Epilog

19. března 2012 v 12:35 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
K prvnímu srpnu jsem nastoupila do svého zaměstnání. U svatého Munga, nemocnice pro kouzelnické choroby a úrazy.
"A sem chodíme na obědy," vysvětlovala mi má průvodkyně, postarší čarodějka a ukazovala na prosluněnou jídelnu s čistými ubrusy. Oboje bylo výkon.
"Martho, prosím tě, potřebuju tu zprávu, co ti posílala Elizabeth ráno," vběhla do jídelny zadýchaná vysoká čarodějka v citronově zeleném hábitu. "Spěchá to. Ten muž už zase kolem sebe plive kyselinu."
"Ovšem. Hned ti ji dám. Katherine, drahoušku, dejte si zatím čaj."
Naplnila jsem si hrníček a posadila se k oknu. V nové práci se mi zatím líbilo. Naproti mě, si sedl nějaký muž.

"Já bych to nepil," poradil mi. Známý hlas mě přinutil vzhlédnout. Za stolem se na mě usmíval John Peterson.
"Rád tě zase vidím," řekl a čekal až se vzpamatuju.
"Ty tady pracuješ?" projevila jsem opět svou neobyčejnou inteligenci.
"Ano. Co jsem vyšel z Bradavic. V oddělení Kouzelné infekce."
"Tak to budeme skoro sousedi. Já jsem v oddělení Otrav způsobených lektvary a bylinami."
"Zvu tě k sobě do pracovny. Tam mám opravdickej čaj. Ministerstvo na nás šetří. Tyhle patoky nejsou pitný," poznamenal na adresu čaje v mém hrnku. Opatrně jsem si lokla. A John měl pravdu.
"Ty máš svou vlastní pracovnu?" Já se, co by nováček, musela dělit s dalšími třemi kouzelníky o jeden stůl. Nemluvě o celé místnosti.
"Výhoda ročního pobytu tady," usmál se a vyrval mi hrnek. Moc pracné to nebylo. Neodporovala jsem. "Tak pojď."
John mě dovedl o tři patra výš, kde se nacházela jeho pracovna. Štítek s jeho jménem na dveřích dokazoval, že se jen nevytahoval. Cestou mě upozorňoval na další věci ohledně pravidelného chodu Svatého Munga. Byl rozhodně lepší průvodce než slečna Martha.
"Tak tohle je mé království," roztáhl pyšně ruce v kamrlíku o velikosti dva na dva metry. Měl v něm jen stůl a kartotéku, na které stál růžový keř s bílými květy. Na okně měl konvici s čajem, pod kterou hořel kouzelný plamínek. Zatímco mi John naléval čaj, přivoněla jsem k růžovému keři. A neomylně poznala autora osudných dopisů.
"Dáš si mléko?" zeptal se John. Vůbec nepostřehl, že je odhalen.
"Ráda," přikývla jsem. "Žádný cukr."
"Koukám tohle se nezměnilo," poznamenal a podal mi hrnek. Zavadil prsty o mé a mnou prolétli motýli jako kdysi. City, které jsem pohřbila se začaly pomalu prohrabovat ven.
Stáli jsme proti sobě, opřeni o stěnu, protože John měl jen jednu židli, a povídali si. Za uplynulé dva roky jsme hodně vynechali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 19. března 2012 v 18:17 | Reagovat

Wow! Do Johna by som to nepovedala! Nádherne napísané! :) Krásny epilóg :)

2 Eden Eden | 21. března 2012 v 17:26 | Reagovat

nádherná povídka s nádherným koncem :)

3 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 17. května 2012 v 15:18 | Reagovat

hele naprosto dokonalá povídka... jo John mě napadl.. ale jak sem dočítala poslední řádky 7. ročníku , tak mi na mysl připadl i Oliver... ale je dobře, že to skončilo takhle.. :)

4 Iliene Iliene | 16. září 2012 v 0:08 | Reagovat

Jako Woodova fanynka jsem tajně doufala, že to bude on..Ale bylo celkem zřejmé, že je píše John.. :-D

5 Aurora Aurora | Web | 26. července 2013 v 9:53 | Reagovat

pekná poviedka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx