8. ... a rána jsou vždy stejná

6. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
...a rána jsou vždy stejná
.
Vzbudila se snad jenom silou vůle a otravného budíku. Jak se dostala do postele, si ale vůbec nepamatovala. Natož, kdy si budík nastavovala. Unaveně se protáhla a pohledem přejela rozvrh. Dnešek nevypadal tak příšerně. Bylinkářství, jasnovidectví a…létání. Polkla.
Třeba to bude zábava. Třeba…třeba nedopadnu jako Nevill…třeba…

Zatřásla hlavou a až pozdě si uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad. Cítila se, jako by měla kocovinu, anebo pořádný otřes mozku.
"Auu…" zasténala zničeně.
Tohle není dobré ráno.
Vstala a ucítila ošklivé lupnutí v zádech.
Tohle vůbec není dobré ráno!
První co jí napadlo, byla vana. Horká vana plná pěny a omamné vůně, ale myšlenku při pohledu na hodiny musela zahnat. Stihne sotva rychlou sprchu a s vlasy toho asi taky moc neudělá, ale najíst se potřebuje. Navíc si musí zase vzít ten lektvar. Jako na povel jí v žaludku hlasitě zakručelo.
Ne, tohle vůbec, ale vůbec není dobré ráno.
.
Lucius se zavrčením hmátl po zvonící hůlce. Kdyby to byl mudlovský budík už dávno s ním mrskne o zeď.
U Merlina! Proč jsem včera…hmm…dneska, nešel spát dřív? Proč?
Zatřásl hlavou a vrazil do poličky s knihami. Zaklel.
K čertu s učitelským místem! K čertu s touhle malou cimrou, kterou si troufají nazývat byt!
Nadával v duchu a promnul si temeno hlavy. Určitě tam bude mít pěknou bouli. Ale jakmile mu jednou myšlenky zabloudily ke včerejšímu večeru, ne a ne se od něj vzdálit. Sledoval ji. Byla opravdu unavená. Šla pomalu a v podstatě ani netušila, kam jde, protože několikrát špatně odbočila. Viděl, jak se frustrovaně posadila na okenní parapet a hlava jí pomalu sjíždí na hruď. Věděl, že by měl něco udělat, ale stál za zrezivělým brněním a ne a ne se rozpohybovat.
.
I ta chvíle ve sprše pro ni byla darem z nebes. Na chvíli zavřela oči a unaveně vydechla. Bylo jí jedno, jak se včera dostala do postele. Klidně by se tam ocitla zase a spala a spala a spala… Tak unavená.
V mysli se jí najednou objevil obraz Luciuse. Jeho tvář byla tak blízko, že se jí téměř mohla dotknout.
Vykřikla a div, že neuklouzla na mokrých dlaždičkách.
"Co to…co to bylo?" zeptala se sama sebe a sledovala svůj vyděšený obličej v zrcadle.
"Řekla bych, že se ti něco zdálo, holka!" ozvalo se hned vedle ní. Srdce jí leknutím skoro vyskočilo z hrudi a tentokrát se už i s ručníkem skácela k zemi.
"Uršulo! Nesmíš mě takhle děsit! Panenko skákavá, skoro mě trefil šlak!" oddechovala vyděšeně, ale na druhou stranu musela připustit, že je konečně zcela vzhůru.
"Ale klídek, Ber. Hele koho sem přivedla!"
"Cože? Přiv…eh? D…dobrý den," vykoktala překvapeně při pohledu na mladou ženu se smutnýma očima. Byla duch. A Berenika věděla přesně, o jakého ducha se jedná.
"Vy jste Helena, viďte? Š…Šedá dám Havraspáru."
"Nesnáším to jméno!" vykřikla pobouřeně žena, ale nevypadala tak naštvaně jak zněla. Naopak. Vypadala smířená. Smířená se vším co má i nemá přijít.
"Proč…proč jste tu? A uhm…nechcete počkat až se…no, až se obléknu?"
Helena se shovívavě usmála a, ačkoliv se to zdálo divné, popadla Uršulu za ruku a obě zmizely.
.
"Ne! Nebudu na to myslet!" domlouval si pevně a mávnutím hůlky přivolal jednoho z hradních skřítků.
"Přeje si pán?"
"Ano, dones mi snídani a prosím, černou kávu."
"Jistě, pane. Jak si přejete, pane. Za chvíli to bude, pane," blekotal skřítek a div se nepřetrhl, aby přání svého pána splnil. Samozřejmě, že se stejně jako ostatní skřítci, Luciuse Malfoye bál. I když jim všichni tvrdili, že pracoval pro dobrou stranu, Rita Holoubková přece napsala, že byl zlý. A pojala to tak věrohodně!
Lucius si skřítka nevšímal. Snažil se přivolat si čisté oblečení, ale malý prostor jej značně omezoval. Konečně se mu do rukou dostala čistá košile a další šatstvo. V duchu si poblahopřál a namířil si to přímo do koupelny.
"Vypadáš příšerně."
"I tobě dobré ráno," odsekl Malfoy a prudce otevřel dveře do koupelny, které jen taktak minuly Krvavého barona.
"Pouze jsem tě chtěl varovat."
Lucius se zarazil v půli pohybu zavírání dveří.
"Varovat? Před čím?"
"Ve společenské místnosti byla oslava a nedoporučuji ti tam vcházet. Alespoň do oběda ne."
"Barone,…" zasténal Lucius zničeně a na chvíli se opřel o chladnou zárubeň dveří. Krvavý baron byl jeden z lidí,…vlastně to byl duch, ale byl jedním z mála, před kterými si dovolil ukázat svou pravou tvář. Žádnou ledovou masku, ale prostě přesně to, co právě cítil.
"Děkuji za varování," řekl nakonec a dveře zavřel. Sprcha. Dlouhá sprcha, to je přesně to, co právě teď potřebuje, aby se zbavil myšlenek na svou kolej, na duchy, na tenhle malý byt a hlavně na NI! Ledová sprcha, která odvane všechny jeho problémy!
.
Ručníkem si právě vysoušela vlasy, když se obě dvě vrátily.
"Omlouváme se, že jsme vás přepadly ve sprše," začala Helena zdvořile, ale Ber ji přerušila.
"To je v pořádku. Tedy, není, ale jste, no…duchové…"
"Nemusíte cítit rozpaky. To, že jsme duchové, s tím jsme se již smířily."
"Aha, takže, prosím, můžete mi tykat? Cítím se opravdu divně, když mi vykáte. Přece jen, nejsem zase tak stará."
Helena se usmála a Uršula začala vehementně pokyvovat hlavou.
"Dobře, to je fajn! A teďkon proč sme tady, že jo?" vyhrkla už dávno mrtvá puberťačka, ale pod přísným Heleniným pohledem raději zmlkla.
"Poslala nás madam Pomfreyová, jestli je všechno v pořádku a jestli užíváš svůj lektvar."
"Ona vás takhle využívá?" neodpustila si Berenika a ručník pověsila zpět do koupelny.
"My duchové toho nemáme moc na práci a tímhle se alespoň trochu cítíme užiteční. Dáváme pozor na studenty a dbáme pokynů profesorů."
"Aha. Zrovna jsem si chtěla lektvar vzít."
"Výborně. Vyřídím madam Pomfreyové, že je tedy vše v pořádku."
"Uhm, ano."
Jenom na chvíli zaváhala, jestli jí nemá o nevolnosti říct, ale nakonec to pustila z hlavy. Je to přeci jenom maličkost.
.
Spokojeně vylezl ze sprchy a oblékl se do čistého oblečení. Už jenom snídaně a může jít učit. Pohled mu padl na hodiny a pak na podnos s jídlem.
Přece stihnu snídani ve Velké síni. Neuškodí mi trocha té konverzace s profesory.
Zašklebil se při vzpomínce na milované kolegy, ale pak nechal skřítka tác odnést. Ve Velké síni přeci nesnídal už pěkně dlouho, tak proč to nezměnit? A třeba bude mít i štěstí a narazí na…na Severuse! Jistěže na Severuse, na koho jiného by měl taky chtít narazit, že?
Zamkl dveře kozlem a dlouhými kroky se vydal na snídani.
.
Vždyť je všechno v pořádku, nebo ne? Jenom se mi udělalo špatně. To je běžné.
Podívala se na budík a zaklela. Její plán dorazit na snídani tak, aby se stihla v klidu najíst, se bortil jako domeček z karet. Bude si muset pěkně pospíšit, aby nepřišla za madam Prýtovou pozdě. A to ani netušila, kudy se jde ke skleníkům.
Ke skleníkům. Pche. V téhle zimě musí být všechno zmrzlé!
Popadla školní tašku a vyrazila ze svého pokoje. Třeba to nějak stihne.
Sotva dorazila před Velkou síň, málem do někoho vrazila.
"O…omlouvám se! Nechtěla jsem…"
Její oči se střetly s ledovým pohledem.
"Dobré ráno, pane!"
Neodpověděl a jenom se na ni zamračil.
"Jak se vám líbí na škole, slečno Smithová?"
Její příjmení sice vyslovil značně jízlivě, ale vypadalo to, že se skutečně zajímá o její názor.
"Je to tu úžasné, pane, vážně."
"To mě těší," zasyčel "jsem rád, že mohu profesorce McGonagallové opět ulehčit od jejího věčného břímě."
Aha, takže ti to přikázala McGonagallová, že mě to hned nenapadlo.
"Prosím?"
"Jak jen to říct,… projevila o vás starost."
"Ach, tak."
"Řediteli? Co vy tady?"
Ozvalo se chladně zpoza jejích zad a ten den už po několikáté vyplašeně zalapala po dechu. Jestli to takhle půjde dál, bude z ní jenom uzlíček nervů. Říkala si v duchu.
"Jdu na snídani, Malfoy, ale je zajímavé, že tě tu potkávám. Odkdy ty chodíš na snídani do Velké síně?"
Berenika si začala připadat jako třetí kolo u vozu. Ti dva ji okázale ignorovali a navíc se kolem nich vznášela tísnivá atmosféra.
Chlapy!
Zavrčela v duchu.
Copak jim jde jenom o to, kdo má větší ego?
"Dostal jsem chuť na přátelský rozhovor s kolegy," zašveholil Lucius s úlisným úsměvem a čekal, co na to řekne Severus. Ten se ale zašklebil podobně a - konečně! - otevřel dveře do Velké síně.
Myslím, že hodinu už nestihnu.
Napadlo Ber v duchu a snažila se ignorovat lehkou vtíravou vůni, která k ní přicházela od jistého aristokrata za jejími zády.
"Jestli chcete stihnout bylinkářství, měla byste vynechat snídani," ozvalo se jí u ucha a dřív než se stačila otočit, byl dotyčný pryč. Samozřejmě, že to byl Lucius, ale nedokázala pochopit, jak je možné, že zná její rozvrh. Navíc se tak zarazila přímo před vchodovými dveřmi a stovky očí na ni teď nechápavě hledělo.
Útěk!
Byla to první a zřejmě i spásná myšlenka, protože o několik minut později už přerývavě dýchala ve skleníku číslo čtyři. A ještě ani nezvonilo.
.
Pozn.: Kdyby si někdo vzpomněl odkud je ta věta z nadpisu, prosím, řekněte mi to. Já mám úplné okno XD
.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx