5. - Vzpomínky vs. současnost

25. února 2012 v 12:00 | Surynka |  Pravá identita
JO tak je tu další kapitolka a opět si říkám, jestli to někdo čte. Ale tímhle svým přemýšlením nebudu nikoho zahlcovat. Podotýkám, že zanechaný komentář rozhodně potěší :-)
Nabízí se mi otázka, proč tady vkládám perexy, které bývají u originálu na mém blogu?
Možná na to časem najdu odpověď :-)



"Jen pár otázek."
"A nepočká to?!" chtěla mu zavřít dveře před nosem, ale byl pohotovější a vrazil do pokoje. To je snad poprvé, co se netváří jak posera. Bliklo jí hlavou.
"Ne!" Draco vykoukl na chodbu a zavřel dveře. "Mám opravdu jenom pár otázek, ne víc."
"Dobře, tak povídej." Posadila se na postel a ani se neobtěžovala natáhnout pro hůlku. To bych na tom musela být opravdu špatně, kdybych se bála zrovna jeho. Ale chtěl odejít od Voldemorta, to chce buď pěkně blbou odvahu, nebo nižší inteligenční kvocient. Susan na něj dál hleděla a čekala, co z něj vypadne.
"Tak nejdřív…slyšelas něco venku?"
"Kdy?" Sakra, co to má být? Výslech?
"Před deseti minutami, přibližně."
"Záleží, jestli jsem něco slyšet měla." Odpověděla neurčitě a v očích jí tancovaly jiskřičky pobavení. Ráda si zrovna z něho utahovala. "Chudáček", a přitom u mě si je asi nejvíc jistý, že bych ho nezabila, i kdybych mohla nebo chtěla.
"Nedělej hlouposti! Chci vědět, jestli jsi něco slyšela!?" vyskočil ze židle a mířil na ni hůlkou.
"Hej! Jsi normální?! Polož tu hůlku a možná se něco dovíš!" Na co si to tu hraje? Susan byla z jeho chování pěkně vykolejená, ale nedávala na sobě nic zdát.
"Jo…jasně." Posadil se s pokorou v hlase.
"No, takže řekněme, že jsem něco slyšela. Je to vážně tak důležité, že to chceš vědět?" zeptala se Susan.
"Chci vědět, cos slyšela." Podíval se na ni skoro prosebně. Vypadalo to, že měl strach, že by ho chtěl někdo napráskat Voldemortovi.
"Něco o tom, že bys chtěl odejít." Řekla jednoduše Susan, ale Draco jí jen šokované zíral do tváře. On se vážně bojí. Hmm…proč mě to nepřekvapuje?
"A?" nebyl si moc jistý tím, co mu dál Sue odpoví.
"Tvoje matka se tě snažila zadržet…hele…mně je tohle dost nepříjemný, takže ti usnadním práci. Ne, nikomu to neřeknu, nevidím důvod. K čemu by mi to asi bylo." Susan se ho chtěla co nejdřív zbavit a chvilku to vypadalo, že se jí to i podaří, ale pak se opět posadil a evidentně dál přemýšlel nad další otázkou.
"Co ještě?" ztrácela trpělivost, ale pořád se snažila chovat klidně.
"No…co tady dělal Snape?" Cože? Co je tohle zase za otázku? Vyvalila na něj oči. Čekala všechno, jenom ne tohle. Blbec jeden, nemohl si dávat pozor! Zanadávala na Snapea v duchu.
"No…jenom se chtěl na něco zeptat."
"Na co?" jeho tvář začínala nabývat toho arogantního povýšeného výrazu, jaký vídala u Luciuse. Že by se konečně přestal bát i vlastního stínu? Musela uznat, že ji jeho reakce překvapila.
"Do toho ti nic není."
"A co když jo? Co když jsi mluvila o tom mým rozhovoru s matkou?"
"Jestli tě můžu uklidnit, tak o tobě nepadlo ani slovo."
"A o čem jste teda mluvili."
"Sakra! Co ti do toho je?!" vyskočila z postele.
"Jsi divná a něco tajíš." Podíval se na ni zkoumavým pohledem.
"Vážně? Tak si zajdi za Pánem zla a prodiskutuj to s ním. Sám jsi slyšel, v jakém byl rozpoložení, určitě tě rád uvidí!" vyjela na něj. Dracova tvář ztratila veškerou bojovnost a zmínka o Voldemortovi ho zase vyděsila. Bingo! Vítězoslavně se usmála.
"Dobře, možná nic netajíš, určitě by to zjistil, ale jsi divná." Hodil zpátečku a nakonec se tvářil pokorněji. Došlo mu, že Susan by byla velký soupeř a navíc tam nešel kvůli soupeření, jen se chtěl na něco zeptat. Mohlo ho ale napadnout, že mu nic neřekne.
"Na to mám právo." Usmála se klidně Susan. Věděla, že by nemělo smysl tu bláznit a navíc zrovna u něj by ničeho nedocílila.
"Všichni sem!" ozývalo se nepříjemným hlasem v Malfoy manor a určitě to nepřítomní Smrtijedi slyšeli ve svých hlavách.
"Vypadá to, že mě dneska zachránil před tvým výslechem." Usmála se Susan a došla si pro hůlku, kterou měla položenou na prádelníku u dveří.
"No…" Draco opět pomalu chytal tu omítkovou barvu a obličej se mu stáhl do poděšeného výrazu. Prkenně se zvedl a odcházel z místnosti.
"Hej!" křikla na něj Susan a Draco se s vyděšeným nadskočením otočil. "Netvař se tak vyděšeně, nemá to rád." Mrkla na něj a zavřela dveře od pokoje. Tuhle nesourodou dvojici viděly vycházet z jednoho pokoje hned dva páry očí. A ani jedněm se to nelíbilo.

"Všichni víme, jak dopadla naše akce a všichni víme, jak nepříznivé to je. Místo chlapcova úkrytu je zajištěno nejrůznějšími mocnými obrannými kouzly a prolomit je, by trvalo i nám velmi dlouhou dobu. Navíc bychom jim poskytli čas zmizet." Voldemort už mluvil klidně a vyrovnaně a zdálo se, že ani nehodlá nikoho vinit z neúspěchu.
"Ta akce by dopadla líp, kdyby se do ní zapojili všichni se stejnou vervou." Odsekl Yaxley až moc nahlas.
"Co prosím?" otočil se na něj Voldemort. Yaxley se zatvářil překvapeně, jakoby ani nevěděl, že něco podobného vypustil z úst a pak nepatrně zakroutil hlavou. "No? Jen nás obdař svou poznámkou, jistě bude velmi zajímavá." Yaxley vytřeštil oči a pomalu otvíral pusu.
Do háje! Co si myslí, že dělá?! Akorát ho naštve! Vířilo v Susanině hlavě. Poprvé měla strach a asi to bylo znát. Ze zamyšlení ji vytrhlo nepatrné ťuknutí do její ruky pod stolem. Vytřeštila oči na Snapea a ten jen sykl na znamení, aby si 'upravila' výraz. Kývla a její obličej se rázem změnil. Už se cítila jako chameleon.
Voldemort dál stál nad Yaxleym na druhé straně stolu. Susan v tu chvíli byla ráda, že Yaxley si sedl co nejdál od ní. Voldemort by si určitě všiml jejího zděšení.
"Tak mluv!" Voldemort na něj výhružně namířil hůlkou.
"Ř-říkal jsem,…že…že kdyby se…v-všichni zapojili stejně…byla by…ta akce…ú-úspěšnější." Koktal vyděšeně Yaxley. Voldemortovi zřejmě jeho strach zlepšil náladu. Byl rád, když mohl lidi kolem sebe děsit.
"Aha…a koho máš třeba na mysli?" podíval se na něj zkoumavě. Byl tak klidný, že to bylo děsivější, než kdyby metal kolem sebe všechny možné vražedné kletby najednou.
"No…například…například…Sophiu Rockwoodovou!" vykřikl a ukázal prstem na Susan. Ta se tvářila naprosto nezúčastněně, ale ve skutečnosti byla napjatá k prasknutí. Do háje, co teď?!
"To je zvláštní…pokaždé, když jsem se podíval vaším směrem, Sophia zapáleně bojovala, možná trochu mírně, ale kdo je taky mezi vámi agresivní, že?" Voldemortova narážka na Yaxleyho, který je známý tím, jak v jednu chvíli srší agresivitou a v další je mírumilovnější, než kotě, byla víc než patrná. Za to své chování si vždy vysloužil posměch. "Zato o tvém bojovém zapálení bych se mohl dohadovat. Těsně před vaším odvoláním Sophia Rockwoodová bojovala, ale ty jsi poletoval okolo." Jeho hlas byl tak medový, až to zamrazilo.
Draco Malfoy třeštil vyděšeně oči a snažil se skrýt ve své židli tak urputně, že to vypadalo, že každou chvíli sklouzne pod stůl. Susan už se cítila uvolněněji. Znala Voldemorta a věděla, že v tuto chvíli už nevěnuje jejímu podezření žádnou pozornost. I Snape byl o něco klidnější. Ne že by mu Susan přirostla k srdci, spíš naopak, ale kdyby se začalo pochybovat o Susan, začalo by se automaticky pochybovat i oněm, protože to byl on, kdo ji tam přivedl a přimluvil se za ni.
"Vidím Yaxley, že mi už nemáš, co říct. Ale já toho mám stále dost. Kde jsem to skončil, než jsem byl přerušen?" odkráčel zpět ke své židli a majestátně se posadil. Susan vypadala naprosto vyrovnaně, ale v jejím nitru pořád zuřila taková malá bouře. Uvědomila si, že odteď to bude opravdu nebezpečné. To je mi ale paradox, ve chvíli, kdy mě Řád bude nejvíc potřebovat i vídat, to začíná být i nejvíc nebezpečný. Pomyslela si Susan a začala věnovat pozornost Voldemortovým plánům.
Když pak všichni opouštěli místnost, přidružil se k Susan Snape.
"Co zase chcete?" zeptala se, aniž by se na něj otočila. Dál pokračovala ke schodišti do prvního patra.
"Myslíte, že jsem ho neviděl? Nejste tady proto, abyste se sbližovala s ostatními." Sykl.
"Víte, že si jste oba podobní? Hned, jak jste odešel, běžel se zeptat, co jste tam dělal. Já se o tu pozornost neprosím." Susan stoupala po schodišti, kde už byla se Snapem sama.
"Co jste mu řekla?" zeptal se nervózně. Nevěděl, co může od té potřeštěné holky čekat.
"Pravdu." Odpověděla s ledovým klidem.
"Cože?! Vy jste se úplně zbláznila…"
"…uklidněte se, dělám si srandu. Nic neví a vy se přestaňte takhle okatě zajímat o všechno, co se děje kolem mě, začíná to ostatní svádět k mylným domněnkám!" s tímhle mu zabouchla dveře před nosem.
"zatracená holka! Neumí se chovat!" mumlal si Snape, zatímco pokračoval ke dveřím ven.

"Co se zase děje!" Susan se hnala ke dveřím od pokoje oblečená v županu a s ručníkem na hlavě. Ten večer zažila tolik zaklepání na dveře, jako nikdy jindy.
"Můžu s tebou ještě mluvit?" Draco stál ve dveřích s mírně šokovaným výrazem ve tváři, když si uvědomil, že čarodějka před ním má na sobě jenom ten župan.
"Ne!" chtěla mu zabouchnout dveře před nosem, ale vrazil nohu mezi futra. "Co zase sakra chceš?!
"Když mluvil," kývl hlavou směrem ke schodišti, čímž myslel Voldemorta v salonku "něco jsem si uvědomil."
Jejda, on umí i myslet? "A copak sis uvědomil tak závratného, že s tím hned běžíš za mnou?" neodpustila si Susan jedovatost v hlase.
"Že je tu s tebou něco zvláštního...ohledně toho boje při útoku na Pottera…" Draco poznal, že tentokrát myslel správně, protože Susan okamžitě otevřela dveře a vtáhla ho dovnitř.
"Tak povídej!" vybídla ho naštvaně, když zavřela dveře. "A radím ti, aby to bylo stručný a jasný!" sykla a neváhala sáhnout po hůlce. Zatím ji však jen pevně svírala v ruce.
"Napadlo mě, jak je možný, že tak dobrá čarodějka, jako ty, několikrát minula cíl. Dobře, vím, že do tebe někdo narazil, nebo tam byl zmatek, ale stejně se mi to zdá zvláštní."
"I mistr tesař se někdy utne."
"Zajímavé…"
"Je to všechno?" zeptala se vztekle.
"Vlastně ano." Odpověděl s pobaveným úšklebkem.
"Fajn, takže můžeš zase vypadnout!" popadla ho za límec u košile, otevřela dveře a vystrčila na chodbu. Ten den ji naštval už dostatečně. Normálně by se Draco tvářil minimálně uraženě, ale tentokrát se tvářil docela vyděšeně. Takhle nebezpečně nepřátelská Susan ještě nebyla.

…ta bolest…Navždy si bude pamatovat, jak moc to bolelo, když se jí na předloktí vypalovalo Znamení zla.
"Pokud jsi opravdu oddaná čistotě krve a Pánovi zla, bolest brzy ustane." Prohlásil klidně Voldemort a posadil se do židle. Had se mu obmotal kolem krku a oba spokojeně pozorovali Sue. Té v hlavě zněla jen tahle slova: Jsi oddaná a nebolí to! Jsi oddaná a nebolí to! Stále si to opakovala a zřejmě to i pomohlo, protože bolest do minuty ustala. Za mírné pomoci Severuse Snapea se opět napřímila a podívala Pánovi zla do očí.
"Je vidět, že opravdu věříš v čistotu krve, v mou sílu a v mé právo vládnout vám všem! Vítej mezi námi!" ta slova ji zamrazila.
Už nebylo cesty zpět. Odteď je Smrtijed a až jednou bude nejvíc potřeba, objeví se u dveří Fénixova řádu a bude jim pomáhat. Nevěřila tomu, že to udělala. Stala se jednou z nich a to byl jen začátek. Půl roku neviděla rodiče a pěkných pár let se s nimi nebude moct ani spojit. Loučení bylo bolestné a srdcervoucí, ale už si na něj ani nevzpomínala. Nesměla. Nesměla dopustit, aby se k té vzpomínce, která by jistě byla velmi silná, dostal ON. Nyní byla Sophia Rockwood, čistokrevná čarodějka, oddaná služebnice Pána zla a později i 'nadějná budoucnost' čistokrevného kouzelnického světa.
…Opět se ocitla před tím domem. Půl roku byla Smrtijed a nyní po ní Yaxley chtěl, aby zabila svou první oběť. Toho malého chlapce. Ty oči…ten smutek…ta prosba o život…

"NE!" vzbudila se. Tahle vzpomínka byla snad bolestnější, než ta s tím Znamením zla. Jednalo se o její první oběť a hlavně o dítě! Mrzelo ji to a tehdy v tu noc nemohla už usnout. Ale musela se tvářit, že je poctěna tím, že mohla zabíjet ve jménu Pána zla. A pak? Zvykla si na vraždy. Musela si zvyknout. Zní to strašně? Ona to nenáviděla, ale byli to nezbytné oběti pro účel, za jakým tam byla. "Ne, prosím…já už nechci…" šeptala Susan do polštáře. Po tváři jí stekla jedna slza, ale další už z oči nepustila. "Jsem Smrtijed a jsem tu pro splnění svého úkolu." Opakovala si to tak dlouho, dokud neusnula. Ale klidný spánek ji nepotkal ani tentokrát. Vzpomínky jsou příliš silné a zvlášť ty bolestné…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Becky Becky | 25. února 2012 v 22:23 | Reagovat

Tvojí povídku jsem si přečetla náhodou, prostě jsem tady projížděla stránky a bylo mi líto že nepřibyla kapitola k mojí oblíbené povídce, tak jsme si řekla že zkusim něco nového.. a světe div se! povedlo se :D Povídka mě zaujala, je to něco nového a rozhodně zajímavého. Zatím si toho moc neodhalila, protože myslim že Susan má spoustu dalších tajemství a myslim že děj se vyvine jinak než očekávám. Každopádně líbí se mi její ,,vztah" se Snapem :D takový... no na Snapea normální :D Těšim se na další kapitolu :)

2 Surynka Surynka | Web | 26. února 2012 v 15:07 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Ona Sue je dost svérázná. Je citlivá, ale nedává to před jinými najevo, co najevo dává jsou výbuchy vzteku a nevrlost, která je při kontakut se Snapem naprosto na místě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx