10. Změna je život!

8. ledna 2012 v 13:13 | Illian |  Bouře a led
Změna je život!
.
Cinkání porcelánu občas přerušil výbuch smíchu.
"Viděla sem, jak se skácela na té chodbě ve třetím poschodí. Chachacha. Šla zřejmě z jasnovidectví."
"Upřímně šok, že se tam vůbec vyštrachala!"

Další salva smíchu a Zmijozelské páťačky se div neskácely na podlahu. Berenika je slyšela. Seděla jenom kousek od nich a už dobrých deset minut se snažila naobědvat. Věděla, že mluví o ní a smějí se jí. Ale co měla dělat.
Odstrčila talíř a znechuceně se podívala na kuře, kterého se skoro ani nedotkla. Neměla hlad. Bolela jí noha, v hlavě jí snad kutali permoníčci a žaludek měla jako na vodě. Ne, nezůstane tady ani minutu. Raději si půjde číst Dějiny Bradavic nebo tu druhou bichli, kterou dostala od Luciuse. Zarazila se. Opravdu mu v duchu říká Lucius? Proč? A proč mu tak říká i když je na ni stále stejně nepříjemný. Vlastně…v mysli jí vytanula vzpomínka na jejich první lekci.
.
"Myslíte studenty? Neměl byste jim řík…" zarazila se.
"Prosím?"
"N…nic, nechtěla jsem vám skákat do řeči."
"A říkat co mám dělat?"
"No…to jsem asi taky neměla."
"Asi?"
"Dobře, asi určitě, ale přeci se nehodí říkat studentům budižkničemové."
"Vy jste taky student."
"Trochu starý student."
"Je vám čtrnáct."
"Vážně? S tímhle tělem a tím vším kolem si připadám tak na padesát."
"Tak staře opravdu nevypadáte."
"To děkuji."
.
Tehdy měl tak měkký a podmanivý hlas. Jakoby to byl snad někdo úplně jiný. Usmála se a na chvíli přestala myslet na hloupé Zmijozelky nebo na bolest.
Křach!
Kousek vedle ní se rozbil šálek jedné z dívek. Ty polekaně vypískly, ale zřejmě to považovaly za normální a tak se znovu daly do klábosení.
Jen Ber se v duchu potutelně usmála. Sice to neudělala úmyslně, ale kdyby se soustředila ještě trochu víc, třeba by se jí i povedlo…
Ne!
Okřikla se v duchu. Přeci nebude takhle škodolibá.
Unaveně si povzdechla a vstala.
Musím si ještě přečíst některé pasáže v té bichli. Lucius…Profesor Malfoy, by mě asi moc nepochválil, kdybych nic nevěděla.
Nebylo příliš divné, že mu v duchu tyká. Přeci jen o něm tolikrát četla a kolikrát o něm psala! Jenomže, teď…teď to bylo všechno jiné. Teď před ní stál z masa a kostí. Mohl ji obejmout. Mohl ji uhodit. Mohla cítit jeho dech na své šíji. Jednoduše byl skutečný! Reálný. Stejně jako všechno kolem.
Namáhavě se opírala o berly a pomalu se trmácela do svého pokoje.
"Helemese. Čtyřnohá!"
Salva smíchu nějakých malých dětí. Podívala se na kolejní nášivky. Havraspárské holky a nějaké ze Zmijozelu.
Grr…a mám toho dost.
"Můžete toho nechat?" zeptala se chladně a propálila je takovým pohledem, že kdyby pohled zabíjel…
"Vždyť nic neděláme," ozvala se nabubřele jedna blondýna z Havraspáru.
Berenika se v duchu zakabonila, ale pak se rozhodla pro jiné řešení.
"Vidím, co děláte. Nejsem slepá. Ale uvědomujete si, kdo jsem?"
Dívky lehce znejistěly a vyměnily si nechápavé pohledy.
"Jste stará," vyhrkla jedna černovláska ze zmijozel.
"Ano, jsem starší než vy. Jsem d-o-s-p-ě-l-á. A jistě víte, že chodím do prvního ročníku. Proč asi? Co jiného asi mohu umět?"
Kéž ze mě mají strach a nechají mě na pokoji.
Doufala v duchu a dál se tvářila nebezpečně.
Dívky neváhali. Jakmile se zase vysypalo jedno z oken, rozutekly se na všechny strany.
"Tak dospělá, ano?"
Trhla sebou a jedna z berlí jí spadla na zem.
Lucius se ušklíbl a elegantním pohybem hůlky jí ji podal zpět.
"Děkuji."
"Do večeře to bude vědět celá škola."
"Nechtěla jsem zničit další okno."
"Hmm, jeden by si myslel, že je snad nemáte ráda."
Zase měl ten tón. Ten tón, který byl jako med. Těžký, omamný a tolik podmanivý.
"Jen…jen to neumím ovládat," vykoktala a upřímně byla ráda, že má zase obě dvě berly, protože se o ně mohla opřít.
"Dnes vás zase čekám ve svém kabinetu. Doufám, že jste si již nastudovala knihy, které jsem vám poslal. Možná…se na něco z toho zeptám."
"Jako test?"
"Spíše takové menší zkoušení."
"Nemůžete mi odebrat body."
"Ale můžu vám psát známky. Víte, docela mě to baví."
Ber se chtěla zeptat, co ho vlastně baví, ale nedostala příležitost. Ctihodný pan Malfoy se totiž otočil, spravil okno a s tichým na viděnou se odporoučel kamsi pryč. Nechal ji stát zmatenou na chodbě s nevěřícným pohledem.
"Bereniko!" ozvalo se za ní a jen taktak, že se zase něco nerozprsklo na malé kousíčky.
"Uršulo! Co tady děláš?"
"Tak mě napadlo, že by se ti hodila společnost, né? Navíc se příííšerně nudím. Uííí. A to se mi nelíbí."
"Aha. A co bys chtěla dělat?"
"Oho, co třeba udělat něco s tvýma vlasama?"
Berenika se zatvářila nechápavě.
"Co je s nimi?"
"Jsou takové dlouhé, nudné…měla bys je nějak vylepšit. Víš, my duchové jsem sice, todlecto, nehmotní, ale když chcem, tak umíme spouuustu věcí."
V podobném rozhovoru došly až k Ber do pokoje, kde se majitelka unaveně svalila na postel.
"Takže říkáš, že mi s nimi něco provedeš?"
"Určo se ti to bude líbit."
"No nevím…"
"Posaď se a zavři oči. Za chvilenku to bude!" přesvědčovala ji vehementně Uršula a Berenice nezbylo nic jiného, než ji poslechnout. Zavřela oči a doufala, že až je otevře, bude mít ještě na hlavě alespoň nějaké vlasy.
"Táák, ještě trochu…tak…počkaj…jooo…taaak tak…jo jo aaaa….a je to!"
Ber otevřela oči a popadla ze stolu zrcátko.
"Panenko skákavá!" vyhrkla a nevěřila vlastním očím. Její vlasy…byly pořád dlouhé a husté, ale některé prameny měly najednou barvu ohnivých plamenů. Jakoby měla na hlavě bouři. Bylo to…bylo to úžasné.
"Líbí?"
"Ano. Páni, Uršulo to je…to je opravdu něco."
"Sem chtěla, aby to vypadalo jako blesky, ale pak sem si říkala…"
"Je to krásné. Vypadá to…jako bouře. Ohnivá bouře. Děkuji."
Pořád se zmateně dívala na svůj odraz v zrcadle a nemohla uvěřit té změně. Hlavně ale nechtěla přemýšlet o tom, co na to řekne Lucius.
.
-o-O-o-
.
Přesně na čas zaklepala na dveře jeho kabinetu. Váhala, ale nakonec si řekla, že nemá co ztratit.
"Dále!" vyzval ji znuděný hlas a ona potichu otevřela dveře.
"Dobrý večer."
"Dobrý ve…co to máte s vlasy?!"
.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx