6. Aklimatizujeme se?

4. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Aklimatizujeme se?
.
Držela se knih, jako by to byl záchranný kruh. Věděla, že jí to moc nepomůže, ale pořád tu byla jistá naděje. Přeci nemůže chodit s těmi prvňáčky do třídy! Křičelo na ni její podvědomí, ale stejně si sedla do lavice a přimhouřenýma očima sledovala ty malé caparty.
Jedenáctileté caparty.

Skoro se o ni pokoušely mdloby. A když už si myslela, že je jakžtakž vyrovnaná, proplul si do třídy Binns. Polkla. Duch. Opravdu vidí živého….mrtvého ducha! Neskutečné. Měla nutkání k němu dojít a prostrčit skrz něj ruku. Samozřejmě jenom jestli se jí to nezdá, že ano. Nic jiného v tom nehledejme.
Nestačila se ale moc rozkoukat a profesor začal monotónním hlasem vykládat něco o skřetí vzpouře z Merlin ví kterého století.
Uff…tohle bude docela…
Přivřela oči.
…nudné…
Spokojeně si lehla na sešit pevně rozhodnutá neusnout.
Spokojeně oddechovala a její mysl se procházela ve světě snů.*
.
-o-O-o-
.
"…a taky brnění! Rozhodně bychom měli…"
"Minervo," zavrčel frustrovaně Severus a promnul si unaveně spánky. Ještě chvíli by ji poslouchal a nedopadlo by to dobře. "Nechci to znovu opakovat, ale zřejmě je to nezbytné. Žádná vánoční výzdoba, nebo čím to chceš hrad ověsit, se konat n-e-b-u-d-e."
"Ale…"
"Už jsem řekl."
"Je to tradice!" rozčilovala se ředitelka Nebelvíru a marně hledala oporu u ostatních profesorů.
"Já souhlasím se Severusem," ozvala se k překvapení všech madam Pomfreyová. "Každý rok, když se chystala výzdoba, to dopadlo špatně. Zlomeniny, jak se někomu povedlo uklouznout na rozbředlém sněhu, co věčně padá z těch stromů ve Velké síni, popáleniny od svíček a to nemluvím o těch nehodách, když praskají ta barevná světýlka."
"Ale budou přeci Vánoce!" namítla Prýtová a rozverně mrkla na Minervu.
Severus přimhouřil oči a rozhodl se. Věděl, že je to rozhodnutí sebevražedné, ale neměl na vybranou.
"Dobrá, budeme hlasovat. Proti výsledku se…nelze odvolat."
Nebyl si jistý, jestli to říká spíše sobě, nebo jim. Tušil, že bude přehlasován a taky že se tak stalo. Dokonce i Lucius byl pro vánoční výzdobu a to ho obvyklé dění na škole většinou nezajímalo.
"Co je další bod…" začal znovu ředitel, ale nebylo mu dopřáno větu dokončit a už se zase ozvala jistá opilá můra - rozumějme, profesorka Trelawneyová.
"Přeci vánoční ples! Viděla jsem ve své křišťálové kouli…"
"Je nám celkem jedno, co jste viděla ve své…" snažil se ji přerušit Lucius jízlivě, ale ona si ho nevšímala.
"…jisté neblahé okolnosti! Určitě letos někdo zemře!" poslední slovo vyslovila značně pochmurně a melodramaticky, ale spíše než bázeň vyvolalo shovívavé (i ironické) úsměvy.
"Jistě Sybillo, jistěže někdo zemře," přikyvovala Minerva s ledovým úsměvem.
Ještě chvíli mluv a budeš to ty.
"Takže vánoční ples. Bude třiadvacátého prosince. Námitky neberu v potaz. Čtyřiadvacátého ta banda tupohlavců vypadne a doufám, že tu nikdo nehodlá zůstávat přes svátky."
Severus měl od přírody velice zvučný hlas. Ale v tichu, které ve sborovně panovalo, teď zazněl jako zaburácení hromu. Výsledkem bylo, že i kdyby někdo chtěl něco namítat, tak by se neodvážil. Snad jenom Minerva se nepatrně zavrtěla a pak se tiše zeptala, zda bude nějaké téma.
"Ne!" vyprskl už hodně vytočený Severus, kterého k této šaškárně, respektive poradě učitelského sboru, přesvědčovali snad dva týdny.
"Ale Severusi, nějaké hezké téma…" nevzdávala se ředitelka Nebelvíru, vědoma si možného hněvu, který by se snesl na její hlavu.
"Dobře, pro mě za mě ať je nějaké téma. Jen mě do toho nezatahujte. Je mi to jedno."
Kdyby jen tušil, co tím na svou hlavu přivolá, nikdy by něco takového neřekl. Nikdy!
.
Huh? To už zvonilo?
Nakrčila obočí a snažila se rozlepit oči. Hodina zřejmě skončila před chvílí, protože několik studentů, podobně jako ona, ještě podřimovalo na lavicích. Zvedla ze země své věci a z jedné kapsy se tak vykutálela lahvička od Poppy. Zašklebila se. Kéž by to nemusela pít. Ještě se nedostala k tomu, aby to ochutnala, natož aby k tomu přičichla, ale teď už nebude mít na vybranou.
Ach jo, tak jdeme na to. S chutí do toho a půl je hotovo!
Stačilo ale lahvičku odzátkovat a do okolí se vyvalil nazlátlý plyn vůně zkaženého ovoce a sto let starých sardinek (ne-li něčeho horšího).
Dělá si ze mě srandu?! Tohle pít nebudu!
Naříkala v duchu a odolala nutkání mrsknout lahvičkou do tašky. Taška! V ní má rozvrh. Musí se podívat, jestli teď nemá nějakou hodinu. To by ji před tímhle patokem zachránilo. Jenomže zázrak se nekonal. Prváci měli buď oběd, nebo Obranu proti černé magii. Och a ještě jak tak koukala Přeměňování. Ani na jedno z toho se nechystala. Bez hůlky by jí to stejně nebylo nic platné. Najednou přimhouřila oči. Ne, opravdu se jí to nezdá. Profesor, který byl napsaný u Obrany proti černé magii, byl…
Ale to přeci není možné! Malfoy? Jak by zrovna ten, mohl učit obranu! Vždyť…vlastně nevím, jak to bylo. Co když v těch knihách není všechno podle pravdy? Pravda…opravdu je pravda to, co se děje kolem mě? Opravdu se mi to nezdá? Tohle…
"Merline…"
Ani si to neuvědomila a zasténala nahlas. Je ve škole sotva pár dní a už tu naříká! Zatřásla hlavou, energicky zalovila v tašce, vytáhla lžičku a nalila na ni lektvar.
Teď nebo nikdy.
Zavřela oči a s očekáváním té nejpříšernější chuti si vložila lžičku do úst. Překvapením se jí rozšířili zorničky!
"Mmm…to je dobré!" vykřikla a vzbudila i poslední dva studenty ve třídě.
Navzdory vzhledu a 'vůni' byl lektvar sladký jako karamel.
"Chutná?"
Trhla sebou, div nerozlila lektvar na všechny papíry rozprostřené po stole.
"Vyděsil jste mě! Copak tohle se dělá? Skoro jsem dostala infarkt."
"To mě mrzí."
Jeho hlas vůbec nezněl, jako že ho to mrzí.
"Potřebujete něco, pane profesore?"
Nemohla si odpustit to ironické oslovení.
"Vzhledem k vašim, řekněme zvláštním, schopnostem, jsem byl přinucen rozhodnout o vyučovacích hodinách navíc."
"Navíc? Jak navíc? To nestačí…"
"Ne," přerušil ji měkce Lucius a škodolibě se u toho ušklíbl.
"Rozhodně to nestačí. Tady," odkudsi ze záhybů hábitu vytáhl stočený pergamen "je váš nový rozvrh a já doufám, že se jej budete držet."
Měla nutkání se ho zeptat, co by se stalo, kdyby rozvrh nedodržela, ale raději držela jazyk za zuby a jala se zkoumat pergamen.
Lucius sledoval, jak si prohlíží nové předměty a čekal, kdy se na něj snese její spravedlivý hněv. Protože většina hodin na víc byla večer a v sobotu.
Upřímně, který student by se chtěl učit ještě v sobotu?
Ani si to neuvědomil, ale jak ji tak pozoroval a opíral se při tom o lavici, byl jí čím dál tím blíž. Trhl sebou, až když zvedla hlavu.
"Dobře, ještě něco?"
"Předpokládal jsem, že vás bude zajímat, kdo vás bude učit."
Když se takhle ptá, vsadím se, že to bude on. Prosím, ať to není on! Ať to není Lucius Malfoy! To bych se nedokázala soustředit! Prosím…
"Vy?"
"Samozřejmě," pronesl samolibě a znovu se ušklíbl. "Očekávám vás tedy večer, ve svém kabinetu."
V jeho kabinetu? Jakože…kabinetu? Proč ne v učebně? Proč u něj v kabinetu?
Panikařila v duchu, ačkoliv netušila, proč ji pomyšlení na jeho kabinet nahání husí kůži.
"Samozřejmě," napodobila ho a elegantně se zvedla z lavice. Tedy, doufala, že elegantně, protože se nechtěla před Malfoyem ztrapnit nějakým pádem jemu do náručí. V duchu se otřásla.
Do jeho náruče tedy padat nehodlám. Stačí mi ty sny…uhm…
Trochu zčervenala a protáhla se kolem něj až ke dveřím. Nezastavil ji. Jenom se díval, jak otevřela dveře a zmizela někde na chodbě.
Dnes bude velice zajímavý večer.
Pomyslel si a jeho tvář kupodivu nezvlnil ironický úšklebek, ale něco, ne nepodobného, hřejivému úsměvu.
.
Berenika se hnala chodbou. Navzdory všemu, co by se čekalo od romantické fanfiction, musela jenom na záchod. Ale nutně! Každá žena ví, co to znamená nutně potřebovat na záchod. Tudíž její rozpoložení nemělo nic společného s tím, kdo ji čekal po hodině dějin!
Stěží si uvědomovala, ve kterém je patře, když vpadla na první dívčí záchody, které našla. Vrhla se k umyvadlu a všechno jídlo, které ten den snědla, opět spatřilo světlo světa. Nic krásného na tom nebylo.
Opláchla si pusu vodou a unaveně sjela na zem. Hlavou se opřela o chladivé kachličky a snažila se uklidnit svůj protestující žaludek.
Co se to se mnou děje? Že by to byla reakce na ten lektvar? Sice chutnal dobře, ale ví bůh, co v tom vlastně bylo…
Užuž to vypadalo, že bude muset vstát a zopakovat předchozí akci, když se její žaludek jakžtakž udobřil.
"Co tady děláš?!" vyštěkl na ni někdo a ona se už podruhé za den, příšerně lekla.
"Cože? Kdo…k…Uršulo?" zeptala se překvapeně, při pohledu na ducha před sebou.
"Ty víš, jak se jmenuju?"
Ostražitost v jejím hlase nešla přeslechnout.
"Ano, samozřejmě, že vím, jak se jmenuješ…nechtěla jsem vyrušovat, jenom se mi udělalo špatně a musela jsem rychle na toaletu."
"Tomu rozumim," přikyvovala Uršula a až teď si Berenika uvědomila, že duch dívky vypadá poněkud jinak, než jak si ho vždycky představovala. Měla brýle, to ano a nejhubenější taky nebyla, ale byla drobounká a s vřelým obličejem. Zvláštní.
"Uršulo, víš, jsem tu nová a…"
"Samozřejmě že vim, že seš nová! Ty jsi ta, co dala Malfoyovi facku! Jak ráda bych to viděla."
Ber se trochu nervózně usmála.
"No, ano, jsem to já. Jen, znáš hrad určitě lépe než kdo jiný, a já bych se potřebovala dostat co nejdřív do svého pokoje, jenomže si zaboha nevzpomenu, kudy mám jít."
"To se stává na tomhle hradě pořád. Když sem tadyk ještě študovala já, víš, tak sem taky pořád někde bloudila. Poď, ukážu ti cestu. Si taková…no, na živou celkem milá."
"Na živou?"
"Si piš, holka! Většina živejch lidí sou strašný sucharové a s náma duchama se vůbec nebavěj."
Uršula mohla být mrtvá, jak dlouho chtěla, ale její puberta očividně nevyčpěla ani přes všechny ty roky.
"Děkuji," zamumlala Berenika a opatrně se postavila. Chvíli čekala, jestli náhodou žaludek nevykazuje protesty, ale nakonec se vydala za Uršulou, která se už pohupovala u dveří na chodbu.
.

* Samozřejmě nepředpokládám, že Ber spí v hodinách, ale Binnse považuji za "uspávače hadů", který by uspal i mě na kofeinu…:)
.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:31 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx