12. Snad ne zase věštba

10. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Snad ne zase věštba
.
Usnula! Ona si tam jenom tak usnula. Jako bych tam nebyl a nehádal se s tou průsvitnou potvorou. Přísahám, nebýt Uršula mrtvá, zabiju ji sám.
Lucius Malfoy byl naštvaný. Opravdu naštvaný. Nebyl zvyklý na to, když ho někdo ignoruje a už vůbec nebyl zvyklý na to, co s ním dělala Berenika Smithová.
Pche. Prý Smithová.

Určitě jim neřekla pravé jméno, ale on ho zjišťovat nebude. To tedy ne. Když se s ním nebaví ona, proč by měl on? Jenomže, v tom byl ten problém. On se s ní chtěl bavit. Chtěl o ní vědět mnohem víc, než by měl jako její profesor. A klíčovou otázkou bylo proč? Proč je tak zvědavý? Proč je v její přítomnosti tak nervózní.
To je dobrá otázka. Proč jsem tak nervózní?
Třeba to dělá skutečnost, že je štítonoš. Určitě. Jsem nervózní z toho, že nemohu předpokládat, co všechno umí.
Nebo! Nebo je to něčím co je na hony vzdáleného od nějakého předpokladu moci a síly.
Hloupost.
Ale co když jo?
Ne!
Kopl do křesla. Nemá cenu tu vést zbytečné duševní monology a hádat se sám se sebou. V kabinetu nic z toho nevyřeší a vlastně…proč by to měl řešit? To hlavní co teď potřebuje je spánek. A ještě předtím sprcha a večeře.
Ještěže se mu povedlo vyřešit alespoň tu věc s otravou. Byla to vlastně úplná náhoda. Při hodině načapal jednu ze zmijozelských páťaček jak posílá psaníčko komusi na druhé straně třídy. V podstatě se v něm usvědčila. Ušklíbl se. A její vyloučení ze školy je tak naprosto legální a jednoduchou záležitostí.
.
-o-O-o-
.
Zamžourala do ostrého světla a snažila se zorientovat. Posadila se na posteli a nechápavě se rozhlížela. Poslední co si pamatovala, byla Uršula, co se hádala s Luciusem.
Merline! Lucius! Byl tady…a já usnula!
Zrudla a upřímně byla ráda, že ji nemůže nikdo vidět.
Pohledem zavadila o budík a v tom okamžiku vystřelila z postele jako raketa.
"Do háje!"
Málem se přizabila o berle a svou sádru, ale - se zběsilým máváním rukama kolem sebe - to zvládla ustát. Pak si zase úlevně sedla.
"Merline už blbnu! Je sobota, ne pátek. Mám volno a nezaspala jsem," přesvědčovala se a její vlastní hlas jí zněl v prázdné místnosti podivně cize.
Žuchla sebou zpět do postele a upřeně se podívala na strop. Na snídani je pozdě. Na oběd nepůjde ani za nic. Představa, že by potkala Luciuse se jí totiž vůbec, ale vůbec nezamlouvala. Jenomže má hlad. Jako na potvrzení jí nahlas zakručelo v břiše. Zamračila se. Třeba to chvíli vydrží a pak by mohla…nějak proklouznout do kuchyně. Do kuchyně o které v podstatě netuší kde je. Jediné co si z knih pamatovala, bylo něco o obrazu s hruškou, ale víc nic.
Znovu vstala, tentokrát ale opatrněji a bez mávání rukou.
.
Stačila se osprchovat a přečíst několik stránek z nové knihy od Luciuse, když se v jejím pokoji s prásknutím objevil skřítek.
"Fluffy donesl paní jídlo. Paní by neměla zůstat o hladu celý den."
Ber se prudce otočila na židli a její rty se roztáhly v široký úsměv. Skřítek držel plný tác jídla. Větší než on sám, ale momentálně se nezatěžovala otázkami jak je to možné.
"Och děkuji Fluffy. Zachránil jsi mě. Moc a moc děkuji."
Skřítkovi stoupla do tváří zeleň a Ber předpokládala, že se tak červená.
"P…paní by měla po… poděkovat… pá… pánovi. To p…pán posla Flu…Fluffyho s jídlem."
"Pánovi? Počkej? Komu? Kdo tě poslal Fluffy?"
"P…pan profesor Mal…Malfoy," vykoktal skřítek vyděšeně a zřejmě se bál, že udělal něco špatného.
Berenika se překvapeně narovnala a kniha jí vypadla z rukou.
"Proč…proč…já…" začala nechápavě koktat a překvapeně se dívala na skřítka. "Proč by to dělal?" vypadlo z ní najednou, ale skřítek jenom pokrčil droboučkými rameny a položil tác na stůl.
"Potřebuje paní ještě něco?"
"Ne…asi ne…počkej, nevíš…"
Jenomže už bylo pozdě. Skřítek se vypařil stejně rychle, jako se objevil.
Vstala a opatrně se přebelhala ke stolku. Vonělo to nádherně, ale…proč by něco takového dělal?
.
Lucius hypnotizoval jídlo na talíři a snažil se ignorovat hluk, který vytvářelo to hejno budižkničemů. Nebyla tu. Nebyla ani na snídani.
Třeba se bojí mojí reakce?
Napadlo ho najednou a kupodivu ho to příliš nepotěšilo. Normálně byl rád, když se ho některý ze studentů bál. Alespoň za ním nechodili se zbytečnostmi, ale ona… ona přeci nebyla jen tak kdejaký student. Pak se zlomyslně ušklíbl. Když z něj má strach, co udělat něco… něco zajímavého?
"Luciusi?"
"Ano?"
"Nevím, co tě napadlo, ale nech toho."
Malfoy přimhouřil oči a podezíravě si změřil ředitele.
"Upřímně, nechápu, o čem to mluvíš."
"Možná si toho ostatní nevšimli, ale já jsem ten tvůj škodolibý výraz nemohl přehlédnout."
.
"Aaaa! Nemůžu se soustředit!" vykřikla, když už asi po desáté četla tu samou větu.
"Děje se něco?"
"Och, Heleno, omlouvám se. Netušila jsem, že jsi tady."
"Uršula byla po včerejším večeru trochu…nervózní, tak jsem chtěla zjistit, co se děje."
"Dohlédnout na mě?"
"To také."
"Omlouvám se, jestli jsem něčím Uršulu znervóznila, ale…"
"Ne," přerušila ji spěšně Šedá dáma. "Nejde o tebe. Jde spíše…o profesora, který tě doučuje."
Velmi kulantně řečeno.
"Myslíš, Luciuse Malfoye?"
"Ano. Uršula si ho pamatuje, když tady studoval a stále ho považuje za smrtijeda."
"Stále? To znamená…Heleno, ty jej nepovažuješ za smrtijeda?"
Duch ženy se podivně narovnal, jakoby byla nucena vzpomínat na něco, co jí není zrovna příjemné.
"Ne, nepovažuji, a když mě teď omluvíš, budu muset jít zkontrolovat jednoho třeťáka s bolavými zuby a velice tvrdohlavou náturou."
"Jistě."
Zvláštní. Proč se tak rychle vyhnula tématu? Co se stalo se smrtijedy? Co se stalo s Luciusem?
Berenika zapomněla na knihu, popadla berle a rozhodla se to zjistit. Když jí to neřekne Helena, určitě se najde někdo jiný, kdo bude vstřícný, ale pokud ne. Vždy je tu přeci knihovna a tam je všechno.
Tedy, alespoň skoro všechno.
Opravila se v duchu při vzpomínce na všechny ty knihy z Malfoy manor ve svém pokoji, které by v knihovně nikdy nenašla.
.
"Ne, opravdu, téměř nic si nepamatuji drahá."
"Ale aspoň něco si pamatovat musíte, nebo ne?"
Skorobezlavý Nick se zamračil.
"Jen to co se obecně ví. Zlo prohrálo, Harry Potter porazil Pána zla a vše se vrátilo do starých dobrých kolejí."
"Nic víc? Co úloha Luciuse Malfoye?"
"Mladá dámo, obávám se, že v této otázce vám nemohu být nijak nápomocen," řekl Nick a v podstatě tak zdvořile řekl: Už se o tom dál nehodlám bavit.
Teď byla na řadě ona, aby se zamračila. Co je to, co jí nechtějí říct? Co se stalo, že o tom všichni mlčí?
Užuž se chtěla vydat do knihovny, když zahlédla McGonagallovou, jak mluví se Snapeem. Rozhodně neměla v plánu vyptávat se ředitele. Pochybovala, že by použil tak vlídná slova jako Nick a dokázala si ho živě představit. Jak by se na ni povýšeně podíval, možná nepatrně zamračil, nebo povytáhl to tmavé obočí, ačkoliv, jak si všimla, to dělal častěji Lucius, a pak by jenom prohlásil: Do toho vám nic není, slečno Smithová. Ne, rozhodně nehodlala jít za Snapeem, ale McGonagallová, to byla jiná káva. Kdyby se jí nějak šikovně dokázala zeptat, třeba pod záminkou aklimatizace v kouzelnickém světě, nebo tak nějak.
Ne!
Zavrhlo myšlenku její podvědomí. McGonagallová by jí taky nic neřekla. Potřebuje spíše někoho ukecaného, někoho kdo to ví, a přesto nebude mít zábrany.
Alespoň ne po trošce dobrého sherry.
Napadlo ji v duchu a po její tváři se rozlil vítězoslavný úsměv. Jenomže, stačilo vylézt tu příšernou spoustu schodů a zjistila, že jistá jasnovidecká můra jí tentokrát taky nepomůže, byť měla zrovna svoji upovídanou chvilku.
"Drahoušku!" protáhla sladce hned, jak se o tom jenom trochu zmínila "To bylo tak temné období! Bojím se na něj jenom vzpomínat! Mé Orákulum bylo ještě měsíce vystrašené!"
Berenika si v hlavě pomyslně přeškrtla její jméno na imaginárním seznamu, a když zjistila, že knihovna zřejmě bude opravdu poslední možností, zaúpěla. Samozřejmě ne nahlas, protože Trelawneyová by si to mohla vyložit všelijak.
"Zlatíčko a nechceš, abych ti vyložila budoucnost? Chodí sem za mnou mnoho studentek. Určitě máš také potíže s láskou…"
S láskou? Upřímně? Ani ne. Mám teď trochu jiné starosti. Navíc jsem pořád otrávená, doslova, takže, ne. Láska mě vážně netrápí.
"…nějaký hezký mladík se kolem tebe motá a ty nevíš, jestli tě má rád nebo ne…"
Jediný kdo se kolem mě motá, je Lucius a ten mě pravděpodobně nemůže vystát. Navíc se kolem mě motat musí, když mě chce něco naučit.
"…anebo bys chtěla zjistit, jestli se brzy zamiluješ? Vím jaké to je, být ve tvém věku, také jsem bývala mladá…"
Tak před sto lety, ale myslím to v dobrém!
"…a jaké to byly krásné časy. Ale…, když se tak dívám, ve tvém okolí je nějaký mladík. Nějaký muž…"
Cože? Co to plácá?
"…cítím to. Ano, určitě tam někdo je. Jen chvilku počkej, zlatíčko, mám tu křišťálovou kouli…"
"Ne, to opravdu…" snažila se ji přerušit Ber, ale delfská věštírna zřejmě byla neoblomná.
"Tady! Podívejme se na to. Chladný muž. S ledovými štíty kolem sebe…"
"Cože?"
"…ano, ano, ledové štíty, všude vidím jenom led! Ale…co je to? Nějaký oheň?"
Sibylla se očividně propadla někam do říše svých vlastních představ, ale její hlas byl tak zvláštní. Vůbec nepřipomínal tu starou bláznivou jasnovidku předtím. A pak, když už si Berenika myslela, že skončila, profesorka vytřeštila oči a začala lapat po dechu. To nebylo dobré. To rozhodně nebylo dobré.
"Ta, jež v sobě dusí bouři, zboří ledové štíty. Ta, jež v sobě skrývá plamen, zničí chladné bariéry."
Ten hlas se nepodobal ničemu, co kdy Ber slyšela. Ničemu, co by kdy slyšet chtěla.
"Zboří? Cože? Co když ne? Co se stane? Co to znamená?"
Jenomže profesorka ji nevnímala a začala se už jenom opakovat.
"Ta, jež v sobě dusí bouři, zboří ledové štíty…chrchli, uch, chrch, echm, ech ech…stalo se něco drahoušku?"
Ber stála jako přikovaná.
"Zlatíčko?"
"N…nic. Jen jsem si na něco vzpomněla, už musím jít," vyhrkla Berenika rychle a co jí to berle dovolily, spěchala pryč. Jen co dorazila k sobě do pokoje, našla na stole malý stočený pergamen. Zjistila, že je od Luciuse a že ruší jejich lekci. Jako vysvětlení uvedl její stav.
Můj stav? Jaký stav?! Co si o sobě vůbec myslí? Nejsem těhotná! Nejsem nemocná!
Najednou se zarazila.
Dobře, možná jsem přiotrávená, ale to neznamená, že mám vynechávat lekce. Potřebuji to přece dostat pod kontrolu.
Nadávala v duchu a nebýt sádry pochoduje po místnosti jako divá. Nakonec praštila pergamenem zpátky na stůl a vydala se do knihovny.
Když nebude lekce, tak aspoň zjistím, co se stalo!
A taky že zjistila. Nebo alespoň část. A taky pochopila, proč o tom nechce nikdo mluvit. Navíc si byla jistá, že už se nebude snažit někoho na něco ptát… Ne potom, co si přečetla.
.
-o-O-o-
.
"Luciusi, udivuješ mě."
"Vážně Severusi? A já myslel, že už tě nemůžu ničím překvapit."
"Poslal si jí jídlo? Jak…netypické pro tvou osobu."
Malfoy se nepřítomně ošil. Vůbec se mu nelíbilo, že do toho Snape strká prsty.
"A co Weasley? Podáš žalobu?" pokusil se rychle změnit směr rozhovoru.
"Není nikde k nalezení, ale nemysli si, že tímhle změníš téma hovoru. Je to tvá studentka."
"Vím, že je to má studentka. Ale po lekci byla značně unavená tak…"
"Necháš toho," přerušil ho ostře ředitel. "Nemíním řešit něco podobného, jako to, co se stalo s posledním učitelem obrany."
"Já nejsem takový blázen, abych přivedl nějakou studentku, co je ještě pod zákonem, do jiného stavu!" vypěnil už nadobro Lucius a prudce se postavil.
"Jenom ti chci připomenout, že Berenika Smithová, je studentkou naší školy a i když na to nevypadá, je jí čtrnáct."
Lucius nasucho polkl, ale zlobný výraz mu z tváře nezmizel.
"Můžeš se vztekat, jak chceš, ale při sebemenším náznaku, budu nucen kontaktovat slečnu Grangerovou."
"Náznaku čeho, Severusi?"
Ředitel se škodolibě ušklíbl, ale na otázku neodpověděl. Pouze si sedl zpět za svůj stůl a přestal brát Malfoye na vědomí.
.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx