6. ročník

17. března 2012 v 9:18 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
Poznámka pro ty, kteří nečetli druhý díl - Harry Potter a Tajemná komnata. Ginny Weasleyovou před netvorem z komnaty zachránil Harry Potter. Tak se o ni nebojte.
Znovu připomínám, že povídka je psána s předpokladem, že jste knihy četli. (V horším případě viděli film.)


Jestli ten rok byly divné prázdniny, pak začátek nového roku byl ještě divnější. Adam a John spolu vzájemně nemluvili. Navíc se John vyhýbal i mě. A protože Adam mě stále častěji "náhodně" potkával, ignorovat nás se pro Johna výrazně zjednodušilo. Po většinu času mu stačilo vyhýbat se jedné osobě, protože ta druhá nebývala daleko.
Alison stále odmítala promuvit na Willa nebo v jeho přítomnosti. Neustále jsem tak musela plánovat setkávání s nimi a spravedlivě mezi ně dělit svou pozornost. Přesto jsem se neubránila nařčení od Alison, že Willa upřednostňuju. Musím přiznat, že bylo pravdivé. Ale jen malinko.
Percy se zamiloval do Havraspárské prefektky. A začal dělat chyby v úkolech, v důsledku čehož začala pokulhávat i kvalita mých prací. Naštěstí si Percy tohoto vedlejšího efektu brzy všiml a téměř ho odstranil.
Jedinou světlou stránku nového roku jsem si vybrala hned na jeho začátku. Snape chyběl téměř u celé večeře.
--------------------------------------------------
V důsledku netradičního dopravního prostředku, kterým se Harry Potter a Ron Weasley dostali do Bradavic, jsme první hodinu bylinkářství trávili obvazováním Vrby Mlátičky. Emily mi trochu zvedla náladu. Nechala se první větví odpálit jako míček na baseballu. Přistála ve velmi komické a nedůstojné pozici. Chudák Will jí musel doprovodit na ošetřovnu. Ale alespoň si mohl déle vychutnávat pohled na její zelený obličej.
Než profesorka Prýtová stačila Vrbu znehybnit poslala líbat matičku zemi i Marcuse Flinta ze Zmijozelu. Z jeho úrazu měl pro změnu škodolibou radost Oliver Wood. Když si všiml mého pohledu, pokusil se úsměv zakrýt. Spiklenecky jsem na něho mrkla. Celou hodinu jsme pak pracovali společně ve trojici s Percym.
Oliver mě příjemně překvapil. Neřekl ani slovo o famfrpálu. Místo toho jsme probírali, jaké to muselo být skvělé, přiletět do školy autem. A snažili jsme se z Percyho dostat podrobnosti, protože ono auto vylepšil jeho otec.
Percy se tvářil uraženě a místo odpovědí na naše dotazy nás poučoval o správném vázaní obvazů. Brzy jsme se ho ptali, jen proto, že nás bavilo ho provokovat.
"Konec hodiny," upozornila nás profesorka. "Nevyužitý materiál složte prosím tady," ukázala vedle sebe. "Ať je k dispozici dalšímu ročníku."
Práce na Vrbě nebyla hotová. Vystřídat nás měli Mrzimorští sedmáci. Poznala jsem to podle Johna, který vykukoval ze skupiny příchozích. Vždy byl vysoký. Ale zdálo se mi, že přes prázdniny se vytáhl ještě víc. Ostatně Adam taky povyrostl. Už mi nestačilo stoupnout si na špičky, abych mu viděla do očí.
John vypadal překvapeně, když mě uviděl. Ještě jsme navzájem neznali svůj nový rozvrh hodin, tudíž ani já jsem ho nečekala. John bez rozmyslu zamířil ke mně. Zřejmě měl vše již dávno promyšleno.
"Ahoj. Můžeš na chvíli stranou?" zeptal se a poodešel mimo doslech našich spolužáků. Následovala jsem ho, ještě než jsem si uvědomila, co dělám.
"Dost jsem o prázdninách přemýšlel. Vím, co jsem říkal předtím. Ale už nechci čekat až se rozhodneš. Takže to udělám za tebe. Vyber si Adama. Se mnou už nepočítej," řekl mi na dvě nadechnutí.
Tak trochu jsem doufala, že jednomu z kluků dojde trpělivost. Ani při nejlepší snaze si mezi nimi nedokážu zvolit. Ale po Johnově oznámení mě zaplavila lítost. Nechtěla jsem ztratit jeho. A zároveň ani Adama. I když s Adamem by to bylo méně bolestivé, protože ve skutečnosti jsme spolu nikdy nechodili. No, teď máme skvělou příležitost.
"Jsi si jistý?"
"Absolutně," přikývl John. Nepatrně se ke mně sklonil, jakoby mě chtěl políbit. Ale hned si to rozmyslel. Nebo se mi to možná jen zdálo, protože já rozhodně toužila ho ještě políbit. Naposledy. "Tak se měj." John nerozhodně přešlápl a po mém: "Ty taky." mě opustil.
--------------------------------------------------
"Ahoj. Dnes je krásný den. Jako ty," usmál se na mě Adam na jedné z milionu chodeb v hradě. "Něco jsem pro tebe ukradl ve skleníku. Neříkej to tomu zrzkovi, co s tebou chodí nebo strhne Havraspáru body," řekl a předal mi nádhernou květinu.
"Co to je?" Opatrně jsem si jí vzala a přivoněla k ní.
"Kytka," odpověděl věcně a prohlížel si mě. "Jo, ty myslíš, jako co to je," došlo mu. Taky se občas zasekl. Jako já. "Tak to nevim. Nějakej pěknej druh bezejmenný kytky."
"Aha. Myslela jsem si, že to bude ona." Můj chabý pokus o vtip a falešný úsměv na něj nezapůsobil. Objal mě rukou kolem zad a přitiskl k sobě. "Co se stalo?" zeptal se starostlivě. "Jsi taková divně přešlá. Smutná." Adamův hlas byl tolik podobný Johnovu. Když jsem ho neviděla, ještě více to vyniklo.
"John už se mnou nechce nic mít," zahuhlala jsem do Adamovi košile. Cítila jsem, jak se mu na okamžik zastavilo srdce a pak se znovu rozeběhlo. Rychleji.
"Je to blbec," zhodnotil a snažil se, aby to vyznělo povzbudivě. "Netrap se jím," řekl a políbil mě do vlasů. Když jsem neodpovídala, dál mě nehnutě jednou rukou objímal a druhou hladil po zádech.
"Takže jsem teď tvůj jediný nápadník?" zeptal se po chvíli a pustil mě, aby mi viděl do tváře.
"Skoro bezhlavý Nick se mi chvíli dvořil včera u večeře."
"Ten pro mě není žádná konkurence. Utkám se s ním a do rána bude mrtvý," hrozil Adam a strašlivě se při tom mračil. Proti své vůli jsem se usmála.
"Konečně," řekl Adam a zlehka mě políbil na jeden zvednutý koutek.
--------------------------------------------------
Předvečer Všech Svatých jsem slavila s Adamem, Willem, Percym a jeho skoro přítelkyní Penelopou. Alison měla slíbené Vánoce. Někdy si připadám, že mezi Willem a Alison lítám jako tenisový míček. Už se nemůžu dočkat, kdy tohle skončí.
Cestu z Velké síně do Nebelvírské společenské místnosti nám zablokoval dav studentů. Ticho a děs se z předních řad rychle rozšířily i k nám vzadu, co jsme nic neviděli. Percy se začal prodírat studenty, aby jako prefekt zjistil, co se děje.
"Tajemná komnata otevřena. Nepřátelé dědice mějte se na pozoru. To je váš konec mudlové," promluvil jeden z mladších žáků vpředu se zjevným potěšením v hlase.
Zamrazilo mě z toho a instinktivně jsem popadla Willa za ruku. Oba jeho rodiče jsou mudlové. Jeho teplá dlaň mě trochu uklidnila. Nevytrhl se mi. Naopak mi povzbudivě stikl ruku a usmál se na mě.
Ustoupili jsme stranou, abychom nechali projít profesory Brumbála, Snapea, Lockharta a profesorku McGonagallovou. Zajímalo je, proč už dávnou neležíme v postelích a místo toho se houfujeme na studené chodbě. Školník jim okamžitě začal něco rozčileně vysvětlovat.
"Dobře, pojďte za mnou," volal nás Percy a směřoval k Nebelvírské věži.
"Co se stalo?" zeptal se ho Will, když jsme procházeli kolem nápisu na zdi. Byla bych přísahala, že byl napsán krví a vážně jsem netoužila zjistit čí.
"Paní Norrisová," řekl Percy zajíkavě. "Někdo jí proměnil v kámen. Profesoři vypadali dost vyděšeně. Bude to vážné. Ale nechte si to pro sebe. Nechci šířit paniku," pohrozil nám prstem. Což vzhledem k pochmurné hororové atmosféře působilo komicky. "Odvedli si mého bratra. A taky jeho dva kamarády," dodal tišším hlasem. "Ale Ron by nikdy nic tak hrozného neprovedl. Nikdy!" dodal rozhodně. Přesto se mu trochu vyjasnila tvář, když jsme souhlasně přikývli.
--------------------------------------------------
Následujících několik dní jsem Willovi lezla na nervy. Odmítala jsem ho pouštět kamkoli samotného. Dokonce i Alison projevila starost. Sice na Willa nepromluvila více než několik slov za den, ale alespoň už ho neignorovala. A já si nemusela představovat jak ho osmihlavá příšera s velkými drápy rve na kusy, zatímco se vybavuju s Alison. Percy mi totiž nalistoval v Dějinách Bradavické školy pasáž, která pojednávala o Tajemné komnatě a tvorovi, který v ní žije.
Naštěstí se po několika dnech vrátil život ve škole do starých kolejí. Dokonce se našli odvážlivci, kteří tvrdili, že Tajemná komnata neexistuje a celá věc s kamennou kočkou a krví na zdi byl jen vtípek.
Jejich slova se bohužel nepotvrdila. Do Vánoc se v kámen proměnili další dva studenti a Skoro bezhlavý Nick. Hlavním podezřelým se stal Harry Potter. Protože mluví hadím jazykem, kterým byl znám sám Salazar Zmijozel. Weasleyovic dvojčata si proto z Pottera dělala legraci. Většinu kárných řečí jsem si kvůli tomu ale místo nich od Percyho vyslechla já.
--------------------------------------------------
Letošní cesta domů na vánoční prázdniny vypadala zpočátku poklidně. Will a Adam hráli Řachavého Petra. Já s Alison řešila vzory a střihy sukní, které se budou nosit na jaře. Největší radost jsem měla z dosavadního příměří mezi Alison a Willem. Idylku narušila moje "oblíbenkyně" Emily.
"Ahoj," zastavila se ve dveřích. A k mému překvapení se na mě usmívala. Tušila jsem problém.
"Ahoj," pozdravil jí Will. Je velmi gentlemanský. Moje vychování mi brání na Emily vypláznout jazyk. A také můj věk, samozřejmě. Už nejsem desetileté dítě.
"Hrajeme Řachavýho Petra. Přidáš se?" nabídl Will. Alison spadly desky s návrhy na podlahu kupé. Já naštěstí nic nedržela, ale mírně se mi zatmělo před očima.
"Ráda," řekla ta falešnice a sedla si vedle Willa. Adam jí podal karty. Jak mě mohl takhle zradit? Ví, že se vzájemně nesnášíme. Atmosféra v kupé být kaší, dají se s ní rozbíjet okna. Tak byla hustá.
Prodlužovaly jsme s Alison sbírání jediných desek, jak jen to šlo. Alison dokonce vytrhla jednu stránku, aby mohla předstírat její hledání po nedostatečně velkém prostoru podlahy mezi sedadly. Pak jsme na sebe chvíli koulely očima. Až jsme nakonec začaly škrobeně konverzovat o počasí. Dokonce jsme si vykaly. Nenápadnější už jsme být nemohly.
Adam se začal smát jako blázen. Bylo to velmi nakažlivé. I my ostatní jsme nechtěně na tvářích vykouzlili úsměvy. Atmosféra se silně vyčistila.
Will vzal Emily za ruku. "Kate? Já a Emily. My spolu chodíme," řekl a trochu se přikrčil. Jako by čekal, že ho přetáhnu lopatou. Popravdě jsem se cítila spíš, jako by s ní někdo praštil mě. Několikrát.
Zůstala jsem nehnutě sedět a jen jsem mrkala. Potřebovala jsem tu informaci vstřebat. Will věděl jak je to mezi mnou a Emily. Proto se bál mi to říct. To by neměl. Je můj kamarád. Měl by mít pocit, že mi může svěřit cokoli.
Jakmile jsem dostatečně analyzovala tento problém začalo mě trápit něco jiného. Jak se ti dva vůbec dali dohromady?
"Omluvte mě," vyhrkla Alison a vyběhla na chodbu.
"Já...Měla bych jít za ní," vykoktala jsem a opustila kupé.
"Alison. To je teda překvapení, že?" nadhodila jsem, když jsem jí našla.
"To teda ano," přikývla.
"Jsi v pořádku?" Musela jsem se zeptat. Alison byla v obličeji rudá a třásly se jí rty.
"Jak se s ní mohl dát dohromady? Zrovna s ní?" vzlykala.
"Ty máš Willa pořád ráda?" napadlo mě. Proč by jinak brečela?
"Ne, to ne. Já jen...Myslela jsem, že to já si najdu někoho jako první. Aby Will věděl, co ztratil."
"Vždyť ty jsi se rozešla s ním," namítla jsem.
"No právě."
Nechápala jsem jí. Tenkrát na té chodbě v Bradavickém expresu se mi Alison začala odcizovat. Netušila jsem, co jí říct. Jen jsem jí objala a spustila tak další vodopád slz.
Po půl hodině pláče a sebelítostivých řečí mě poslala pryč. "Chci být chvíli sama. Kath, nech mě, prosím tě."
Neměla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem jí poslechla. Ale ohromně se mi ulevilo, že si od jejích nářků na chvíli odpočinu.
V našem kupé se mnoho nezměnilo. Emily byla stále uvnitř. Seděla vedla Willa a nechala se od něj objímat kolem pasu. Adam jim něco vyprávěl a obsáhle u toho mával rukama.
Nejistě jsem vešla a Adam zmlkl.
"Kate?" zjišťoval Will situaci. Zkřížila jsem dlaně v písmeno T a naznačila mu tím oddechový čas. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Utěšovat Alison je pořádně náročný úkol. Schoulila jsem se Adamovi v náručí. Trochu zmateně a zároveň ochranářsky mě objal. V tu chvíli mi bylo dobře. Nerozhodilo by mě, ani kdyby mi Will oznámil, že chodí s Obří olihní.
"Holky, já vím, že se vzájemně nemusíte, ale byl bych rád, kdyby jste spolu vycházely. Kvůli mě," řekl Will. Bylo zvláštní slyšet to nahlas.
Ano. Já nenávidím Emily a ona mě. Je to všeobecně známý fakt. Jen to ještě nikdy nikdo nevyslovil. Včetně nás dvou. Když o tom zpětně přemýšlím, necítím k Emily tak záporné pocity, jak dřív. Marně vzpomínám, kdy naposledy na mě byla hnusná. Od září nic. Vlastně už pár týdnů před NKÚ si mě přestala všímat. Tenkrát jsem to přisuzovala nervozitě ze zkoušek, ale možná mě neprovokovala za vyšším účelem.
"Jak dlouho už jste spolu?" zeptala jsem se. Možná na mě Emily byla milá, jen aby omámila Willa.
"Asi dva týdny." Nebo byla prostě jen milá.
"Co kdyby jste si podaly ruce na usmířenou?" navrhl Will. Má první myšlenka byla: NIKDY! Ale pak jsem cítila, jak mi Adam tahá ruku z kapsy a natahuje ji k Emily. Zvláštní. Neuvědomila jsem si, že jsem po Willových slovech ruce schovala. Emily mé gesto neušlo. Svou ruku mi podala s odporem a navíc nervózně. Zajímalo by mě, jak dlouho jí k tomu Will přemlouval.
Pak jsme chvíli mlčeli a jen po sobě koukali, načež Emily spustila učebnicovým konverzačním tónem: "Zvláštní, co je letos sněhu, že?"
"Ano. Minulý rok touhle dobou takové závěje nebyly," přikyvovala jsem souhlasně.
"No, tak já vám to radši dopovim," přerušil nás pobaveně Adam a pokračoval ve vyprávění historky. Jen rukama gestikuloval méně. S ohledem na to, že je měl omotané kolem mě.
--------------------------------------------------
"Tak jak jste se dali dohromady?" vyslýchala jsem Willa po vánočních prázdninách.
"Víš, jak jsem se na NKÚ učil v noci? Tady ve společenské místnosti?"
"Nemohl jsi nervozitou spát, tak jsi efektivně využíval čas."
"Přesně moje slova," ušklíbl se Will. Byla spíš Percyho, ale to teď nechme stranou. "Bydlíš s Emily v ložnici, tak sis asi všimla, že v noci moc nespí."
"Ne. Já totiž v noci spim. Tak jak jsem mohla?"
"No, tak ti to teď říkám. Emily mývá špatné sny. Takže moc nespí."
"Jo, mluví ze spaní. To vím," hlásila jsem nadšeně.
"Výborně," pochválil mě Will. Jako psa, který přinese aport. "No, a protože Emily byla po nocích vzhůru a seděla tady ve společenské místnosti a já taky, tak jsme si tak trochu začali povídat. A po čase víc. A před pár týdny jsem jí pozval na rande a bylo to."
"Víš, co nechápu? Co na ní vidíš?"
"Je chytrá, vtipná, milá..."
"Schválně jsi vynechal krásná?" popichovala jsem ho.
"Chci dělat dojem, že mi záleží jen na duši. Ale faktem zůstává, že je nádherná. Až na první místě."
"To mi bylo jasné od začátku." Když ze mě opadl strach, že Emily Willa jen využívá, zaplavila mě radost. Will byl šťastný a já taky. Jen Alison ne.
"Alison se s Emily moc nesmířila, že?" řekl Will.
"Ne."
"Dneska šla okolo mě. Deset centimetrů vedle mě. Téměř do mě vrazila. A přesto dělala, že mě nevidí," stěžoval si.
"Ono jí to přejde," uklidňovala jsem ho. Ale sama jsem potřebovala někoho, kdo by mi to řekl.
--------------------------------------------------
"Kate! Výborně jsi v pořádku. Kde je Will?" vybafl na mě Adam udýchaně.
"Odkud jsi přiběhl, prosím tě?"
"Z ošetřovny. Další útok. Tentokrát dvě studentky."
"To není dobré. To je zlé. Hodně zlé," začínala jsem panikařit.
"Lásko, uklidni se," hladil mě Adam po vlasech. "Musíme najít Willa a varovat ho."
"Šli s Emily napřed na hodinu. Máme lektvary ve sklepení. Pravděpodobně bude v pohodě. Snape je dost děsivej pro jakoukoli příšeru z Tajemný komnaty."
"Takže ty tam jdeš taky? Půjdu s tebou."
"Nepotřebuju doprovod," ohradila jsem se. Nejsem malé dítě, co potřebuje dozor. "Navíc máma je čarodějka," připomněla jsem. Adamovi rodiče i prarodiče byli kouzelníci. Díky Merlinovi. Nevím, jak bych se vydržela bát o Willa a navíc i o Adama.
"Tak se na to koukej, jako že si prodloužíme společně strávený čas. Nebo snad nejsi ráda, že mě vidíš?"
"Samozřejmě, že jsem," přisvědčila jsem. Vždycky jsem ho ráda viděla. Zahlédla. Dívala se na něj.
"Takže je to bez diskuze," uzavřel náš rozhovor. Bylo tak lákavé, upozornit ho, že diskuze už proběhla, že jsem tu šanci musela pustit. Adam si na rameno hodil moji brašnu a s rukou kolem mého pasu mě odvedl do sklepení.
Loučili jsme se před učebnou tak dlouho, že jsem musela Willa varovat až o hodině. Snape kvůli mě strhl Nebelvíru pět bodů. Nic v porovnání s dvaceti body, o které Nebelvír připravil Percy. Celou hodinu byl zvláštně roztěkaný a mimo. Jasno do věci vnesl George Weasley (nebo Fred), který mi ve společenské místnosti řekl: "Percy si asi doteď nepřipouštěl možnost, že by mohli zaútočit taky na prefekta."
"Jak to myslíš."
"Ty dvě oběti dneska. Jsou Hermiona Grangerová a Penelopa nevimjak. Havraspárská prefektka."
"Šli bychom našeho nejoblíbenějšího bratra samozřejmě utěšit. Ale Ginny nás potřebuje víc. Prostě se nedokážeme rozdvojit," řeklo mi druhé z dvojčat. Percyho nejmladší sestra Ginny vypadala opravdu zuboženě. Nechala jsem ji na starosti dvojčatům a sedla si vedle Percyho. Ta havraspárská prefektka byla jeho přítelkyně.
"Bude v pořádku. Profesorka Prýtová říkala, že Mandragora bude už brzy připravená," uklidňovala jsem ho. Myslím, že mě zaregistroval, až když jsem ho objala. Do té doby jen koukal před sebe.
Nešikovně mě od sebe odstrčil a rozhlížel se po společenské místnosti jestli naše objetí nikdo neviděl. Percy je v některých věcech zvláštní. Zůstala jsem vedle něj tiše sedět, dokud neodešel spát. Všimla jsem si, že v mé přítomnosti se mu alespoň trochu vrátila barva a přestaly se mu třást rty. Někdy člověku stačí pouhá přítomnost druhého.
Podobně jsme společně mlčeli, když za několik týdnů útočník unesl sebou do komnaty malou Ginny. Zvláštní. Přestože neřekl ani slovo, otevřel se mi v ten den Percy, jako ještě nikdy. A myslím, že nikomu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miro-smajda-daily miro-smajda-daily | Web | 17. března 2012 v 9:21 | Reagovat

skvěle píšeš.. :-)

2 °Alex °Alex | Web | 17. března 2012 v 14:52 | Reagovat

Ten koniec bol nádherný, som sa z Percyho potešila :D. Pekná kapitola, teším sa na ďalšiu :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx