5. Ach ta facka...

3. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Ach ta facka...
.
Slastně se protáhla. Konečně se jí nezdála žádná noční můra. Sice měla jeden sen, ale ten se rozhodně nedal považovat za děsivý. Zasněně se usmála. Ne, rozhodně nebyl děsivý. Byl tam Lucius, byla tam ona a… zčervenala. Snad aby se raději převlékla a došla si na snídani.
Chvála bohu za soboty!
Pomyslela si rozverně a raději nepřemýšlela o tom, jak bude působit na ostatní studenty. Tedy, přemýšlela, nebo se o tom spíše snažila přemýšlet včera večer, ale když jí došlo, že bude v ročníku s malými jedenáctiletými dětmi, nechala toho.

Oblékla se a potichu se vykradla z pokoje. Kudy dál však netušila. Doprava? Doleva? Kterým směrem přišli? Někdo do ní vrazil.
"Pardon," zamumlala ona dotyčná osoba a hnala se chodbou dál. Zřejmě nějaký student. Byl malý, menší než ona, ale na to se v poslední době nemohla moc spoléhat. Otočila se směrem, kterým utíkal, a rozhodla se ho následovat.
"Ale, ale… kohopak to tu máme. Ty seš ta nová?"
Otočila se a úsměv jí ztuhl na rtech. Před ní stálo několik studentů z nejvyšších ročníků Zmijozelu a rozhodně se netvářili přátelsky.
"Kdo se ptá?"
"Do toho ti nic není. Slyšeli sme, žes dala našemu profesorovi facku. Divim se, že seš ještě tady, couro."
V Berenice jako když ustrne. Tohle vůbec nevypadalo dobře a otázka, jak se o tom mohli dozvědět, byla víc než na místě. Kdo jim to řekl? Snape? To těžko. Určitě by nebyl až takový všivák, aby to vyžvanil celému Zmijozelu. Navíc to on bude muset hasit tenhle problém, no ne? Lucius taky nepřipadal v úvahu. Který chlap by dobrovolně vykládal o facce, kterou schytal? Takže jediná přijatelná možnost byla, že je musel někdo vidět. Někdo ze Zmijozelu.
Zhluboka se nadechla. Rozhodla se je ignorovat a hrdě odkráčet do Velké síně. Jenomže oni očividně její rozhodnutí neakceptovali. V několika vteřinách se ocitla na podlaze, s bolestí břicha a hlavy, obklopená Zmijozeli.
"Nechte mě být!" vykřikla, když jí někdo surově kopl do žeber.
"Co se to tady děje!" ozvalo se autoritativně. Zmijozelští studenti neváhali a dali se na útěk. McGonagallové se podařilo zastavit kouzlem jenom tři.
"Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě a zkoumavě pátrala zda nemá nějaké zranění.
Berenika se narovnala a unaveně si opřela hlavu o chladné zdi hradu. Den sice začal pěkně, ale právě teď se měnil v hororový film.
"Nevím," zamumlala a cítila jak se jí klíží oči.
"Asi máte lehký otřes mozku, zavedu vás za Poppy."
"Já… děkuji, paní profesorko."
McGonagallová jí pomohla vstát a lehce ji podepřela.
"Vy tři," ukázala na chlapce ztuhlé uprostřed pohybu "půjdete teď okamžitě za ředitelem a jestli ne, tak budete mít co dočinění se mnou. U ředitele počkáte na mě. Rozuměli jste? Finite."
Zmijozelové se po sobě vystrašeně podívali a schlíple odkráčeli směrem k ředitelně. Zřejmě nečekali, že je někdo přistihne a už vůbec ne ředitelka Nebelvíru.
"Tak slečno a my teď hezky půjdeme na ošetřovnu."
.
-o-O-o-
.
"Byli to studenti z tvé koleje Luciusi a vhodný trest je tudíž na tobě, ale být na tvém místě já, nechám je podmínečně vyloučit!" soptila Minerva a ze všeho nejvíc teď připomínala rozzuřenou lvici - nebo kočku.
"Nemůžu nechat podmínečně vyloučit tři nejlepší studenty pátého ročníku! To přeci nejde," oponoval Lucius, ale uvnitř to v něm vřelo. "Nejraději bych je vyloučil trvale, ale to taky nemůžeme. Jejich rodiny jsou a příliš známé, Minervo. Do konce pololetí budou mít tresty. U každého z profesorů, co vy na to?"
"Napadli studentku! Má otřes mozku a naražená žebra. Na to, že je to její první den na hradě, je to snad až příliš! Je vůbec rozumné ji tu nechávat?"
Poslední otázku nesměřovala na Luciuse, ale na Severuse, který zatím tiše přihlížel jejich výměně názorů. Až teď konečně promluvil.
"Minervo, obávám se, že její přítomnost na hradě je nezbytná a už jsme o tom mluvili. Ale je pravda, že se nynější situace musí řešit. Tresty budou mít do února, pokud neprovedou nějakou jinou hloupost, v takovém případě okamžitě putují za svými rodiči a já sám si to zodpovím. Ovšem nevraživost studentů a, jak jsem vyrozuměl, i studentek vůči Berenice je už tvoje starost Luciusi."
"Cože? Jak moje starost? A proč jsou proti ní proboha zaujaté studentky? Co je to za nesmysl?"
Severus si v duchu frustrovaně povzdechl, ale navenek se jen nesouhlasně zamračil.
"Člověku byl dán mozek, aby přemýšlel, zkoušel jsi to někdy? Očividně se do povědomí studentů dostala informace o jisté facce a studentky, kteréžto jsou do tebe poblázněné ať už se jedná o jakoukoliv věkovou skupinu nebo kolej, jí to nemohou odpustit."
"To je iracionální."
"Ženám neporozumíš, Luciusi," bodře podotkl ředitel a koutkem oka sledoval, co na to Minerva. Nebelvírská ředitelka se ale jenom vědoucně ušklíbla, očividně upokojena se rozloučila a zavřela za sebou dveře.
.
-o-O-o-
.
Seděla na posteli a každému, kdo by ji spatřil by se zdálo, že se dívá do jiného světa. Pryč mimo realitu. Možná to byla pravda, kdo ví?
"Jste v pořádku?"
Prudce sebou trhla a otočila se po hlase. Ušklíbla se.
Lucius Malfoy v celé své aristokratické kráse.
Aniž by čekal na její odpověď, přivlastnil si jednu z židlí a ladně - skoro jako kočka, plížící se za kořistí - si sedl a přehodil si nohu přes nohu.
"Ano."
Byla by něco dodala, ale nějakým zvláštním způsobem jí to nepřipadalo správné.
"To je dobře," prohodil, vystřídal nohy a pohodlněji se tak usadil na židli.
"Vskutku."
Hlas měla nakřáplý a jí samotné to znělo téměř jako zavrčení. Nepoznávala se. Tohle přeci není ona. Nebo ano?
"Myslím, že už bych měl jít, váš stav jsem již zkontroloval."
Jeho hlas byl tekutý jako med, ale ledový, téměř nepřátelský* a navzdory tomu, co řekl, stále zůstával sedět na místě. Nehnul se ani o píď.
"Zřejmě ano," prohodila a rty se jí roztáhly do úsměvu.
Merlin ví, co by se stalo, kdyby najednou na ošetřovnu nevtrhla Poppy. Svým energickým hlasem, začala v rychlosti něco brebentit, spíše sama pros sebe, než někomu určitému a pak zmerčila i je.
"Ale, ale, kdo se to přišel taky podívat do nemocničního křídla. Vás, pane Malfoy bych tu tedy rozhodně nečekala," šveholila a rentgenovým zrakem si oba dva bedlivě prohlížela.
"A jak se má náš pacient?"
"Je mi dobře, klidně už můžu jít. Vážně. Ta žebra mě už ani trošku nebolí a hlava se mi taky nemotá," chrlila rychle Berenika a užuž vstávala z postele. Ovšem, přísný pohled ošetřovatelky ji zastavil.
"Přesvědčím se."
Ber překvapeně zamrkala. Na tak malou paní, uměla Poppy Pomfreyová znít výhružněji jak sedmihlavá saň.
"T… to nebude nutné… "
"Nenechal bych nic náhodě," přerušil ji Lucius a ačkoliv se snažil, jistá škodolibost z jeho hlasu nevyprchala.
"Ale…" snažila se namítnout Ber, jenomže jí to nebylo nic platné. Stejně jako prosebný pohled, který vrhla na Luciuse. Protože ten, si nastalou situaci jen a jen užíval.
Poppy seslala na její hlavu nějaká kouzla, pak i na žebra a doprovázela je tichým mumláním. Když svěsila hůlku vhrla na Bereniku přísný zamračený pohled.
"Budete pravidelně užívat celý týden tenhle lektvar," ukázala na lahvičku s nahnědlou tekutinou, co stála na stole. "Vždycky jednu lžičku před jídlem. A po týdnu, si vás zase zkontroluji. Teď můžete jít. Jak vidím, pan profesor vás velice rád doprovodí."
Berenika se nedůvěřivě podívala na lahvičku a zamračila se.
Tu břečku pít nebudu!
Křičel na ni v duchu žaludek, jenomže zřejmě neměla na vybranou.
"Můžeme jít?"
"A…ano!" vyhrkla překotně, popadla lahvičku a slezla z postele.
.

* Nejsem si jistá, jestli takový hlas existuje, ale Lucius je šikovný :)
.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx