Beznaděj (5)

4. ledna 2012 v 19:30 | Nel-ly |  Beznaděj

Další kapitla, další trápení, mnoho Dracouška a omezení pro dospělé čtenáře (nebo ty, co se na to cítí, já vám bránit nebudu). Délka krátká jako vždy, ale u téhle povídky to tak prostě na odseky dokonale vychází.



Nezajímalo ho, co je za den, jaký je měsíc nebo rok, ale díky Potterovým občasným poznámkám postupně znovu získával přehled, a tak tušil, že pomalu nastal konec prosince a blíží se příchod Nového roku, který přinese…
Co přinese? Nic nového. Možná smrt. Snad smrt.
V den, kdy ho sem zavřeli, potom, co se bezvýsledně pokusil společně s matkou utéct ze země směrem k příbuzným z Francie a pak dál, nejlépe za oceán, kde by je už nenašli, se zařekl, že snese všechno, co ho ve vězení čeká. Jenže tehdy předpokládal, že ho rovnou zabijí, možná budou nějakou dobu mučit, ale jejich chování předčilo všechna jeho očekávání a domněnky. Bylo to horší, než co si kdy dokázal představit - vlastně to, co se dělo, si tehdy představit ani nedokázal.
Potom, co se stalo jeho matce. Co s ní ty stvůry dělaly, byl nakonec rád, že zemřela. Unikla dalšímu mučení a ponižování, už se nikdy nemusí trpět a hlavně nikdy nebude svědkem toho, co dělaly s ním. Ano, doopravdy byl vděčný, že jeho matka zemřela, i když bolestivou, ale rychlou smrtí, a nemusela sledovat slet dalších událostí, které následovaly…
Když ho vedli do kulatého salónku, který jeho rodině dříve sloužíval, pro pozdní snídaně, už dávno se přestal vzpouzet. Ale slzy kanoucí mu v proudech po tvářích zastavit nedokázal. Najednou si přišel sám, tolik sám, když vyhasl život jediného člověka, který ho na celém světě doopravdy miloval. Byl netečný k tomu, co s ním plánovali… netečný až do chvíle, kdy mu došlo, co po něm vlastně chtějí.
"Tak pojď, chlapečku," zachraptěl vysoký muž s býčí šíjí.
"Všechno bude dobrý, maličký," šeptal mu druhý a krutě se zasmál, když ho praštil do tváře tak tvrdě, až Draco odletěl několik metrů stranou a sesunul se na podlahu. Bez emocí pak sledoval, jak na drahý koberec dovezený z Turecka speciálně podle matčiných přání kape krev z jeho úst. Nesnášela nepořádek, vytanulo mu v mysli a okamžitě zvedl ruku, aby si otřel ústa, když v tom ho někdo popadl za vlasy a zvedal na nohy. Toho dne byl matčin milovaný koberec na vždy zničen, ušpiněn mnohem více jeho krve a nejen té.
"Ne, do tváře, ty idiote!" zařval první. "Ještě ho zohavíš a to by byla náramná škoda."
"Jo, to máš pravdu," uznal ten, co ho předtím praštil silou, kterou by přičítal snad trolovi. Možná má v sobě trochu trolí krve, napadlo Draca, když na něj bezvýrazně hleděl. Druhý byl o něco menší, ale měl dlouhé svalnaté ruce, které mu dosahovaly až skoro ke kolenům a dlaň měl velikou, jako Dracova hlava. Určitě trolí krev a ne málo. "Je moc pěknej."
Pěkný? O čem to, u Salazara, mluví?
"Skoro jako panenka," přidal se vyšší a oba se rozesmáli, "koukni na ty vlasy, určitě sou jemnější než kdejaký hedvábí."
"Jo a to oblečení, jak pro prince," přisadil si trolí muž a na jeho kulaté tváři se objevil široký zlý úsměv a v ústech se mu zalesklo několik zlatých zubů.
"No, to už dlouho mít nebude, že ne?"
Co tím myslí? Draco byl zmatený a vyděšený. V celém svém životě se tolik nebál, jako právě v tuhle chvíli. V hlavě mu pomalu naskakovaly odpovědi na jeho otázky, ale on je nevnímal, odmítal je vnímat, protože něco takového bylo nemyslitelné, zvrácené a…
"Co tam tak stojíš, princátko? Svlíkat!"
… a přesto pravdivé.
"Nebo chceš, abychom ti pomohli?"
Představoval si cokoliv. Už se viděl, jak se kroutí u jejich nohou a oni na něj sesílají jednu kletbu cruciatus za druhou, možná, že by ho mohli i po mudlovsku zmlátit a pořezat těmi noži, které se jim leskly u pasů. Ale tohle?!
"N - ne."
"Co si říkal, chlapečku? Není tě slyšet."
"Chceš nám snad odporovat, protože pak…," zamířil vysoký výhružně rukou právě k té kudle, na kterou Draco předtím zděšeně zíral.
Rychle zakroutil hlavou, až se mu vlhké, špinavé vlasy rozlétly kolem hlavy a jeho třesoucí prsty se začaly potýkat s knoflíky jeho košile.
Přežít. Přežít, ať to stojí, co to stojí! Křičela jeho mysl, zatímco on se snažil ovládnout se, protože mu hrozilo, že se pod ním brzy podlomí kolena, nebo že se znovu rozpláče.
Znal, nebo alespoň tušil, praktiky, které s ním chtěli ti dva provádět. Přeci jen, už toho v Bradavicích vyzkoušel hodně a díky tomu zjistil, že líbání a hlazení jeho spolužáků je mu mnohem milejší, než měkká ňadra a oblé boky dívek. Přesto… na tomhle, co po něm chtěli ti dva, nebylo nic hezkého a příjemného, jak si to dosud představoval. Možná, možná jednou, by to zkusil dobrovolně s někým, komu by opravdu věřil, ale tohle… tohle bylo…
Nakonec jeho ovládání povolilo. Vše, v co se zařekl, že neudělá, udělal. Křičel, plakal, prosil a oni se smáli. Bolelo to, tak strašně to bolelo, a když ho pak hodili do sklepa vlastního sídla, nedokázal víc, než se jen plazit po břiše pomocí loktů a doufat, že krvácení jednou ustane.
Postupem času se z toho stala rutina. Nepříjemná, bolestivá a ponižující rutina, ale bylo to lepší než smrt - nebo ne? Neobviňoval se za to, co dělal. S těma dvěma nebo i s někým jiným. Postupně se sesunul na kolena, když mu někdo řekl, otevřel ústa, vystrčil zadek a prohnul záda. Dělal všechno, co se mu řeklo a bez odmlouvání a díky tomu si odnášel mnohem méně krvavých ran a podlitin. Nestyděl se za to, co dělal, protože musel. Donutili ho k tomu a on chtěl přežít. Za každou cenu žít. Bylo to v přádku.
Přesto se však nedokázal ubránit nočním můrám, ve kterých znovu a znovu prožíval všechno, co mu dělali ve dne i v noci. A v noci, když se pokoušel stočit do klubíčka a zachumlat do staré deky, čas od času povolila hráz jeho sebeovládání, kdy vzlyky ovládly jeho zmučené tělo a on nechal slzy volně stékat po tvářích.
Nebyl tu nikdo, kdo by se o něj postaral. Matka zemřela. A všechna ty slova o jeho kráse vycházela jen z úst těch nejodpornějších lidí, které nenáviděl - doopravdy je nenáviděl, ale co mohl dělat? A tak, když znovu prožíval svůj první den ve vězení, matčinu smrt, mučení, své první… Probudil ho něžný hlas plný obav a mozolovaté dlaně ho jemně hladily a snažily se ho uchlácholit.
"Všechno bude dobrý, jsem tady, jsem tady," opakoval ten dobře známý hlas a on mu, na kratičkou chvíli, doopravdy věřil.
Harry.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 8. ledna 2012 v 21:06 | Reagovat

Ty mě chceš zabít normálně...jak to děláš, že je to napsané s takovou atmosférou? Jak...ne neptám se, jenom budu tiše zírat a učit se :-)
Poměr částí věnovaných Dracovi a Harrymu mi celkem vyhovoval :-D, ale kdybych to řekla, tak budu zlá...
No nic, těším se na další, nevím jak víc obdivovat tuhle povídku. Prostě mi to sedlo do nálady...no, nebo to je tím, že mám zkouškové :D

2 nel-ly nel-ly | Web | 11. ledna 2012 v 13:03 | Reagovat

[1]: já myslela, že už si na mě a na moji povídečku zapomněla...atmosféru a já si furt říkala, že je to nějak málo, asi je důvod, proč se sama sebe bojím :D
jo, zkouškové a tragédie plné krve a beznaděje, to k sobě nějak sedí O_O děkuju :)

3 Illian Illian | Web | 12. ledna 2012 v 11:37 | Reagovat

[2]: Jenom mě zaráží, že to nekomentuje víc lidí, určitě by sis to zasloužila, protože je to vážně úžasné...navíc ta krev a zkouškové jde vážně dohromady. Ještě jednou budu číst nějaký šílený Pohřební ritus Merlin ví koho a krev poteče proudem :-D

4 anči anči | 26. února 2012 v 20:39 | Reagovat

úžasné :) celé som to prečítala jedným dychom :) už sa teším na ďalšiu a dúfam že  nás nebudeš dlho napínať :D

5 Nelsh Nelsh | 19. července 2012 v 22:42 | Reagovat

No, nevím co víc dodat než zajímavé. Tohle docela určitě není můj šálek kávy, ale po přečtení první kapitoly jsem si  nemohla pomoct a musela jsem číst dál. Slohově neuvěřitelně zdařilé a ta temná atmosféra se mi zrovna hodí do jednoho příběhu - asi si jí trochu půjčím :-D

6 Nel-ly Nel-ly | Web | 1. srpna 2012 v 2:05 | Reagovat

[4]: přiznávám, že mě zradil počítač a já byla líná, ale třeba náhodou znovu na blog narazíš, když tu bude pokračování

[5]: moc děkuju, popravdě to není ani můj šálek kávy :D je to něco úplně jiného (vlastně i styl psaní - ten nejvíc), než jak píšu normálně, ale neskutečně mě to bavilo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx