3. ročník

7. března 2012 v 14:02 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
Oliver Wood je vážně pěkný kluk. Bohužel trochu fanatik. Mezi jeho zájmy patří famfrpál, pak famfrpál a ještě famfrpál. I když si matně vzpomínám, že kdysi sbíral známky.
Letos se dostal do nebelvírského famfrpálového družstva. Radost z toho měl hned dvojnásobnou. Bude z něj brankář, což je jeho nejoblíbenější post. A bude hrát ještě v době, kdy je kapitánem Charlie Weasley, jeden z jeho vzorů.
Byla jsem do Olivera několik týdnů zamilovaná. Naší společné budoucnosti stál v cestě jediný problém. Nemilovala jsem famfrpál tolik jako Oliver.
Upřímně. Famfrpál mě zajímá pouze v okamžiku, kdy Nebelvír vyhrává pohár. A to se letos nestane, protože už první zápas jsme prohráli. A to tak nejvíc, jak jen to šlo. Olivera totiž pár minut po začátku zápasu sestřelil potlouk, takže nebelvírské obruče se staly oblíbeným místem pro průlet camrálu.
-------------------------------------
Další významnou letošní novinkou se stali prváci. Přesněji dva z nich. A úplně nejpřesněji Fred a George Weasleyovi.
Na škole není nikdo, kdo by o nich neslyšel. Například já o nich slýchám několikrát denně, z úst jejich bratra Percyho. Bohužel většinou to nejsou pěkné věci. Percy chování svých mladších bratrů neschvaluje. Je to změna, až doteď Percy své bratry jen vychvaloval. Tedy, své starší bratry.
Já osobně proti dvojčatům nic nemám. Naopak mi přijdou zábavní. Jsou však i chvíle, kdy jim nemůžu přijít na jméno. Například, když minulý týden nastražili Percymu do školní brašny bombu hnojůvku. Museli jsme evakuovat učebnu.

-----------------------------------------
Zotavit se z mé nenaplněné lásky k Oliverovi mi velmi rychle pomohl Jonathan Peterson.
Nešťastně jsem do něj vrazila, když jsem náhodou byla v knihovně.
John chodí o rok výš, než já. Navíc do jiné koleje. Do Mrzimoru. Bylo fakt štěstí, že jsme se srazili. Až na tu fyzickou srážku, samozřejmě.
"Promiň. Moc se omlouvám," blekotala jsem a sbírala mu ze země knihy.
"To je dobr..." Nedořekl. Vrazila jsem mu knihy do náruče a praštila ho přitom do brady. Jsem miss šikovnost.
"Promiň mi. To jsem nechtěla," omlouvala jsem se znovu, popadla ho za bradu a zkoumala ji. "To bude dobrý," zhodnotila jsem a vyběhla z knihovny. Jsem si jistá, že mi toho chtěl říct víc, než jednu neúplnou větu. Ale já mu nedala šanci.
Muselo nám ale být souzeno, být spolu, protože jsem ho po pár dnech potkala znovu. A to na jiném místě, než v knihovně, kde mě další dny vyhlížel. To bylo tak romantické. Bohužel i nepraktické.
Knihovna se umístila v mém pomyslném seznamu nejméně navštěvovaných míst poměrně vysoko. V té naší školní totiž najdete většinou jen naučné věci. Těch mám ve škole dost. A navíc se musíte chovat tiše. V tichosti já nezvládám ani takové základní věci, jako otáčet jednotlivé stránky knihy.
Znovu jsme se potkali v kuchyni.
Willovi se podařilo od jednoho školního skřítka vyzvědět, kde školní kuchyň je. A tak jsme se do ní vydali. Obraz s ovocem jsme podle instrukcí našli poměrně snadno. Že jsme zapomněli, pomocí kterého ovoce se vstup otevírá, taky žádnou překážku nepředstavovalo. Hruška už byla poměrně ošmataná od studentů, kteří kuchyň navštívili před námi.
A uvnitř, kromě armády skřítků a poletujících kotlíků něčeho horkého, stál John.
"Co chcete?" zeptal se jeden ze skřítků, stoupl si na stůl proti nám a dal si ruce v bok. "Chcete čaj?" zeptal se znovu o poznání otrávenějším hlasem.
"To by bylo od vás moc milé," řekl Will a já jen kývala. Nenapadlo mě, že bych do školní kuchyně měla jít, jen když mám hlad nebo žízeň. Prostě jsem jí jen chtěla vidět.
Většina skřítků nám dávala najevo, že nás uvnitř nevidí rádi. Mračili se na nás nebo nosili nádobí těsně kolem nás a neustále nás upozorňovali, ať se trochu uhneme. Rovnou už mohli říct, ať vypadneme. Doufala jsem jen, že nám díky Willově úsměvu a zdvořilosti do toho čaje neplivnou.
"Pojďte si sednout sem," řekl nám John a usadil nás ke stolu stranou většiny pracujících skřítků. Což v tomto případě bylo mimo veškeré skřítky.
"Nemají rádi, když sem někdo chodí a zdržuje je od práce. Ale rychle si zvyknou. Až přijdete příště, budou vás nadšeně vítat a nabídnou vám i něco k čaji," vysvětloval John.
"Proto jsi tady?" zeptal se Will.
"Ne. Ztratil jsem někde jednu botu, tak jsem se přišel zeptat, jestli jí někde neviděli. A Leppy, to je támhleten skřítek v modrym hadru s hvězdičkama, mi jí omylem odnesl v kapse."
"A kolikátku máš nohu?" divil se Will a nakláněl se pod stůl.
"Vím, na co narážíš. Taky se mi to nezdá normální. Budou v tom asi skřítčí kouzla. Mimochodem, já jsem John."
"Srazili jsme se v knihovně!" vyhrkla jsem místo svého jména. Určitě by bývalo lepší, kdybych se taky představila. Ale konečně mi došlo, odkud toho kluka znám. Někdy dřív mluvím, než přemýšlím.
"Já jsem Will a tohle je Kate," řekl Will. Je to můj zachránce. Napravuje, co já podělám.
"Ano, srazili jsme se v knihovně. Od té doby jsem tě tam neviděl."
"Od té doby jsem tam nebyla," vysvětlila jsem. "Co brada?"
"Dobrá. Už je to přeci jen dlouho. Nešla bys se mnou někam?" Ano, John jde vždy rovnou k věci. Nesmím ho nechávat sdělovat špatné zprávy. Vždy totiž vynechá ty úvodní věty, kde se říká, že bude všechno v pořádku a aby se lidi nejdřív posadili.
"Kam?" Ano, byla jsem strašlivě natvrdlá. Několik dní jsem si to pak vyčítala.
"Přemýšlej," poradil mi William. Kdybyste věděli, jak já se v ten moment styděla. Myslím, že to věděli všichni. Podařilo se mi dokonale zrudnout.
"Jo, ráda," pípla jsem a sklopila oči. Právě jsem souhlasila, že půjdu na rande s klukem, kterého vlastně neznám. Vždyť, co o něm vím. Že ztratil botu. Že si v knihovně půjčuje knihy. A že je fešák. To není mnoho. V podstatě půjdu na rande naslepo. A to jsem přišla o jedinou výhodu, kterou takové setkání nabízí. Udělat dobrý první dojem.
-----------------------------------
V den D jsem zmatečně pobíhala po ložnici a vytahovala ze skříní hábity svých spolubydlících a křičela, že nemám co na sebe. Alison mě posadila na postel a trpělivě mi vysvětlila, že když je po vyučování, nemusím si brát na sebe školní uniformu. Pak mi půjčila její nejhezčí svetr a učesala mi vlasy. Je vážně skvělá kamarádka.
John si mě vyzvedl ve čtyři hodiny ve Velké síni a odvedl do jednoho z menších skleníků. Původně jsem se lekla, že mě chce vzít ven, na zasněžené školní pozemky. Jistě, sníh je romantický, ale pod bundou by nebyl vidět ten půjčený svetr.
Ve skleníku bylo příjemné teplo. Seděli jsme mezi nějakýma bylinkama, které zrovna kvetly a pozorovali, jak sněží přes prosklené zdi. Bylo to geniální místo.
John přinesl dýňový džus a Bertíkovy fazolky, takže jsme si udělali takový malý piknik.
A co bylo nejlepší, měli jsme neustále o čem mluvit. Zjistili jsme, že se nám líbí stejná hudba, máme rádi stejné jídlo a místa, rádi děláme stejné věci. No prostě, že toho máme hodně společného. Mluvili jsme a mluvili.
A pak John řekl, že mě políbí a udělal to. Moje první pusa. Několik vteřin jsem nevěděla co říct a jen se připitoměle usmívala.
Na druhé rande jsme vyrazili do Prasinek. Jsem ráda, že poprvé v životě jsem v Prasinkách byla s Willem a Alison, protože tentokrát jsem z jejich návštěvy nic neměla. Měla jsem oči jen pro Johna.
Ano, bláznivě jsem se zamilovala. Neviděla, neslyšela. Nemohla jsem se pořádně soustředit na vyučování. V mých myšlenkách se pořád toulal John.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx