřeby. Nebyla na hradě sice poprvé, ale byla to jedna z těch prvních návštěv Brumbála na jeho pracovišti, které se ještě odehrávaly v noci. Procházela chodbami a najednou zaslechla něčí šouravé kroky a nepříjemné skřehotání. Později zjistila, že se jednalo o školníka Filche s jeho kočkou, který nedočkavě vyhlíží studenty, porušující školní řád. Brumbál by se za ni sice zaručil a přesvědčil by všechny možné osoby, aby se o ní nezmínili ani slovem, ale pořád byla naprostý cizinec, který na škole nikdy v životě nestudoval. Později se navíc dozvěděla, že Filch by stropil takový skandál, že by rázem byl vzhůru celý hrad a její identita by se neutajila. Tehdy se zoufale snažila schovat a vedle ní se najednou objevily obrovské dveře. Když vešla dovnitř, spatřila útulnou komnatu, kde v klidu čekala, až se Filch dostatečně vzdálí. Brumbálovi řekla jen poloviční pravdu, o Komnatě nejvyšší potřeby, to jméno zjistila později v nějaké z knih o bradavických legendách, se ani slovem nezmínila.
"Copak si neuvědomoval, že se dovnitř může dostat úplně každý?" kroutil nechápavě hlavou Ron.
"Myslel si, že je jedinečný. Měl smůlu, že i já jsem potřeboval něco schovat…tudy, myslím, že je to někde támhle…" udával směr Harry.
"Accio diadém," pokusila se bezvýsledně Hermiona. Snažit se můžeš, jak chceš, ale tohle prostě nepřivoláš! Stejně jako relikvie. Ušklíbla se Susan, ale nic neřekla nahlas. Chápala, že všichni byli unavení a zoufalí a chytali se každé možné naděje, ať už byla sebevíc hloupá.
"Rozdělíme se! Hledejte kamennou bustu starého čaroděje, který bude mít na hlavě paruku a čelenku. Stojí na kredenci a určitě je někde tady blízko…" Harry se koukal do všech možných koutů a Ron s Hermionou se vytratili do vedlejší uličky.
"Asi se od sebe nikdy neoddělí, co?" zeptala se Susan, když natahovala krk do všech možných úhlů a pozic, aby si byla jistá, že tu bustu nepřehlédne.
"Asi ne, ale doufám, že se udrží a neskočí po sobě." Zamumlal nepřítomně Harry.
"Jdu napřed, když tak to po mně můžeš zkontrolovat. Mám jednu chybu, když něco usilovně hledám, můžu to přehlédnout." Poznamenala Susan a zrychlila, až se ztratila za rohem za podivnou kredencí.
Slyšela, jak si Harry něco mumlá a sama se právě zastavila na jednom místě. Před ní stála spletitá změť nábytku s všemožnými dírami a přihrádkami, kde se klidně mohla celkem úspěšně ukrývat ta busta. Měla pocit, že snad zaslechla kroky vícero lidí, ale byla přesvědčená, že se jí to muselo zdát.
"Ani hnout, Pottere!" uslyšela a vyděšeně se napřímila. Poznala přesně, komu ten hlas patří. Jak se sem do háje dostal? Všechno zkazí, proč mi to tak ztěžuje? Prohánělo se Susan hlavou a přemýšlela, co má a nemá udělat.
"To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere," ozval se znovu Dracův hlas. Autoritativní, panovační, aristokratický…Když má za zadkem ty dva blby, cítí se hned silnější a nadřazený! Parchant jeden! Vztekala se Susan a dál poslouchala.
"Už není, vítěz bere všechno, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu, co teď máš?" nechápala, proč to Harryho tak zajímá, ale poslouchala dál a doufala, že přijde na to, co má udělat.
"Matka," odpověděl bez zájmu Draco.
"Čeká nás odměna." Uslyšela další hlas, o poznání tupější. Tak který z těch dvou blbečků to je? Hádala Susan. "Zůstali jsme tady, Pottere. Rozhodli jsme se, že nikam nepůjdem. Že mu tě přivedem." Zněl opět ten tupý hlas.
"Skvělý plán," přitakal ironicky Harry.
"Škoda, že vám nevyjde. Ono je docela těžký se v boji vyrovnat někomu, jako je tady Potter…no a pak jsem tady já, což, a to vy určitě rádi potvrdíte, není ideální kombinace, že?" usmála se na ně samolibě. Nepřemýšlela nad tímhle činem, prostě se její tělo dalo automaticky do pohybu a přivedlo ji až sem, před tu zmijozelskou trojici. Všem třem spadla pusa údivem, i když nejvíc asi právě Dracovi. Co ten se má co divit? Věděl, kdo jsem. Přece si nemyslel, že bych ho nechala, aby Harrymu ublížil…vždyť jsem tu právě proto, aby se něco podobného nestalo. Dál se vesele usmívala Susan.
"A hele…" usmál se tupě Crabbe, jakoby spatřil dort s dvojitou porcí čokolády a hromadou šlehačky navrch. "Vypadá to, Draco, že skolíme dvě mouchy, místo jedný. Pán zla bude mít radost." Teď se jeho výraz změnil v takový podivný škleb nasazovaný při akcích na vesničky, který měl zřejmě u obětí nahánět strach, který ale Susan přiváděl na pokraj výbuchu smíchu. "Beru si tu mrchu!" prohlásil sebejistě, jakoby Susan byla ten 'nejneškodnější' tvor na světě a on bůh pomsty, a namířil na ni hůlkou. Draco v tu chvíli nevěděl, co má dělat. Buď nechá toho svého tupého přítelíčka, aby na Susan vyslal kletbu a…buď to Susan bezproblémově odrazí, nebo Crabbeho podcení a hůlku si ani nepřipraví, což by znamenalo, že… Ani náhodou, tohle se prostě nestane! Přikazoval si. Druhá možnost byla, že by skočil po tom tupci, tím by se vlastně postavil na Susaninu stranu a šel by proti Voldemortovi…To taky ne! Nebo…snad ano? Co by se stalo? Stejně prohraje a já bych aspoň pomohl těm pravým…ne! Jsem Malfoy, čistokrevný kouzelník, bojující za čistotu krve a nadřazenost mého rodu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx