16. Bez bolesti není života

14. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Bez bolesti není života
.
Zamíchal tekutinou v kotlíku třikrát doprava a pak pětkrát doleva. Už stačilo počkat jenom půl dne a protijed bude hotový. Měl by říct madam Pomfreyové ať připraví slečnu Smithovou.
Narovnal se, až mu luplo v zádech. Zavrčel.
Už jsem na to starý.*

Odfrkl si v duchu a zamračeně se rozhlédl po laboratoři. Jeho království. Panoval tu, jedním slovem řečeno, chaos. Znovu zavrčel.
Už nikdy sem nikoho nepustím. A Malfoye obzvlášť. Ví Merlin, co to tu zkoušel.
Přimhouřenýma očima se díval na ušpiněné zkumavky a kotlíky. Podle čichu a přísad, které se válely na stole, se snažil přijít na možný lektvar, který Lucius chystal. Jakmile našel usušený oddenek kozlíku lékařského**, bylo mu to jasné.
"Bersen."
Takže pan Malfoy má špatné sny? No, to je mi ale překvapení. Jen když po mě nebude chtít Bersen z mých zásob.
.
"Honem, honem," komandovala ji příkře ošetřovatelka. "Lektvar bude hotový večer a já musím váš organismus připravit na ten šok."
"Já vím, vysvětlovala jste mi to už třikrát," namítla jemně Berenika, ale v duchu se sama sebe ptala, proč jí to vlastně stále připomínají. Byla smířená s tím, že vynechá lektvar proti bolesti. Věděla, že to prostě bolet musí, navíc to je jenom do večera. To je přeci pět hodin.
"Jenom vás varuji. Opravdu to bude bolet."
Něco v jejím tónu ji zarazilo. Ne, teď přeci nedostane strach. Ne, nesmí se bát. Zvládla horší věci.
Ano? A jaké?
Zeptal se jízlivě hlásek v její hlavě. Zadupala ho do země.
"Rozumím, mohla bych se něčeho napít?"
Poppy přikývla a někam na chvíli odcupitala.
"Dobré odpoledne, slečno Smithová."
Trhla sebou.
Proč přišel?
"Dobré," zamumlala.
"Vím, že vás Poppy již varovala, že to bude bolet, ale nejsem si jist, že to chápete."
"Pane, opravdu chápu, co se bude dít. Je to, jako by mi vysadili morfium, zatímco se mi budou drolit kosti."
Severus přimhouřil oči. Vypadalo to, že se chystá něco říct, když se za ním rozlétly dveře.
"Slyšel jsem to. Je všechno v pořádku?"
Po jeho otázce nastalo v místnosti tíživé ticho, kdy Berenika netušila co říct a Severus se držel, aby nezačal klít.
"Donesla jsem tu vodu…ale, pan ředitel a pan profesor Malfoy. Mohu vám nějak pomoci?"
"Jen jsem se přišel zeptat, jak se jí daří."
"Luciusi, to je opravdu zajímavé," zasyčel Severus a v tónu jeho hlasu se skvělo varování.
"Je to má studentka. Je pochopitelné, že se budu zajímat o její stav."
Berenika nerozuměla té podivné atmosféře, kterou kolem sebe ti dva měli. Ale ani nechtěla. Levá noha jí začala bolet a odvedla tak její pozornost.
Ne, tohle vůbec není příjemné.
Pomyslela si a pevně stiskla zuby.
Pět hodin? Už se to nezdá jako chvilka…
Zasténala v duchu a zavřela oči.
Merline, ať to zvládnu.
.
Chvílemi byla v bezvědomí a chvílemi někde na pokraji vědomí. Její čelo se perlilo potem a oči měly skelný nádech jako při horečce. Neodešel. Nemohl po tom, co viděl, jak se zkroutila bolestí. I kdyby ho teď Severus propustil z hodiny na hodinu. Zůstal by sedět u její postele. Ať se stane cokoliv, chce být u ní. Po prvních dvou hodinách přestal přemýšlet proč. Přestal dumat nad tím, co ho k ní táhne a jenom ji držel za ruku. Po čtvrté hodině, už odpočítával vteřiny a odmítal si připustit, že je zoufalý. Zbývalo sotva deset minut a její tělo se dostalo do křeče. Prohnula se jako luk a házela sebou. To byla poslední kapka. Připustil si, že mu na ní záleží a že ji nesmí ztratit.
"Ššš…to bude dobré," šeptal jí do vlasů, když se ji snažil udržet na posteli. Poppy mu za to byla vděčná. Pobíhala mezi laboratoří a ošetřovnou. Zrovna teď běžela dolů za Severusem, jestli se dá protijed již podávat.
Zasténala.
"To bolí…"
"Já vím, ale musíš to vydržet. Vím, že to vydržíš. Věřím ti."
Jakoby to bylo přesně to, co potřebovala slyšet. Její tělo se uvolnilo a ona se stočila do bojácného klubíčka.
Odhrnul jí z tváře zpocené vlasy a pátravě si ji prohlížel.
Teď nebo nikdy.
Napadlo ho a opatrně se k ní nahnul. Stačil by sebemenší zvuk a ony by toho nechal, jenomže tentokrát zde nebylo žádné poleno v krbu, které by zapraskalo, nebo něco podobného. Tentokrát tu byla jenom tichá ošetřovna. Lehce se otřel svými rty o ty její a sám nemohl uvěřit tomu, co dělá.
Prudce se narovnal.
Pane bože, vždyť je jí čtrnáct! Mohl bych být její otec!
Křičelo na něj podvědomí, ale ten druhý hlas, ten mnohem tišší, mu říkal, že udělal dobře. Že se nemá čeho bát.
"Konečně! Tady je ten lektvar!" vyhrkla madam Pomfreyová hned jak rozrazila dveře
"Kdy zabere?"
"Měl by okamžitě a slečna Smithová by s námi měla ihned komunikovat. Tedy, pokud je vše jak má být."
Zamračil se a sledoval přísný pohled ošetřovatelky, vedený na jejich spojené ruce.
Klidně se dívej jak chceš, já ji nepustím!
Křičelo na ni jeho podvědomí a určitě měl něco z toho v očích, protože se tím přestala zabývat a opatrně do Bereniky vpravila tekutinu z lahvičky od Severuse.
Přesně jak řekla. Bereničino tělo se prudce vymrštilo, ale zase se hned uvolnilo a ona otevřela oči.
"Co…co…se stalo?" ptala se chraplavým hlasem a Poppy jí okamžitě podala sklenici s vodou.
"Musíte se napít. Jste úplně dehydratovaná, ale nebylo možné do vás vpravit více tekutin."
"D…děkuji," zašeptala popraskanými rty Ber a vděčně přijala chladnou vodu.
Lucius ji nenápadně pustil a sledoval, jak pije. Poppy zamumlala něco o lektvarech, které musí přinést a nechala je tak chvíli samotné.
"Jsem rád, že…jste zdravá."
"D…děkuji. Vy,…vy jste tu byl celou dobu?"
"Nic si nepamatujete?"
"Ne, bohužel."
"Ani záblesky?" ptal se napjatě Lucius a propaloval ji při tom podivným pohledem.
"Ne, opravdu ne. Poslední co si pamatuji je příšerná bolest a pak tma."
"Aha. Asi bude nejlepší, když půjdu. Musím si nachystat materiály na zítřejší výuku."
"Jistě," zamumlala a pohledem provázela jeho vzdalující se postavu ke dveřím.
Lhala. Netušila proč, ale lhala. Pamatovala si každičkou sekundu. Každičkou vteřinu té neutuchající bolesti. I to jak ji držel za ruku. I lehký dotek jeho měkkých rtů. Pamatovala si všechno.
"Pamatuji si každý detail Luciusi," zašeptala do potemnělé ošetřovny a pak s pláčem složila hlavu do dlaní.
.

* Jenom taková poznámka. Tenhle povzdech, je pouze Severusova domněnka. I já má někdy pocit, že jsem příšerně stará. Navíc je Severus mladší, jak Lucius - podle kánonu, kterého se snažím aspoň jakžtakž držet.
** Kozlík lékařský (Valeriana officinalis L.) je léčivá rostlina z čeledi kozlýkovitých. Skutečně se používá při léčbě nespavosti nebo třeba při nervozitě, žaludečních křečích, nadýmání a pocitu strachu. Bývá upravována nejrůznějšími způsoby, ale výchozím materiálem je sušený oddenek, získaný nejlépe v květnu (viz Wiki). Já jen, že nejsem až taková kecka XD
.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kulicka Kulicka | Web | 14. ledna 2012 v 13:23 | Reagovat

Dobry clanek, mrkni na muj web

2 AlexisG. AlexisG. | 14. ledna 2012 v 15:59 | Reagovat

Nezávidím jí ty bolesti ale aspoň už to má teď za sebou. Co jí ale závidím je to lehké otření rtů. Prostě hezká kapitola a já už se hrozně moc těším na pokračování.

3 Illian Illian | 15. ledna 2012 v 10:36 | Reagovat

[2]: Děkuji, jen jsem si všimla, že to nějak vynechalo patnáctku. To budu muset zkontrolovat :) A co se těch odkazů na další kapitoly týče, tak to se upraví po zkouškovém :-D Protože vážně nemám čas...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx