1. - Ve Fénixově řádě

13. února 2012 v 12:00 | Surynka |  Pravá identita

"…už se probouzí."

"Eh…kde…kde to jsem?" snažila se nadzvednout na loktech, ale moc se jí to nedařilo, zvlášť když ji asi dva páry rukou zatlačily zpátky do poštáře

"Ležte." Odsekla dáma se zrzavými vlasy. Paní Weasley.

"Ale já…" když viděla, že je svlečená do své bílé košile s kratšími rukávy, a že tudíž
všichni museli vidět její znamení, zůstala zírat na své předloktí. "Proč…"

"...četli jsme dopis od Brumbála. A taky v tom hrálo roli to, že jste se mohla dostat do domu." Vysvětlila Weasley, ale stejně se na její předloktí dívala dost odpudivě.

"Aha." Kývla Susan. "Co se stalo?"

"Omdlela jste. Asi jste byla hodně unavená." Remus se na ni podíval se starostlivým výrazem. Vždyť je tak mladá. Dvacet let…to je nic. Proč si Brumbál vybral zrovna ji? Nechápal, co k tomuhle rozhodnutí Brumbála vedlo. Nechápal, proč si vybral holku, která by oficiálně mohla opustit Bradavice asi tak před třemi lety…když tak nad tím přemýšlel, ani si nevšiml, že by tam kdy studovala.

"Kde jste se učila?" vypadlo z něj.

"Co prosím?" vyvalila na něj Susan oči.

"No jeden rok jsem učil v Bradavicích a neviděl jsem vás tam." Vysvětlil.

"No…učila jsem se střídavě doma a v Krásnohůlkách, i když to není geniální škola. Možná je to tím, že tam jsou jen dívky, takže se tam nic pořádného nenaučíte. To byl důvod, proč jsem měla samostudium. Proč?"

"Nic. Takže…jaký je plán?" Kolem postele seděli skoro všichni Weasleyovi, Tonks, Lupin a Moody.

"No…asi bych měla začít od začátku, co?" podívala se na ně tázavě. Pan Weasley mlčky přikývl. Susan se tedy opět pokusila na posteli posunout a pak se nadechla.

"Bylo mi asi patnáct, když jsem poprvé slyšela o tom, že Harry Potter zachránil bradavickou studentku. Samozřejmě vím, co se dělo s kamenem mudrců, ale tohle bylo něco většího a vlastně tehdy mě k sobě Brumbál pozval. Rodiče v Bradavicích studovali a možná proto se s nimi znal. Tehdy mi sdělil jen pár věcí a to, že Harry Potter je předurčen k velkým věcem a že já bych to měla nějakým způsobem jistit. Už tehdy jsem v Krásnohůlkách netrávila ani polovinu roční školní docházky a tehdy rodiče rozhodli o samostudiu. Moc jsem tomu nerozuměla, ale o dva roky později jsem toho věděla o hodně víc. Bylo mi sedmnáct a bylo jisté, že ten rok budu muset vstoupit mezi Smrtijedy."

"Ale jak? Vždyť si to mohli všechno ověřit, mohli vědět, že nejste…"

"…na to se myslelo. Půl rokem před tím jsem se musela přestat stýkat s rodiči a jediný, koho jsem vídala, byl Brumbál. Nebudu popírat, že to bylo těžké, odpoutat se od rodiny a vědět, že to bude třeba i na deset let. Ale musela jsem to zvládnout. Brumbál mě trénoval v sebevědomém, ale opatrném chování, tak abych zaujala Voldemorta, ale neohrozila ho. Potom jsem v utajení musela chodit na místa, kde napadli lidi a nakonec se mi podařilo se tam dostat."

"Ale jak?" zeptal se nedočkavě pan Weasley.

"Na přímluvu S…jednoho Smrtijeda. Ani nevím, jak to bylo možné, ale prostě se Brumbálovi povedlo ho nějak ovládnout a díky němu jsem se dostala mezi ostatní. Už mezi nimi jsem tři roky. Voldemort mě považuje za velmi nadějnou 'budoucnost'. Asi před rokem mi Brumbál dal tuhle obálku a řekl, že až zemře, mám se stavit na téhle adrese, předat vám tenhle dopis a přidat se k vám. Prý se vám bude hodit zvěd, o kterém budete vědět."

"Copak existuje zvěd, o kterém nevíme? Že bychom měli vědět o vás." Začal pan Weasley rozebírat její slova.

"Kdybyste mě nechal domluvit, věděl byste, že chci říct, že by se vám hodil zvěd, o kterém byste věděli, že mu můžete věřit." Opravila se Susan a zahnala tak podezření. Nesmí nikoho ohrozit, kromě sebe. Nechápala, co se to s ní dělo. Nikdy se přeci nepřeřekla a teď se málem prozradila dvakrát po sobě!

"A co teď?" zeptala se Nymfadora.

"To je jen na vás. Jestli se rozhodnete přijmout moji nabídku, nebo mě odsud vykopete." Podívala se na ně. Všichni členové Řádu si mezi sebou vyměnili pohledy.

"Tady máte oblečení, je čisté a suché. Až se oblečete, sejděte schodiště a jděte vlevo. My už tam budeme sedět." Řekla paní Weasley a pak se všichni jako na povel odebrali ven z pokoje.

Byla to stará místnost. Postel s nebesy, byla stará, rozvrzaná a už dávno nebyla postelí s nebesy, ale pouze postelí s cucky látky okolo sebe. Naproti posteli visel obraz s jedním z rodu Blackových. Vedle postele stál noční stolek, kterému skoro upadávala dvířka a skříň se radši ani neodvažovala otevřít, ještě by jí něco upadlo. Jediné, co vypadalo dost stabilně, byla ta postel a dvě křesla u pochroumaného stolu. Na jednom z křesel měla složené úzké džýny černé barvy, a elegantní přiléhavý černý svetr. Plášť visel na věšáku u dveří, kde měla na zemi i své kozačky.

Podívala se na kalhoty. Po tak dlouhé době, co je měla na sobě v tom dešti, byly v příšerném stavu. Byly provlhlé a zablácené, ale teď držela v rukách něco úplně jiného. Tyhle kalhoty byly čisté a suché a vypadaly dokonale nové. Vím, že rozhodně používala kouzla, ale stejně…musela si s tím dát hroznou práci. Přemítala v duchu, když se navlékala do džínů. Oblékla si svetr a nazula kožené kozačky a plášť si pro jistotu vzala do ruky, co kdyby se nakonec rozhodli ji nepřijmout. I když by to byl risk. Smrtijed v jejich domě a nechat ho jít jen tak? To by snad ani neudělali. Radši ani nepřemýšlela nad tím, co by s ní v takovém případě udělali, ale něco jí říkalo, že takhle to nedopadne.

Vyšla na chodbu. Všechno bylo obložené dřevem a staré obrazy visely už dost křivě. Sem tam zahlédla nějaký nábytek, ale rozhodně se o ně nepečovalo tak, jak by si zasloužil. Prosím tě, kdo by tady na to měl čas. Říkala si v duchu, když procházela chodbou ke schodišti. Staré schodiště vrzalo při každém jejím kroku a o čím víc se snažila jít pomalu, opatrně a potichu, tím míň se jí to dařilo. Po pár neuvěřitelně hlučných krocích to vzdala a schodiště sešla rázně. Vrzat sice nepřestalo, ale byla to o hodně tišší varianta. Došla k pootevřeným dveřím a vzala za kliku.

"Susan, posaďte se. Dáte si čaj?" začala paní Weasley kolem ní nezvykle rychle běhat. Na stole byly položené nějaké papíry. Většina z nich se týkala Voldemorta.

"Posaďte se." Vybídla ji paní Weasley a položila před ni hrnek horkého ovocného čaje. Posadila se vedle ní. Kolem stolu sedělo snad víc lidí, než před chvíli kolem její postele. Většina osazenstva stolu byla zrzavá. Weasleyovi. Vysvětlila si jedním slovem v hlavě. Ale stejně to působí děsivě. Dodala a na všechny se usmála.

"Trošku jsme probrali to, co jste vymysleli s Brumbálem," začal Lupin "a shodli jsme se, že pokud to opravdu byl jeho, tak dlouho připravovaný, plán, nebylo by vůči němu fair to teď všechno odmítnout. Jste přijata." Kývl na ni.

"Dobrá volba. Tak by to Brumbál chtěl." Pousmála se Susan a napila se čaje. Očima bloudila po místnosti a pohled jí padl na malé nástěnné hodiny. Polekaně vytřeštila oči. "Ehm! Omluvte mě, ale za chvíli začíná…eh…porada a neměla bych přijít pozdě." Položila hrnek a začínala si zapínat plášť u krku. Všichni chápali, o jakou poradu jde, ale ani jednomu z nich se to nelíbilo. Poloviční Smrtijed v tomhle domě!

"Samozřejmě to chápeme. Budete nás informovat?" zeptal se pan Weasley.

"Víte…záleží na tom, jak moc to pro vás bude přínosné a zároveň jak moc by bylo nebezpečné vám tu informaci sdělit, ale myslím, že by v tom neměl být problém. Je zde jedna věc, o které se bude určitě hovořit…ehm…o tom vás budu informovat, co nejdřív to půjde." Pak mávla hůlkou a přenesla se jinam.

Kolem stolu seděli ještě chvíli v tichosti. Všichni přemýšleli nad tím, co to vymyslel Brumbál a koho to vlastně pustili mezi sebe. Pak se všechno zase začalo vracet do hlučné podoby.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx