2. - Se Smrtijedy

16. února 2012 v 12:00 | Surynka |  Pravá identita
V téhle kapitole používám citace z knihy Harry Potter a Relikvie smrti. Jedná se pouze o citace, tudíž plně respektuji autorská práva, která patří výhradně J.K. Rowling.

Seděla ve společenském salonu, jehož jediným plně využívaným nábytkem, byl dlouhý, ozdobně vyřezávaný stůl se židlemi. Zbylý nábytek byl odsunutý do rohu a Susan napadlo, jestli je takovýto historický nábytek schopný přežít tak hrubé zacházení, jaké se mu dostává během Voldemortova pobytu zde. Ano, byli v Malfoy manor.
Odolnost nábytku? Zvláštní předmět k zamyšlení, ale ono toho moc k dělání nebylo. Voldemort seděl v čele stolu, otočený ke krbu. Nikdo se neodvažoval pořádně ani dýchat a pohledy všech směřovaly k nejpodivnějšímu výjevu celého večera, a to k tělu houpajícímu se u stropu.
Nechtěla se na ni dívat. Byla to Charita Burbageová, bradavická profesorka studia mudlů. Susan ji znala, sice jen od vidění, ale věděla, o koho se jednalo, a i kdyby ji v životě neviděla, stejně by jí chtěla pomoct. Ale teď nemohla. Teď u toho stolu, vedle všech těch Smrtijedů neseděla Susan Woodová, ale Sophia Rockwoodová, Smrtijedka a nadějná budoucnost pro svět plný čisté krve. Nenáviděla své poslání. Nenáviděla to, k čemu ji Brumbál vycvičil. Ze začátku to ještě zvládat mohla. U většiny napadení se nemusela vyskytovat, možná to bylo i tím, že Voldemort chtěl, aby všichni jeho Smrtijedi byli dokonale připravení, ale časem se na tom všem musela také podílet. Naštěstí po ní nechtěli, aby zabíjela. Teda, kdysi to nechtěli. Během posledního půl druhého roku už se musela chovat jako pravý Smrtijed.
"No tak! Co tam jen tak koukáš! Pohni sebou, nebo tenhle večer nepřežiješ!!!" řval na ni Smrtijed, jehož jméno neznala a znát ani nechtěla. "Slyšíš?! Hni sebou! Hej, Yaxley, nech tý nový toho prcka!" křikl Smrtijed a Yaxley se jen křivě usmál.
Dům už začínal hořet a skoro všichni byli mrtví, až na malého kluka. Yaxley ho řvoucího vytáhl před dům. Chlapec křičel, kopal kolem sebe a snažil se Smrtijedovi všemožně vysmeknout, ale nedařilo se mu to. Najednou toho nechal. Susan pochopila, že za to může jeden ze Smrtijedů, který na něj mířil hůlkou a chlapec už se nemohl ani hnout. Chtěl křičet, ale byl tak vyděšený, že jen bezděčně otevřel ústa a výkřik se mu zadrhl v krku.
"Dělej! Zab´ ho!" křičel na ni Yaxley. Věděla, že to musí udělat. Bez zaváhání! Jedno malé, malilinkaté zaváhání a všechno bude v háji. Poznají, že se k nim nepřidala, protože chce svět očistit od špinavé krve, když jí zabití toho krve zrádce dělá takový problém. No ták, zhluboka nadechnout…teď výdech. Hlavu zpříma, dívej se na něj a řekni to. Není v tom žádný problém! Když dokážeš tohle, dokážeš všechno! Obhájíš svou pozici tady a budeš tu moct být dál, aniž by na tebe padl stín podezření! Chceš jim přece pomoct, ne? Chceš přeci zachránit svět, tak teď to musíš udělat! Křičela na sebe v hlavě. Opakovala si Brumbálova slova, ale pořád se jí to nedařilo. Pořád nebyla schopná zvednout hlavu, podívat se chlapci do očí a vyřknout tu kletbu, která z něj navždy vyžene život. Musíš!!! Hlas jí v hlavě explodoval. Zvládnu to. Zvedla hlavu, zpříma se podívala do chlapcových očí. Ignorovala ten strach, který se tam zračil. Ignorovala tu nevyřčenou prosbu o život. Natáhla ruku s hůlkou jeho směrem. Nadechla se a: "AVADA KEDAVRA!"
Zatřepala hlavou, Otřesná vzpomínka, ale od té doby už zabíjela častěji. Bylo to špatné, ale ona se naučila to brát jako nezbytné oběti pro budoucnost. V místnosti bylo stále to ticho a nedýchatelný vzduch. Voldemort sledoval plameny ohně plápolající v krbu u jeho židle. Na zdech bylo pár hořících pochodní, ale na pořádné osvětlení místnosti to nestačilo. Podívala se mírně vpravo. Dál od ní seděli Malfoyovi. Netvářili se potěšeni přítomností Smrtijedů v čele s Voldemortem v jejich sídle. Dracův obličej byl bělejší než stěna a pohled mu bloudil k Charitině tělu u stropu. Jasně, kam jinam by se díval? Říkala si Susan. Pohledy ostatních Smrtijedů jsou tak vražedné, že ho děsí a pohled směrem k Voldemortovi? To ho děsí ještě víc. Ten tady opravdu nemá, co dělat. Je tady jenom proto, že je Malfoy a že by ho rodiče jinak vydědili. Je to jen ubohá loutka svého otce. Nad tím se musela pousmát. Draco v tu chvíli zabloudil pohledem k ní, která jako jediná nebyla běžně děsivá, ale její sotva znatelný úsměv na tváři ho taky vyděsil. Existuje vůbec něco, čeho se nebojí? Zeptala se sama sebe, ale uznala, že pohled na Smrtijeda sedícího u stolu, nad kterým se houpe polomrtvá žena, a který se usmívá, asi nepůsobí moc přívětivě.
Dveře se konečně rozrazily a do salonku vstoupil Snape a Yaxley. Na ně se celou dobu čekalo.
"Yaxley a Snape," prořízl ticho Voldemortův hlas. Jeho židle se otočila a Voldemortovy oči pohlédly ke dveřím. Ten večer působil děsivěji, než kdy před tím. "Málem jste se opozdili." Všichni pohlédli jejich směrem. Susan doufala, že všechno půjde tak, jak zněla dohoda, ale upřímně řečeno, měla trochu strach. Poslední dobou bylo jednání se Snapem čím dál těžší. Byl výbušnější, měl pořád tendenci poukazovat na to, že on je v JEHO službách delší dobu, než ona, tudíž že on musí lépe vědět, co dělat.
"Ty pojď sem, Severusi," a ukázal na židli po jeho pravé ruce a po její levé. Chtěl je mít všechny u sebe. Svého věrného služebníka, Severuse Snapea a ji, nadějnou budoucnost čisté krve. Posadil se vedle ní a pohledem jí dal najevo, aby v případě, že by se jí Voldemort na něco zeptal, nevyvracela to, co řekl. Byl to pohled, který si domluvili už dávno. Usnadňovalo jim to komunikaci, kdy dohodnout se narychlo na jedné verzi bylo ve Voldemortově přítomnosti stokrát těžší, než by se mohlo zdát. Vztekle se na něj podívala. Věděla, že podobný pohled znamená, že s tím, co řekne, nebude souhlasit, ale aby neztížila život sobě a ani jemu, bude s tím muset souhlasit.
Voldemort usadil Yaxleyho vedle Dolohova a pak svou pozornost obrátil k Snapeovi. Chtěl znát podrobnosti přenosu Harryho Pottera do bezpečí.
"Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přestěhovat Harryho Pottera z jeho momentálního bezpečného úkrytu příští sobotu za soumraku." Tahle zpráva vyvolala u všech zájem, jen Susan tiše zuřila. Ta krysa! Nemohl si něco vymyslet?! Říkal si Princ dvojí krve, ta jeho učebnice lektvarů byla geniální, tak proč do háje, nemohl trošku hnout okolnostmi a zalhat!!! Teď musím rychle něco vymyslet. Kypělo to v Susan. Za tu dobu, co tiše zuřila se tam Snape a Yaxley 'dohadovali' o tom, čí zdroj je lepší a bylo usouzeno, že Snape má lepší informace. Takže teď už nemůžeme dobu přenosu změnit, protože by byl Snape v nebezpečí. Do háje! Co teď? Budu muset něco vymyslet! Vztekala se Susan. Už ignorovala, co se dělo kolem ní, jen prkenně seděla a přemýšlela, jak Harryho ochránit.
Do přítomnosti se vrátila ve chvíli, kdy si Voldemort vzal Luciovu hůlku a nyní se ho Malfoyovi snažili přesvědčit, že jsou velmi nadšení jeho přítomností v sídle. Lžou docela přesvědčivě. Uznale pokývala Susan hlavou. Nikdo si toho nevšiml, protože pozornost všech Smrtijedů směřovala k Malfoyovým, kteří se právě snažili tvářit, že sňatek Narcisiny a Belliny neteře, Tonksové, nemá s jejich rodinou nic společného.
"Co ty na to, Draco? Budeš po večerech hlídat malá vlčata?" u stolu se zvedla další salva smíchu, ale ani jeden z Malfoyů se netvářil moc vesele. Jejich výrazy neměly daleko ke kopii bělostné omítky. Voldemort všechny houknutím utišil. Dále následovala jeho přednáška o tom, jak je potřeba odstranit nežádoucí části rodiny, ty části, které ohrožují čistotu rodu a krve. Přednášel tak plameně, až se Susan musela podivit, že už dávno nechytl 'kalifornským ohněm'. Pak se jeho pozornost vrátila k Charitě, která se stále houpala u stropu. Mluvil o ní, jako o kusu hadru. Susan se jen stěží ovládala, ale pokud chtěla dál působit, jako výborná budoucnost, musela se tvářit, jako ostatní. Pohledy všech opět zabloudily do tváře Charity, která se tam otáčela. Z jejího hrdla se vydralo něco, jako prosba. Prosba směrem k Severusovi Snapeovi. Ač se snažil tvářit naprosto emocionálně nedotčeně, Susan pochopila, proč na setinu vteřiny odvrátil pohled. Když se však její obličej otočil jeho směrem potřetí, už nasadil naprosto lhostejnou masku. Voldemort namířil hůlkou na Charitu a vykřikl snad jeho nejoblíbenější kletbu: "Avada kedavra!" Tělo s duněním dopadlo na stůl. Stůl zavrzal a Smrtijedi sebou škubli a DRaco Malfoy neztrácel čas a rovnou si i s židlí lehnul. Kdyby se to nestalo za tak smutných okolností, Susan by se možná i usmála.
"Večeře, Nagini." Prohlásil ledabyle Voldemort a velký, tlustý had se plazil se syčením po stole a jedním trhavým pohybem se vrhl po mrtvém těle bradavické profesorky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hakky "Stalker" Life Hakky "Stalker" Life | Web | 19. února 2012 v 22:16 | Reagovat

A! Jak smrtijedskééé :D

2 Surynka Surynka | Web | 26. února 2012 v 15:08 | Reagovat

[1]: Ano, říkala jsem si, že kdybys to četla Ty, mohlo by Tě to aspoň malilililinkato zaujmout kvůli té Smrtijedské tématice. Susan zůstane Smrtijedem ( i když ne dobrovolným) až do konce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx