14. - První a poslední famfrpál sezóny

22. března 2012 v 10:00 | Surynka |  Pravá identita
Tuhle kapitolu jsem psala někdy v únoru, kdy jsem byla na chatě a byla tam hromada sněhu, který jsem házela v prvních dnech hlavně já s babičkou, pak sjem hlídala dvouletého bratrance, kteréhomohli hlídat i jiní, a vůbec to bylo celkem hrozně moc aktivní.Byla to zábava, ale zároveň ohromná námaha a já místo, abych si šla odpočinout, jsem smolila další kapitolu a klížili se mi oči. Proto chci, abyste k možným nedostatkům byli shovívaví, i když doufám, že si to potom dostatečně zkontroluju. Předem podotýkám, že následující kapitoly, nebyly v původním plánu, ale během psaní jsem si uvědomila, že prostě nemůžu přeskočit sedm měsíců, aniž bych se tam o ničem nezmínila, navíc tyto kapitoly potřebuju k vyústění 'problému' mezi Sue a Dracem. No asi už dost blbostí a vzhůru na kapitolu ;)


Poslední týden se ti dva sobě vyhýbali jako čert kříži a Susan to vyhovovalo. Dohlížela na pořádek v chodbách hradu, a když se trénoval famfrpál, stála s Carrowovými u vstupu na hřiště. Nepřipadala si moc spokojeně, ale neměla na výběr. Byla si jistá, že až se Harry dostaví k závěrečnému boji proti Voldemortovi, bude se moct bez problému přidat na jeho stranu a všechno tím skončí. Nemohla se dočkat. Čím déle tam pracovala, tím víc si uvědomovala, jak ji to vlastně do budoucna poznamená. Všichni ti Smrtijedi, Voldemortova častá přítomnost, ti mrtví a zmučení…bylo toho dost a ona si začínala uvědomovat další z faktorů, které vedly Brumbála k tomu, aby si vybral opravdu silnou čarodějku.
"Nestůjte tam jen tak!" vytrhlo ji ze zamyšlení Carrowův křik.
"Co je zase?!" vyštěkla podrážděně Susan a podívala se na dalšího studenta, který kolem ní procházel. Nebelvírští a jejich spojenci si už stihli všimnout, že Susan není tak protivná, jako Carrowovi a že by se s ní teoreticky dalo i dohodnout.
"Jsem zvědavej, jak dlouho jí to vydrží." Slyšela jednou nějakého studenta. To by zajímalo i mě. Napadlo ji tehdy.
Blížil se konec října s ním famfrpálový zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem a bylo předem jasné, kdo vyhraje. Zmijozel. Od doby, co Bradavice prošly tou velkou, smrtijedskou změnou, nebyla na výsluní žádná jiná kolej, nežli zmijozelská. Kolej Pána zla a Černé magie. Susan s tím nesouhlasila, radši by nechala koleje, ať si soupěří mezi sebou bez nějaké 'pomoci' profesorů. A raději by to nechala nestranné a uznávala by pravidlo: Ať vyhraje ten lepší. Ale byla Smrtijed a tohle nemohla dovolit. Musela podporovat Zmijozel, ačkoliv, kdyby si na hlavu položila Moudrý klobouk, jistě by ji poslal buď do Nebelvíru, nebo -a o tom by každý značně pochyboval, protože její srdce bylo opravdu nebelvírské-by se zařadila mezi Havraspárské. Já stejně říkám, a jako autorka to vědět musím, že by patřila kvůli své odvaze, touze a víře v dobro do Nebelvíru, ale co já se do toho vůbec pletu, že?
Ráno vstala a ani nepotřebovala vidět kalendář, aby věděla, co je za den. Venku už pobíhali Zmijozelští a vyřvávali, že vyhrají. Samozřejmě, že vyhrajete, když tady tomu velí Voldemort. Nebýt něj, tak jste akorát nežádoucí kolej na téhle škole! Honilo se Susan v hlavě, když ji ten řev probudil a ona se pracně zvedala z postele. Umyla se, oblékla a pak sešla do Velké síně. Kde se celá zelená kolej naparovala a ta nebelvírská akorát zněla dost nevraživě a všichni házeli vražedné pohledy směrem k těm nafoukancům se zelenou a stříbrnou na hábitech. Susan si všimla, kdo ji od toho stolu sleduje, ale okázale jej ignorovala a opět se posadila mezi Snapea a McGonagallovou.
"Tak co, kolegyně. Komu budete dávat přednost?" zeptal se s výsměchem Snape.
"Dobře víte, komu bych chtěla. Ovšem taky přihlédněme k tomu, kdo momentálně jsem." Odpověděla Susan, a zatímco nezasvěcený by tomu houby rozuměl, Snape pochopil hned a s pohrdavým výrazem se otočil jinam.
Zatím ji od zmijozelského stolu pozoroval jeden pár očí a jí to začínalo být nepříjemné. Zatímco zezačátku to bez problému ignorovala, teď měla sto chutí se podívat jeho směrem a probodnout ho pohledem, ale ovládala se a dál se věnovala jenom tomu, co měla na talíři.
Odpoledne se famfrpáloví hráči odebrali do svých pokojů pro věci a pak mířili rovnou do šaten. Procházela se osamělou chodbou, kde se občas prohnal nějaký ztracený prvák a potom mu došlo, že jde špatným směrem a Susan ho nasměrovala. Za tu dobu, co se sobě vyhýbali, nečekala, že by za ní přišel. Ale stalo se.
"Vyhýbáš se mi."
"Super postřeh!" odpověděla sarkasticky Susan a namířil asi to pryč, ale jeho ruka na předloktí ji zastavila.
"Jen jsem si chtěl promluvit."
"Jo? A myslíš, že je o čem? Hele, nic se nestalo, jen takový menší omyl, na který bychom mohli oba dva klidně zapomenout. Nyní jsem v postavení oproti tobě vyšším, takže bys mě mohl považovat za jednoho z profesorů." Zchladila ho Susan dost nakvašeným pohledem. Nechápala, kde se v něm bere ta drzost si s ní ještě chtít o všem promluvit!
"Omyl? Takže ty si myslíš, že to byl omyl? Dost zajímavé! Já to za omyl ani trochu nepovažuju." Snažil se tvářit dotčeně, ale spíš byl naštvaný. Myslel jsi, že je jiná. Hmm…co já si mám vůbec myslet, že? Jsem přeci Malfoy, proč se zajímám o někoho tak podřadného, jako je ona?
"Považuj si to, za co chceš, ale pokud to doteď nejsi schopný pochopit, tak ti připomenu ještě jednu věc!" pak se otočila a mávla hůlkou, bylo jasné, které zaklínadlo použila, vždyť se bála, že by ji slyšel ještě někdo jiný. Tohohle 'Malfoye juniora' by klidně mohla zastrašovat, při dobré dávce vyděračství by nehrozilo, že by něco prozradil. To se o jiných říct nedalo. "Kdybys ty sám tušil, kdo jsem, radši bys mě na místě zabil, než aby ses o mě zajímal, takže ti říkám narovinu, jsem ochotná bránit svoji kůži a kdybys mi hrozil, že mě zabiješ, spíš bych zabila tebe, takže si dávej pozor a ruce ode mě pryč!" opět mávla hůlkou, Malfoye tam nechala stát jako opařeného a odkráčela na hřiště, kde při kombinaci Nebelvír-Zmijozel byl odborný dohled nepostradatelný.
Tribuny se začínaly naplňovat a Carrowovi se zrovna dohadovali, kdo z nich si bude sednout na kraj k Nebelvírským. Ani jednomu se tam nechtělo a ani jeden z nich vlastně nepodporoval famfrpál. Pán zla ho plánoval zrušit, ale aspoň jednu hru chtěl nechat tak, aby Zmijozelští vyhráli a Nebelvír se uklidnil. Stále vykazoval známky nepoddajnosti, i když rozhodně míň, než na začátku školního roku. Voldemort uznal, že nasadit Sophiu Rockwoodovou na týdenní služby bylo jen dobrou volbou. Zdálo se mu, že za její přítomnosti chodilo do Malfoy manor o hodně míň informací o bouření studentů. I když to bylo spíš tím, že je hrad nechtěl vypustit do éteru a hodně studentů se během dne schovávalo.
"Á slečna Rockwoodová, naše drahá kolegyně." Usmála se falešně Carrowová.
"Copak zase potřebujete, že mě nazýváte drahou kolegyní?" zeptala se Susan s ještě falešnějším úsměvem. Jak ty dva pomatené sourozence nenáviděla. Doufala, že během bitvy nebudou nikde daleko, aby je mohla rozcupovat na miniaturní kousíčky-.
"Zrovna řešíme, kdo bude sedět a dohlížet na tribuně Nebelvíru." U posledního slova byly znatelné zášť a odpor, který Susan zřejmě nikdy nepochopí.
"Já si to klidně vezmu na starost." Odpověděla Susan, ale stále se snažila tvářit nakvašeně, jakože její pocity jsou v rozporu s tím, co vypustila z úst.
"Výborně!" kývla Carrowová a odešla někam v závěsu se svým bratrem.
Susan si našla prázdné místo někde na kraji a posadila se. Nedalo jí to a musela poslouchat, co si ostatní říkají.
"Nejlepší by bylo je zaklít, aby naši mohli dát znatelně víc gólů."
"Ať bys dal gólů, kolik bys chtěl, stejně by vyhráli oni. Pochop to, Smrtijedi jsou všude a nenechají vyhrát své soupeře, jakými lidi z našich kolejí jsou!" vykřikoval trochu moc nahlas nějaký Nebelvírský. Máš pravdu. Pokývala neznatelně hlavou Susan a poslouchala dál. Začínalo ji to zajímat.
"Ticho! Zrovna támhle jedna sedí!" upozornil nějaký dívčí hlas.
"Ta? Prosím tě! Vůbec se netváří, jakoby jí služba tady na hradě dělala bůhví jakou radost. Možná že má stejně ambice o čistý krvi, ale rozhodně do toho nechce zatahovat nás, studenty." Máš naprostou pravdu, ale radši to neříkej moc nahlas. Pousmála se Susan.
"Když myslíš. Ale před Carrowovými bys něco podobného rozhodně neřekl, co?" vrátila se k původnímu tématu dívka.
"Klidně! Pravda je na naší straně a my se přece ničeho nebojíme! Ani smrti!" prohlásil chlapec a Susan se musela usmát. Zlato-červenou barvu nosíš právem. Já se bojím akorát toho, že na mě někdo přijde dřív, než vám všem budu moct pomoct. Zamyslela se Susan nad zdrojem svého strachu a došlo jí, že strach ze Smrtijedů nebo Voldemorta rozhodně nemá. Má strach z prozrazení, kvůli kterému by pak nemohla splnit úkol a pomoct těm, kterým pomoct má a chce.
"Stejně bych si před nimi dala pozor." Podotkla dívka a pak věnovali svou pozornost k hřišti, kam přicházeli příslušníci nebelvírského týmu.
Jásot z míst, kde byli nasáčkovaní Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští byl ohlušující. Hráči mávali jejich směrem a ukláněli se. Smích z jejich tváře taky nezmizel. Susan se rozhodla tvářit neutrálně. Stejně jako všichni profesoři nuceně tleskala Nebelvíru, i když to její nuceně bylo přeci jen trochu energičtější. Když pak přicházel Zmijozel, všichni profesoři se rozhodli tleskat víc, vždyť to byla kolej Smrtijedů. Zato Susan tleskala i míň, než Nebelvíru. Nikdo, až n pár studentů vedle ní si toho nevšiml. Zmijozelští ale vyvolávali mnohem větší divadlo. Vítězoslavně se usmívali, rukama zvednutýma do vzduchu tleskali a různě gestikulovali a provolávali Zmijozelu slávu. Jen počkejte na bitvu, kdo komu bude provolávat slávu. Ušklíbla se Susan. Všimla si, že ji Draco hledal na tribunách, ale nikde ji nenašel. Až potom ho napadlo pohlédnout k nebelvírské tribuně a tam ji viděl, jak tleská stejně slabě, jako ostatní odpůrci Zmijozelu, nebo jako někteří profesoři, kterým famfrpál prostě nic neříká. Zarazilo ho to a jeho pohled se ve vteřině změnil z překvapeného v naštvaný a z naštvaného ve zkoumavý. Jestli mi tohle pomůže k tomu, se ho zbavit, tak tu klidně budu sedět i několik dní! Přemýšlela Susan, zatímco Malfoy junior už na ni nemohl dál zírat a chtě nechtě se musel připravit. Ale nedařilo se mu na souboj soustředit. Pořád přemýšlel, co dělá nejvýše postavený Smrtijed a Voldemortův oblíbenec na tribuně s Nebelvírem.
Famfrpál začal a napětí se dalo krájet. Ti, kteří fandili Nebelvíru raději vůbec nic neříkali, protože by je za to byli schopní klidně i zabít, ale Susan doslova cítila, jak moc si přejí, aby Nebelvír vyhrál, i když by to tak nikdy nemohlo být. Viděla, jak si všichni nehty prodírali kůži, jak nervózně tiskli ruce v pěst. Byli napjatí a všichni si přáli, aby existovala možnost, aby Nebelvír vyhrál. Ale podobná možnost prostě neexistovala. I kdyby Zmijozel měl nula gólů a Nebelvír tři sta, stejně by zeleno-stříbrní vyhráli. Ono by k tomu sčítání gólů stejně nedošlo, protože rozhodčí nesměl přičítat Nebelvíru víc gólů, než měli Zmijozelští
Když si Susan všimla, že někteří 'zelení' sedící na tribuně, nebo dokonce letící ve vzduchu mají rádoby nenápadně hůlku a něco mumlají, už to v Susan bouchlo. Jen ať se tváří, že jsou na světě nejlepší, ale ať se aspoň nechovají tak hnusně! I když, co by se od Zmijozelu dalo čekat, že? Susan vytáhla hůlku a skryla ji pod lavici, na které seděla. Když viděla, že zmijozelský brankář se snažil shodit z koštěte nebelvírského chytače, okamžitě zamumlala protikouzlo a chytač se jen na koštěti zakymácel a mohl pokračovat dál. Po chvíli jí došlo, že než aby pokaždé pátrala, koho se snaží Zmijozelští zaklít, bude jednodušší u všech Nebelvírských vytvořit štít. Dalo jí to práci, protože to patří mezi ty nejtěžší kouzla, ale povedlo se jí to a doslova cítila, jak jsou všichni chránění. Zmijozelským to došlo poměrně pozdě. No jo, tupé hlavy. Ušklíbla se vítězoslavně Susan. Pár studentů, kteří seděli vedle ní na tribuně, si toho všeho všimli. Byli dost inteligentní, aby si spočítali, že Nebelvírští měli problémy až do té chvíle, než Susan vytáhla hůlku a od té chvíle už se zápas odehrával více méně v klidu.
Nakonec zápas dopadl tak, jak všichni předpokládali. Zmijozel vyhrál padesát ku dvaceti, ale Nebelvírští stejně večer ve společenské místnosti oslavovali, protože bylo jasné, kdo by byl ve skutečnosti vítězem. Ale začínali být už trochu hluční a Carrowovi se nemohli dočkat, až tam na ně vpadnou.
"Takže já tam vejdu jako první a ty…"
"…ne první jdu já! Jsem autoritativnější!" dohadovali se.
"Co se děje?" zeptala se Susan, když si všimla, jak se ti dva procházejí po chodbě a překřikují se. Tušila, kam asi mají namířeno.
"Ale, Rockwoodová, nemusíš se starat. Míříme do nebelvírské společenské místnosti. Jsou tam dost hluční."
"Takovej tanec ještě nezažili." Ušklíbl se Carrow.
"Počkejte a jste si jistí, že už můžeme začít?" zeptala se jich s vážnou tváří.
"S čím jako?" nechápala Carrowová.
"No s tím trestáním protistrany. Pán zla se sice zmiňoval, že bude chtít, abychom je trestali za cokoliv, ale mám pocit, že s tím máme začít až po oficiálním zrušení famfrpálu. Víte, aby to mělo nějaký řád." Odpověděla Susan.
"To jako fakt?" vidět Carrowovův výraz bylo k nezaplacení. Tupěji se už chovat nemohl.
"No myslím, že ano." Odpověděla naprosto vážně Susan.
"Kašlu na to, chci dostat ty spratky!" zavrčel vztekle Carrow a byl by pokračoval v cestě, nebýt ruky jeho sestry, která ho razantně zastavila v postupu.
"Já bych si to radši ověřila, můžeme se zeptat, ne?" podívala se na Susan.
"Zeptat? A dokázat tím, že jste ho neposlouchali pořádně?! Pokud chcete přijít o život, tak prosím. Tím, že se zeptáte, byste opravdu akorát potvrdili, že jste ho neposlouchali! Být vámi, tak se o tom, že jste nevěnovali Pánovi pozornost, ani nezmiňuju." Podívala se na ně skoro uraženě Susan. Zatím její plán, držet Carrowovi dál od Nebelvíru, vycházel.
"Já s něčím podobným nechci mít nic společného!" prohlásil trochu vyděšeně Carrow. Kdoví, co by jim udělal, kdyby zjistil, že ho neposlouchali.
"Být vámi, šla bych tam jedině v tom případě, že bych byla schopná chovat se jakžtakž slušně a udržet se." Dívala se na ně dál Susan přísně a uraženě.
"No…a vy byste tam nešla? My bysme ty Spratky akorát to…no…zabili!" podíval se na ni Carrow.
"Já bych jim snad nic udělat nemusela. Ovládat se snad umím." Kývla neurčitě Susan a podívala se naposledy na Carrowovi. Ti se na ni podívali jakoby vděčně, protože oni by ty 'spratky' museli zabít, zatímco Susan se za těch pár týdnů projevila jako diplomat. Houkla něco na pozdrav a zamířila k obrazu Buclaté dámy.
Znala heslo, takže se tam bez problému dostala. Tedy; skoro bez problému. Buclatá dáma neskrývala svoji averzi vůči Smrtijedům, ale Susan ji slušně poprosila, aby si ty poznámky odpustila.
"Mládeži, poprosila bych vás o klid. Vím, že oslavujete a já vás chápu, mám vlastní názor, nezávislý na ostatních profesorech o tom, kdo by měl vyhrát, ale prosím, je potřeba, abyste se trochu ztišili, ne každý sdílí váš názor." Promluvila k nim celkem tiše Susan. Ve chvíli, kdy tam vešla, to tam neuvěřitelně zmlklo, takže ji slyšel každý. Její prohlášení je dokonale zmátlo. Nikdo nevěděl, co si má myslet, ale Susan je nenechala dlouho přemýšlet. "Takže si slavte, ale potichu." Mrkla na ně a už se za ní zavřel obraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx