...Vzpomínek

12. prosince 2011 v 18:14 | Charlotte Evans |  JEDNORÁZOVKY
Ahoj...
Dávám sem teď jednu jednorázovku, o které nevím, jestli tu už byla, ale myslím, že jo :)... Její hlavní hrdina je hodně netradiční - asi jako Argusek... A vlastně celá povídka je o tom, jak jeden zhrzený člověk, prokletý svou krví, vzpomíná na svůj předurčený život... Možná se to někomu nebude líbit - je to dost zamtené... Ale to je fuk - snad se najde někdo, kdo se začte a nebude mu vadit ponurost ani zmatenost této povídky... Takže ale všichni pište komentáře - i kdybyste museli napsat, jak je to strašný... Díky předem!



Jakási špinavá postava seděla zkroucená v rohu místnosti s kamennými zdmi. Spíš než místnost pro lidi připomínala chlív. Kamenné zdi byly pokryté plísní a na podlaze místo jakéhokoliv koberce, nebo alespoň udusané hlíny se povalovalo navlhlé seno. Krom osoby v jednom rohu, jakési díry v druhém a talíře plného čehosi u zamřížovaných, těžkých, okovaných dveří, byla místnost docela prázdná.
Už před třemi hodinami odešel děsivý Azkabanský strážný a přesto se postava v rohu odhodlala k pohybu až teď.
Opatrně otevřela jedno oko a po chvíli i druhé. Každé oko koukalo na jinou stranu, což působilo značně děsivým dojmem.
Vzápětí se zdvihla vzhůru celá hlava pokrytá slepenci hnědých, ale prošedivělých vlasů. A když se na onu tvář dostal proužek světla, jediný v místnosti, bylo poznat, že se jedná o muže.
I přes vzhled hodný šílence si však ve světlých chvilkách, jako byla tato, dokázal vzpomenout na svůj život. Život, jenž byl jeho prokletím. Na život, jenž mu byl přisouzen a který byl nucen žít, i kdyby… I kdyby měl ztratit vše, co mu bylo drahé. Problémem tohoto, jemu přisouzeného života ale bylo, že nemohl mít jedinou věc, na které by mu záleželo. Jeho rodina mu to nedovolovala. Jeho krev mu to nedovolovala. A… Jeho osud také ne.
Měl ještě další tři hodiny, než se strážný, spolu s tím podivným pocitem beznaděje, objeví. Rozhodl se tedy uvolnit cestu vzpomínkám, jež mu zaplavily hlavu, a byly tak zřetelné, jako nikdy. Jen zavřel oči a už nemusel nic dělat. Jeho podvědomí to zvládlo samo…
oOoOo
Malý kluk s vrabčím hnízdem barvy mahagonu na hlavě kráčel po prašné cestě k malé vesnici. Už z dálky viděl Tobiase Clarka, jak se vesele směje se svými přáteli. Chtěl tam být také! Také se chtěl smát! Ale nemohl. Nemohl, protože…
"Co si myslíš, ty malá špíno?! Tamti ti nesahají ani po kolena, tak se k nim opovaž jen přiblížit! Jsou to jen MUDLOVÉ! SLYŠÍŠ MĚ, TY SPRATKU MUDLOMILNEJ?! OPOVAŽ SE K NIM JEN PŘIBLÍŽIT! MÁŠ NA VÍC! I TAKOVÁ ŠPÍNA JAKO TY, AVŠAK S KOUZELNICKOU HŮLKOU JE VÍC, NEŽ NĚJAKEJ MINISTR TĚCH MUDLOVSKEJCH ŠAŠKŮ!"
Chlapce chytil otec pevně za vychrtlou paži a táhnul ho směrem pryč. Směrem pryč od jeho dětského snu o partě přátel, kteří se nikdy nezradí.. Vše kolem se rozplynulo…
oOoOo
… a objevil se nový obraz. Stejný chlapec, stejný otec a… nová dívka. Chlapec se s ní zrovna objímal a ještě v objetí jí tiše pošeptal tak, aby to otec neslyšel: "Až se vrátím, všechno tě naučím! A otec už se na tebe nebude moct utrhovat, že nemůžeš kouzlit!"
Hned jak domluvil, popadl ho otec za ramena a násilím odtrhl od sestry.
"Copak jste nějaký měkejši mudlové, že se tady musíte objímat jak oni! Nechybělo moc, a určitě byste se začli ožužlávat, co? Ty jedna motácká slepice! Drž se od mýho syna dál! Ten má na víc, než na svojí motáckou sestru! A ty už jdi!" tohle všechno na ně vychrlil a nakonec odstrčil chlapce směrem k vlaku, až upadl.
Než stihl otec utrousit jakoukoliv zlomyslnou poznámku, chlapec se zvedl a zmizel v davu. Pak se vše tak trochu zrychlilo, a zpomalilo se až na další vzpomínce.
oOoOo
Starý známý chlapec táhl obrovský kufr uličkou v zářivě rudém vlaku a bezradně nahlížel do plných kupé. Ani nevěděl, kolik vagonů už prošel, když ho najednou někdo vtáhl do kupé plného, až na jedno místo. Mladý, černovlasý hoch s povýšeným výrazem na něj promluvil: "Ach! Vítej mezi námi! Otec říkal, že máš letos nastupovat. Počítám, že nebude vadit, když už si sedneš k nám… Jinam, než do Zmijozelu se prostě dostat nemůžeš…"
S těmito slovy se chlapcův osud zas jen zapečetil další pečetí. Mělo jich následovat ale mnohem, mnohem víc…
oOoOo
Zase on! Známý chlapec s mahagonovými vlasy stál nervózně v zástupu prváků a čekal na svůj ortel. Musel čekat dost dlouho, než ho konečně mladý, ale kulatý profesor Křiklan zavolal ke trojnohé stoličce. Když mu Moudrý klobouk přepadl přes oči, zaslechl jeho hlas.
"Hmmm, to bude těžké rozhodnutí… Nejsi dost rytířský na Nebelvír, ale to by se dalo napravit… Jsi bystrý - to volá po Havraspáru. A svou pílí jednoduše toužíš po Mrimoru. Máš ale svou rodinou předem napsaný osud a bojím se, že by se mohl pořádně narušit, kdybys nešel do koleje jménem… ZMIJOZEL!"
S těžkým srdcem se vydal ke zmijozelskému stolu a věděl, že tímhle rozhodnutím mu klobouk nakladl další pečeť na pergamen s nadpisem Osud čistokrevného.
oOoOo
Muselo uplynout několik let od poslední vzpomínky. Starému známému hochovi s mahagonovými vlasy mohlo být tak… 14. Stál za jakýmsi brněním a pozoroval drobnou černovlasou dívku s blankytně modrýma očima, jež procházela chodbou. Nadechl se. Nadechl se a vystoupil zpoza brnění.
Neměl to dělat! Jakmile se mu ocitla v tváří v tvář, rozkřikla se:
"Zase ty?! To mě sleduješ nebo co?! Laskavě mě nech být, nebo ti ukážu taková kouzla, jaká jsi ještě neviděl! Jdi si za svými kamarádíčky ze zmijozelu a mě nech být!"
Nervózně se usmál: "Když ty… Líbíš se mi…"
"Hmmm… Ty mě ne! Určitě jsi stejný šmejd jako Malfoy, který tohle holkám říká jenom proto, že z nich chce mít děvky!"
"Ale Cass -"
Chtěl se začít ospravedlňovat, ale ona ho mávnutím ruky umlčela. "My dva si nemáme co říct. Sbohem!" a odešla od onoho osudného brnění. Ne, nejen od brnění. Odešla z jeho života. Tím mu vzala jakoukoliv možnost lásky a nahradila ji jen další pečetí.
oOoOo
Příštího roku v červnu stál tento chlapec na nádraží 9 ¾ a "vítal" se s otcem.
"Kde je Mer?"
"UŽ NIKDY O TÉ MOTÁCKÉ ŠPÍNĚ PŘEDE MNOU NEMLUV!"
"Je to moje sestra!" vykřikl trochu prudčeji, než chtěl. Vzápětí na jeho bledé tváři přistál dobře mířený políček. Políček, jenž prostě zrušil a zakázal jeho dobrý vztah se sestrou.
oOoOo
Zase! Zase ten samý kluk! Stál vedle otce, který mířil hůlkou na svíjející se dívku na podlaze. Dívka držela ruce křečovitě sevřené v pěsti a křičela.
Klukovi to trhalo srdce. Jsem přeci její bratr! Uvědomil si v duchu a postavil se sám před hůlku svého otce. Cítil se, jakoby ho někdo zasypal ledem a přitom se jeho vnitřnosti smažily v pekelných plamenech.
Otec najednou sklopil hůlku. Navzdory tomu však přistoupil k synovi a vyťal mu další facku.
"Za tohle," roztřásl se vzteky, "mi to kouzlo předvedeš sám!"
Když viděl, jak jeho syn zkameněl, vzal jeho ruku s hůlkou a namířil na svou dceru. "No tak, řekni to!" přikázal mu.
Kluk se nadechl. Co mohl dělat? Jen tiše špitl: "C-c-crucio."
Červený paprsek kouzla se rozplynul v okamžiku, kdy dívka tlumeně vykřikla.
"Neumíš to pořádně? Takhle se to má dělat!" rozkřikl se otec a namířil hůlkou na něj, načež vykřikl: "Crucio!" A zase ta známá bolest. Byla známá a přeci tolik jiná… Až teď si chlapec uvědomil, že otec obrátil hůlku proti němu! Vlastnímu synovi! Ano, ta krutost, jíž byla jeho rodina pověstná…
oOoOo
"Crucio!"
Už asi po padesáté použil kluk kolem sedmnácti tuto kletbu na krčící se dívku před ním.
V jeho hlavě panoval zmatek. Vždy, když proti ní pozvedl hůlku, pocítil jistý fanatismus ve své krvi, který jej donutit vyslovit tu kletbu bolesti. Však vždy, když hůlku opět sklonil a uvědomil si, co udělal, bylo mu špatně ze sebe sama. Nenáviděl se za to!
Nevěděl, jak se chovat. Podřídit se rodinným instinktům a vlastnostem, jež měl v krvi, nebo vzdorovat a být jiný. Být jiný ale šlo příliš těžko, když za ním pořád stál otec, připraven potrestat ho vždy, když se jen trochu pokusil vzepřít.
Bylo to k zbláznění. K zešílení. A on šílel. Myšlenky se mu rozutíkaly na všechny strany a on… On byl šílený.
oOoOo
Další vzpomínky starého muže v cele byly hodně zmatené. Pořád se mu prolínaly.
Muž s vlasy barvy mahagonu pozorující svou sestru, která zamilovaně hledí na jakéhosi mudlu v kočáře.
Ten samý muž hladící hada.
Ten samý had, jenž je přibíjen na dveře.
Sestra, která ujíždí pryč s mudlou na koni.
Nový had se stejným mužem.
Syčivé zvuky všude okolo.
A pak… Pak jakýsi mladý kluk s podobou toho… toho prašivce, jenž odvedl jeho sestru.
A najednou viděl zcela zřetelně svou ruku, jak pozvedá hůlku a třikrát zřetelně vysloví 'Avada kedavra!'
oOoOo
A zčistajasna byl zase ve své kobce. Seděl a chraptivě oddechoval. Připadal si strašně slabý, přestože ještě před pěti minutami tomu tak nebylo. Věděl, co to znamená. Jen čekal, kdy přijde. Kdy zahlédne její černý háv plachtit skrze dveře.
Ano! Už je tu… Černý plášť halí celé její tělo. Ale on ví, kdo to je. Přestože v tomto plášti vypadá jako mozkomor, žádný chlad se kolem ní nešíří.
Ba naopak, je mu lépe. Najednou ho slabost opustí a on může vesele vyskočit na nohy, jak to udělal naposled před patnácti lety. Podá ruku oné osvoboditelce, jež ho přišla odvést z tohoto strašného vězení.
Z tohoto života.
Z života prokletého.
Z života Morfina Gaunta.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx