4. Jde se nakupovat

2. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Jde se nakupovat
.
Povzdechla si.
"K čemu mi u Merlinových vousů bude tolik knih? Lektvary dneška? Copak budu studovat i lektvary?"
Lucius se ležérně opřel o lampu na Příčné ulici.

"Budete studovat vše, k čemu není potřeba hůlka. Tudíž lektvary, bylinkářství, kouzelné tvory, určitě i jasnovidectví a viděl bych to i na létání a dějiny čar a kouzel. Co dál si zapíšete je čistě vaše věc."
"Jasnovidectví?" zamumlala pochybovačně, ale pohledem dál zkoumala seznam, který jí 'laskavě' poskytl. Neopomněl jí totiž neustále připomínat, jak je pro něj velice nepohodlné muset s ní nakupovat.
Snad si nemyslí, že je to pro mě procházka růžovým sadem!
Pomyslela si naštvaně a odolala nutkání zmačkat seznam do miniaturní kuličky, kterou by mu mohla hodit přímo do toho nafoukaného obličeje.
"Nyní, jestli jste se již dostatečně vynadívala na ten kus papíru můžeme jít koupit hábity. Nechci tu strávit celý den."
"Zvládla bych to sama. To vy jste tvrdil, že se mnou musíte jít. Proč si tedy stěžujete?" vyhrkla už pěkně dopáleně. Lucius se zlověstně usmál a nebezpečně se k ní naklonil.
"Protože byste to nezvládla."
"Ale…"
"Jdeme?"
Gentlemansky jí nabídl rámě a ona ho, ke svému údivu, přijala zcela bez skrupulí. Lehce se usmála. Mohla vidět filmů kolik chtěla, ale kouzelnický svět… ta realita, ve které se nyní nacházela, to bylo něco zcela jiného. Tolik úžasných, neuvěřitelných věcí. Tolik… tolik dojmů, emocí. Měla pocit, že se tím vším zalyká a přesto si připadala volná. Chvílemi měla pocit, že blázní, nebo že se probudí a všechno bude zase jako dřív. Ale věděla, že to se nestane. I kdyby se vzbudila, nic by se už nevrátilo do stejných starých kolejí. Nemohlo by to fungovat. Byla dospělá. Možná ztratila pár let života, ale nelitovala. Ne teď a jestli kdy bude, tak to je ve hvězdách.
"…tady."
"Prosím?" vyhrkla zmateně. Vůbec ho nevnímala.
"Že jsme tady."
"Aha. Já… omlouvám se, na chvíli jsem se zamyslela."
"Všiml jsem si."
Galantně jí otevřel dveře a počkal až vstoupí. Okamžitě se k ní nahrnula malá korpulentní dáma.
"Hábity? Kolikpak jich budete potřebovat? A máte už představu o látce?"
Brebentila by dál, kdyby ji Lucius strohým gestem neumlčel. Zamračila se na něj, ale to už jí začal vysvětlovat, jaké oblečení si pro ni představuje. Berenika se musela usmát. Nerozuměla polovině slov, které mezi sebou ti dva prohodili, ale Lucius byl tak… tak… nenacházela slova. Mohl se chovat povýšeně, arogantně a narcisticky jak chtěl, ale vždycky v něm bylo něco, něco zvláštního.
"Dobře, dobře. Takže slečno, mohla byste se mi tu teďkon takhle pěkně postavit. Taaak. Výborně. A teďkon dejte ruce tak. Ano, ano, tááák je to správně. To se hnedkon krásně pracuje, když někdo spolupracuje a je radost šít na takovou roztomilou slečnu jako jste vy, madam. Jestli to ode mě teda není todlncto…moc troufalé."
"Ne, to je v pořádku," zamumlala trochu nervózně Ber a přitom se otáčela přesně podle pokynů švadleny. Odkudsi přiletěl metr a začal brát míry. Zároveň si paní něco zapisovala a látka se sama skládala na stůl. Prostě kouzla. Usmála se a úsměv se jí každou chvílí rozšiřoval. Opravdu si připadala jako ve snu.
Lucius se mračil. Co má ta ženská co pochybovat o jeho vkusu na látku? Přeci je aristokrat a umí se oblékat, no ne? Ale podmračený výraz mu z tváře rázem zmizel při pohledu na ženu před sebou. Usmívala se a tvářila se trochu zmateně. Jakoby nemohla uvěřit tomu, co se kolem ní děje. Už už jí málem úsměv oplatil, když se zavčas zarazil. Připomněl si, že je teď jeho studentka. Když si to uvědomil poprvé tak ztuhl dobře na pět minut a bez mrknutí oka koukal do zdi. Co se to s ním vlastně děje? Takhle se přeci nikdy dřív nechoval. Respektive, nikdy si nepřipadal, že se chová jako poblázněný huberťák. S Narcisou to bylo vše,…řekněme o kompromisu, ale teď. Ne, určitě má halucinace. Je jenom zmatený z toho narušení všedních dní. Prostě necítí nic, co by neměl. Správně. Tak je to. Nic co by cítit neměl. Ovšem, mohl klidně cítit, co chtěl, ale přes ledovou masku nikdo nic nepoznal… tedy… možná.
"Do jaké koleje půjdu? Dostanu klobouk?" zeptala se ho najednou a v očích jí zářily jiskřičky nadšení.
"Nepůjdete do žádné koleje," na chvíli se odmlčel a počkal až se švadlena odkolébá pro něco do zadní části krámku. "Nejste přeci kouzelník, tak vás nemůžeme někam zařazovat. Ředitel vám přidělil jeden z pokojů pro hosty."
"Bradavice mají pokoje pro hosty?"
"Jistěže. Co jste si myslela? Koneckonců, býval to hrad."
"A to ho střežil drak?" zeptala se pobaveně, ale jakmile uviděla jeho pozdvižené obočí, zmlkla a nevěřícně si ho prohlížela.
"Snad mi nechcete tvrdit, že… "
"Ták! Za chviličku už to bude, slečno, ale ještě překontrolujem míry, co vy na to? A budete chtít ještě nějaké šaty? Většina studentů si objednává jedny společenské. To víte, ředitel Snape, jen tak mezi námi děvčaty, pěkný suchar, může dělat co chce, ale Vánoční ples se mu zrušit určitě nepovede. To byly časy. Víte, když já chodila do Bradavic!"
Paní se zasnila a Berenika vrhla na Luciuse pobavený pohled. Když jí ho oplatil, bylo to jako by na chvíli vysvitlo slunce. V duchu se napomenula. Přeci si nemůže myslet… Merlin ví co! Je to Lucius Malfoy. Ani neví co je s Narcisou. Navíc mu jenom přidělává starosti. Třeba si ho i idealizuje. Co ona ví?
"Vánoční šaty nebudou nutné. Slečna už jedny má."
"Co? Já… "
"Vážně? To je škoda, ale kdybyste cokoliv potřebovala slečno, cokoliv, tak mi klidně pošlete sovu. Pro vás je radost šít, to vám povim. Radost šít! Já teďkon skočím dozadu pro hábity a hnedle budu zpátky, ano?"
Ber přikývla, ale pohledem hypnotizovala sebejistě se šklebícího Luciuse.
"Já mám šaty, ano?"
"Jistěže ne, ale nebudu nechávat šít zrovna tuhle… ženštinu něco takového jako jsou společenské šaty. Na to jsou zde lepší."
"Aha," vypadlo z ní lehce zaraženě. Že ji to hned nenapadlo.
"Ale víte doufám o tom, že nemám peníze a pochybuji, že vám to někdy splatím, takže… "
"Takže si užívejte nákupní horečku jako ostatní ženy. Mám dost peněz na dva velice kvalitní životy, tudíž mě tenhle váš drobný nákup opravdu nezruinuje."
"Tak tedy děkuji."
Prej nezruinuje. Já mu ještě dám. A nákupní horečka? To sebral zase kde?
"Tady to nesu, budete platit pane Malfoy?"
"Samozřejmě, připište mi to na účet."
Berenika chtěla slézt ze stoličky na které dosud stála, když jí Lucius podal ruku.
"Odmítám vás sbírat ze země," vysvětlil jí své podivné počínání a společně vyšli z obchodu. Venku se mezitím setmělo, takže se celá Příčná ulice ponořila do světla lamp a z nebe se začaly snášet lehké sněhové vločky.
"To je nádhera," vydechla ohromeně a bezděky sevřela Luciusovu ruku pevněji. "Je to tak… kouzelné. Neuvěřitelné!"
Rozesmála se a nastavila rozzářenou tvář sněhu. Vločky se jí zachytily ve vlasech a ty tak vypadaly, jako by byly poseté tisícem hvězd. Lucius chtěl říct něco urážlivého, arogantního, nebo aspoň inteligentního, ale zmohl se jenom na nepatrné přikývnutí.
Stačilo ujít pár kroků a zaslechli vánoční koledy z nejbližšího krámku.
"Tohle je tak úžasné! Jako z nějaké pohádky. Prostě… " otočila se na něj s úsměvem na tváři. "Děkuji. Děkuji za tento den. Bylo to nádherné."
To já bych měl poděkovat.
Pomyslel si zasněně Lucius, ale nahlas řekl jenom.
"Není zač. Měli bychom se přemístit do Prasinek a pak dojít do Bradavic, dokud se tam ještě dostaneme. Jakmile začne vánice tak máme smůlu."
"Smůlu? To nejde nějakým kouzlem sníh odhrnout? Nebo tak něco?"
"Myslíte si, že pomocí kouzel lze vyřešit všechno? I kdyby. Ve tmě a v zimě, za vytrvalé vánice, se prodírat k Bradavicím není zrovna ideální způsob já strávit noc. Znám… příjemnější aktivity."
Otřásla se. Tón jeho hlasu byl tak… podmanivý, zlý a zároveň elektrizující.
"Dobře, tak to abychom si pospíšili."
Stroze přikývl a téměř ji za sebou táhl, jak spěchal. Do Prasinek se ale díky tomu dostali včas a tak byli chvíli po deváté na Bradavickém hradě.
"Je větší než jsem si myslela… a je… je… "
"Je to teď váš domov."
"Domov?"
Řekla to tónem, který ho zarazil. Zkoumavě se na ni podíval.
"Chápu, že vám asi chybí rodiče, ve vašem věku je to… "
"Ne!" přerušila ho ostře. "To vážně ne. Já jen. Asi jsem si až teď uvědomila, co všechno se kolem mě děje a že se nevrátím hned tak domů."
"Hned tak? To je opravdu přesné vyjádření, ale lepší by snad bylo nikdy."
"Nemůžete mi v tom zabránit," odsekla a prudce se zastavila před Velkou síní.
"Nemůžu? A co jim řeknete? Maminko, tatínku, zestárla jsem o pár let a je ze mě štítonoš. Překvapení!"
Vrazila mu vší silou facku a vzteky zatnula zuby.
"Jakým právem..."
"Konečně ti jedna vrazila?" ozvalo se pobaveně od schodů a oba dva se překvapeně otočili.
"Severusi, vážně vtipné, ale… "
"Vítám vás na hradě, slečno Bereniko," přerušil Malfoyovu počínající litanii Snape a napřáhl k ní ruku. Kupodivu.
Přijala ji s jistými rozpaky, ale ředitel se zřejmě rozhodl zakopat válečnou sekeru. Nebo se mu jenom líbilo, jak vlepila Malfoyovi facku, kdo ví.
"Těší mě," zamumlala.
"Nuže. Váš rozvrh i zavazadla jsou již v pokoji a nechal jsem skřítky váš pokoj připravit. Jestli se vyskytnou komplikace, můžete za mnou kdykoliv zajít," na chvíli se odmlčel, vrhl na ni pohled, kterým jasně dával najevo, že když k němu jenom nakoukne tak přijde o hlavu a po chvíli zase pokračoval o něco škodolibějším tónem "A jestli se už pan Malfoy vzpamatoval z toho šoku, který jste mu přivodila, mohl by se projevit jako gentleman a zavést vás do pokoje. Já mám ještě spoustu práce," tím se s ní očividně loučil, protože než se nadála byl pryč.
Polkla a na chvíli zavřela oči. Na zpytování svědomí bylo pozdě. Už udělala, co udělala. Skousla si spodní ret, ne nebude se mu omlouvat. To tedy opravdu ne. Zasloužil si ji. V duchu se ušklíbla.
A že sedla.
"Když dovolíte, tímto směrem."
Luciusův hlas mrazil jako ledový vítr. Nepočkal na ni, neohlédl se, ale rovnou si to namířil do jedné z bočních chodeb. Sotva mu stačila a když už to vypadalo, že ho dohoní, prudce se zastavil a ona do něj vrazila. Začínala si připadat jako nějaká potrefená hrdinka z fanfiction*.
"Tady to je. Kdybyste něco potřebovala můj kabinet je ve třetím patře."
Nerozloučil se s ní a sotva jí pohlédl do očí. Že by urazila jeho ješitnost? Ať, zasloužil si to.
.

* Já to teď nemyslím zle! Vážně ne. Jenom…chápejte :)
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx