7. První zkouška

5. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
První zkouška
.
Zaspala jsem!
Alespoň to byla první myšlenka, když se probrala díky vytrvalému zvonění. Vrhla pohled na zdroj toho na nervy jdoucího zvuku a začala děkovat bohu, že si nastavila budík. Nezaspala. Je přesně sedm večer a ona má hodinu, než bude muset klepat na dveře jeho kabinetu. Dost času aby se v klidu osprchovala a probrala. Žaludek jí už taky nedělal psí kusy a vše vypadalo v pořádku.
Asi to byla opravdu jenom nějaká reakce na ten lektvar.

Pomyslela si, když mířila směrem ke své koupelně. Když poprvé spatřila svůj pokoj, málem nevěřila svým očím. Prostorná místnost, police na knihy a nádherný stůl. Dokonce vlastní koupelna. Ještě teď se tetelila blahem. To doma… Najednou se zarazila. Domov. Její matka. Její otec. Zůstala stát uprostřed pokoje a ztuhle se dívala na dveře koupelny.
Rodiče…
Už je neuvidí. Proč…proč to najednou tak bolí? Vždyť se s tím smířila, neb ne? Vždyť…
Před očima se jí najednou objevil obraz lavičky. Jedné dřevěné lavičky. Pro každého by to byla obyčejná lavička, ale pro ni ne. Z očí jí vytryskly slzy. Ne, tohle se nemělo stát. Tohle ne… Zhluboka se nadechla a rychle slzy setřela. Teď nesmí plakat. Ne! Nesmí.
Vpadla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Za chvíli už cítila na zádech teplou vodu a proud sprchy jí podivně uklidňoval.
.
Lucius Malfoy seděl pohodlně u stolu a zuřil. Jak jinak. Opravovat práce prvních a druhých ročníků byl snad horší trest než samotný Azkaban! Nechápal, proč se vlastně upsal k tomu, aby jim tu dělal šaška. Tedy, profesora obrany proti černé magii. Podíval se na hodiny a zaklel. Normálně by si takové šťavnaté výrazy nedovolil, ale když byl v kabinetu sám a nemohl ho nikdo slyšet, popustil uzdu svým dobrým mravům.
Za chvíli přijde Berenika. Berenika Smithová. Nad příjmením se ušklíbl. Vymyšlené. Možná i jméno, ale i tak…Berenika. Jak zvláštní. Možná by se jí na to měl zeptat.
Odsunul písemky na stranu a unaveně přivřel oči. Potřeboval by dovolenou. Školní rok nebyl ještě ani v půlce a už je vyřízený.
Najednou někdo lehce zaklepal na dveře.
Byla tu. Určitě. V tuhle hodinu to nemohl být nikdo jiný.
"Dále."
Zněl víc nevrle, než chtěl.
"Dobrý večer," zamumlala a Lucius přimhouřenýma očima zkoumal její zakaboněný obličej.
"Sedněte si ke stolu. Židli vidíte."
Počkal, až pomalu došla před jeho stůl a posadila se. Málem se rozesmál. Velká mahagonová židle se k ní vůbec nehodila. Vypadala v ní tak křehce. Nepatřičně.
"Hned na úvod bych vám měl oznámit, že veškerou literaturu, kterou budete potřebovat, vám přinesou skřítkové z mého sídla. Opravdu pochybuji, že by zdejší knihovna obsahovala něco o štítonoších. Dál vám doporučuji všechny ty knihy přečíst a ne je jenom prolétnout očima, jako to dělají ostatní budižkničemové."
"Myslíte studenty? Neměl byste jim řík…" zarazila se.
"Prosím?"
"N…nic, nechtěla jsem vám skákat do řeči."
"A říkat co mám dělat?"
"No…to jsem asi taky neměla."
"Asi?"
"Dobře, asi určitě, ale přeci se nehodí říkat studentům budižkničemové."
"Vy jste taky student."
"Trochu starý student."
"Je vám čtrnáct."
"Vážně? S tímhle tělem a tím vším kolem si připadám tak na padesát."
"Tak staře opravdu nevypadáte."
"To děkuji."
"Co jste myslela tím vším kolem?"
"Já…"
"Chybí vám rodiče, že?"
"Ne! To…já jen…Ab imo pectore*."
Nedal na sobě znát překvapení, ale udělala na něj dojem.
Latina? Zajímavé.
"Přejdeme k výuce?" zeptal se náhle, aby se náhodou rozhovor nestočil někam, kde by se nedokázal orientovat, nebo hůř, někam, kde by jí mohl ublížit.
"Co přesně se mám vlastně učit?" vyhrkla možná až příliš překotně.
"Jednoduše. Ovládat svou moc."
"Jistě," odsekla, protože tón, který použil, zněl tak, jakoby nic jednoduššího neexistovalo.
"Pro začátek se soustředíme na něco snazšího. Prosté zapálení svíčky by mělo stačit."
"Zapálení svíčky?" zamumlala pochybovačně, ale ctihodný pan Malfoy před ni přisunul svícen s jednou svíčkou. Jakoby se jí vysmívala. Povzdechla si.
To mám jen tak z ničeho zapálit svíčku? To je přece…přece je to nemožné!
Křičelo na ni její podvědomí a ona se ho ze všech sil snažila ignorovat.
"Soustřeďte se a měla byste ucítit svou moc."
To se líp řekne, než udělá.
Přimhouřila oči a zkusila přesně to, co řekl.
"Myslím, že to nefunguje," prohlásila po chvíli upřeného koukání na knot.
"To proto, že se dost nesnažíte."
"Ale snažím!"
"Ne, nesnažíte. Zkuste to znovu."
"Ale…"
"Neodejdete odsud dřív, než se ta svíčka rozhoří."
"To tu budeme do Vánoc," zavrčela, ale znovu se podívala na tu voskovou věc před sebou. Nemohla se pořádně soustředit, protože celou dobu na sobě cítila jeho pohled.
Grrr…
Zase. Cítila, jak ji jeho oči propalují skrz naskrz. Skoro jako by viděl až do hlouby její duše.
"Můžete…můžete se dívat někam jinam?" zamumlala s očima přišpendlenýma k předmětu, co měl vzplanout.
"Prosím?"
"Příšerně mě znervózňujete! Nemůžu se soustředit. Tak se, prosím, dívejte někam jinam."
Lucius se zamračil, ale pak se kočičím pohybem otočil a svůj pohled stočil k oknu. K oknu, ve kterém stejně viděl její odraz, ale to už přeci Berenika vědět nemusí. Právě proto viděl, jak znovu přimhouřila oči a jak se zamračila, když jí jeden z dlouhých pramenů překážel ve výhledu. Když si ho zasunula za ucho a chvíli se dívala na svíčku, stalo se přesně to, co předpokládal.
Ber se soustředila, jak nejvíc to šlo. Jakoby neexistovalo nic jiného než ta zpropadená svíčka a pak…pak to ucítila. V jejím nitru. Hluboko, hlouběji než si kdy dokázala představit, propukl plamen. Nejdříve slabý, ale pak se rozhořela úplná bouře. Cítila ji. Ve svém nitru.
V jejím srdci zuřila bouře. Pak ucítila náraz. Náraz jak ji Lucius strhl k zemi, když svíčka a stůl kolem ní explodoval.
"C…co…" koktala zmateně a nepřítomně se tiskla k hrudi jistého aristokrata. Aristokrata, který byl jejím profesorem a který jí právě zachránil život.
"Měl jsem to asi upřesnit. Soustředit se, to ano. Ale ne na výbuch, jenom na malý plamen."
"Víte jak je to těžké?" vyhrkla nasupeně a rukou roztržitě setřela pot ze svého čela. Motala se jí hlava. Všechna ta energie, ta bouře v jejím nitru, byla tak vyčerpávající. Tak únavná…
Pomohl jí vstát a nechal ji, aby si znovu sedla do židle.
"Do příště si nastudujte knihu Mytičtí tvorové historie, speciálně pasáž o štítonoších a určitě ještě knihu Zapomenuté bytosti světla. Och, málem jsem zapomněl, ještě tu od Misericordii**."
"Od koho?"
"Jedna čarodějnice z konce třináctého století," zamumlal, ale Ber viděla, že se jeho myšlenky nacházejí někde mimo ni. Očividně přemýšlel, co dalšího by si měla přečíst.
"Čarodějnice…" zamumlala s úsměvem a unaveně zamrkala ve snaze neusnout.
"Jo, jedna z potomků Krvavého barona a Heleny z Havraspáru."
"Jasně…cože?!"
Její výkřik Luciuse konečně probral z přemýšlení.
"Co?"
"Potomek Krvavého barona a Heleny z Havraspáru? To jakože…potomek?"
"Ano, je to tak nepochopitelné?"
"Já myslela, tedy, Helena je mrtvá…"
"Jistě. Krvavý baron ji zabil, když se nechtěla vrátit ke své umírající matce po tom, co ukradla ten diadém a pak samozřejmě zabil sebe, protože ji tak moc miloval.*** Hotový Romeo a Julie."
"C…cože?"
"Copak jste si ty knihy nečetla dost pečlivě?" zeptal se s jízlivým úsměvem.
"Omlouvám se, asi mám nějaké mezery v dějinách," zavrčela. Měla toho dost. Byla čím dál tím víc unavená a v duchu se modlila, aby po ní nechtěl další pokus. Všiml si toho.
"Dobrá, tak pro dnešek skončíme a k těm knihám připojte i dějiny naší školy, ano?"
"Dobře, jenom…mohl byste zopakovat ty názvy?" zeptala se s andělským úsměvem, protože si byla jistá, že si pamatuje maximálně jednu.
Chtěl se rozesmát. Tak moc, jak jenom to šlo, ale odolal a v rychlosti jí názvy i autory naškrábal na pergamen.
"Tady, všechno?"
"A…ano," vykoktala a trochu rozklepaně si vzala pergamen z jeho ruky. Žádný elektrizující dotek, který by signalizoval nehynoucí lásku, jako v románu z červené knihovny. Jenom teplo. Hřejivé teplo z jeho dlaní a led. Led z bariéry, která mezi nimi stála.
Prudce vstala a s tichým nashledanou vyšla z jeho kabinetu. Viděl, jak se jí třesou kolena a únavou škobrtá.
Měl bych ji doprovodit. Dát pozor, aby zase některé génie z mé koleje nenapadla nějaká blbost.
Vstal a tiše ji následoval. Samozřejmě tak, aby si ho ani nevšimla, protože netušil, jak by to vysvětlil. Jak by to vysvětlil jí, ale hlavně, jak by to vysvětlil sám sobě.
.

* Ab imo pectore. = Z celého srdce. Jestli se nepletu, má to Ber i na blogu a říkala jsem si, že Ber a latina…:)
** Cordelia Misericordia (1298-1401) není můj výmysl. Po případné další informace na hp-lexicon.org. Ovšem to, co si s tím vymyslím dál, to už nebude košér :-D
*** Pro upřesnění. Krvavý baron opravdu zabil ve vzteku Helenu a ona opravdu ukradla diadém, který schovala ve stromě, kde ho pak našel Voldemort. Krvavý baron se pak sám ze žalu nad její ztrátou zabil - toliko k tomu, proč je celý od krve. Protože je to na znamení vraždy, kterou spáchal (stejně tak okovy, které někdy má). Tohle jsem si opět nevymyslela a zase odkazuji na hp-lexicon.org a podobné zdroje :)
.
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx