9.kapitola - Dreams street

25. ledna 2012 v 10:42 | Dejna |  Krev není voda
Dlouhá ulice mimo střed města, plná rodinných domků a zahrad. Dreams street.
Snape se přemístil na začátek k velikánské žluté vile. Bylo neděle dopoledne a všechny děti z ulice si hrály venku ve sněhu. Chvíli se rozhlížel, aby se zorientoval. Kolem něho se vinula řada zasněžených domů, u nichž bylo možno spatřit smutně ztichlé a do sněhu zachumlané houpačky a klouzačky. Sněžilo a za všemi ploty si děti stavěly sněhuláky a úkryty, metaly po sobě sněhové koule nebo se vozily na sáňkách.
Snape nenápadně sledoval čísla jednotlivých domků, která byla upevněna na poštovních schránkách. 254, 255, 256, 257, 258, už se blížil, 259, 260 a konečně, poslední malý domek v ulici měl označení 261. S velikým očekáváním se rozhlédl kolem a téměř nedýchal. Nikde nic, byl to snad jediný dům, u kterého si nehrály žádné děti. Severusovi se ale dům nezdál neobydlený, slyšel tlumené zvuky, které se zevnitř ozývaly. Všiml si, že vedle plotu vede chodníček do další ulice. Zahnul tím směrem a naskytl se mu pohled na dům z druhé strany. Objevil za ním skrytou zahradu. Najednou se zarazil, spatřil tam dvě asi sedmileté dívenky v černých kabátech. Vlasy měly mastné a černé jako uhel. Severus se ani nehnul a pozoroval, co dívky dělají. Jednu z nich upoutal sněhulák u sousedního domu. Dívala se na něj tak dlouho, dokud neroztál.

"Emmo, to není nic proti tomu, co umím já," řekla druhá a podívala se na okno domu, ve kterém bydlely. To se roztřáslo a na skle se objevily praskliny.
"Kate, zase jsi to rozbila, babička se bude zlobit," řekla Emma. Kate se podívala na okno znovu a praskliny zmizely.
"Koukej, co umím já!" vykřikla Emma a podívala se na jabloň, pod kterou právě seděly. Sesypal se z ní všechen sníh, narostly jí listy, potom rozkvetla, květy jí opadaly, objevila se jablka, spadla na zem, listy uschly a spadaly také, nakonec se na větvích znovu objevil sníh. Emma sebrala jedno jablko ze země a vzala taky jedno pro Kate, zbylé ovoce nechala zmizet.
Snape ztuhl úžasem. Tohle ještě neviděl, že by nějaké sedmileté dítě dokázalo něco takového.
Emma podala jablko své sestře. Kate si ho schovala do kapsy u svého kabátu.
"Dívej," řekla Kate a dotkla se houpačky pokryté sněhem. Houpačka ze sebe setřásla sníh a změnila barvu ze zelené na červenou a potom na modrou se zelenými hvězdičkami.
"To mě nebaví," řekla otráveně Emma a změnila barvu omítky u jejich domu. Chvíli ji měnila, a když dospěla k červeným, černým, modrým a růžovým proužkům, otevřely se zadní dveře a na zahradu vyšla starší žena. Vypadala unaveně. Severus si pomyslel, že tohle bude asi jejich babička Silvie.
Žena měla na sobě dlouhou zelenou sukni, kolem pasu si nedbale uvázala omšelou zástěru, její svetr vypadal obnošeně a jeho barvy již dávno vybledly. Z hlavy jí trčel drdol.
"Emmo, zbláznila ses!? Copak nevíš, že to nemáš dělat?" zeptala se rozzlobeně.
"Jé babi, promiň."
"Holky, už dost, nezlobte mě," zamumlala a odešla zpátky. Kate odhrnula sníh z lavičky a posadila se.
"Není ti zima?" zeptala se Emma.
"Ani ne."
"Co bys řekla malému ohníčku?" zeptala se Emma spiklenecky.
"Nejsem proti," usmála se Kate. Emma se prudce podívala na větev jabloně a ta spadla na zem. Kate se na ni také podívala a větev se přikutálela těsně k nim. Obě se jí dotkly na jednom místě a větev vzplanula. Kate si sundala rukavice, aby si mohla lépe ohřát ruce. Severus na to koukal s otevřenou pusou. Tyhle dvě nadané dívky přeci nemůžou vyrůstat u nemocné babičky, to by mohlo být velmi nebezpečné. Někdo je musí usměrnit. Vést, učit. Projevil se v něm pedagogický duch. Možná to bylo ještě něco víc. Měl náhle chuť jít k nim blíž, prohlédnout si je, možná je i obejmout. Nevěděl přesně, co se s ním děje. Nejradši by se jim ukázal, ale bezpochyby by je vyplašil.
Proč mu o nich nikdo neřekl, zoufal si v duchu. Teď se musí vrátit, musí je opustit, zatnout zuby a opustit je. Udělal to, přemístil se před hrad a ihned utekl do svého pokoje, kde se zhroutil se do křesla a přemýšlel o tom, co před chvílí viděl.
Nebylo pochyb, že dívky jsou mu velmi podobné a že mají výjimečné schopnosti. Začínal věřit, že jsou jeho. Ano. Byl už o tom téměř přesvědčen. Dvojčata. Má dvojčata. Není možné je tam jen tak nechat s nemocnou babičkou. Mají obrovskou moc. Co teď? Musí se o ně postarat. Zmocňoval se ho neznámý pocit, spoutávající, ale zároveň velmi krásný. Má vůči někomu zodpovědnost, někdo potřebuje jeho pomoc. Někdo na něho čeká. Bylo to zvláštní, nádherné. Může někomu pomoci. Najednou se zarazil. Nemůže! Ohrozil by je tak mnohem víc. Kdyby se náhodou něco zvrtlo a Pán zla by zjistil, že nehraje vůči němu férovou hru, ohrozil by další dvě nevinné lidské bytosti. Své dcery. To nemohl dopustit. Chtěl se s nimi seznámit, chtěl je poznat, ale nemohl. Nesměl.

Gabriel se na zbytek dne zavřela ve sborovně a opravovala. Prožila nudnou neděli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pouli Pouli | Web | 25. ledna 2012 v 13:46 | Reagovat

Ty holky jsou úžasný. Takhle talentovaný :-D

2 Surynka Surynka | 28. ledna 2012 v 21:49 | Reagovat

[1]: Souhlasím, asi si je pozvu domů :-) rozhodně to bude míň pracnější než si vymalovat pokoj :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx