19 - Veselé Vánoce? Ani omylem!

7. dubna 2012 v 12:45 | Surynka |  Pravá identita
Lehce depresivní myšlenky-občas. A trochu zvláštní zakončení. V příští kapitole se snad konečně přehoupnu k událostem v Malfoy manor, jak je známe z knihy (ne tak doslova, vždyť si to budu muset trochu přetvořit :D ). Tuhle kapitolu jsem zatím psala snad nejdelší dobu. 3 dny! Většinou jsem to zvládla na 2, ale tohle je neuvěřitelný.
P.S.-omlouvám se za formát, ale kapitola je moc dlouhá a nechci ji rozsekávat.
P.P.S- Je tam zmínka o ´24. prosinci a přání Veselých Vánoc. Nebojte, vím, že v Aj. mluvících zemích si dávají dárky až 25, ale veselé Vánoce si přejí už od večera. Je to nějaká věc ohledně původních kalendářů.

"Do háje! Musíš se to naučit!" křičela na něj. Samozřejmě, že její pokoj byl zajištěn několika zaklínadly, ale stejně to byl nepříjemný pocit.
"Neřvi na mě!" vztekal se Draco a opět svíral hůlku ve své ruce, jakoby chtěl každou chvíli vraždit.
"Ale já musím. Sakra! Možná jsi dobro v nitrobraně, ale důležité vědět, na jaké úrovni jsou ti, se kterými jsi porovnáván."
"Tím chceš říct co?" změřil si ji naštvaným pohledem. Už hodinu ho trénovala v nitrobraně a jemu se stále 'dařilo' ji nevnímat, když se mu do hlavy dostala v nečekaný moment.
"Že zas tak dobrý, jak jsi prve tvrdil, nejsi. Obávám se, že hned při první možné konfrontaci s Pánem, bys to vyzradil. Do háje! Uvědomuješ si, že já potřebuju, abys zapojil svůj mozek?!" snažila se trochu držet, ale stejně měla sto chutí na něj vyrazit s hůlkou. Nějak takhle se asi cítil Snape, když jsem ho při tréninku dva týdny provokovala. Asi se mu pak někdy omluvím. Proběhly jí hlavou vzpomínky na její začátky, kdy s ní Snape dva týdny trénoval nitrobranu a ona ho jen provokovala a tvářila se, že je hloupá a nitrobranu neovládá. Pak uznala, že to už trvá dlouho a hned napoprvé předvedla dovednosti profesionála.
"Dobře! Dobře! Hlavně neřvi! Bolí mě z tebe hlava. Znovu." Zavřel oči a soustředil se. Představoval si všechny své myšlenky jako velkou nádobu, která je plná popsaných lístků. Představoval si, že když se k nim blíží nějaká ruka, musí je jednoduše schovat. Dětská představa, ale pomáhala mu, i když by nikomu nepřiznal, že Malfoy potřebuje takovou mnemotechnickou pomůcku. Čekal, ale nic se nedělo. "Co je?!"
"Já končím! Já to vzdávám a asi se půjdu Pánovi hned nahlásit." Prohlásila s naprosto vážnou tváří a posadila se na postel.
"Ty nejsi normální! Ty vážně nejsi normální, víš to?! Místo, aby ses snažila, abych udržel tu myšlenku schovanou…" zarazil se. Cítil tlak ve své hlavě a hned ho odrazil. "…co to bylo?" vyvalil oči.
"Gratuluju. V momentě, kdy jsi byl zabraný do hádky se mnou, jsi mě odrazil." Prohlásila s úsměvem.
"Tak tomuhle moc nerozumím."
"Prostě jsem to všechno sehrála, abych tě mohla vyzkoušet. Poprvé sis ochránil hlavu, aniž bys to předem čekal." Ušklíbla se Susan.
"Hmm…to je výborný. Ale když mě požádá, abych mu ukázal svoje myšlenky, tak se tak usmívat nebudeš, co?" evidentně ho štvalo, že Susan viděla nějaké slabiny. Že viděla, jak velký problém mu nitrobrana dělá, a že je schopnější, než Malfoy. Jméno začínalo být důležité. Přesněji řečeno, vždy bylo jméno důležité, ale od doby, co Voldemort pronikl do dalších kruhů kouzelnického světa, začínalo i jméno Malfoy být důležitější, než kdy dřív. A on svému jménu začínal dělat ostudu.
"Tak hele! Nevím, proč jsi tak nabroušený! Jediný, kdo má právo být vzteklý, jsem já, protože tady se riskuje jenom můj život! A abych ti ušetřila obavy, párkrát zkusíme nitrobranu v nečekaný moment, a pak tě naučím skrývat jenom některé informace." Susan ho začínala nenávidět. Nebo spíš začínala nenávidět tyhle jeho záchvaty, kdy zjišťoval, že není tak dokonalý, že má chyby, že někdo z něj nemá přílišný respekt, že nemůže mít, co chce a kdy chce, že někdo něco umí líp, než on…
"Fajn." Zavrčel. Trénink byl čím dál těžší, protože nějaké to napadení mysli už čekal, takže se Susan ujala toho dalšího úkolu; naučit ho skrýt jen některé informace. Ale u toho ani jeden nevydržel moc dlouho. Byli už hodně roztěkaní a jejich soustředěnost ochabla.
"Tak hele. Pro dnešek to stačí. Ráda bych se šla nasnídat."
"Jo, to není tak špatný nápad." Přitakal dost tiše Draco. Na Mafloye to bylo dost klidné a odevzdané chování. Susan ho vyprovodila ze dveří s tím, že mu dá pár minut náskok. Ten jeho podivný výraz zmizel s překročením prahu Susanina pokoje. Z pokoje vyšel zase ten sebevědomý a arogantností nejvyššího stupně oplývající Draco Malofy.
Neříkal kdysi Snape, že jsem jako chameleon? Tady má další odrůdu té ještěrky. Napadlo Susan, když zavřela dveře a hodlala hypnotizovat hodiny. Měla pořádný hlad, a zatímco Draco to zřejmě moc neoceňoval, ona se plného talíře nemohla dočkat.
Vstoupila do Velké síně, která už byla dokonale naplněná. Zatímco všichni spali, tak ona už byla na nohou a učila jednoho zbabělce skrývat myšlenky. Když vešla, všimla si hned studenta, kterému spravila nos a postarala se o to, aby se v bezpečí dostal do Komnaty nejvyšší potřeby. Oproti tehdejšímu setkání vypadal mnohem líp, ale modřiny a pár lehkých odřenin mu z obličeje nezmizelo. Profesoři-Smrtojedi se do svých rolí vžili dokonale. Jak je to dlouho, co toho kluka 'uzdravila'? Pár dní? Nebo snad týdnů? Neviděla ubíhat čas. Možná to bylo dobře. Ti dva Nebelvírští evidentně nic neprozradili, protože nikdo k ní nevysílal žádné pohledy. Aspoň do stolu Nebelvíru ne. Od Zmijozelu to bylo horší. Tam ji jedny bouřkově šedomodré oči sledovaly skoro pořád. Nech toho, do háje! Ještě si toho někdo všimne!
"Tak jak se vám tady líbí? Už jste tady celkem dlouho." Nepatrně se k ní naklonil Snape.
"Řekněme, že nové provedení Bradavic vypadá velice zajímavě, ale neznala jsem předchozí Bradavice, takže zas tak dobře porovnávat nemohu." Odpověděla Susan tak odměřeně, jak jen to šlo.
"Věřte mi, předchozí zřízení Bradavic nestálo za nic."
"Opravdu? Tak v tom případě jsem ráda, že tu jsem až teď." Odpověděla Susan a nalila si čaje. Jenom Snape rozpoznal v jejím hlase sarkasmus.
Jak to tam nenáviděla. V posledních týdnech se Smrtijedi dokonale vžili do role mučitelů a cílem byli studenti především z nebelvírské koleje. Těšila se na konec týdne, kdy se vrátí do Malfoy manor. I když to bylo trochu sporné. Uteče od každodenních smutných, zdrcených a hlavně pochroumaných výrazů studentů, ale vrátí se k útokům na vesnice a města. Raději přestala pátrat, kolik lidí zmizelo, kolik měst a vesnic bylo zrušených a kolik lidí se někde snažilo bojovat a zemřeli…už se tím nezabývala. Kdyby ano, nedělala by pomalu nic jiného, bylo by to na ní poznat a se vším, co si do té doby pracně vybudovala, by se mohla rozloučit.
Malfoy manor působilo děsivě. Děsivěji, než kdy dřív. Narcissa si vždycky potrpěla na upravenost a elegantnost, ale nad tímhle se jí musely protáčet oči. Byla zvyklá mít Malfoy manor nazdobené tím svým typickým snobským způsobem, kdy každý centimetr sídla ukazoval na úctyhodnost a bohatství rodiny. A teď? K čemu jim to bohatství bylo, když Malfoy manor vypadá jako hrad, který byl opuštěný staletí a objevili ho až teď? Narcisuu zamrzelo, že sídlo vypadá tak, jak vypadá, ale bylo to nic v porovnání s tím, k čemu dochází vevnitř. Bylo to útočiště Pána zla, bylo to místo, kde plánoval své začátky. Tady se psaly nové dějiny kouzelnického světa!
Posadila se do rozlehlé knihovny a vybrala si nějakou knížku. Dějiny čisté krve. Pche! To jim je podobné a určitě tu nenajdu nic nestranného a obyčejného. Pomyslela si, ale rozhodla se, že to zkusí. Posadila se do křesla a při slabém světle luštila rodové linie. Vydržela to asi dvě stránky, ale pak knihu znuděně hodila na stolek vedle. Ale tak vrátit na místo ji můžu, ne? Napadlo ji a knihu vrátila do poličky. Ale kdy se na místo vrátí i ostatní věci? Posmutněla a odešla z knihovny.
Další dny ubíhaly monotónně. Vstala, nahodila masku zlého Smrtijeda, šla buď na akce na města a většinou někoho i vážně zranila (zabíjeli jiní), nebo hlídala na chodbách školy. Cítila akorát smutek a ponurou atmosféru. Zároveň všechny okolo sebe klamala svými výrazy typu: Jsem nadšená z toho, že jsem Smrtijed a můžu sloužit Pánovi zla. A taky jsem nadšená z toho, že můžu týrat lidi, co nemají čistou krev! Očividně se jí to dařilo dobře. Draco se trochu zlepšil v nitrobraně a ve vpouštění pouze některých informací, ale Susan nepřestala litovat toho dne, kdy mu to všechno řekla. Nenáviděla sebe a nenáviděla jeho, protože to chtěl vědět. Párkrát spolu ještě strávili noc, ale Susan se držela dál a uzavírala se do sebe, což se Dracovi nelíbilo. Tak nějak si zvykl, že má Susan období, kdy se dokáže uvolnit a zasmát. Ale teď byla jen nevrlá.
"Děje se něco?" zeptal se jí těsně před Vánoci, když si dali přestávku v tréninku.
"Ne, nic." Odpověděla a dál koukala z okna.
"Vážně? Tak proč pořád zíráš z toho okna?" otočil si ji čelem k sobě. "Chci ti pomoct, ale nevím jak."
"Vážně? Ty mi chceš pomoct? Co se to s Malfoyovým rodem děje?" odsekla překvapeně.
"Ty si pořád myslíš, že jsem ten arogantní pitomec?" vyvalil na ni oči. Pochopil, že za ty roky, co se choval jako dokonalý Malfoy, už si asi nikdy nesrovná reputaci. Dokonale pochopil, že jeho rodiče, zejména otec, mu celý jeho charakter předělali. Moc si s někým otevřeně promluvit? Téměř nemožné. Důležité je to téměř. Když se toho o Susan dozvěděl víc, doufal, že aspoň s ní by se mohl pokusit najít tu ztracenou část Draca Malfoye, kterou jeho rodiče skryly před deseti lety. Ta pravá část, ta Susan Woodová, byla nakažlivá. Opravdu začal věřit, že by se mohl změnit. A to je u někoho z Malfoyů pokrok.
"A ne snad?!" odsekla Susan a otočila se zpátky k oknu.
"Po tom, co jsme spolu prožili, bys mohla vědět, jak to se mnou je."
"Zas tak moc jsme toho spolu neprožili, nefandi si tak."
"A už toho mám dost! Co se to s tebou děje?! Proč se nemůžeš chovat normálně?!" trhl jí s rukou a ona se k němu otočila čelem.
"Normálně?! Ty chceš, abych se chovala normálně?! Kdybych se chovala normálně, tak jak chci, tak už tu dávno nestojím! Pět let žiju ve lži a namlouvám si, že to bude dobrý! Namlouvám si, že to dělám pro dobrou věc a ono ejhle! Pořád nic! Pořád tu stojím, na sobě mám pořád tu černou barvu a pořád si nemůžu dělat, co chci. A navíc jsem šílená strachy, že si neubráníš myšlenky a já nikdy neuvidím rodiče, kterým jsem slíbila, že se s nimi uvidím a že nikdy už nikomu nepomůžu!" ze Susan se to sypalo, jako ze slovníku. Bylo toho na ni moc a raději se rovnou posadila na studenou zem. Cítila, jak se jí do očí derou slzy, ale ona je nechtěla! Nechtěla brečet a už rozhodně ne před ním. Skryla si obličej do dlaní. "Můžeš odejít?" Víc už by toho najednou neřekla.
"Cože?" vyvalil oči a klekl si k ní. Zdálo se mu to, nebo slyšel uslzenou Susan?
"Prosím!" zadrmolila. Mermomocí se snažila zadržet slzy a on to věděl. Beze slova se zvedl a odešel. Nelitoval ji a ani neříkal, že je blbá. Chápal, že když má slabou chvilku, nechce, aby ji někdo viděl. On to tak měl taky. Když mu bylo špatně, nechtěl, aby ho někdo ošetřoval. Byl ve slabší pozici, i když každému -stejně jako i jemu- bylo jasné, že jejich dva charaktery jsou naprosto odlišné, takže ani nemohl porovnávat sebe a Susan. Ujistil se, že ho nikdo neviděl a pokračoval na večeři do Velké síně.
Susan i nadále pokračovala ve svém zvláštním chování. Byla apatická, dělala jenom to, co se po ní chtělo, ale nijak se u toho neprojevovala. Nikomu se to nezdálo zvláštní, byla přece Smrtijed, ale aspoň Draco Malfoy si všiml, že se přes to nepřenesla. Zřejmě měla se svou rodinou dobré vztahy, když jí je líto, že je nevidí. Napadlo ho. On sám byl za své rodiče 'rád', ale nabízet se mu možnost je pár let nevidět, přijme ji hned a bez dlouhého rozmýšlení.
Seděla u okna a dál se ztrácela ve svých myšlenkách. Venku začínalo sněžit. Tady? To se tu tak často nevidí. To bylo jediné, co ji napadlo a dál jen bezcílně bloudila ve své hlavě. Uslyšela tři zaklepání. Věděla, kdo to je, ale otvírat osobně mu nešla. Zamumlala několik ochranných kouzel, a pak mávla rukou a dveře se otevřely. Nevěnovala mu jediný pohled. Dál koukala z okna a sledovala tanec tisíců malých sněhových vloček.
"Veselé Vánoce." Uslyšela u ucha. Překvapeně sebou trhla a věnovala mu ještě překvapenější pohled. "Je 24., takže: Veselé Vánoce, teda až za chvíli." Draco se jen pousmál, ale na Susanine tváři to vykouzlilo neuvěřitelný, široký úsměv.
"Aspoň tři roky jsem tohle neslyšela." Usmála se šťastně. Měla pravdu. Mezi Smrtijedy se Vánoce samozřejmě neslavily a ona by je ani slavit nechtěla. Připomínalo by jí to, že nemůže být s těmi, se kterými by být chtěla. Vánoční období, stejně jako jakékoliv jiné, přešla bez povšimnutí. Tenhle rok by to bylo taky tak. Na hradě nebyly Vánoce ani trochu cítit. Zima, chlad, ponuro, smutek…a to vše dokola. Nic jiného.
"Tak bylo načase, aby to zase slyšela. Copak ty neslavíš Vánoce?"
"Poslední tři roky jsem je přešla bez mrknutí oka. Ale překvapuje mě, že ty o nich víš." Podívala se na něj. Konečně po dlouhé době začala mluvit o něčem jiném, než o věcech, o kterých mluvit měla.
"Matka vždycky ráda kupovala dárky. Je to období, kdy se k sobě chováme aspoň trochu hezky. Otec si většinou odpouští ten arogantní výraz a matka výraz aristokratky světa. Na dárky sice na delší dobu zapomněla, ale na přání ne. Začneme?" postavil se do bojové pozice s hůlkou. Susan přikývla a další trénink začal.
"Tak co, jak mi to šlo?" zeptal se po hodině, kdy se snažil nemyslet na určité věci.
"Chceš slyšet pravdu, nebo to, co by se mělo Malfoyovi říct?"
"Pravdu."
"Ještě to potřebuje hodně zlepšit." Susan se opět posadila na kamenný parapet a opřela hlavu o chladivé sklo. "Víš, jak jsi řekl veselé Vánoce?"
"No?" nechápal, kam tím Susan míří.
"Tak veselé nejsou ani omylem." Podotkla ponuře.
"Zase to depresivní chování?!" pozvedl obočí a změřil si ji přísným pohledem. Tak tohle byla ta dívka, kterou kdysi považoval za nejmírumilovnějšího Smrtijeda a někoho, komu by se snad mohl i svěřit?
"Lepší depresivní, než arogantní." Odsekla na jeho poznámku o depresivnosti.
"Tak to bych se ještě hádal. Já se aspoň netvářím, jako bych měl každou chvíli umřít!"
"Do háje! Podívej se okolo sebe! Všude kolem je smrt a depresivní chování je normální. Každý Smrtijed se tváří depresivně! Je normální, že při pohledu do očí máš pocit, že tě chce každou chvíli zabít! Je to normální!" Už zase měla ten pocit, že by ho nejraději zabila. Jak někdo může být tak tupý a nechápat okolnosti? Jak se někdo může ptát na něco tak triviálního? A jak se tak může ptát zrovna Malfoy?!
"Jenže ty nejsi Smrtijed!" zařval na ni. Její poznámky bral osobně. Vlastně celou jeho rodinu urážela, že vraždit je normální a že oni jsou vrazi. Dobře, vraždit ve jménu čisté krve se musí, ale za normální to nikdo nepovažuje. Za normální maximálně považují to, si mudly zotročit, ale ne je vraždit. Sám si vzpomínal na zážitek na ministerstvu, jak nebyl schopen zabít tu úřednici, která se jim postavila na odpor.
"Co si to dovoluješ, ty parchante?!" vyslala na něj nějakou kletbu a on ho odrazil na poslední chvíli. Ještě párkrát po sobě vyslali několik kleteb, a pak ho Susan odzbrojila.
"Tak dobře. Vyhrálas, to jsi chtěla slyšet? A teď se uklidníš! Sophio Rockwoodvá, uklidni se!" začínal z ní mít strach, ale ona už hůlku sklonila. Posadila se na postel a obličej skryla do dlaní. Nebrečela, ale cítila se hrozně. Přestávala se ovládat. Nechápala to. Přisedl si k ní a donutil ji, aby mu pohlédla do očí. Začal ji líbat a ona se nechala. Jen tam seděla a nechala se líbat a až po chvíli se přidala a polibky mu oplácela. Opět skončili v posteli, ale jí to bylo jedno. Chtěla mít klid od jeho dotěrných otázek a teď se jí aspoň na nic neptal. Byla unavená a pomalu usínala.
"Co se stalo?" skoro spala, ale jeho hlas ji dokonale probudil.
"Co?" zavrčela.
"Co se stalo, že jsi změnila chování? Jedna věc je něco předstírat, ale ty už vlastně nepředstíráš. Ty tím vším žiješ. Tak co se stalo?" zeptal se znovu. Neměla náladu na dalekosáhlé myšlenky, ale neměla na výběr. Unaveně si povzdechla a odpověděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Josette Onnie Oleander Josette Onnie Oleander | 7. dubna 2012 v 18:43 | Reagovat

Milujem túto poviedku :D :-D

2 Surynka Surynka | Web | 9. dubna 2012 v 19:41 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx