11. Jenom další lekce...

9. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Jenom další lekce...
.
Berenika se lehce usmála.
"Víte, Uršula si řekla, že by to potřebovalo změnu a mně se to líbí."
Lucius nevraživě přimhouřil oči a přešel až k ní.
"Vypadají…" zamračil se. "…nezvykle."

"Ano, to ano."
Rukou jí pokynul, aby si sedla a znovu si prohlížel tu změnu. Vypadala jinak. Energičtěji, ale to nebylo to správné slovo. Bouřlivěji! To bylo to slovo, které hledal. Vypadala bouřlivěji a dospěleji. Jakoby před ním neseděla ta ustrašená dívka, která k němu byla připoutaná pouty. Spíše před ním seděla sebejistá žena, která přesně věděla, co chce.
"Bolí?" zeptal se najednou a pohledem zavadil o sádru na noze.
Pokrčila rameny.
"Trochu. Víte, je to zvláštní…připadám, připadám si divně. Jako…jako…"
"Jako nějaká chudinka hrdinka z těch smyšlených povídek?"
Zalapala po dechu.
"Odkud…"
"Mám své zdroje."
"Ale ty věci, co o vás lidé píšou!"
Lucius se zašklebil.
"Raději nevědět."
Přimhouřil oči. Něco ho napadlo a rozhodl se svou domněnku ověřit. "Vy jste nic nepsala, že ne?"
"Co se týče těch knih, přečetla jsem všechno, ale mám pár otázek."
Povytáhl obočí.
Tak, že by přece?
"Píšete?" zeptal se o něco razantněji.
"Ta pasáž o vlastnostech štítonošů byla tak divně zmatená. Dělala jsem si poznámky, ale…" zbrkle hledala papíry v tašce, když jí uchopil za zápěstí.
"Rád bych si něco z toho přečetl."
Polkla, ale nepodívala se na něj. Nevěděla, co by viděla a nevěděla, jestli to vůbec chce vidět. Jeho bouřkové oči, které by se jí dívaly až na dno duše. Ten jeho výraz, když byl něčím fascinovaný.
"P…přinesu vám něco z toho, ehm…ha! Tady jsou ty poznámky!" vyhrkla vítězoslavně a děkovala všem svatým, že se jí v tašce podařilo ten zpropadený pergamen najít. Hlavně když odvede téma někam jinam.
Lucius se ušklíbl. Byl zvědavý. Až nepatřičně zvědavý.
"Říkala jste něco o tom, že vám něco není jasné."
Zvedla hlavu a střetla se s jeho očima.
"Ano…" vydechla tiše. Sama vlastně netušila, na co to odpovídá.
"Takže?"
"Píše se tu, že každý štítonoš se projevuje trochu jinak, ale více se to nevysvětluje."
"Samozřejmě. Je to pochopitelné, když se zamyslíte, že štítonoši ovládají svou moc díky soustředění a schopnosti se koncentrovat."
"Soustředění," zamumlala a v duchu si vybavila předchozí exploze.
Ušklíbl se. "Ano soustředění. Proto bychom se měli vrátit k praktické části lekce, jestli nemáte ještě něco jiného."
"Uhm,…ne."
Slyšel, jak zaváhala, ale rozhodl se na to nevyptávat.
"Dobře."
Přisunul k ní další svíčku.
"Už zase?" zasténala.
"Ano a tentokrát to myslím vážně, že odsud neodejdete, dokud se vám to nepodaří."
.
Trmácela se chodbou a cítila se snad ještě hůř než minule. Jakoby všechnu její energii něco vysálo. Ušklíbla se. Nakonec se jí to přece jen povedlo. Po dvou explozích a snad milionech marných pokusů se jí to povedlo. Rozžala svíčku. Ten malý plamínek byl jako spása. Usmívala se na něj a roztržitě si stírala pot z čela.
Klopýtla a opřela se o zeď.
Ten plamínek, který tak bojácně plápolal uprostřed jeho stolu. A Luciusův povzbudivý úsměv. Trval jen chvíli. Malou chviličku, ale i tak jí dodal dost energie, aby neomdlela únavou.
Teď přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad. Nabídl jí doprovod do pokoje, ale ona ho sebejistě odmítla, zcela přesvědčená, že to zvládne. Ne, neměla to dělat.
Zeď, o kterou se opírala, byla tak příjemně chladná. Jaký to byl rozdíl oproti jejímu rozpálenému čelu. Jen si tu na chvíli odpočine. Nechá berle berlami. Jenom malou chvilku…
"Tak zvládnete, ano?"
Sakra!
"Jenom jsem…obdivovala ten krásný výhled."
"Do černočerné tmy. Jistě, kdo by tomu odolal."
Zčervenala. Mohla tušit, že za ní půjde. Lucius Malfoy si přeci nemohl odpustit ten moment, kdy bude muset přiznat, že se zmýlila a on měl pravdu. Jenomže ona byla paličatá.
"Zvládnu dojít do svého pokoje sama, pane profesore."
"Dobrá. Já jsem tu přeci jenom jako dozor. Studenti by se neměli po nocích toulat chodbami hradu, že?"
Polkla. Hlavně neklopýtnout. Říkala si v duchu a pomalu kráčela chodbou. Nejdřív berle, potom krok. Motala se jí hlava a měla pocit, že její nohy jsou z olova. Ale šla dál. Nechtěla si připustit, že by to nedokázala. A hlavně nechtěla, aby měl pan aristokratická hrdost pravdu.
Zahnula do další chodby a mále vykřikla radostí. Konečně viděla ty zpropadené dveře! Snažila se ignorovat Malfoyovu vysokou postavu a úšklebek, který měl určitě na tom svém bledém obličeji.
Stačilo už jenom pár kroků, když se jí vidění najednou rozostřilo.
Ne…ne….už jenom kousek. Teď ještě ne!
Jenomže ač si to přála, jak chtěla, musela se znovu opřít o zeď a zastavit. Překousla svou hrdost a vrhla na Luciuse prosebný pohled. Čekala cokoliv. Od opovržlivého odfrknutí až po namyšlený smích. Rozhodně ale nečekala, že ji podepře a víceméně dotáhne až do jejího pokoje. Nechal ji stát kousek od postele a srovnal jí berle, aby nespadla. Ale zdál se víc naštvaný než potěšený.
"V pořádku?"
"A…ano, děkuji."
"No aspoň, že tak. Doufám, že se pro zítra vyvarujete nebezpečím a laskavě zůstanete v posteli. Už vás nebudu nikam vláčet."
"Nemusel jste se namáhat."
"Jistě. Klidně jsem vás mohl nechat na chodbě omdlít."
"Ale já neomdlela."
"Neměla jste k tomu daleko."
"To není pravda."
"Ale je."
"Ale není!"
"Ale je!"
Byli tak blízko, že se skoro dotýkali nosy. První si to uvědomila Ber a její zorničky se šokem rozšířily. Tohle nebylo dobré. Navíc Lucius si toho zatím zřejmě nevšiml a očividně se rozhodl na ni pouštět hrůzu.
"Rozhodně vás zítra nechci vidět se poflakovat po škole. A doporučil bych vám nastudovat knihy, které jsem sehnal…rozumíte?"
Prudce ji uchopil za rameno a zatřásl s ní. Nijak hrubě, ale stačilo to k tomu, aby si připadala jako hadrová panenka a v podstatě se o něj opřela. To ho zřejmě probralo a on si uvědomil, co dělá. Udělal krok vzad a zamračeně se na ni podíval.
"Beeer?" ozvalo se táhle odněkud z koupelny a oba dva se tam jako na povel podívali.
"Uršulo, co se děje?" vyhrkla, ale neměla se k tomu, aby tam šla. Se žuchnutím dopadla na postel a berle nechala spadnout na zem.
Duch puberťačky vylétl z koupelny a užuž chtěl něco říct, když si všiml Luciuse.
"Co ten tu dělá," zasyčela nenávistně a doletěla až k Ber.
"Uršulo, můžu se klidně zeptat na totéž," zavrčel Lucius a zdálo se, že na předchozí situaci úplně zapomněl.
"Smrtijedy by měli všechny zavřít! A nechat shnít," prskala Uršula a nenávistně ho propalovala pohledem.
"Já-nejsem-smrtijed."
Berenika by bývala zasáhla, nenechala by je, se hádat, ale upadla do říše snů, kde bylo ticho a klid. A hlavně žádná únava.
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx