7. ročník

18. března 2012 v 8:06 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
Poslední kapitola...


A je to tady. Můj poslední rok v Bradavicích. Na místě, kde jsem prožila téměř polovinu života. Dobrá, teď přeháním. Ale to místo pro mě vždycky bude mít zvláštní význam. A zůstanou mi na něj vzpomínky.
Ach, jak jsem sentimentální. Otřít slzy a žít dál.
Oproti mému očekávání se toho vlastně tolik nezměnilo. Škola byla stejná, spolužáci, učitelé. Skoro vše. Ale někdo chyběl. John. Když jsme spolu ještě chodili, mluvili jsme jednou o tom, co bude, až on dostuduje. John chodil o rok výš. Život tento problém vyřešil za nás. Na druhou stranu, Adam je teprve v šestém ročníku. Takže se změnila pouze polovina obsazení tohoto dramatu.
A málem bych zapomněla. Přibyli mozkomorové. Kvůli nějakému uprchlému vrahovi. Vsadím se, že škola není první místo, kam se vydají zločinci, když znovu získají svobodu. Ministerstvo chce asi veřejnosti dokázat, že něco dělá.
No, pro mě je důležité, že mozkomoři kempují až za hranicemi školních pozemků. A doufám, že to tak zůstane, než se vrátí do Azkabanu. Snad ještě před Vánoci. V prosinci je dostatečná zima i bez toho, aby ji kolem sebe šířila tahle individua v kápích.
----------------------------------------
"Dobrá a teď si odzbrojovací kouzla navzájem vyzkoušíte. Praxí se člověk naučí nejvíce. Utvořte dvojice, prosím," vybídl nás nový profesor Obrany proti černé magii, Lupin. Párkrát máchl vlastní hůlkou a všechny školní lavice i skříně s pomůckami podél stěn se proměnily v polštáře.
Alison si k sobě vybrala Olivera a Will si urychleně zamluvil Percyho. Nevinně jsem se usmála na Emily, která mi s radostí přikývla na souhlas. Hůlky jsou taseny, boj může začít.
"Expelliarmus!" vykřikla jsem a zasáhla Emily doprostřed hrudi. Kouzlo, poháněné mou nenávistí, jí odhodilo přes polovinu učebny.
"Výborně, slečno Thomasová," pochválil mě profesor, zatímco spolužáci udiveně přihlíželi. Někteří trochu vyděšeně. "Příště, prosím, počkejte na pokyn," vyzval mě a já omluvně přikývla. Emily se pomalu zvedla a vrátila se na svou pozici naproti mě. Vztek z ní jen čišel.
Musím přiznat, ač nerada, že mi to vrátila i s úroky. Její kouzlo mě poslalo skrz celou učebnu, vyrvalo mi hůlku z ruky a donutilo mě přistát na Marcusi Flintovi ze Zmijozelu. No fuj!
"Myslím, že by bylo vhodné prostřídat partnery," navrhl moudře profesor a vyměnil mě s Oliverem. Alison se mi bohužel nepodařilo o hůlku připravit. Patrně mi chyběla dostatečná motivace.
----------------------------------------
Když jsem se odpoledne po vyučování konečně dostala do ložnice něco tam na mě čekalo. Na mé posteli ležela bílá obálka. Nechápala jsem, proč mi jí sova nepředala osobně jako vždy. Nedbale jsem obálku rozškubla a vysypala si na klín spousty okvětních plátků bílé růže, které se původně skrývaly uvnitř. Rozhodla jsem se nastalou pohromu zlikvidovat později a rozevřela list psaný zeleným inkoustem. Ještě, že ne krví. To už by bylo fakt divný a trochu hrůzu nahánějící v souvislosti s kouskama růží.
Uvnitř byla jediná věta: Láska je něco skutečného, co není možno potlačit. Citát od van Gogha. Ale kdo dopis poslal?
"Co? Normální lidi se podepisujou," poučila jsem kus papíru ve svých rukách a zcela zbytečně ho otočila, abych zjistila, že jméno pisatele, se nikdy nedozvím.
"Normální lidé nemluví sami se sebou," upozornila mě Emily a zvědavě přejela pohledem po částech květu v mém klíně.
"To má být nějaký tvůj vtípek?" obořila jsem se na ni.
"Ne. Něco tak trapného jako falešný list je pod mou úroveň," odfrkla si Emily a opustila ložnici.
Posbírala jsem plátky růží a nasypala je do vyboulené sklenice, kterou jsem si postavila na noční stolek jako dekoraci. Obálka byla na vyhození, ale bílý list se zeleným textem jsem vložila do zásuvky nočního stolku. I za několik dní byl cítit zvláštní vůní z růžových kvítků.

----------------------------------------
"To už je třetí," počítala Alison a ukazovala na mou postel, na které si opět trůnila bílá obálka. Vzala nůž na dopisy (Ano, Alison takové věci vlastní.) a můj dopis opatrně otevřela. Bílé květy přisypala do sklenice na mém nočním stolku a nahlas přečetla nový citát: "Láska je jediný cit dost velký, aby byl hoden nekonečně malých. Pořád nevíš, kdo ti je píše?"
"Netuším," odpověděla jsem pravdivě. Po prvním dopise jsem se nenápadně vyptávala Adama. Nechápal, proč by mi měl psát dopis, když mě vidí každý den. Raději jsem mu zamlčela, že přesto od někoho druhého dostávám milostné dopisy. I když to, co je ve skutečnosti v obálce, není tak docela milostný dopis.
"A jsi si jistá, že to není Adam?" nevzdávala tuto myšlenku Alison. "Jste spolu přes rok a on ti pořád nosí kytky. Něco takového by na něj sedělo," zamávala mi obálkou před očima.
"Není to Adam," potvrdila jsem.
"Mě Roger nikdy kytku nedal," vzdychla Alison. Roger byl její nový objev. Chodili spolu asi dva měsíce. Roger patřil k nejkrásnějším klukům na škole. Bohužel, moc chytrý nebyl. Alison to zřejmě nevadilo. Spíš vyhovovalo. "Není tak pozorný jako Adam."
"Poslala jsem sovu na Příčnou ulici, abych zjistila, jestli si někdo nekupoval zelený inkoust. Ale prodává se celkem slušně. Těch jmen by byla spousta." Pokud by někdo uváděl své jméno, při koupi inkoustu, musela jsem dodat v duchu.
"Takže tohle taky nikam nevedlo." Můj život byl teď jako z detektivky. Bohužel jsem nemohla zalistovat na konec knihy a zjistit pachatele. Musela jsem ho vypátrat sama. Vlastně s pomocí mých dvou Watsonů - Alison a Willa.
----------------------------------------
Musela jsem uznat, že ministerstvo kouzel mělo pro jednou pravdu, když tvrdilo, že vrah Sirius Black se vydá do Bradavic. Dokonce se odvážil až do Nebelvírské společenské místnosti. Tu noc jsme provizorně spali všichni ve Velké síni. Percy nás tak dlouho upozorňoval, ať mlčíme a nerušíme ostatní při usínání, že sám svým napomínáním ostatní budil.
"Pokud se do Nebelvírský věže dostane i nejhledanější zločinec na světě, tak ti ty dopisy může posílat opravdu kdokoli," přemýšlel Will nahlas.
"Williame, o tomhle nevtipkuj," upozornila ho přísně Emily, která si lehla vedle něho. "Nic mi neřekl," vysvětlila mi, když zaregistrovala, jak vražedně si Willa měřím. "Bydlíme v jedné ložnici. Nemohla jsem si nevšimnout. Smím vědět, kdo ti tak tajně píše?"
"To se právě snažíme zjistit," osvětlil Will.
"Nepodepisuje se," dodala jsem. Najednou mi ani nevadilo, že Emily zná mé tajemství.
"Můžu poslat jedno psaní tátovi na ministerstvo. Na svém oddělení má přístup k ověřování," navrhla.
"Jak to myslíš, ověřování? Čeho?"
"Dělá se to například při závětích. Aby se ověřila pravost. Odhalí to každé kouzlo a zjistí pisatele. Můžu tátu požádat o laskavost. Použil by to na jeden z tvých dopisů."
"Tak dobře," váhavě jsem souhlasila. Zvědavost na autora zvítězila nad rozumem, který říkal, že Emily si ze mě střílí. "Zítra ti jeden dám, až nás pustí do ložnice."
"Doufám, že Buclatá dáma bude v pořádku," řekla Emily. Bylo zvláštní, že někdy jsme si jen těsně neškrábaly oči a jindy jsme se bavily úplně normálně.
"Black Dámu příšerně zřídil, říkal Protiva. Jen tak se do svého obrazu nevrátí," prorokoval Percy, který dokončil obchůzku mezi usínajícími studenty a ty stále mluvící tišil. "Na její místo se zatím nabídl jen sir Cadogan. Ostatní se bojí. A teď už mlčte, zhasíná se," poradil nám a sám se zavrtal do spacího pytle.
"Doufám, že se přihlásí ještě někdo jiný. Sir Cadogan je šílenec," pronesl Will toužebně do nastalé tmy.
----------------------------------------
V den famfrpálového zápasu Nebelvíru s Mrzimorem bylo venku psí počasí. Zřejmě nevadilo jen velkému černému psovi, který střídavě pobíhal v dešti a sledoval zápas. Mě famfrpál nezajímá ani tolik jako toho psa, který upřímně musí rozumět pravidlům jako já. Tedy vůbec.
Místo mrznutí na tribuně jsme se s Adamem rozhodli strávit odpoledne spolu. Sir Cadogan opět už podruhé během hodiny změnil heslo a odmítal nás pustil do Nebelvírské věže. A tak mě Adam vzal do Havraspárské. Vždycky jsem si myslela, že muset před vstupem dovnitř hádat hádanku, spím obden na chodbě. Teď lituju, že takovou vymoženost nezavedli také u nás. Raději bojovat s osmihlavou saní, než se dohadovat se sirem Cadoganem.
Nebyli jsme jediní, kdo si nechali zápas ujít. Většina křesel v Havraspárské věži byla obsazena. Především ty blíže krbu. Schoulili jsme se s Adamem do jednoho u okna.
"Nechtěla bys mi teď říct o tvých tajných dopisech?" zeptal se Adam najednou uprostřed hovoru. Emily, ta mrcha! Já věděla, že to nebude jen tak. Musela to vyžvanit Adamovi.
"Alison se zmínila," opravil mě Adam. Napadlo mě jediné - proč?
"Nevím, kdo je píše. Občas je najdu na posteli. Je tam vždycky jen jeden citát o lásce," řekla jsem místo toho.
"Já myslím, že víš. Proč bys mi to jinak tajila?"
"Aby sis nedělal zbytečné starosti," navrhla jsem pravdivě. Adamův tón se mi nelíbil.
"Nazval bych je oprávněnými. Někdo mi tu dělá do mojí holky."
"Adame, uklidni se. Ten někdo nenašel ani tolik odvahy, aby se podepsal."
"Ale líbí se ti. Ta pozornost, co ti věnuje." Lhala bych, kdybych tohle popřela.
"Adame, slibuju, že ty dopisy začnu vyhazovat. Neotevřené."
"Řekni mu, ať ti je přestane posílat."
"Ale to nemůžu. Nevím, kdo je posílá. Ani jak," odporovala jsem.
"Nemůžeš to zase hrát na dvě strany. To už tu jednou bylo."
"Ráda bych ti připomněla, že poprvé to bylo kvůli tobě. Já nechtěla stát mezi tebou a Johnem. Vybrala jsem si Johna. To tys mě nepřestal nadbíhat." Už i já jsem začínala pěnit. Ani nevím, kdy jsme se proti sobě postavili a přesušili znuděné odpoledne přítomných Havraspárských.
"Aha, tak ty jsi se mnou vlastně z donucení. Protože, tě John nechtěl." Nebyla to tak docela pravda. Ale ťal do živého. Tohle bylo mezi námi od začátku. Že jsem se pro Adama nerozhodla sama. Udělal to za mě John.
"Jsi hnusnej." Dost ubohá obrana. Ale v tu chvíli jsem měla důležitější starost. Udržet si svou hrdost a nebrečet.
"A ty děvka. Vždycky musíš mít někoho v záloze."
Vlepila jsem mu ji bez mrknutí. Byl to čin okamžiku. Rázem jsme oba vychladli. Jen jeho pálila tvář a mě ruka a slzy v očích.
"Omlouvám se," řekl tiše a nejistě ke mně natáhl ruku. Bál se odmítnutí. Nedostal ani to. Zbaběle jsem se beze slova otočila a vyběhla z věže.
----------------------------------------
"Píše táta," oznámila mi druhý den na hodině Emily. "Nezjistil, kdo je autorem tvých dopisů."
"Jak to?" zeptal se Will. "Myslel jsem, že je to jistota."
"Kouzelníci obvykle neskrývají svou totožnost, když píšou závěť. Chtějí, aby šlo potvrdit, že byla skutečně jejich. Ale pisatel těch dopisů se skrývá," pokrčila Emily rameny a podala mi můj dopis. Její otec, byl natolik laskavý, že ho zaslal zpět. Automaticky jsem si ho znovu přečetla: Jediná věc, která nezůstane nikdy skryta, je láska. Musela jsem se sarkasticky pousmát. Škoda, že existence těchto dopisů skrytá nezůstala.
"Je mi to líto," řekla Emily. Vypadala, že opravdu bylo.
Strčila jsem dopis nedbale do kapsy. Jakmile se dostanu do věže, poputuje do krbu. Jako ty ostatní včera. Jejich rvaním na kousíčky a následným házení do plamenů jsem ze sebe dostala spoustu vzteku. Určeného Adamovi.
Když je řeč o něm. Čekal na mě po hodině. Necítila jsem se na další rozhovor. Potřebovala jsem se vzpamatovat.
"Já s ním promluvím," nabídla mi Alison kamarádsky. Utěšovala ho tak srdečně, že s ním do čtrnácti dnů začala chodit.
A tím se uzavřela moje životní kapitola s Adamem a Alison. V životě už ani s jedním z nich nepromluvím. A můžu si za to sama. Měla jsem mu říct pravdu hned a neposílat ho do chřtánu Alison. Pro ni jsem omluvu najít nedokázala ani po letech.
----------------------------------------
Když se ohlédnu zpět, nebyl konec roku špatný. OVCE nakonec nebyly tak těžké, jak nás profesoři strašili. Při zkoušce z lektvarů jsem zažila největší šok svého života. Snape si znechuceně odfrkl, když jsem zamíchala připravovaným lektvarem. Nevím, zda to bylo záměrně (ale já věřím, že ano). Nicméně mě tím upozornil, že míchám na špatnou stranu a místo speciálního postřiku na dýně vyrábím náplň do bomby hnojůvky. Vaření lektvarů je velice složitá a přesná věda, kde tenká hranice mezi dvěma lektvary je ještě tenčí.
Nebelvír ten rok vyhrál nejen školní pohár, ale i ten famfrpálový. S Oliverem od té chvíle nebylo rozumného slova. Myslím, že dva poháry jsou slušná bilance na poslední školní rok.
Seděla jsem v kupé s Willem, Emily a Percym. Byl jeden z těch dní, kdy jsme s Emily vycházely. Ve dveřích se zjevil Oliver. Normálním lidským způsobem. Přesnější by bylo tvrdit, že tiše přišel a otevřel dveře. Ale už nejsme na akademické půdě, takže si klidně můžu některé nepodstatné detaily zaobalit.
"Ahoj, blížíme se k Londýnu. Víme, jak to chodí pak v tom zmatku na nádraží. Přišel jsem se rozloučit raději teď."
"Škoda, žes mě neupozornil dříve, že to uděláme takhle obřadně. Oblíkl bych si něco lepšího," dobíral si ho Will.
"Přeji ti mnoho úspěchů v životě," podal Oliverovi Percy oficiálně ruku. Zřejmě už si zvykal na svou budoucí funkci asistenta nějakýho důležitýho chlápka z ministerstva.
"Ehm, jo. Tak se mějte. A občas napište." Oliver nervózně potřásl Percymu rukou. Jeho chování ho trochu zmátlo. "Ahoj, Kate," mávl na mě a zmizel v chodbičce.
"Co měl znamenat ten dovětek?" zeptala se mě významně Emily.
"Opravdu se blížíme k Londýnu. Musím jít plnit své primusské povinnosti," vykláněl se Percy z okna.
"Běž děsit prvňáčky. Pohlídám ti kufr," slíbila jsem.
"Co když ti ty dopisy psal celou dobu Oliver?" navrhla Emily.
"Oliver má v hlavě jen famfrpál," zamítl Will. "To už je pravděpodobnější, že autorem je Percy."
Pátrání po pisateli dopisů jsem vzdala už před měsíci. Po rozchodu s Adamem jich ještě pár skončilo v krbu, ale asi polovina ležela na dně mého kufru. Myslete si o mě co chcete, ale ty citáty jsou hezký. Tak co?
O půl hodiny později Bradavický expres zastavil a já z něj naposledy vystoupila. Jiná, než prvního září před sedmi lety. A přeci já. Katherine Thomasová.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 18. března 2012 v 9:40 | Reagovat

Nádherný záver, škoda len, že sme sa nedozvedei, kto tie listy posielal. Tipujem to na Percyho :D.
Pekná poviedka :). Čítala sa naozaj dobre :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx