18 - Čím větší nebezpečí, tím víc risku

4. dubna 2012 v 12:44 | Surynka |  Pravá identita
Přináším další kapitolu a jsem nadšená, že ještě jedna (maximálně dvě) a konečně se posunu do dalšího, hlavního děje!Hurá! Evidentně mi postup u téhle povídky jde líp, než u Návratu.

Probudila se zamotaná do přikrývky, s pořádnými kruhy pod očima, spánkovým deficitem a pořádným šokem ležícím vedle sebe.
"To snad není možný?!" zavrčela a snažila se zamotaná v přikrývce dojít k židli s oblečením a schovat se v koupelně.
"Nápodobně, potvoro. Jak jsem se sem dostal?!" odpověděl Draco.
"Vážně na to potřebuješ odpověď? Čekala bych, že už jsi dost velký na to, aby sis byl schopný odpovědět." Zavrčela. Byla naštvaná na sebe, na něj a na celý svět.
"A do háje. Za chvíli končí snídaně. Asi bych se tam mohl objevit." Mluvil spíš sám k sobě, i když mu Susan odpověděla.
"Tak hele, Zmijozelskej, jsem si jistá, že z tohohle nejsi nadšený, ale stejně bych tě radši upozornila, abys tohle neměl v hlavě, ani v očích a ani nikde jinde!" zněla jako generál.
"Kdo říká, že z toho nejsem nadšený?" podíval se na ni významně a blížil se k ní.
"Ani se ke mně nepřibližuj. Shoď ze sebe tu deku, obleč se a támhle jsou dveře." Ukázala ke dveřím a otočila se k němu zády.
"Hmm…stejně jsi podrazák, potvoro!" utrousil a Susan už se radši schovala v koupelně.
Dveře zacvakly a Susan se sesula k zemi. Hlavu si opřela o dveře a začala přemýšlet nad tím, co se to s ní poslední dobou děje. Čím víc to začíná být nebezpečné, tím víc riskuje.
"Holka šílená! Děláš jednu kravinu za druhou! Nejsi normální! Tohle tě bude stát život…" po tvářích jí stekla jedna slza, pak druhá a už se ani nenamáhala s tím, slzy zadržet. Poprvé po dlouhé době dala naplno průchod emocím. Cítila se strašně. Bála se, že ji zabijí a nebude moct dokončit svůj úkol. Bála se, že ji zabijí a pak najdou i její rodinu. Bála, že ohrozí hodně životů. Bála se, že…Bylo toho hodně, z čeho mít strach a Susan, která si vždycky našla způsob, jak zamezit emocím, teď pochopila, proč všichni říkají, že zadržovat emoce není správné. Cítila se hrozně. Ale nesměla to ukázat někomu jinému. Oblékla se a umyla. Sáhla po kosmetické taštičce, a co nejlépe to uměla, zakryla stopy po nedostatku spánku, vždyť usnula kolem čtvrté a stopy po slzách. Když vyšla z pokoje, všimla si malého papírku na posteli. Došla k němu a přečetla si ho.
Jsi podrazák, svině, krysa, potvora, mrcha…a všechno další, ale stejně máš v sobě něco, co mě k tobě táhne. Nenávidím tě, ale něco mi říká, že máš pravdu. Tohle hned spal. Nechci, aby kdy existovalo něco, co by dokázalo, že Malfoy kdy něco podobného napsal.
Musela se pousmát. Stejně arogantní, nafoukaný blbeček, ale zřejmě pochopil, že ona má pravdu. Tohle bude hodně nebezpečné. Chvilku ještě pochodovala po pokoji, podívala se do zrcadla, a když usoudila, že už její oči nejsou zarudlé, odešla do Velké síně. Už tam nikdo nebyl. Jen profesorský stůl byl stále plný jídla.
Chodby byly tmavé, všichni měli hodinu a ona si připadala, jakoby v tu chvíli byla jediná na světě. Nikde nikdo. Prošla kolem učebny Černé magie a zaslechla křik jakéhosi studenta. Někdo si na něm zkoušel Cruciatus. Přivřela oči a pokračovala dál v hlídce hradem. Procházela kolem míst, kde měla být Komnata Nejvyšší potřeby. Brumbál o ní věděl a ukázal ji jí. Chtěl, aby znala místa, kde by případně studenti hledali úkryt. Tuhle část hradu moc neprozkoumala. Šla chodbou, kde za rohem měl být vstup do Komnaty nejvyšší potřeby. Trochu se ztišila a pozastavila. Věděla, že někteří studenti měli teď volno, ale přesto je nikde nebylo ani vidět, ani slyšet. Teda, to si myslela Susan.
"Nenávidím je. Jsou hnusní!" zaslechla něčí šepot. Podívala se zpoza rohu a viděla nějakého Nebelvírského, jak táhne svého kamaráda, ve stejném kolejním hábitu. Byl pořádně zmlácený a vysílený. Skoro nereagoval a obličej měl celý od krve. To samé s dlaněmi. Susan viděla, že student už dál nemůže svého přítele nikam dopravit a to mu ještě ke vstupu do komnaty chybělo několik metrů. Susan se rozhodla. Věděla, že oni by ji nemuseli prozradit a i kdyby, nějak by se z toho vymluvila. Kdysi slíbila pomoc Harrymu Potterovi, ale také všem, kteří stáli za ním.
"Co se stalo?" vynořila se zpoza rohu a Nebelvírský sebou vyděšeně trhl. Sáhl po hůlce, ale Susan tu svoji dala do jasné, nebojující, pozice. "Nikdo nás nevidí, ani neslyší. Povídej." Promluvila na něj trochu autoritativně, ale zároveň z toho byla cítit starost. Ten student vypadal příšerně.
"Mučili nás na první hodině. On se chtěl vzepřít. Tohle mu udělali." Vysvětlil rozechvěle Nebelvírský a podpíral svého přítele. Susan jasným gestem schovala hůlku a vydala se k nim.
"Kdo?" zeptala se a prohlédla si obličej zraněného studenta. Nos měl zlomený, obličej plný hlubokých šrámů. Jedno zranění těsně míjelo oko.
"Ca-Carrowovi." Odpověděl rozechvěle Nebelvírský. Měl strach.
"Dobře. Míříš do Komnaty nejvyšší potřeby?" zašeptala a on překvapeně přikývl.
"Jak…?"
"To tě nemusí zajímat. Každou chvíli tudy projde Carrowová, má hlídku. Umíš nitrobranu?"
"Jsem…jeden z nejlepších, říkají ostatní." Mírně kývl k místu, kudy se vchází do Komnaty.
"Dobře. Tohle je tajemství a nikomu, opakuji nikomu, ho nesděluj." Namířila hůlku na zraněného chlapce a narovnala mu nos a zacelila ty nejhlubší rány. Chlapec byl sice stále trochu mimo, ale mohl aspoň stát na nohou. "Jděte!" sykla k němu. Počkala, až se za nimi opět objevila holá stěna, pak odešla za roh, rozhlédla se, jestli nikoho nevidí a opět mávla hůlkou.
Holka pitomá! Čím je to nebezpečnější, tím víc riskuješ! Právě si uvrhla do nebezpečí další osoby!
Už to bylo tady. Začínala mít problém s dodržováním dohodnutých hlídek v chodbách hradu. Každou chvíli zaslechla, jak někdo mučí nějakého studenta. Prolité slzy a bolest na ni číhaly na všech rozích a ona už to dál vydržet nemohla. Doufala, že se konečně objeví Potter, aby je všechny zachránil. Ať byla sebenadanější a sebelepší čarodějka, na to, porazit Voldemorta, neměla. Věštba se zmiňovala o Harrym Potterovi, ne o ní, přestože by byla ráda, aby byl opak pravdou. Ne ze sobeckých důvodů, aby pak byla oslavovaná, jako zachránkyně, ale měla strach, že to Harry nezvládne a celý svět padne pod jeho nohy. Když by ho nezachránil sám Harry Potter, Vyvolený, tak už snad nikdo, ne? Vzdala by se mu pak? Pokusila by se, aby ji přijla mezi Smrtijedy a byla by tak mezi výhodnější stranou? Ne! Už nikdy víc! Jistě by vznikly tajné odboje a ona by se k nim přidala. Nechtěla, být Smrtijed delší dobu, než to bylo opravdu potřeba. Nehledě na to, jak to všechno dopadne.
Vydala se na školní pozemky. Ty studené chodby ji deprimovaly víc, než byla, ztracená v úbahách o vítězství a prohře, schopná unést. Všechno venku bylo zarostlé a místa, kde se dřív scházeli studenti, byla žalostně prázdná a akorát poukazovala na hrůzy dějící se na hradě. Došla k jezeru. Tráva na břehu byla vysoká, lavičky a místa pod stromy viditelně delší dobu nepoužívaná. Susan by se možná i na nějakou lavičku posadila, ale byla přesvědčená, že by na ni doléhaly pocity jiných. Připomínalo by jí to, kolik studentů zde ztratilo smích a radost a kolik studentů odsud už zmizelo. Tomu nemohla zabránit ani ona. Listopad započal a ona, kdyby to všechno sečetla, tu strávila víc, jak měsíc. Dlouhá doba. Přibližně čtyři měsíce už byl kouzelnický svět jiný. Proč přibližně? Nevěděla to přesně, nebo spíš nechtěla to vědět. Byla u Smrtijedů pět let, ale až poslední měsíce ukázaly, jaké to doopravdy je, být Smrtijedem. Voldemort vládl ministerstvu, několika vesnicím a městům. Každý den se ztráceli další a další lidi. A ona? Střídala svůj pobyt mezi Malfoy manor a Bradavicemi. Profesoři, kteří Voldemorta neuznávali, začínali být čím dál tím zoufalejší. Někteří už ztráceli víru, ale ona mezi ně nechtěla patřit.
Došla k jedné lavičce a uvažovala, jestli se má posadit. Rozhlédla se, a nakonec usoudila, že koruna stromu bude zajímavější. Vyšplhala do větví a pohodlně se usadila. Výhled měla nádherný. Viděla na jezero, chodníčky kolem něj, dokonce měla pocit, že když se trochu nahne, vidí i část Prasinek, a samozřejmě pak viděla hrad. Zamyslela se nad Prasinkami. Krásná, kouzelnická vesnička. Bývalo. Prasinky se staly stejně ponurými, jako samotný hrad. Kouzelníci byli buď schovaní, nebo zmizeli. Mnoho obchůdku bylo zavřených, jedině Aberforthova hospoda byla otevřená. Však i Smrtijedi chtěli mít kde popíjet. Pohodlně se usadila, opřela si hlavu a dokonale se ztratila ve svých myšlenkách.
"Ani náhodou!" vyrušil ji z přemýšlení vzteklý hlas.
"Dobře, Draco, my jen chtěli…"
"…tak nic nechtějte a dělejte jenom to, co vám řeknu! A to plátí i pro tebe, Pansy! Dejte mi na chvíli, sakra, pokoj!"
"Ale…"
"…Žádné ale! Do háje! Neptejte se mě furt tak debilně a jděte někam! Nechte mě na pokoji!" řval a odháněl od sebe jak své dvě gorily, tak i tu upištěnou blbou nádheru. Delegace ve formě tří zmijozelských skoro-Smrtijedů odešla a Malfoy se otočil k jezeru. Susan to všechno se zájmem sledovala a vykláněla se tak nebezpečně, že si málem i zaletěla hlavou dolů.
"Malfoyi, někdy jsi fakt pako! Proč jsem se to, do háje, chtěl dozvědět? K čemu mi to je?! Šířit to dál nemůžu a akorát riskuju, že mě Pán zabije. Sakra! Mrcha jedna hnusná! Potvora, nenávidím ji!" mumlal si naštvaně pro sebe a pak si jen tak kopl do stromu.
"Au!" křikla Susan. Draco se samozřejmě překvapeně otáčel do všech stran, ale nic neviděl. "To je můj strom a nechápu, proč ho musí okopávat takový arogantní, tvrdohlavý mezek, jako ty." Ozvala se Susan. Očividně se pobavila, když Draco hledal zdroj výkřiku.
"Co tam děláš?!" zeptal se vztekle.
"Co by, hraju si tu na větev, ale ty mi to nějak kazíš. Uhni!" postavila se a rukou se chytla větve nad sebou. Ještě jednou ho gestem vybídla, aby trochu poodešel a pak skočila. Ráda tohle dělala, ale stejně bylo lepší, takhle skočit těsně vedle někoho, kdo o ní neměl ani tušení.
"Co tady děláš?!" zavrčel.
"Už se trochu opakuješ, víš to?" ušklíbla se. Začínala se dobře bavit. Zatímco jeho výraz byl rozzuřený, její se krabatil do úsměvu.
"Slyšela jsi něco?!" vydal ze sebe naštvaně.
"Jo, ale neboj. Je hezké vidět, že i Malfoy lituje nějakého svého rozhodnutí." vysmála se mu a přešla blíž k jezeru.
"Já ničeho nelituju!" vyštěkl.
"Vážně? Tak poslouchej, cituji: Malfoyi, někdy jsi fakt…" zacpal jí pusu a nenávistně se jí podíval do očí.
"Nech toho! Jednou mi to stačilo!" uvědomil si, jak blízko jí je a radši od ní odstoupil o jeden pořádný krok.
"Aspoň vidím, že ti došlo, cos po mě chtěl. Řeknu ti, já jsem pořád ve větším nebezpečí, ale to tobě nedojde, protože tady pán, je pořád to arogantní stvoření!" začínala se mu vysmívat.
"Můžeš na chvíli zavřít tu svoji drzou hubu?!"
"Ráda vidím, že k sobě chováme stejně emoce. Taky tě tak nenávidím." Usmála se a posadila se na kraj jezera. Nebyla daleko od pravdy. Ne tak moc.
"Ale já mám o jednu emoci navrch." Ucítila jeho teplý dech na svém krku a zatřásla se. Nebylo jí to moc příjemné, když uvážila, kdo všechno je mohl vidět.
"Hele, hele, hele!" zopakovala rychle a poodsedla si. "Co se děje za dveřmi, o tom se ještě jednat dá, ale o tom, co se děje před dveřmi, budu vždycky rozhodovat jedině já!"
"Za dveřmi? Dobře a bylo by možné, že bys se mnou probrala nitrobranu?"
"Jako zastírací manévr docela ubohé." Poznamenala se stále upřeným pohledem k jezeru.
"Já to myslím vážně. Možná, že mi všichni říkají, že moje umění nitrobrany je vcelku ucházející, ale jsou tu jisté okolnosti…"
"…v takovém případě ano. Ostatně, byla bych pěkně blbá, kdybych po tobě nechtěla, aby sis hlídal mozek." Stále se nezaujatě dívala k jezeru. Zdálo se mu to, nebo opravdu jeho přítomnost s ní nic nedělala? Od Pansy na tohle nebyl zvyklý. Ta se vždycky chovala ještě hůř, když ho měla nablízku. To, že je starší asi hodně mění okolnosti.
"Nepochybně." Potutelně se usmála Susan.
"Cože?! Ty…ale jak?!"
"Ty sis vážně nevšiml, že jsem v tvojí hlavě? To jsi vážně byl tak zabraný do myšlenek o mě? Ach jo, tak to jsem si pro svěření tajemství vybrala úžasnou osobu." Poznamenala a postavila se na nohy. "Po večeři u mě v pokoji. A nepředpokládej, že by se stalo něco jiného, než že tě budu učit nitrobranu!" Na poslední slovo kladla obzvlášť velký důraz. Jenom ta chvilka v jeho hlavě jí stačila, aby pochopila, na co všechno by mohl myslet. Samozřejmě, že jí to lichotilo, že někomu takhle zamotala hlavu, navíc, když si to ten někdo nechtěl přiznat, ale bylo to riskantní. A hodně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Josette Onnie Oleander Josette Onnie Oleander | 4. dubna 2012 v 19:37 | Reagovat

"Co by, hraju si tu na větev, ale ty mi to nějak kazíš. Uhni!" no to si zabila :D krásna časť :-)  :-)  :-)  :-D  :-P

2 Surynka Surynka | Web | 4. dubna 2012 v 19:49 | Reagovat

[1]: :D děkuju :-D :D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx