1. ročník

23. února 2012 v 12:04 | Pouli |  A co když je to ten druhý?
Znovu přidávám tuhle kapitolovku. Tuším, že před smazáním blogu tu byly první tři kapitoly.


V den mých jedenáctých narozenin jsem odmítla jít spát. Celou noc jsem proseděla u otevřeného okna v kuchyni a netrpělivě očekávala sovu se svým dopisem z Bradavic. Samozřejmě jsem usnula. Ale malý šedivý výreček byl natolik ohleduplný, že mě ráno vzbudil jemným klováním.
Věřte, že umím jemné klování ocenit. Naše rodinná sova má totiž ocelový zobák a pravděpodobně si myslí, že nejsme schopní cítit bolest.
Okamžitě jsem běžela dopis nahlas přečíst rodičům. S mým radostným neustálým předčítáním potom žili čtrnáct dní, které jsem strávila v posteli. U toho okna jsem totiž dost nachladla.
Většinu věcí do Bradavic jsem zdědila po mamce. Ocenila jsem to až později. Máma si totiž do učebnic často psala různé poznámky ohledně výuky a spolužáků, takže i nudné hodiny se tak staly zábavnějšími.
Jen hábit a hůlku jsem dostala nové. Moje hůlka je vyrobená z třešňového dřeva, dlouhá dvanáct palců a její jádro je z blány dračího srdce. Moje babička chtěla, abych si jednou vzala její. Ale máma řekla, že jestli mám někdy dělat pořádná kouzla, musím mít svoji hůlku. Ano, je v tom ta věc, že hůlka si vybírá kouzelníka.

----------------------------------------------------
Na nástupiště devět a tři čtvrtě jsme tenkrát dorazili včas a v pořádku. Máma musela vysvětlit, jak se dostat na druhou stranu přepážky nejen mě, ale i tátovi. Můj táta je totiž mudla.
Bradavický expres jel na čas, jako vždy. Přesně v jedenáct hodin. Nikdy jsem neslyšela o někom, kdo slyšel, že vlak nevyjel včas. Daly by se podle něj seřizovat hodinky.
Cesta byla dlouhá a únavná. Ale rozhodně jsem se nenudila. Plavba v loďkách přes jezero byl zážitek sám o sobě. Někdy bych si přála, aby jsem nastupovala do prvního ročníku každý rok.
A pak přišlo zařazování. Máma chodila do Mrzimoru. Já bych brala jakoukoli kolej, kromě Zmijozelu. Nemám ráda chladné a zlé lidi. Naopak bych o sobě řekla, že jsem kamarádská. A chci i kolem sebe takové lidi.
"Katherine Thomasová," přečetla profesorka McGonagallová nahlas. Vůbec jsem jí předtím neposlouchala, takže jsem si ani nevšimla, kam kteří nováčci byli zařazeni. Rázně jsem přešla ke stoličce, abych už to měla za sebou. Měla jsem odtud nádherný výhled na celou Velkou síň a na všechny studenty.
Moudrý klobouk mi chvíli moudře promlouval do duše a pak vykřikl na celou síň: "NEBELVÍR!" a já si konečně mohla jít sednout.
Říkáte si, že jsem seděla přeci celou dobu ve vlaku, a pak v lodičce. Ale seděli jste někdy několik hodin ve vlaku? Už po třech hodinách nemáte na zadku jediné neotlačené místo. A prostě už neexistuje pohodlná pozice. A o dřevěné lavici na lodičce ani mluvit nebudu.
U nebelvírského stolu mě všichni nadšeně přijali a vítali. A to o mě ještě nic neví. Možná, že až se blíže poznáme, jejich zájem opadne. Kluk, co seděl vedle mě, mě dokonce kamarádsky poplácal po zádech.
No, musím říct, že v tu chvíli jsem si myslela, že jsem na nejlepším místě na světě.
--------------------------------------------
První dny jsem chodila na všechny své vyučovací hodiny poctivě připravená. Ze začátku to totiž nebylo tak těžké. Úkoly jsme ještě neměli, takže šlo jen o to, naházet pár učebnic do brašny. A tu brašnu sebou hlavně na vyučování přinést. Jak školní rok postupoval, dělalo mi stále větší problémy, nosit na hodiny vše potřebné.
Ano, přiznávám se. Jsem lajdák a flákač číslo jedna. A teď do mě.
Že to není tak hrozné, říkáte? Možná bych měla zmínit i mou neschopnost přijít včas. Jednou jsem běžela na hodinu tak rychle, že se mi podařilo srazit se s profesorem Kratiknotem ve dveřích učebny. 'Tak nějak jsem to totiž nedobrzdila. A chudáka profesora povalila. Myslím, že by mé omluvy přijal, kdyby se celá třída nesmála. Takhle jsem strávila několik večerů leštěním školního stříbra.
Ovšem, musím se vám ukázat také v dobrém světle. Kromě toho, že jsem milá, hodná, dobromyslná, starám se o zatoulaná zvířátka a stojím o světový mír.... Možná jsem to trochu přehnala. Už jen to slovo "dobromyslná". Kdo ho dneska ještě používá?
Ale teď doopravdy. Lektvary mi jdou. A jsem v nich vážně dobrá. Tedy, to tvrdím já. Profesor Snape si nad mými výtvory vždy jen odfrkne a jde nahánět hrůzu spolužákům na druhé straně učebny.
Nevím, čím to je. Možná jsem skrytý talent. Možná jen děsí Snape i mě, takže se na jeho předmět, jako jediný, poctivě připravuju.
------------------------------------------
V Bradavicích jsem prvně viděla opravdový famfrpálový zápas. Já vím, že je jen v rámci školy a nedá se srovnávat s hrou profesionálů. Ale stejně. Na vlastní oči je to lepší, než když slyšíte komentátora z rádia.
Myslím, že můj spolužák Oliver Wood byl touhle hrou posedlý, ještě než se narodil. Neumím si totiž jinak vysvětlit jeho počínání během zápasu.
Hrál Nebelvír s Mrzimorem. Oliver byl do zápasu tak zabraný, že dokonce nahatoval ruku, když mrzimorští střelci házeli camrál na obruče. Neustále mi vysvětloval, co který hráč udělal špatně. Nebo jaké klady a zápory má taktika soupeře. O zápasu pak mluvil celý týden.
Jinak je Oliver fajn. Vyčistil mi školní brašnu, když se mi do ní vylil inkoust. A celý den mi pak půjčoval svůj.
Nebelvír nad Mrzimorem vyhrál o hodně bodů. Charlie Weasley chytil zlatonku dost natěsno. Letěli za ní s mrzimorským chytačem ze stejné vzdálenosti. Ale Charlie předvedl s koštětem neuvěřitelnou piruetu a u zlatonky byl první.
Charlieho bratr Percy mi prozradil, že jeho bratr by jednou chtěl hrát famfrpál profesionálně. Pokud si nenajde něco lepšího.
Percy Weasley chodí taky do mého ročníku. Sedím vedle něj na Dějiny čar a kouzel. Přednáší je duch učitele.
Dějiny jsou zajímavé. Ale ne, když o nich slyšíte vyprávět profesora Binnse.
Percy však dává pozor. A co je horší. Nutí i mě, aby se soustředila, na to, co profesor říká. A psala si poznámky!
Percy je ohromně poctivý. Velký šprt a tak trochu suchar. Ale neumí si ohlídat své školní pomůcky, takže si od něj občas opisuju úkoly.
Na svou obranu musím říct, že jsem se ho několikrát ptala, zda by mi je nedal opsat. A když mou žádost opakovaně odmítl, musela jsem se zařídit jinak.
Will tohle mé chování neschvaluje. William Harrison chodí také do mého ročníku. A troufám si říct, že je můj nejlepší kamarád. Nosí u sebe náhradní brk, aby mi ho mohl půjčit. Já ty své totiž neustále lámu. Rozděluje se se mnou, když mu přijdou sladkosti z domova. A taky je ochotný se mnou strávit hodiny nad mými domácími úkoly.
Já mu na oplátku pomáhám s lektvary. Má totiž velký problém s rozpoznáním jednotlivých bylin, které jako přísady dáváme do kotlíku. Tvrdí, že mu všechen plevel přijde stejný. A taky mu vyprávím věci, které jsou pro kouzelníky úplně běžné. Will totiž pochází z mudlovské rodiny a všechny tyhle věci ho dost zajímají.
Koho v našem ročníku nemůžu vystát je Emily Devenportová. Je strašně namyšlená. A všechno musí být podle ní. Minulý týden vyhlásila, že sponky s motýlem jsou děsně in. A všechny holky je teď nosí. Ale jen motýl na Emilyně sponce hýbe křídly.
Je to královna roje. A její včeličky za ní poslušně bzučí, kdykoli luskne prsty. A kdyby jen ony. Profesorka Prýtová pro ni má slabost. A to se, prosím, Emily odmítá dotýkat té špinavé hlíny. Její slova, ne moje. Já se v hlíně hrabu docela ráda. A mám ráda i kytky, pokud se mě nepokoušejí zabít.
Myslím, že Emily tuší, že ji nemám ráda. Určitě jí napovědělo, že jsem jí řekla, že je hloupá a zbytečná. Teď už vím, že to nebylo nejmoudřejší. Emily totiž všechny holky obdivují, narozdíl ode mě. A tak se teď všechny baví s ní a mě jen občas nastavují nohu.
Mrzí mě to hlavně u Alison Lucasové. Na začátku roku jsme si slíbili, že budeme nejlepší kamarádky na věky věků. Kdo by to byl tušil, že na věky věků, znamená do konce listopadu.
Alison klopí oči, kdykoli mě potká. Ale alespoň mi nedělá naschvály jako ostatní holky. Pokud nepočítám, že si ode mě odsedla na většině předmětů.
Možná bych se mohla inspirovat a změnit lavici na Dějinách čar a kouzel. Percyho levý ukazováček mi totiž začíná silně připomínat naší domácí sovu. Taky mě neustálým ďoubáním budí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Iliene Iliene | 15. září 2012 v 19:01 | Reagovat

Tvůj styl se mi líbí a myslím, že je to hezky a hlavně zábavně popsané...Moc pěkné dílko :-D

2 Pouli Pouli | Web | 18. září 2012 v 15:37 | Reagovat

[1]: díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx