Pátek třináctého

13. ledna 2012 v 20:36 | Nel-ly |  JEDNORÁZOVKY
Neobvyklé postavy, které zůstávají ve fanfiction často ignorovány a důkaz, že mařeny a podobné jsou vlastně zbytečné a ve světě HP je toho stále ještě dost. Tento volnější překlad pět let staré povídky zabral snad půl hodiny (plus Dorea přispěla, jako neocenitelná Beta) a určitě to není to, co bych si na Pátek třináctého představovala.
Postavy: Alice Spinnetová, Oliver Wood
Počet slov: 1133
Originál: Friday the 13th


Alice Spinnetová by si nejraději vytrhla vlasy - každý jeden dlouhý blonďatý pramínek. Nebo možná využít své létající koště a s jeho pomocí si provést lobotomii. Ať tak či onak, cokoliv by bylo lepší než trpět pod nadvládu Olivera Alexandra Wooda.

Náhodnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že Alice reagovala s naprostým klidem, když se kapitán jejich famfprálového týmu objevil ve společenské místnosti a přerušil její soukromý rozhovor s Brycem. Bylo to však právě naopak, uvnitř Alice zuřila a pomaloučku se blížila k místu, kdy její ovládání konečně povolí - což se před Brycem nesmělo stát.

Dnešní den byl strašný. Nejdřív ji Wood brzy ráno vyhnal z postele, kvůli neplánovanému tréninku navíc, přestože do snídaně zbývala ještě celá hodina (a nakonec ji stejně nestihla). Pak dostala dopis od svého staršího bratra, že tento rok nedorazí na Vánoce domu. Za třetí pršelo, takže její, přes den dokonale upravené blonďaté vlasy zplihly a za čtvrté… no, byl pátek třináctého, co víc bylo potřeba? Toto datum nevěstilo pro nikoho nic dobrého.

A teď jí Oliver Wood jako vždy předkládal další tipy pro hru, z nichž většinu už od něj slyšela nejméně stokrát a znala je zpaměti. Zřejmě chtěl pokračovat v jejím trápení tím, že už nikdy nezavře pusu. Alice zoufale toužila zvednout hůlku a vypíchnout mu s její pomocí čokoládově hnědé oči, zářící vzrušením, jako by byl famfrpál jedinou důležitou věcí na světě.

"Dává to smysl, Spinnetová?" zeptal se energicky.

Alice zamrkala. "Olivere, dávalo to smysl, už když jsi mi to dnes pětkrát zopakoval, proto tu teď sedím."

Řekla to velice klidně podle svého zvyku. Angelina si nejednou stěžovala, že její dvě kamarádky představují absolutní protiklady. Zatímco na Katie bylo za každé situace poznat, co si myslí a co právě cítí, tak Alice vždy beze slova přijala všechny nepříjemnosti bez mrknutí slova a hromadila v sobě vztek až do chvíle, kdy i ona dosáhla svého limitu a vybuchla - to se stalo bez předešlé známky napětí a třeba i jen díky absolutní hlouposti. Alice sama to nebyla nikdy schopna kontrolovat. Dnes večer však začínala cítit, že se Oliver blíží k jejímu bodu zlomu. Nemohla uvěřit, že ty krásné oči posazené v pohledné tváři dokázaly získat svůj žár a fanatický lesk jen díky posedlosti famfrpálem, byla to taková škoda.
Ne, tohle byl vážně příšerný den a Alice nemohla přijít na to, jak se dalším Oliverovým salvám slov vyhnout.

"Já se chci jen ujistit, že to všechno zvládneš," řekl pevně, "jsi naše tajná zbraň."

"Můžu už jít?" zeptala se vyrovnaně.

"Jasně. Jenom… ehm… kde bydlíš?"

"Promiň?"

Oliver pohodil hlavou hledaje správná slova, zatímco ho Alice pozorovala. "Já jen - ah - myslím, že je pro mě důležité - jako pro kapitána - vědět něco víc o členech týmu. O tom odkud jsou a tak… Dává mi to ty správné podklady k vaší… motivaci."

Alice jen povytáhla obočí a on pokračoval.

"No, například Harry žije v Surrey. Víš, říká se přeci, že jet o zahrada Anglie. Takže zřejmě reaguje na estetické stimuly, proto se snažím … eh… nosit mu před zápasem květiny a tak, aby se uklidnil."

"Nikdy jsem neviděla nikoho dávat Harrymu květiny," řekla Alice rozpačitě.

"No -"

"Jsem z Walesu," řekla rychle ve snaze přerušit Olivera dřív, než začne další ze svých sáhodlouhých proslovů. "A pokud jsi už skončil, vrátím se zpátky k Bruceovi."

Její slova už byla podrážděná, ale na jejím hlase to stále nebylo znát. To byl možná jeden z důvodů, proč se Oliver rozhodl pokračovat v hovoru…

"Skončil jsem. Jen ještě jednu otázku a -"

A sobka uvnitř Alice Spinnetové explodovala.

"Co chceš, Olivere?" vykřikla a vstala, takže se k ní otočily všechny hlavy ve společenské místnosti. "Co mi chceš k čertu ještě říct?! Nestačilo ti, žes mě ráno vytáhl z postele, pak jsem kvůli tobě nestihla snídani, dvakrát jsi za mnou přišel během oběda a čtyřikrát při večeři! A teď znova, jen aby ses ujistil, jestli tu zatracenou hru chápu! CHÁPU! Pochopila jsem to už napoprvé. Copak ti nezáleží na ničem jiném než na famfprálu? Co chceš vědět víc? Jaká je moje oblíbená barva, kdy a kdy jsem se narodila, jakou mám velikost kalhot a jaké mám nejradši? Co, Olivere? Co po mě sakra ještě chceš?!"

Nektěří mlčky zírali. Jiní se smáli. Bryce sedící kousek od nich vypadal vystrašeně, pak zamumlal něco o holkách, které nedokáží kontrolovat své nálady, a nenápadně se vypařil po schodech do ložnice. Oliver byl ohromen.
"Merline, je mi to líto, Alice, jen jsem -"

"Alice si povzdechla a mávla rukou, aby ho přerušila. Znovu se klidně posadila, jen hrudník se jí stále zrychleně zvedal po tom výbuchu. Znovu se vrátila ke své obyčejně klidné a vyrovnané povaze.

"Ne, zapomeň na to. Omlouvám se, Olivere. Měla jsem jen opravdu příšerný den."

"Je pátek třináctého," poznamenal.

"Jo, já vím."

Nastalo trapné ticho. Alice se snažila vymyslet nějako výmluvu, aby mohla odejít do postele, když Oliver znovu promluvil.
"Poslouchej, Alice," mluvil mnohem vyrovnaněji a uvolněně, "rád bych byl k tobě upřímný. Nechci vědět, odkud jsi, abych tě mohl motivovat k lepším výsledkům - protože jsem si jistý, že to zvládneš."

Trochu rozpačitě a omluvně přikývla.

" Ehm jo. Každopádně… chci o tobě vědět víc, protože… no, mám o tebe zájem. Ne, ve smyslu: ´Bude fascinující použít to k lepší hře´ ale spíš: ´Bylo by úžasné strávit s tebou nějakou dobu´… a ne jen, jako členové týmu nebo přátelé. I když bychom mohli alespoň jako přátelé začít. Vím, že jsem tak trochu pitomec, ale…" Oliver se zastavil a s nadějí se jí zahleděl do očí. Alice měla pootevřenou pusu šokem, a tak rychle pokračoval.

"Je mi líto, že jsem ti vystrašil přítele," řekl spěšně, "můžeš mu říct, že jsem tě vyprovokoval a… ehm, zapomeň, že jsem ti cokoliv řekl. Bylo to hloupé."

"Bryce není můj přítel," vyhrkla Alice ochotněji, než by sama sobě kdy dovolila. "S nikým nechodím."

Oliver opatrně přikývl a zdálo se, že si není jistý, jestli je to dobré znamení nebo ne. V duchu se nakopla.

"Každopádně, kdyby ti to nevadilo… rád bych se dozvěděl, kdy a kde jsi se narodila, jaké máš ráda barvy a i jaký nosíš kalhoty… něco o tobě, když ti to samozřejmě nebude vadit, protože myslím, že jsi úžasná a… tedy, ehm… opravdu bych tě rád někam pozval, kdybys chtěla. Nevím sice, jak je to s tím druhým klukem, ale já si ten tvůj výbuch vážně celkem užil - tedy ne tolik, protože byl zaměřený na mě, ale -"

"Olivere," přerušila jeho zmatené plácání Alice s úsměvem. "Povím ti, co chceš vědět a to samé chci vědět i o tobě, i když o těch kalhotách mi říkat nemusíš… Ale co kdybys teď prostě zmlknul a políbil mě?"

"…"

O několik minut později Alice bez dechu řekla: "Nevěřím, že by se někdo jiný kdy o tolik pohnul."

Oliver se zasmál. "Souhlasím. Nakonec ten pátek třináctého nebyl zas tak příšerný, doufám?"

"Ne! Ne, vůbec. Jeden z mých nejšťastnějších
~The End~


 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wladka Wladka | Web | 11. června 2015 v 20:06 | Reagovat

to je tak rozkosna poviedka
vdaka za preklad :D
Alice a Oliver ooo, Oliver je vzdy a vsade kus :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx