16 - Odhalení!!!

28. března 2012 v 13:02 | Surynka |  Pravá identita
Ne, nespletla jsem a nedala sem už jednou použitý název, všimněte si interpunkce. Zatímco v minulé kapitole se Susan už málem nechala odhalit, tak v téhle kapitole to sní už bude opravdu nahnuté a možná…No nechte se překvapit. Tuhle kapitolu jsem začala psát 22. února a můžu vám říct, že jsem začínala mít obavy. Hned další den jsem měla jít na zkoušku do divadla na dramaťák a podotýkám, že jsem se ještě nestihla naučit text a to mám dělat doplňkový program 2. dubna nebo snad dokonce března? Ach jo! Nejsem schopná si zapamatovat ani tak důležitou informaci a jak už to u mě bývá, dávám přednost svým zájmům a koníčkům před školou, takže momentální pořadí: psaní povídek sem na blog, učení textu, škola. Špatně zvolené pořadí, ale rozhodně mi zatím bude muset vyhovovat…ale proč to tu všechno vykládám? Vzhůru na kapitolu, kterou věnuju všem, kteří komentovali i ty předchozí.

Šel chodbou a přemýšlel o všem, co slyšel od Susan. Ne, nechoďte k nim! Ne!...nechte je…jmenují se Woodovi….mé jméno je Susan Woodová…musím něco splnit….pořád opakovala tohle všechno. Nebyla při sobě, ale stejně mu něco říkalo, aby tomuhle tvrdil. Snažil se zjistit, co by to mohlo znamenat. Přehrával si některé scény z minulosti, třeba i to, jak mu říkala něco o tom úkolu…nevěděl, jestli, když mluvila ze spaní, zmiňovala sebe, nebo jen třeba po někom opakovala jeho slova. Na tohle nepřijdeš sám, musíš se jí zeptat. Otočil se na patě a zamířil zpátky ke dveřím jejího pokoje.
Otevřela okno a vdechovala čerstvý vzduch. Venku byla tma a jediné, co se občas ozvalo, bylo sténání nějakého mučeného studenta. Bolestně přivřela oči. Bylo to strašné. Před chvílí se jí ozval v hlavě Voldemortův hlas oznamující, že už můžou naprosto běžně mučit studenty a nemusí se nikomu zodpovídat. Takže čas od času bude i ona muset po někom vrhnout kletbu. To jí pocity nezlepšovalo. Spíš naopak. Proč to najednou musí mít tak těžké? Proč to nemůže být tak, jako dřív? Asi se začínala polidšťovat. Samozřejmě, že jí vždycky činilo problém chovat se, jako ostatní služebníci Pána zla, ale zvládala to, ale o to víc teď na ni všechno doléhalo. Problémy s omdlíváním neměla pár let, byl to spíš zdravotní problém jejího dětství, ale v posledních několika měsících omdlela dvakrát a mívala problémy se spánkem. Byla unavená, lehla si do postele a hned usnula a během noci se budila klidně i pětkrát. Nesnášela to. Někdo zaklepal. Překvapeně sebou trochu trhla. Klepání se opakovalo v krátkých intervalech a bylo dost nedočkavé. Povzdechla si, chtěla mít klid a někdo jí ho zřejmě nechtěl dopřát. Vyzvala, ať vstoupí, ať je to kdo je to.
"Musím s tebou mluvit." Zavřel dveře a nečekal, až se otočí, nebo až odpoví a pokračoval. "Kdo je Susan Woodová a proč mám důvod, že s ní máš něco společného?" Zeptal se nedočkavě.
Susan vytřeštila oči, ale nehnula se ani o centimetr. Přerývaně dýchala, až jí od úst šla pára a ztrácela se v otevřeném okně. Mysli, rychle! Co mu řekneš? Měla strach. Na tak přímou odpověď nebyla připravená. Jak to mohl vědět? Že by mě slyšel mluvit ze spaní? To jsem toho řekla opravdu tolik? Honilo se jí hlavou. Náhle ucítila v hlavě tlak. Chtěl se jí dostat do hlavy a dozvědět se pravdu. Ubránila se mu. Vzhledem k jejímu stavu to bylo vysilující, ale dokázala to celkem úspěšně.
"Jak tě to napadlo?" dostala nakonec ze sebe. Ještě pořád se neotočila a zírala do tmy a vnímala studený vzduch pronikající do místnosti. Jemně, téměř neznatelně, mávla hůlkou a neverbálně vyslala Ševelissimo. Nechtěla, aby to někdo slyšel.
"Když jsi omdlela, blouznila jsi. Říkala jsi něco o tom, že jsi Susan Woodová a chceš, aby je ušetřil. Někoho z Woodových. Nechápu to a chci znát pravdu, i když ji tuším." Dodal. Zase ten arogantní tón, kterým dokazovala, já jsem pan někdo. Jakoby se zjištěním, že Sophia Rockwoodová zřejmě není stoprocentně loajální Pánovi zla, poklesla jeho úcta k ní.
"Řekni, co si myslíš, a já ti budu říkat, jestli to je, nebo není pravda." Odpověděla chladně.
"A budeš odpovídat podle pravdy?" zeptal se vzteklým hlasem.
"Neptej se pořád a řekni, co si myslíš!" vztekle se otočila a vyslala k němu nenávistný pohled.
"Dobře." Skousl to, že na chvíli musel poslouchat někoho jiného a povídal. "Myslím si, že jsi Susan Woodová a zřejmě tedy nejsi Sophia Rockwoodová, jak všem úspěšně tvrdíš. Taky si myslím, že pokud skrýváš svou pravou identitu, musí to mít nějaký důvod a tím důvodem je zřejmě ten úkol, o kterém mi nechceš nic říct. Domnívám se správně?"
"Výborně, pálí ti to." Ozvala se po chvilce ticha Susan. Její hlas nabyl nenávistného i posměšného tónu. Pro Draca opravdu neobvyklá kombinace, kterou z úst téhle čarodějky ještě nikdy neslyšel.
"Jenže já si tak úplně nemůžu dovolit, aby o mně někdo další věděl." Pozvedla hůlku jeho směrem a nenávistně si ho měřila. Jednou mávla hůlkou a klíč v zámku se otočil.
"Co-co chceš dělat?" tvářil se teď dost vyděšeně. Nevěděl, jakou reakci by od ní čekal, ale rozhodně ne tuhle. Pořád na něj mířila a vypadalo to, že neměla v plánu hůlku v brzké době sklonit.
"Hádej. Já si opravdu nemůžu dovolit, aby o mně věděla další osoba, ale ty to víš a víš toho poměrně dost. Co myslíš, že bych teď měla udělat?" udělala pár kroků vpřed. Hůlkou mu pořád mířila do obličeje.
"Ze všeho nejdřív, skloň tu hůlku. Sama víš, co jsem ti řekl v Malfoy manor. Nemusel bych to prozradit." Už měl opravdu strach. Chtěl žít, chtěl si dál dělat, co by ho napadlo a tahle holka mu v tom bránila.
"Tak zaprvé; nevím, jestli to, cos mi řekl, je pravda a zadruhé; zeptám se, nemusel? Na to, že hůlku máš někde naprosto jinde a já tou svou mířím přímo do tvého obličeje a bez mrknutí oka tě můžu zabít, se moc nesnažíš zachránit si život." Dál se přibližovala k němu. On cítil, že je schopná ho zabít. Měla tak šílený výraz a vypadala tak odhodlaně, že jí to uvěřil. Byla děsivá. Vražedný šílenec.
"Já…nikomu to neřeknu. Jen dej tu hůlku pryč. Prosím."
"Ty prosíš? Draco Malfoy prosí o svůj život. Hezký, ale na to jsi měl myslet dřív, než jsi strkal nos do věcí, do kterých ti nic není."
"Já…víš, proč jsem čekal, až se vzbudíš? Nebylo to jenom kvůli těm otázkám. Chtěl jsem…chtěl jsem vědět, jestli jsi…v pořádku." Neříkalo se mu to snadno, vždyť byl Malfoy! Ti nikdy nedávají své city najevo a nikdy o nich nemluví. Ale chtěl si zachránit život.
"Hmm…proč bys to dělal?" ani to s ní nehnulo.
"Protože…protože…tě miluju." Poslední slovo zašeptal. Styděl se za to. Styděl se, že něco podobného vůbec vypustil z úst, i když to byla pravda, ale byl Malfoy, proboha! City stranou, nikdy je nedat najevo, nikdy o nich nemluvit, tvářit se pořád arogantně, nadřazeně…zdá se, že ho otec špatně vychoval. Ale nechce umřít rukou jedné z nejlepších čarodějek, takže se to snad omluvit dá, ne?
"No ne! Pan Malfoy právě vyjádřil své city! A to ti mám věřit?" rozhodila ruce a začala se smát. V tu chvíli po ní skočil a strhl ji k zemi. Hůlka jí z ruky vylétla a nebezpečí bylo zažehnáno. Přirazil ji k boku postele a ona se akorát uhodila o dřevěnou lištu do hlavy. Zadíval se jí do očí. Tak a teď nemá, kam by uhnula. Ušklíbl se a tvrdě ji políbil. Nelíbilo se jí to. Nebo snad ano? Povedlo se jí uvolnit ruce a vrazila mu ránu do obličeje. Čekala, že zase začne skuhrat, že mu zlomila nos a nechá ji být, jenže on si zřejmě nechtěl nechat ujít tuhle možnost, kdy ona neměla, kam by utekla. Chytil ji za zápěstí a opět se jí ušklíbl do tváře.
"Co si sakra myslíš, že děláš?!" vztekle se mu dívala do tváře a litovala, že nemá hůlku u sebe.
"Hádej?" znovu se na ni vrhl a ona už se tak moc nebránila. Začínala kompletně ztrácet sebeovládání. Nechápala to. Dobře, možná trochu…Ne! Nechtěla si připustit, že by k němu byla schopná cítit byť jen zlomek toho, co řekl, že k ní cítí on. Nechtěla se vázat a nechtěla se vůbec dávat s někým dohromady.
"Tak dost! Pusť mě!" přikázala mu.
"Ne dokud neřekneš to, cos donutila říct mě!" Takže teď je na mě naštvaný, protože projevil city. On vážně není normální. Prohnalo se jí hlavou.
"Já tě k něčemu nutila? To se mi moc nezdá! A proč bych měla říkat něco, co vůbec není p-" opět ji začal líbat. Rozhodl se nepřestat, dokud to neřekne. A ona už ztratila sebeovládání a začala mu polibky oplácet. Jak dlouho už se s někým takhle nelíbala? Dva roky? Možná tak. Každá ženská si občas potřebuje obohatit život, ale tohle byla naprosto nevhodná doba. "Tohle je šílený." Vydala ze sebe Susan, když se konečně mohla nadechnout. Dýchání ji neulehčovalo ani to, že na ni skoro celou svou vahou ležel, aby mu nikam neutekla. Ten to snad plánoval dopředu.
"Proč myslíš?" podíval se na ni pobaveně. Cítil se dost zvláštně. Rozhodně to byl pocit, který by správně, podle svých rodičů a výchovy, cítit neměl. Vychovali ho k tomu, aby se vždycky nesl nad ostatními, protože rod Malfoyů je starý, uznávaný a existovala nejméně desítka dalších přídomků. Nikdy ale nesměl dávat city najevo, nikdy se nesměl chovat tak šíleně, jak se choval teď. Zklamal to, v čem ho rodiče vychovali. Není správný Malfoy, ale co ho překvapovalo, bylo, že mu to tolik nevadilo.
"Protože tohle není pravý Malfoy a ani to nejsem já."
"A kdo jsi ty?" mrkl na ni. Zdálo se, že v přítomnosti téhle tajemné čarodějky ztrácel veškerou svou 'Malfoyovost'. Byl ztracený.
"Řekla bych ti to, ale musel bys složit neporušitelný slib. A slez ze mě, špatně se mi dýchá a mám rozlámaný záda." Jak řekla, tak udělal. Uhnul a ona byla štěstím bez sebe, že může bez obtíží dýchat.
"Já ten slib klidně splním. Chci se to dozvědět. Stejně už jsem na dobré cestě." Jakmile se od ní odtáhl, začínal ztrácet to své přechozí chování a naopak se navracel k původnímu Malfoyovskému postoji. Trocha arogance v tom hlase zazněla. Věřil si, že dokáže celé to tajemství rozluštit.
"Nezavazuj se k něčemu, co nemůžeš splnit. Nevíš, co je ten úkol, nevíš nic, a kdybys to věděl…nedokázal bys to před Pánem zla skrýt a řekněme, že já jsem trénovaná v tom, abych uměla nitrobranu používat ve svůj prospěch. Ty bys to všechno v nejbližší době Pánovi zla prozradil." Zchladila ho a posadila se na postel.
"Koukám, že nikomu nevěříš." Posadil se na židli u postele.
"Bu´d rád, že to vědět nemusíš. To tajemství je ohromné. Já ho h sobě nosím posledních několik let, necítím se dobře a stojí mě to hodně sil…"
"…ale to vědět chci." Přerušil ji důrazně.
"A já ti říkám, že se to prostě nedozvíš!" odpověděla, co nejděsivěji a nejzuřivěji uměla.
Co si to o sobě vůbec myslí?! Že tajemství, které jsem se musela učit skrývat dva roky, on skryje hned? Není tak úžasný kouzelník, jak si myslí, a já čekám, kdy mu to dojde! Susan přemýšlela, jakým způsobem ho donutit přestat naléhat.
"Ale dozvím. Tu přísahu složím a klidně si mě pak trénuj v tom, abych to Pánovi zla neprozradil. Ale garantuju ti, že se to dneska v noci dozvím!" chytil ji za ramena a podíval se jí do očí. Cítila, že ho asi začíná milovat, což je sám o sobě nehorázně velký problém. Miluje osobu, která je naprosto nespolehlivá, kdykoliv může přeběhnout na jakoukoliv stranu, kdykoliv může bez mrknutí oka zradit a navíc se vyznačuje arogancí a výchovou pro člověka tak špatnou, že to horší být nemůže. Nadechla se a bezradně pokrčila rameny. Ale co má dělat?
"Dobře. Složíš neporušitelný slib. Jestli ho porušíš, zemřeš v krutých bolestech. Platí?" podívala se na něj a uviděla jeho nadšený úšklebek. Už zase dostal to, co chtěl.
"Platí!" mrkl na ni a napřímil se. Susan vstala z postele a podala mu ruku. Vytáhli hůlku a Draco začal po Susan opakovat slib.
"Slibuji, že cokoliv se dozvím, nikdy neopustí tyto zdi. Nikdo se to nedozví. Nesdělím mu to žádnou možnou formou. Zůstanu jediným zasvěceným." To snad bylo dost přesné. Draco po ní všechno zopakoval a začal cítit takovou zvláštní bolest. Jakoby se mu něco obtočilo kolem zápěstí a pak to pokračovalo zvolna dál, do celého těla. Složil neporušitelný slib a Susan mu tak vlastně zaslíbila pravdu. Pravdu, o které už několik měsíců s nikým nemluvila a byla na ni sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Millie Millie | 28. března 2012 v 19:28 | Reagovat

"Protože...protože...tě miluju." :-) krásna kapitola :-D teším sa na ďalšiu :-)

2 Surynka Surynka | Web | 28. března 2012 v 20:15 | Reagovat

[1]: jj   jsem ráda, že se ti kapitola líbí, ale musíme si uvědomit, že tohle řekl spíš, aby si zachránil kůži a vyvedl Sue z míry, aby na něj nemířila hůlkou (zatím to tak říkal...no...) :-D

3 Josette Onnie Oleander Josette Onnie Oleander | 29. března 2012 v 13:36 | Reagovat

úžasnučučkáá

4 Surynka Surynka | Web | 29. března 2012 v 14:43 | Reagovat

[3]: děkujuuuu :-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx