24 - Ticho před bouří

20. dubna 2012 v 13:07 | Surynka |  Pravá identita
Konečně! Konečně se dostávám k momentu, který tak dlouho vyhlížím! Bitva o Bradavice se konala 2. května, tuším-li správně, večer prvního dorazil Harry na hrad a všechno to vlastně vypuklo tu noc (nebo spíš brzké ráno). A v téhle kapitole se JASNĚ vyjadřuju, že je dvacátého devátého dubna! Nicméně, netěšte se ještě na konec! Bohužel/naštěstí se to potáhne tak ke třiceti kapitolám. Samotnou bitvu chci rozdělit MINIMÁLNĚ do dvou a pak je tu zde ještě jedna menší zápletka, kterou (ne)ocení fanoušci D.M. Myslím si, že by někdo z vás chtěl vidět Draca nakonec přeci jen se Susan, ne? Mám jasnou představu o epilogu a budu si ji střežit, jako oko v hlavě, až do momentu, než nastane její čas. Ale dost už keců, nástup ke čtení!!! :)

Návrat do Bradavic byl smutný a ponurý. Studenti už byli zmlácení téměř permanentně a ona s tím nic nedělala. Ne, že by nechtěla, ale nemohla se prozradit. Voldemort začínal něco tušit a vydal tak příkaz i všem svým Smrtijedům, aby zvýšily ostražitost na maximum. Ona se nechtěla prozradit, takže přestala brát ohledy na studenty.
"Slečno Rockwoodová, můžete mi zde pomoct?" křikla za ní Carrowová, když procházela chodbou. Alekta zrovna 'vychovávala' nějakého nebelvírského studenta a chtěla, aby poznal dvojnásobnou kletbu.
"Neříkejte, že si neumíte poradit s nějakým harantem?!" vyštěkla nevrle Susan a byla připravená jít dál.
"Chci, aby poznal dvojnásobnou kletbu, a na to musí být dva! Pokud tedy umíte počítat. Pojďte sem!" usmála se škodolibě Carrowová. Ta ženská si myslí, jak není chytrá. Hezky jsem ji setřela.
Dvojnásobnou kletbu? To nemyslí vážně?! Tomu klukovi je tak dvanáct! Vždyť ho zabije! Ale jít tam musím. Musím něco vymyslet! Otočila se a kráčela ke Carrowové a na smrt vyděšenému studentovi. Nasadila podivný zvrhlý úšklebek, jaký vídala u Smrtijedů, když se chystali někoho mučit.
"Ráda vám pomůžu." Ušklíbla se na ni. Přemýšlela, co může udělat a nápad ji dostihl celkem brzo.
"Výborně!" usmála se Carrowová a namířila hůlku na studenta. Stejně tak i Susan. Carrowová pronesla kletbu a tenký pramínek žluté barvy mířil na studenta. Susan se rozhodla provést trochu riskantní manévr. Ve chvíli, kdy už byla Carrowová ponořená do mučení studenta, Susan jemně mávla hůlkou a pronesla otupující zaklínadlo a pak hned spojila svou moc s tou odpornou ženskou, která stála po její levici. Chlapec tu bolest přestával cítit a nakonec necítil nic a usnul. Všem okolo se to bude jevit tak, že omdlel z bolesti, ale skutečnost, díky Susanině umění, nikdo nezjistí. A ta skutečnost? Otupující kouzlo účinkovalo pomalu, ale zcela přesně. Student přestával cítit bolest a jeho tělo bylo nakonec v takovém klidu, že tvrdě usnul. Žádná hůlka by tohle nezjistila.
"Padavka. Dlouho to nevydržel, co?" ušklíbla se Carrowová a nohou chlapce převrátila na záda.
"To ne, no. Příště si budeme muset zvolit staršího studenta. Ten to teprve ocení." Pronesla Susan výsměšným hlasem a nakročila si k odchodu.
"Odneste ho na ošetřovnu. Pán přeci nechce, abychom promarnili zbytečné kouzelnické životy." Prohlásila Carrowová se smíchem, ale zároveň strachem, když došla slova na Voldemorta. Otočila se na patě a odešla. Susan vzala studenta do náruče a odnesla ho na ošetřovnu.
Madam Pomfreyová si ji měřila nenávistným pohledem, když Susan pokládala bezvládné tělo studenta na jednu z postelí. Nenáviděla je, ale rozhodla se tam zůstat, aby mohla pomáhat zraněným studentům. Kdyby pohled mohl zabíjet, Susan by už nežila, jak nenávistně ji Pomfreyová propalovala očima. Susan nic neřekla a odešla. Zamířila ven z hradu, potřebovala trochu čerstvého vzduchu.
Když šla po cestě k jezeru a mířila k svému obvyklému místu, zaslechla jakýsi křik a prosby o pomoc. Šla za tím hlasem a došla k partičce Zmijozelských, kteří si vzali na mušku prváka z Havraspáru. Jak se k nim Susan blížila, poznala, kdo jsou ti Zmijozelští. Samozřejmě se jednalo o Draca Malfoye a jeho dva hromotluky, kteří se střídali v různých kletbách. Draco se jen šklebil a vyhrožoval studentíkovi.
"No tak, pánové, nechte mi trochu." Odstrčil je a namířil hůlkou, kterou vytrhl Goylovi z ruky na chlapce. Student se vznesl do vzduchu a přistál v jezeře, asi metr od břehu. Pak se opět vznesl do vzduchu a tvrdě přistál na zemi. "Už víš, kdo je tady pán, co?" ušklíbl se a pak ke studentovi opět přistoupili ty gorily.
Ten parchant! Já ho zabiju…! Ne, uklidni se! Jsi Sophia Rockwoodová, Smrtijed a za tohle ty nevraždíš! Připomínala si v duchu. Její tvář ani na vteřinu neztratila ten autoritativní výraz, kdy jediný pohled do očí připomněl, kdo je.
"Koukám, že si procvičujete kletby. Výborně, ale nezapomeňte, že to musí přežít, Pán nechce, aby se marnila čistá krev a tento student je čistokrevný, nepletu se?" zeptala se s výrazem, jakoby se ptala na počasí. Abslutně ignorovala zraněného chlapce, ležícího na zemi.
"Má čistou krev." Přitakal Draco. Její chování ho vyvedlo z míry. Chovala se tak zvláštně, jako…jako…jako pravý Smrtijed. Překvapila ho, ale nedal to na sobě znát. Z jeho tváře nezmizel ten znuděný výraz, kterým naznačoval, že mučení toho chlapce ho přestává bavit.
"Tak si pamatujte, že musí přežít. Jinak pět bodů Zmijozelu za správné pronesení a užití kleteb." S tím od nich odkráčela a pokračovala ke svému stromu. Draca překvapila a nebýt těch hromotluků stojících vedle, šel by za ní a zeptal by se jí.
"Tak jdeme!" mávl a jeho 'věrní bodyguardi' ho následovali. Chlapce nechali ležet na zemi a trvalo celkem dlouho, než se vzpamatoval a odbelhal se do hradu. Draco musel celou cestou do společenské místnosti přemýšlet, co se Susan stalo. Změnila se a její pohled byl tak nepropustný. Vždycky se chovala v přítomnosti Voldemorta dokonale, ale tohle bylo něco jiného. Něco, co bylo v jejím případě děsivé.
Susan se usadila na stromě a opřela si hlavu o kmen. Chtěla zavřít oči a trochu si odpočinout, ale před očima měla oba chlapce z toho dne. Nejdřív ten Nebelvírský na chodbě hradu a pak ten Havraspárský. Ani jednomu nepomohla a vlastně jim i přitížila. Ale copak jsem mohla jinak?! Všichni cítí, že se něco děje a já nechci, aby na mě padlo podezření. Nic se jim nestalo, takže není důvod se tím dál zabývat! Přikázala si a dál pozorovala okolí. Všechno už začínalo být krásně zelené. Bylo dvacátého devátého dubna a kraj okolo ní začínal chytat tu pravou jarní podobu. Přesto cítila, že se něco děje. Nevěděla co, ale nebyla jediná s podobnými pocity. Nikdo se samozřejmě nikomu nesvěřoval, ale bylo to vidět.
Už byla tma, když se vracela do hradu. Nikde neviděla, že by se válel ten chlapec z odpoledne, z čehož usoudila, že to přežil a je buď na ošetřovně, nebo už někde sedí se svými přáteli. Vynechala večeři a rovnou zamířila do svého pokoje. Neměla na jídlo ani chuť a ani pomyšlení. Co měla, byl zvláštní pocit, který se jí rozléval v těle. Naposledy se s někým z Řádu viděla před dvěma týdny, ale nic moc se nedozvěděla. Harry byl pořád se svými přáteli pryč. Řekli jí, že pořád hledá viteály.
"Minulý rok se mi o tom zmínil i Brumbál. Já nevím, ale mám zvláštní pocit. Občas si myslím, že vy-víte-kdo dostává strach. Jeho normální chování je ledově klidné a až medově děsivé, ale začíná mít dost proměnlivé chování. V jednu chvíli je naprosto klidný a sebejistý, že do konce června mu padne celý svět k nohám a v další chvíli ho chytne amok a zběsile nadává, že mu ten chlapec pije krev a že se nemůže dočkat, až ho zabije." Všimla si, jak sebou Weasleyová trhla, když Susan zmínila naplno Voldemortův záměr zničit Harryho.
"A já si vždycky myslel, že jeho normální chování, jak říkáš, je děsivé a šílené." Poznamenal Fred Weasley. Normálně vysílal v radiu na té 'zakázané vlně', ale z nějakého nepochopitelného důvodu teď byl doma, a snažil se chovat vtipně, nenuceně a bezstarostně, jako obvykle. Ale nezamaskoval své pravé pocity. Susan zajímalo, jak se mu povedlo se sem nepozorovaně dostat. Jistě už Smrtijedi věděli o kouzelnících, kteří vysílají Potterovu hodinku.
"Nemůžu si pomoct, ale jsem nervózní. Víte, občas se v noci vzbudím ze snu, kde povraždil mnoho kouzelníků, ale nakonec sám padne a celý kouzelnický svět, i přes tu ohromnou ztrátu životů, je šťastný. Je to jako vidina, ale kdybych začala věřit, že jsem věštkyně, budoucí osud kouzelnického světa bych nevyvěštila ani náhodou. Mám noci, kdy se zase budím ze snu, ve kterém mi zabil rodinu a všechny přátele a vyhrál. Netuším, proč se mi to najednou zdá." Postěžovala si Susan a dál zírala do země.
"Já mám taky takové pocity. Někdy." Připustila Molly.
"Měla bych už jít. Sice je noc a nikdo by mě v tuhle chvíli na hradě nehledal, ale stejně není bezpečné tu zůstávat déle, než je potřeba. Ráda jsem si s vámi popovídala." Usmála se chabě Susan a přenesla se na hrad. Jediný úsměv, který ze sebe za těch pár týdnů vydala, byl právě tento.
Vrátila se do současnosti a otevřela dveře do svého pokoje. To je zvláštní, bylo zamčeno. U okna zahlédla siluetu člověka a došlo jí, kdo tam stojí.
"Co tady chceš?!" zavrčela, když zavírala dveře.
"Promluvit si. Dneska ses chovala zvláštně. U toho jezera…nepoznával jsem tě a víš, co je zvláštní? Když se Carrowová zmiňovala o té dvojnásobné kletbě na toho studenta, nějak jsem si neuměl představit, jak zrovna ty mučíš nějakého bezbranného kluka, dokud neomdlí."
"Časy se mění a já s nimi," odpověděla prozaicky a posadila se na židli. "Nebude tě hledat Astorie?"
"Ne, tady o tom nikdo neví. A dlouho vědět nebude!" dodal výhružněji. Jakoby se bál, že by to Susan chtěla šířit dál.
"No nevztekej se, já to nikomu neřeknu." Odpověděla monotónně.
"Tohle není ta Sophia, kterou znám."
"Právě, že tohle je ta Sophia, jaká má být!" odsekla nevrle Susan a hleděla na něj prázdným pohledem. Nedávala na sobě znát jediný pocit.
"Říkej si, co chceš. Já vím svoje! Tohle nejsi ty!" prohlásil a vydal se pomalými kroky přes celou místnost k její židli.
"Tohle nejsem já už pět let!" vydala ze sebe bolestným hlasem. Ani náhodou! Vzpamatuj se! Jsi Sophia Rockwood! Zopakovala si v hlavě a její smutný výraz se zase proměnil v tu nepropustnou, chladnou masku bez náznaku jakékoliv emoce.
"Nikdy jsem si nemyslel, že se takhle budeš chovat i přede mnou." Vyklouzlo mu, ale stále to vyznělo tak trochu arogantně. Jeho hlas se neměnil, stále ten nadřazený tón člověka, který je prostě něco víc, než ostatní.
"Copak ty jsi někdo extra?" zeptala se konverzačním tónem. Výtačela ho tím, ale nedal na sobě nic znát.
"Vlastně ne, máš pravdu. Dobrou noc." Odpověděl chladně a odešel. Susan se postavila a manuálně zamkla. Nevěděla proč, třeba neměla sílu na vytáhnutí hůlky z kapsy, i když by na to vydala mnohem méně energie, než vyžadovalo manuální zamknutí dveří. Zhroutila se na postel a povolila svůj výraz. Zavřela oči a úspěšně zabránila slzám. Před očima se jí prohnaly obrazy těch zmučených mladých studentů z toho dne, ale už na ně nijak nereagovala. Nutné oběti. Opakovala si neustále.
"Do háje! Proč se cítím tak zvláštně? Tak…nervózně?! Vždyť se nic neděje! A ani nic nebude!" šeptala si. Harry pořád hledá viteály. Návrat sem a bitva s Voldemortem se nekoná, tak proč jsem tak nervózní?! Kdyby jen věděla, jak blízko je pravdě. Kdyby jen věděla, že chvíle, na kterou tak netrpělivě čeká, a kterou i s ostatními z Řádu tak nedočkavě vyhlíží, je za dveřmi. Kdyby jen tušila, co všechno ji čeká. Pokud k přijmutí celého tohoto úkolu přistupovala s vervou a naivností patnáctileté dívky, která si myslí, že změní svět, jak popsat její pocity a domněnky ohledně války? Věděla, že to nebude vůbec, ale vůbec jednoduché. Věděla, že klidně může vidět umírat i ty nejbližší lidi, i když samozřejmě doufala, že se tak nestane. Věděla, že to bude nesmírně tvrdé a namáhavé. Ale nevěděla, že to bude mnohem, mnohem horší. Horší, než by se mohla domnívat i v těch nejhorších představách.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 josette-hp josette-hp | 20. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

:-D  :-D júúúú :-D

2 Surynka Surynka | Web | 20. dubna 2012 v 21:38 | Reagovat

[1]: :-D no... a bitva se nám blíží :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx