4. ročník

13. března 2012 v 14:23 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
Myslíte si, že už víte, kdo je tím druhým? A jste si jisti, že víte, kdo je ten první?


Neviděla jsem žádného ze spolužáků dva měsíce. Tolik mi chyběli.
"Ahoj, Kath," vítal mě Will na nádraží a objal mě. Přes prázdniny se dost vyspravil. Vyrostl nejmíň o patnáct centimetrů. Dětská otylost byla ta tam. Málem jsem ho ani nepoznala.
Taky Percy o hodně vyrostl, ale pořád to byl Percy. Stejně vychrtlý, zrzavý a poučující jako vždy. Když jsem jim to říkala, nevěřili mi. Prý si nějaké změny přes prázdniny vůbec nevšimli. Mají se mnou stejný problém jako já se svou tetou Harriet. Až na to že nešišlám, a neříkám: "No, ty jsi zase vyrostla. To už je z tebe velká slečna." a neštípu je do tváří.
Alison vypadá pořád stejně. Možná vlasy má o centimetr delší. Nejsem si jistá.
A John. Nevím jestli on viděl raději mě nebo já jeho. Zvedl mě do vzduchu a dlouze mě políbil přímo vedle mých rodičů. Potom si všiml tátova tázavě zvednutého obočí a se slovy: "Rád jsem vás poznal, pane Thomasi." se rychle vytratil v davu. Před dotazy a radami rodičů mě zachránili hodiny, které odbily jedenáct. Budu veškerá kázání muset absolvovat přes dopisy, což mi v tu chvíli přišlo jako ta lepší možnost.

-------------------------------------------
Že se William přes prázdniny změnil jsem si nevšimla jenom já, ale i spousta dalších dívek. Will byl z jejich zájmu zpočátku nervózní. Tři roky ho po většinou ignorovali. Pokud si vůbec všimli, že existuje. Chápala jsem je. Will je skvělý člověk. Ale krásný kluk je z něj až teď. A to jako mávnutím kouzelného proutku. Naštěstí si Will na jejich pozornost zvykl poměrně rychle. Ještě před prvním sněhem.
Přes veškerý obdiv, ze strany dívek, zůstal povahově stejný. Jen mu stouplo sebevědomí. Což podle mého soukromého názoru, bylo jen pro dobro věci.
Mezi tou spoustou dívek, které se Will líbil, byla i Alison. Naprosto jí vyhovovalo, když jsem se scházela s Johnem, protože si tak mohla užívat Willovi společnosti o samotě.
Svěřila se mi se svou zamilovaností až po dvou měsících. A od té doby neřešila nic jiného. Nejvíce jí trápilo, že Will nemiluje jí. A když mu své city prozradí, zničí tak jejich přátelství.
Vše se vysvětlilo na jedné dvouhodinovce lektvarů.
"Ehm, Kate, můžu se tě na něco zeptat? Ty jdeš do Prasinek s Johnem, že?" zeptal se mě Will. Ten týden byly na sobotu naplánované Prasinky. Byla to poslední návštěva před Vánoci.
"Jo, už jsme domluvení. Říkala jsem ti to včera u večeře," připomněla jsem mu koutkem úst. Snape přestal procházet mezi studenty ve svém obvyklém tempu a nebezpečně rychle se přibližoval k našemu stolu.
"Napadlo mě, že bych šel s Alison. Co si o tom myslíš?" mluvil dál Will.
"No, jasně. Jdi s ní. Přeci nepůjdete každý sám." Nechápala jsem, proč se mě tak hloupě ptá. Vždycky jsme chodili do Prasinek všichni tři spolu. A pokud jsem šla s Johnem, chodil Will jen s Alison.
"Nemluvila někdy o mě?" vyzvídal dál.
"Ano. Normálně o tobě mluvíme."
"Ne, já myslel. Jako jinak. Jako jestli, kdybych jí pozval na rande, tak jestli by souhlasila nebo ne."
Chtěl jsem mu říct, že by naprosto jistě souhlasila. Místo toho jsem ho nechala napnutého a řekla jen: "Možná. Asi. To se musíš zeptat jí."
"Nemohla bys to nějak opatrně vyzvědět? Víš, kdyby nesouhlasila. Nerad bych přišel o naše přátelství."
Tak toto mě dostalo. Zjištění, že Will pravděpodobně nějakou dobu rozebíral to samé, co Alison. Chtělo se mi strašně smát. Jednak pro to, jak to bylo absurdní. A taky se mi ohromně ulevilo, že jejich city jsou vzájemné.
"Smím se zeptat, co vám přijde tak vtipné, slečno Thomasová, že se kvůli tomu nevěnuje přípravě odvahu živoucí smrti," zeptal se mě chladně Snape. V jeho hlase nebyl znát ani náznak zájmu.
"Nic, pane profesore," pípla jsem a honem se přestala usmívat. Will chtěl zamaskovat, že jsme poslední dvě minuty nepracovali a jen si povídali a vhodil do kotlíku pár přísad. Naneštěstí ty nesprávné a v příliš velkém množství. Náš kotlík vybouchl a polil vše v okruhu pěti metrů. Včetně profesora Snapea.
Snape se pomocí hůlky očistil a teprve pak řekl. "Strhávám Nebelvíru dvacet bodů, za neschopnost přečíst si postup přípravy a následně se jím řídit. V sedm hodin se oba budete hlásit u mě v kabinetu, domluvíme se na vašem školním trestu."
"Ano, pane profesore," svěsili jsme hlavy a začali uklízet nepořádek.
Dobrou zprávou bylo, že Will pozval Alison do Prasinek ještě ten den a ona souhlasila. Chodit spolu začali ještě před Vánoci.
-------------------------------------------
"Co kdybychom uspořádali dvojrande?" navrhla Alison jednoho dubnového odpoledne, které jsme trávili společně na zelené trávě školních pozemků a zabráni do hovoru se vyhřívali na slunci. Původně jsme si šli udělat úkoly na čerstvý vzduch. Ne vždy jde vše podle plánu.
"Jak to myslíš?" nechápavě se na ni otočil John a zaclonil si oči rukama, protože Alison měla slunce v zádech. Tím se mírně pohnul a připravil mě o pohodlnou pozici, kdy jsem se o něj zády opírala.
"Že bychom si domluvili schůzku - rande, ale jako dva páry," vysvětlovala Alison tónem, kterým říkáte pětiletému dítěti, že nesmí čaj lít na zem.
"Lásko, John pravděpodobně narážel na něco jiného," upozornil Alison Will a lehce jí pohladil po stehně. Alison k němu zamračeně sklopila pohled. Jako jediná z nás tří totiž seděla. My ostatní se váleli po stále ještě studené zemi a koledovali si o týden strávený s kapesníkem na nose.
"Ano," přikývl John. "Jedno dvojrande máme právě teď."
"Ale to není ono," protestovala Alison. Nesouhlasila jsem s ní. Byly jsme tam dva páry ve svém volném čase. "Nebylo to předem domluveno," zdůvodňovala Alison. Já se tedy s Johnem domlouvala, že se dnes odpoledne sejdeme venku. "A neměly jsme s Katherine čas se náležitě připravit, jako na správné rande." Zase lže. Času jsme měly fůru. Že jsme ho nevyužily k vlastnímu zkrášlování je jedna věc. Že jsme v ten čas spořádaly hříšné množství sirupových košíčků druhá.
"A pak, nebylo nic oficiálně domluveno. Takhle ve čtyřech se scházíme normálně, ale já bych chtěla, aby to jednou bylo jiné." Alison zřejmě došly argumenty. Podívala se na Willa a hledala u něj podporu.
"No, není to špatný nápad. Co říkáte?" obrátil se Will pro změnu na mě a Johna. A očima nám naznačoval, ať souhlasíme.
Zaklonila jsem hlavu, abych viděla, co o věci soudí John. Mlčky přikývl. Jeho oči říkaly: Mě je to jedno, ale když ti to udělá radost.
"Tak jo. To bude skvělé," řekla jsem nadšeně. A ani jsem to nemusela hrát. Upřímně bude příjemná změna se zase pro jednou pěkně oblíknout a učesat. Ne, že normálně bych nosila vizáž strašidla. Ale znáte to.
"Třeba v neděli," plánovala Alison.
"Mohli by jsme si udělat piknik na molu u loděnice, kde jsou schované lodičky, jak na nich vozí prváky," připojila jsem se svým návrhem, který se Alison okamžitě zalíbil.
Naši kluci se nejprve snažili do našich plánů vnést také pár svých myšlenek, ale když jsme jich většinu zamítly, vzdali to. Přenechali mě a Alison našim starostem a začali debatovat o počasí. Mrzelo mě, že můj kluk a můj nejlepší kamarád si nemají co říct. Každý měli úplně jiné zájmy a kromě školy pramálo společného. Ale snažili se. A pokud nemluvili nebo měli při hovoru prostředníka, vycházeli spolu výborně.
-------------------------------------------
V neděli mě Alison vytáhla z postele už za svítání. Tolik se těšila. Naše rande bylo domluveno až na desátou, takže jsem jí na pár okamžiků zatoužila ošklivě zaklít. Mé touhy ještě umocnilo Alisonino nadšené brebentění.
"U merlinových kalhot, víte kolik je hodin?" zaburácela naštvaná Emily a ospale mžourala do šera za oknem. Alison jako na povel zmlkla a snažila se splynout s mojí peřinou. Kdyby se jí to skutečně povedlo, mohla by to předvádět na narozeninových oslavách jako humorné číslo. Moje povlečení bylo totiž červené se spoustou strakatých květin.
Než jsem jí stihla odpovědět, Emily opět klidně oddechovala. Zpětně si myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem se stala svědkem její mluvy ze spaní.
Rozhodly jsme se s Alison neriskovat Emilyino skutečné probuzení a potichu se vytratily do koupelny.
-------------------------------------------
Rozprostřely jsme s Alison na molo strakatou deku, kterou si Will vypůjčil od Olivera. Dala nám to trochu práce, protože foukal vítr. Will se rozhlížel po něčem na zatížení rohů, ale s Johnem jsme deku k molu připevnili pomocí kouzel.
Kluci pak s hekáním doprostřed deky přemístili koš s jídlem, který nám připravili domácí skřítci v kuchyni. Všichni čtyři jsme si sedli okolo koše a začali jídlo vyndávat na deku. Během jeho vlastní konzumace jsme pak pozorovali koš, který plul po jezeře jako malá lodička. Dodnes nevíme, který z nás koš na vodní hladinu odhodil.
Byl to velmi podařený den. Jeden z nejlepších v tom školním roce. Jedli jsme, povídali si, smáli se, hráli Řachavého Petra a máčeli si nohy v jezeře. Tenkrát jsem byla neskutečně šťastná. Protože jsem ještě netušila, co vše se příští rok změní. A že většinou to nebude k lepšímu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 13. března 2012 v 15:23 | Reagovat

Pekná kapitola, som zvedavá, kedy sa na "scénu" dostane Oliver s Percym, som hrozne na toto zvedaá, teším sa na to :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx