14. Tak blízko a přesto tak daleko

12. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Tak blízko a přesto tak daleko
.
Jsem tady jako ve vězení!
Zuřila v duchu a přejížděla při tom po pokoji s knihou v klíně. Naučila se s vozíčkem manipulovat celkem rychle. Přece jen, byl jakýmsi způsobem očarovaný, takže nemusela vydávat takovou námahu a stačilo jenom lehce zatlačit, ale i tak! Nemůže tu přeci zůstat zavřená pět dní! Tedy, už jenom tři, ale pointa je jasná. Není žádný vězeň.

"Teda, bejt na tvým místě, tak se asi zbláznim."
"Hmm…"
"A začínáš bejt naštvaná. Skoro s tebou nejni normální řeč."
"Uršulo, prosím."
"Jasně, jasně. Není s tebou normální řeč."
"Já jen, že jsem unavená, víš?"
"Cítíš se jako vězeň, nemám pravdu?"
Helena vypadala, jako když se opírá o zárubeň dveří a Uršula se zase pohupovala na lustru. Najednou někdo zaklepal. Oba dva duchové se po sobě podívali a raději propluli zdmi někam pryč.
"Dále," vyhrkla Ber, zvědavá, kdo za ní může jít, když se obtěžuje s klepáním. Ovšem Luciuse Malfoye opravdu nečekala.
"Proč tak překvapený pohled, slečno. Myslela jste, že když budete muset zůstat kvůli své situaci zde, tak vám odpustím lekce?"
Zněl jinak. Jakoby vesele. To by mu tak bylo podobné, posmívat se její situaci.
"To by mě ani ve snu nenapadlo."
V duchu se zasmála. Ne. Ve snech ji opravdu napadaly daleko divnější věci. Párkrát se jí zdálo o tom, co říkala Trelawneyová, nebo o jistém aristokratickém narcistickém egoistovi, ale většinou měla noční můry. Otřásla se.
"Dobře. Tak? Máte nějaké otázky ohledně toho, co jsem vás nechal přečíst?"
"Ani ne. Bohužel tam nebylo příliš nových informací."
Unaveně pokrčila rameny.
Přeci nebude stát celou dobu?
"Nechcete si sednout?"
"Rád."
Ukázala na křesílko u krbu a Lucius ho vděčně přijal.
"Takže, dnes bych s vámi rád zopakoval vytvoření ohně a hlavně jeho stabilní udržení."
"Jistě," zamumlala a pohled jí sklouzl k pergamenu na zemi. Povaloval se dost blízko Luciuse aby si ho všiml, ale třeba bude mít štěstí. Začal jí opět vysvětlovat teorii, ale byla příliš nervózní.
"…by se měl ustálit. Vnímáte mě? Nebo vás více zajímá ten pergamen na podlaze?"
Sehnul se, že jej zvedne a ona byla příliš pomalá, než aby mu ho stihla sebrat.
Povytáhl obočí a lehce se pousmál. Byla to báseň. A když ji v rychlosti přelétl očima, musel uznat, že je dobrá. Co dobrá. Velice dobrá.
"Tak přeci píšete."
"A…ano."
"Slíbila jste mi nějaké své práce."
"Myslela jsem,…bylo to dávno."
Usmál se. Nebyl to úšklebek, byl to prostě opravdový úsměv. Hřejivý, jako ten, který jí věnoval, když se jí poprvé povedlo zapálit svíčku.
"Rád bych si je přečetl."
"A…ano. Jistě, já…můžu vám nějaké dát," zarazila se.
Je to dobrý nápad?
"Budu rád."
K čertu s tím. I kdyby to nebyl dobrý nápad!
Usmála se. Přejela vozíčkem ke stolu a ze zásuvky vytáhla stoh pergamenů.
"Nevím, jestli se vám budou líbit."
"Budou-li jen z poloviny tak dobré jako tahle, věřte, že budou."
"Ah…d…děkuji."
Tohle nečekala. Proč, proč se najednou choval takhle? Proč s ní raději nejednal tak, jako v poslední době? Jako by byla obyčejnou studentkou? Třeba to bylo tím, že byl v jejím pokoji. Třeba to bylo tím, že se blížili Vánoce.
"Já,…upřímnou soustrast," vyhrkla najednou, když mu podávala pergameny.
"Prosím?"
"Četla jsem,…četla jsem, co se stalo, když Harry Potter porazil Voldemorta, já…je mi to líto."
Zamračil se.
"Četla."
"Ano. Nevím, jestli jsem to správně pochopila, ale dělal jste dlouhou dobu špeha a díky tomu vyhrála dobrá strana."
Tentokrát se už nemračil. Zuřil.
"Opravdu si myslíte, že poslední bitva byla takhle jednoduchá? Že stačilo pár informací od špehů, jako jsem byl já a bylo to? Opravdu si myslíte, že to, jak ji popsala Holoubková, je skutečnost? Nebuďte hloupá! Byla to krvavá řež, kterou se snaží z mysli vytěsnit tolik lidí, kolik jich tam jenom bylo. Pamatuju si, jak jsem držel vnitřnosti svého vlastního syna a snažil se ho zachránit, když na mě Macnair sesílal nějakou kletbu! Pamatuju si, jak jsme se brodili krví, jen abychom vpadli smrtijedům do zad! Nebylo to tak prosté, tak jednoduché. Nikdo jsme se neměli kam schovat, ukrýt…před přívalem kleteb. Byly všude. Ne každý se vždy trefil a kletby létaly nazdařbůh. Nic organizovaného ani vznešeného v tom nebylo. Byla to válka Bereniko. Krev, bolest, slzy a zoufalství. To jediné to bylo.*"
Tiše se na něj dívala. Na jeho tvář ozářenou plameny z krbu. Na aristokratické rysy a pevně semknuté rty.
"Omlouvám se. Neměla jsem…"
Nevěděla jak pokračovat. Nechtěla mu způsobit bolest a to co řekl, s ní otřáslo. Netušila, že Draco dopadl takhle. Věděla jenom, že zemřel. Stejně jako tolik ostatních. To bylo to, co ji v knihovně tolik vyděsilo. To byl důvod, proč o tom nechtěl nikdo mluvit. Všichni truchlili. Vždyť snad nebyl nikdo, kdo by někoho neztratil.
"Ne, to já bych se měl omluvit. Neměl jsem to na vás tak vychrlit."
Copak se bortí svět? Lucius Malfoy se mi omlouvá?
"Já…"
"Bereniko, jste jedním z mála lidí, které válka nepoznamenala. Uchovejte si to. Uchovejte si svou radost ze života. Své nadšení a touhu objevovat nové věci."
Sledovala ho a netušila, co má říct. V průběhu toho, co s ní mluvil, ji chytil za ruku. Nevěděla, kdy to udělal. Ani proč, ale jeho dlaň byla tak hřejivá, tak přátelská. Nevšimla si, kdy se k ní naklonil. Byl však tak blízko, že stačil jenom kousek a byli by se políbili. Jejich rty dělilo sotva pár centimetrů. Mohla vidět každý záchvěv v jeho obličeji, každou řasu. Topila se v hloubce jeho očí… Ale jedno z polen v krbu hlasitě zapraskalo. Oba dva se od sebe odtáhli, jakoby někdo zatáhl za neviditelné provázky a Lucius jí zase začal vysvětlovat látku. Jakoby se nic nestalo.
.
Jeho rty se roztáhly v zákeřný škleb.
Tak takhle to je. Malfoy tu má svou vlastní hračku! Já mu ještě ukážu!
Tiše odstoupil ode dveří a nepřestával se šklebit.
Sledoval ho z kabinetu až sem a našel něco, co mu poslouží jako páka. Něco, co mu poslouží jako velice silná páka. Vždyť stačilo vidět ten jeho výraz. Ani nepotřeboval vědět, o čem se spolu baví. Ale ten pohled.
Najednou se napnul. Zdálo se mu to, nebo zaslechl něčí kroky? Tiše se schoval za baldachýn na chodbě a škvírou mezi zdí a látkou sledoval Filche, jak pátrá po studentech. Zamračil se.
Tys tu fakt chyběl.
Nevěděl, jak dlouho tu bude školník šmejdit, ale nejraději by byl co nejdřív pryč. Jenomže teď vylézt nemohl. I když to byl provizorní úkryt, pořád splňoval svou funkci.
Opřel se o zeď a čekal.
Malfoy si teď určitě pěkně užívá. A že nevypadala vůbec špatně. Se mu musí nechat, že má aspoň vkus.
.

* Abych to vysvětlila. Poslední bitvu - válku - jsem si upravila. Ne že by mi nestačil počet mrtvých, který napsala Rowlingová, ale…no, znáte mě :)
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AlexisG. AlexisG. | 12. ledna 2012 v 13:42 | Reagovat

Ronald padouchem...nezvyklé. Je to to samé jako s tím vozíčkem. Alespoň já jsem na to nikde nenarazila. Tedy předpokládám že to na konci je Ronald. Jsem moc zvědavá jak to bude dál.

2 Surynka Surynka | 12. ledna 2012 v 19:38 | Reagovat

Moc hezky napsaný, těším se na zítřek
:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx