Pomsta

1. ledna 2012 v 0:00 | Tija |  JEDNORÁZOVKY
Ahojte,
přeji vám šťastný Nový rok a přináším vám jednu ze starších povídek. I když jsem ji teď trochu upravila a smazala své značně pubertální výlevy :D.
Kdysi jsem ji považovala za jeden z nejlepších výtvorů... dnes se obávám, jestli se to dá vůbec číst. Ale snad se vám to bude líbit.
Mějte se krásně

Ahoj. Jmenuji se Emili Izolepová. Chodím do sedmého ročníku v Bradavicích. Učení mi celkem jde, ale nepatřím zrovna mezi ty nejlepší, spíše mezi průměrné.

Jsem celkem přátelská, ale když mně někdo naštve, tak dokážu být mrcha. Sice nepatřím mezi nejoblíbenější holky na škole, ale přesto tu mám celkem dost přátel a známých. I tak se tu však objevilo pár nepřátel. Jako od včerejška ti pitomci Pobertové. Naštvali mně a teď budou pykat!

Nikdy jsem neměla žádné závažnější problémy ve škole. To se možná dneškem změní. Však oni ještě uvidí, co já dokážu.

Je téměř půlnoc. Podle zvuků se ujistím, zda všechny mé spolubydlící spí. Z postele Isabely jde slyšet hlasité chrápání, ta spí. Erika ještě ani nedošla do pokoje, takže ta už mně taky vyrušit nemůže. Jen u Lily si budu muset dát pozor. Její spaní je měkké a lehce bych ji vzbudila, což nechci.

Co nejtišeji vylezu z postele. Z nočního stolku si vezmu svou kosmetickou taštičku a potichu se vypařím z pokoje. Snažím se našlapovat na špičkách co nejměkčeji, aby Lily zůstala v říši snů. Ona by nesouhlasila s tím, co se chystám udělat. Je to totiž primuska a nic proti školnímu řádu nepodporuje. Hold patří mezi ty nudnější typy.

Zvládnu se vyplížit z pokoje. Teď již rychleji sejdu schody do společenky. Rozhlédnu se pozorně, zda tu někdo není. Mám štěstí, vzduch je čistý. Žádný neposlušný žák tu nesedí.

Vystoupám schody k chlapeckým ložnicím. Vejdu do dlouhé tmavé chodby. Tak, teď už stačí jen najít ten správný pokoj a mám vyhráno.

Procházím kolem pokojů. První ročníky, druhé ročníky, třetí ročníky, čtvrté ročníky, páté ročníky. Z tohoto pokoje se nesou nechutné zvuky. Ou, kolik jich tam musí být? To je…

Pokračuji dále ve své cestě. Šesté ročníky… á konečně. Dorazím až k pokojům sedmého ročníku. Ještě si zkontrolovat, že jsem tu správně. Nerada bych něco provedla "nevinným" duším.

"Lumos." Zašeptám a hůlka mi začne vydávat matné světlo. Pomocí vůle ho ještě zmenším. Nechci přece, abych se musela vyzpovídat řediteli.

Svůj zrak zaměřím na jména napsané nad dveřmi. Sirius Black, Peter Petigrew, Remus Lupin, James Potter. Takže jsem se dostala přesně na místo, kde jsem chtěla být. Pokoj těch největších kreténů, jaké znám.

"Nox." Zhasnu hůlku. Přiložím ucho ke dveřím. Je tam ticho, až na chrápání. Asi už sladce spí. To pro ně bude ale zítra krásné probuzení (v očích se mi zlomyslně zaleskne).

Nehlučně otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Dveře zavřu. Rozhlédnu se po pokoji. Je tu velká tma a tak nevím, jestli vůbec najdu postele, aniž bych se zabila. Mrtvá bych už bohužel nic nezvládla.

Z jednoho rohu pokoje se ozvalo chrápaní. Tak tam půjdu nejdříve. Tam vím, že někdo je, což je v téhle tmě cenná informace.

S obtížemi a menším hlukem (nic, co by nepřehlučilo chrápaní) se dostanu k posteli chrápajícího člena této party.

Rozhrnu závěsy, dostanu se k lůžku a zase zastřu. Asi bych je radši měla ještě pro jistotu uspat kouzlem. Takhle by se mohli probudit a to by mi značně zkomplikovalo můj ďábelský plán.

"Mdloby na tebe!" zahuhlám při jednom ze zachrápaní. Objeví se jen malý záblesk a kouzlo se vpije do těla mého terče. Snad to nikoho neprobudilo. Nerada bych potkala v noci velice rozlobené Poberty, že se jim někdo vloupal do pokoje.

"Lumos." Rozsvítím si hůlku, abych na svou práci viděla.

Naskytne se mi pohled na Pettigrewa. Kdybych si mohla vybrat ani bych se ho nedotkla, ale pomsta je pomsta a za ní se musí dát určité oběti.

Vytáhnu si ze své taštičky jednu ze čtyř plastových skleniček. S pocitem největšího odporu začnu s prací.

Tak hotovo. Konečně. Tohohle člověka (?) se už nikdy nedotknu. Už tak se budu muset vydesinfikovat.

Odejdu od postele toho červa a jdu dál. Dostanu se k dalšímu pelechu. Zopakuji vše, co jsem udělala poprvé. Jenže tentokrát to dělám jednomu z vůdců jejich smečky - Potterovi. Však vy budete mít krásné probuzení. A ještě krásnější den, týden či měsíc.

Další na řadě je Black. Zopakuji celý proces. Když se na něj podívám, nemůžu se ubránit myšlence, že je hezký.

Sakra, ty blbečku, je to největší sukničkář, co svět poznal. Přece by se ti nemohl líbit!

Sukničkář nesukničkář, stejnak se ti líbí. Ozve se mi v hlavě vnitřní hlásek.

Nelíbí! Jen konstatuji, že není škaredej.

Ne, ne. To je víc.

Co ty o tom můžeš vědět?

Já jsem ty a ty jsi já, takže ti vidím na dno duše.

Já mám duši? Od které doby?

S tebou je to vážně marný, víš to?

Jo vím. A už sklapni.

Stejnak ti není lhostejný!

Kuš už! Nic o tom nevíš.

Vím, vím. Srdce ti rychleji tluče, když se ho dotkneš. To je jasný.

To není pravda! Je mi úplně ukradený.

Jo? Tak proč jej hladíš po tváři, místo aby ses věnovala práci a provedla svůj vtípek?

Rychle ucuknu rukou. Já ho vůbec nehladila! Bráním se svému podvědomí.

Ale ano, ano. To mi nevymluvíš.

Ty vážně musíš mít poslední slovo.

Stejně jako ty.

Mlč už a nech mně pracovat.

Dobrá, ale stejnak bys neodolala, a kdyby tě pozval na rande, tak bys tam s radostí šla.

Nešla a mlč už.

Podvědomí konečně zmizlo. Tak a můžu pokračovat. Už mi zbývá poslední člen. Bývalý prefekt.

Ještě naposledy zopakuji svou práci. Už není potřeba mé asistence. Zbytek se udělá pomocí kouzla sám.

Zamumlám zaklínadlo. Čtyři paprsky se rozletí ke všem postelím. Tohle zaručí, že nic nepůjde změnit alespoň pár dnů.

Rychle pryč. Může je to probudit a já bych tu v tom případě nerada zůstala.

Uteču z místa činu a zamířím konečně do svého pohodlného lůžka. Cesta naštěstí jde bez sebemenších problémů.

V pokoji si lehnu do peřin a během pár minut usínám s úsměvem na rtech. Tohle se vydařilo.

***
Otravné sluneční paprsky si prorazí cestu k mým očím. Přetáhnu si přes hlavu deku, ale i tak mně stále budí. Do toho všeho se ještě rozdrnčí můj budík, který je nastaven na půl osmou. No nic, asi budu muset vstávat. Ale mně se nechce.

Rezignovaně vstanu a jdu do koupelny. Tam spáchám ranní hygienu. Své krátké jasně hnědé vlasy nechám rozpuštěné. Stejnak by z nich nešel udělat normální culík.

V ložnici si vezmu tašku s učebnicemi. Přehodím si ji přes levé rameno. Než vyjdu z pokoje, pohlédnu na svůj odraz v zrcadle a trochu si upravím celkem krátkou sukni, patřící ke školnímu úboru. Sice jsem si jí trochu zkrátila, ale profesoři si již zvykli. Co jim taky zbývalo, když se mnou nehnul ani Brumbík?

Zamířím na snídani do Velké síně. Je tam již celkem dost lidí. Všichni jedí a vesele si špitají o různých drbech. Naleznou se i dvojice, které si šeptají zamilované básničky.

Dojdu až k nebelvírskému stolu. Sednu si sama a začnu jíst. Už jen čekám, až přijdou Poberti. Ještě tu totiž nejsou a ani asi nebyli, protože je v síni celkem klid.

Na snídani si namažu toust marmeládou. Pomalu ukusuji soustečka jídla a zvědavýma hnědýma očima sleduji vchod do Velké síně. Jenže Poberti nejdou a nejdou. Asi se bojí sem přijít, ale hodinám se nevyhnou.

Už je skoro čas jít na hodinu. Asi budu muset nechat čekání a dostavit se na Bylinkářství. Jak já ho nemám ráda. Je tam nuda.

Zklamaně se zvednu od stolu a zamířím si to ke skleníkům. Dneska bychom měli být v třetím skleníku, ale kdo se v tom jejím systému vyzná? Možná skončíme v prvním.
Konečně mně nožičky donesou na místo. Tam již čeká Lily.


"Kde jsi byla tak dlouho?" ptá se mně okamžitě.

"Taky tě ráda vidím." Ušklíbnu se. "Trochu jsem zaspala." Dám ji nakonec lživou výmluvu.

"Měla jsi spát a ne se kolem půlnoci plížit pryč a vrátit se až za půl hodiny." Vyčítá mi má kamarádka. Takže jsem ji přece jenom vzbudila.

"Vzpomněla jsem si, že jsem nenapsala úkol do Lektvarů." Plácnu první, co mně napadne. Až pak mi dojde, že dnes lektvary nemáme. Snad si toho Lily nevšimne.

"Jen aby." Zamračí se Lily. V tu samou vteřinu zazvoní na začátek vyučování a je tedy konec debaty.

Profesorka přijde během minutky a vpustí nás do skleníku číslo dvě. Tak vidíte. Stejnak jsme v jiném, než máme být.

"Takže žáci, dnes se budeme učit o…" začne mluvit, ale nestihne to ani doříci a do skleníku vpadne cosi. Pak se to cosi postaví a konečně jde zjistit, že jich je víc. No konečně poberti se dostavili! Už jsem v to skoro nedoufala.

Třídou se ozve salva smíchu. I Lily s profesorkou se rozesmály naplno. Jen já se mírně pochechtávala. Pro mě to není žádné překvapení. Já to přece vyvedla. Ale i přes to je to celkem šok vidět je takhle.

Poberti se na všechny divně podívali, takovým podezřívavým pohledem. Jejich razící svítivá růžová barva vlasů odrážela sluneční paprsky, takže se jim skoro nešlo dívat do tváře. Přesto jsem viděla, že se jejich pohled zabodl do mě a šlo vidět, že jim dochází, kdo za barvu jejich vlasů může. Jenže nic nemohou dokázat.

Vše začalo být legrační ještě více, když mi došlo, že v tomto skleníku se nachází takzvaný Růžový dub. Nazývá se tak, protože útočí na vše růžové a snaží se to mlátit. Teď si vzal na mušku právě naší milou čtyřku. A to kdybyste viděli! Takhle jsem se snad ještě nikdy nenasmála.

Větve dubu se začali proplétat s hlavami Pobertů A mlátit je všude možně (úplně všude). Od nich se ozývalo jen samé: Au, to bolí, nech toho a Aúúúúúúúú.

Chlapci se pokoušeli vyhýbat větvím, ale bylo to marné. Strom je pořád mlátil do hlavy i jiných míst. Kluci se jednu chvíli drželi za rameno, v druhou za břicho a v další zas na pro ně citlivých místech.

Byl to celkem legrační pohled. Jak se tam svíjeli, volali o pomoc a přibývali jim modřiny. A řekla bych, že většina byla skryta mému zraku.

Z tohohle je vysvobodila až učitelka nějakým kouzlem. Hned na to je poslala na ošetřovnu a pokračovala v hodině.

Tohle se vážně povedlo. Alespoň zjistili, že není radno si se mnou zahrávat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 1. ledna 2012 v 14:27 | Reagovat

Zábavné :D.

2 Kathie.jones Kathie.jones | 15. srpna 2012 v 7:40 | Reagovat

Pubertání výtvor s nádechem Mary Sue :-?  Na prvotinu to není špatný (resp. mohlo by být hůř ;-) )

3 Peťa Peťa | 17. srpna 2012 v 20:00 | Reagovat

Jako jo, mohlo by být hůř. Přesto je to pořád pubertální výtvor bez pořádného zakončení a i v téhle podobě to mělo zůstat pohřbené v hloubi šuplíku :-(. Než mě začnete kamenovat, přiznávám, že jsem taky autorka několika "kostlivců ve skříni" a mluvím z vlastní zkušenosti - některé věci je prostě lepší nechat spát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx