Vánoční koleda

24. prosince 2011 v 10:00 | Nel-ly |  JEDNORÁZOVKY
Tak tohle je můj první slash vůbec, zveřejněný na Vánoce roku 2009 (těžko uvěřit, že už jsou to dva roky).
Inspirováno Vánoční koledou od Charlese Dickense s upozorněním, že autorka s hanbou přiznává, že povídku nejen že nečetla, ale ani neviděla film.


Žádný člověk se nenarodí od přírody zlý. Nešťastní, osamělí, chudí lidé bez přátel a rodinného zázemí mají vždy větší tendenci spadnout ze společenského dna i na to mravní, než ti milovaní, šťastní, a bohatí s velkou milující rodinou, ke které se každý den vracejí. Jak už to však bývá, všude se najdou výjimky, to samé platilo i pro bohatého muže středního věku, o němž náš příběh bude vyprávět.
Lucius Malfoy nebyl v jádru zlý člověk, jak si o něm lidé mysleli. Během let však pochopil, na čem stojí celá společnost a že jen ti nejsilnější mohou přežít. Jenže síla je relativní pojem a každý si ho může vysvětlit jinak. Někteří zakládají svoji sílu na lásce, pomoci bližním, rodině… Lucius se rozhodl pro druhou možnost, považoval lásku za slabost, která ovládne smysly, zatemní mysl a nedovolí člověku logicky uvažovat. Jeho síla spočívala v nadvládě a bohatství. Díky touze po moci však skoro zapomněl, co je láska a soucit.
Seděl v zeleném sametovém křesle naproti velkému krbu v ruce sklenku drahého koňaku, byl Štědrý večer a on po jednoduché, i když přepychové, večeři už neměl nic jiného na práci. Byly svátky a nikdo nepracoval, nemohl tedy dále rozmnožovat svůj majetek a tak seděl sám ve svém obrovském sídle a uvažoval. Dnes za ním přišel jeho syn a on ho bezcitně vyhodil, ale copak mohl jinak? Draco zradil vše, v co věřil, zradil svou rodinu, zradil jeho - svého otce.
"Luciusi," ozval se povědomý hlas a on se posadil na velké starobylé posteli postavené u prostřed pokoje. Natáhl se k nočnímu stolku a rozsvítil malou lampičku, která jeho prostornou ložnici okamžitě zalila jemným oranžovým světlem. Rozhlížel se kolem a snažil se v šeru něco zahlédnout. Nakonec, ale zakroutil hlavou a znovu se položil na postel, jak by se sem mohl někdo dostat? Na chvíli se zarazil, ten hlas… ne, to nemohla být pravda.
"Luciusi, copak si na mě už nepamatuješ?" Opět se rychle posadil na posteli a rozhlédl se kolem sebe. Stále nikoho neviděl, tohle se mu už nemohlo zdát, ale ani to nemohla být pravda.
"Kdo je tu?" Vykřikl Lucius a zvýšil plamínek v olejové lampě. Najednou však zafoukal vítr a oheň zhasl, i když okna i dveře byly zavřené. "Co jsi zač?"
"Nepoznáváš mě, lásko?" Jemný smutný, ale posměšný hlas. "Ano, už je to dlouho, už rok od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy."
"Narciso," hles a zadíval se do zářící tváře a do jemných nebesky modrých očí své manželky. "To přeci není možné, jsi -"
"Ano, Luciusi, to jsem. Dostala jsem šanci, přijít za tebou a ukázat ti pravou podstatu Vánoc. Svým chováním od sebe všechny odháníš, copak to nechápeš? Nakonec zůstaneš sám. Mám tě stále ráda a nechci, abys takhle dopadl. Kvůli tobě i kvůli našemu synovi."
"Draco si sám vybral svoji cestu. Nebojím se samoty ani smrti, to snad moc dobře víš. Nebojím se ani tebe… Duchu."
"Nepřišla jsem tě strašit, ale pomoci ti. Ať budeš chtít nebo ne," zářivá postava jeho mrtvé manželky připlula blíž a natáhla k němu ruce. "Teď pojď, Luciusi Malfoyi, vydáme se spolu na cestu do dob dávno minulých."
Lucius chtěl začít protestovat, ale nedostal šanci. Jakmile se ho duch Narcisy Malfoyové dotkl, pocítil jemné mrazení po celé kůži a kolem něj se rozzářilo zlatavé světlo. Lucius vyděšeně pohlédl dolů, kde se ještě před chvílí nacházela jeho postel a drahý perský koberec. Všechno zmizelo, obklopovalo ho jen to zlatavé, hřejivé světlo. Pak se svět začal točit a on pevně zavřel oči.
Po chvíli ucítil pevnou zemi pod nohama, žádný tvrdý dopad, nic. Prostě se pod ním z ničeho nic objevila kamenná dlažba. Pomalu otevřel oči, rozhlédl se kolem sebe a překvapeně zadržel dech. Ocitli se v Bradavicích, ale nejen to - jeho překvapení a zděšení se zrodilo ze známého místa, na kterém se zčistajasna objevil. Tohle místo už přeci dávno neexistovalo, bylo dávno zapomenuto, tak dávno.
"Proč jsme tady?" Zašeptal směrem k zářivému přízraku své ženy.
"Abys pochopil," zazněla její tichá melodická odpověď a v tu chvíli do místnosti vběhlo několik dětí ve školních hábitech.
"Tak si pospěš, Severusi!"
"Nech ho, Belatrix, nemusíš furt všechny ovládat," zasyčel na tmavovlasou dívku vysoký chlapec s dlouhými blonďatými vlasy.
"Lucius má pravdu, Bello, nech ho být, alespoň dnes. Vždyť je Štědrý večer," ozvala se drobná dívka se zářivě modrýma velkýma očima.
"Jistě, Ciss, jako vždy na straně svého idolu," ušklíbla se druhá, černovlasá, dívka zhruba stejného věku a posměšně mrkla na menšího vychrtlého chlapce s černými mastnými vlasy, které lemovaly jeho nezdravě šedavý obličej, v němž kraloval velký zahnutý nos a skrývala se malá švábí očka. Severus Snape jí opětoval upřený pohled a pak se znovu začal věnovat nějaké staře vypadající knize.
Dospělý Lucius Malfoy se musel pousmát, už na to málem zapomněl. Na jejich tajné schůzky ve skryté komnatě zmijozelských sklepení. Tohle byly jejich poslední společné, svobodné, Vánoce. Lucius v té době chodil do šestého ročníku a byl vůdcem celého zmijozelu a přátelil se jen se smetánkou čistokrevné společnosti a - s ním.
"Je to nádhera, že ano?" Zašeptala se zamlženým výrazem v očích Narcisa a zadívala se na malý vánoční stromek, který byl v jejich tajné místnosti připravený jen a jen pro ně. Byl pokryt desítkami zelených a stříbrných skleněných koulí, mezi nimiž se leskly stovky malých bílých světýlek.
"Proboha, Ciss. Ty jsi vážně ztracený případ, rozplývat se nad obyčejným vánočním stromem," odfrkla si její starší sestra a znuděně se zadívala z okna, venku zrovna zuřila ledová vichřice.
Lucius, patnáctiletý i pětačtyřicetiletý, se jemně ušklíbl. Ano, Belatrix už ve svém útlém věku necelých patnácti let měla srdce z kamene, na rozdíl od své o rok mladší sestry, která byla stále ze všeho nadšená a chodila se srdcem otevřeným na dlani, nabídnutým jen pro něj.
"Luciusi?" Zašeptala Narcisa roztřeseným hlasem a posunula se blíž k němu. Lhostejným pohledem jí přejel od hlavy až k patě a pak se zrak zastavil na černovlasém chlapci sedícím asi dva metry za ní. "Mohu - mohu ti předat svůj dárek?"
"Jistěže," usmál se na ní chladně a na chvíli otočil pozornost jejím směrem, přesto nepřestával, alespoň po očku, sledovat mladého patnáctiletého chlapce. To on byl střed jeho zájmů.
"Tak tedy, vše - všechno - všechno nejlepší k Vánocům, Luciusi," zakoktala rychle Narcisa a s rudnoucími tvářemi a hlavou sklopenou k zemi mu v rukou podávala malý balíček zabalený ve stříbrném papíře, ovázaný tmavě zelenou sametovou mašlí.
Pomalu začal rozbalovat svůj první vánoční dárek, šlo to celkem lehce, takže ani nemusil porušit obal ze vzácného stříbrného papíru, který se nikdy nemačkal ani neztrácel lesk či barvu.
Konečně vzal do ruky svůj dárek a zvedl ho do výšky svých očí. Byl to stříbrný prsten tvořený dvěma hady, kteří se navzájem kousali do ocasů, prvotřídní skřetí práce, musel stát majlant a určitě dalo Narcise strašnou práci, než ho pro něj získala. Znovu se lehce usmál a pohlédl do velkých naivních modrých očí.
"Děkuji, má drahá," zašeptal a políbil jí letmo na ústa, přitom však stále pozoroval mladíka sedícího za jejími zády. Znovu se jemně usmál a přitom mu zazářily oči tak, že se Narcisa znovu začervenala. Podíval se. Zvedl oči od té zpropadené knihy. Neodolal. Lucius měl vyhráno.
Dospělý lord Malfoy se předklonil a natáhl ruku směrem k mladému chlapci. Vzpomněl si, v jedné jediné chvíli se mu vybavily všechny pocity, které tehdy cítil. To štěstí, když se na něj chlapec podíval, ten příval silných citů. Byly to nejšťastnější Vánoce v jeho životě, jen kvůli jedinému nikdy nevyslovenému jménu …
"Proč si to udělal?"
"Cože?"
"Proč si ji políbil?" Zvýšil černovlasý chlapec hlas a postavil se mu do cesty. Zůstali v místnosti poslední, jen oni dva, sami.
"Nemám důvod ti něco vysvětlovat," zasyčel Lucius a udělal krok dopředu. V duchu se skvěle bavil, ale na venek zůstával stejně chladným, jako vždy.
"Nemáš?" Severusovi začal přeskakovat hlas. "Tak nemáš? Jen tak ji líbáš - přede mnou a je ti to jedno?"
"Je to moje snoubenka, jak moc dobře víš," odvětil chladně Lucius a zastavil se jen asi půl metru před ním, takže mu z výšky hleděl upřeně do černých očí.
"Jistě, snoubenka," zavrčel chlapec a trhl naštvaně hlavou. "Nemusela by být, kdybys nebyl srab."
"Cos to řekl?" Postavil se Lucius do celé své výšky, nikdo nemá právo se o něm takhle mluvit a už vůbec ne on, který ho zná ze všech nejlíp.
"Řekl jsem, že si srab - zbabělec, pokud chceš. Stačilo by jediné slovo a nemusel by sis ji vzít."
"Jenže já si ji vezmu, s tím nemůžeš nic udělat."
"Nemiluješ ji."
"Tady nejde o lásku, ale o rodinu a ty to moc dobře víš," zakončil Lucius jejich diskuzi a přiblížil se k němu o další krok. Byl tak blízko a přesto daleko.
Dospělý Lucius Malfoy se zhluboka nadechl, tak moc dobře si tenhle večer pamatoval, na to se nedalo zapomenout, ale už kdysi dávno ze své srdce vytlačil všechny ty city, které se teď vrátily, jako prudká nárazová vlna.
"Je čas," uslyšel melodický hlas své manželky. Překvapeně se na ní otočil, úplně zapomněl, jak a s kým se sem dostal.
"Co to má všechno znamenat?" Zeptal se, když se k němu Narcisa začala znovu přibližovat s napřaženou paží. "Kam jdeme tentokrát?"
"Vracíme se zpět, do přítomnosti," zašeptala potichu jeho manželka, když mu pokládala ruce na ramena a on znovu ucítil to příjemné mrazení a žár po celém těle. Zavřel oči, a když je znovu otevřel, zjistil, že se nachází venku na malém dvorku křivě postaveného domu.
"Kde to jsme?" Zeptal se, ale nedostal odpověď. Duch jeho ženy zamířil k domu a bez problému prošel zavřenými dveřmi.
Lucius pomalu natáhl ruku ke klice, ale minul. Vlastně ne… Jeho ruka prošla klikou, jakoby tam nikdy nebyla. "Co to -" hlesl, ale to už svévolně procházel dveřmi, bez jediné opory.
Vešel do malé, ale útulné kuchyňky a rozhlížel se kolem sebe. Nikdy tady nebyl, nevěděl, kdo tady žije a nechápal, proč se ocitl zrovna tady. Už se chtěl otočit k duchovi a říct mu, že je to nějaký omyl, když uslyšel radostné hlasy, vycházející z vedlejšího pokoje. Ty hlasy poznával a minimálně jeden z nich velice dobře.
Krok po kroku se přesouval k otevřeným dveřím, než se mu konečně naskytl pohled na bavící se skupinu lidí uvnitř. Bylo jich tam - no dalo se to stěží spočítat. U dlouhé, jídlem přeplněné, tabule sedělo snad i několik desítek lidí, natěsnaných na malých dřevěných židlích s minimem prostoru, ale zjevně to nikomu nevadilo, všichni se zdáli šťastní dokonce i - Lucius Malfoy zalapal po dechu, když spatřil svého jediného syna, jak se vesele směje nějakému vtipu a vyměňuje si láskyplné pohledy se svým sousedem.
Harry Potter, jak to jméno Lucius nenáviděl. Nejdřív to byl ´chlapec-který-přežil´ a porazil Pána Zla. Pak malý spratek, který mu tolikrát zavařil, před několika lety dokonce hrdina, který na dobro zachránil celý kouzelnický svět a teď - Lucius na to nemohl ani pomyslet, natož to vyslovit - milenec jeho syna.
Ano, Harry Potter a Draco Malfoy spolu už nějako dobu žili, dali se dohromady několik měsíců po poslední bitvě o Bradavice a od té doby byli nevýslovně šťastní. Spolu nakonec překonali všechny překážky i předsudky svého okolí, i když Harry dopadl mnohem lépe než jeho životní láska.
Weasleyovi, i když neradi, mu dali požehnání a přijali Draca mezi sebe, nejdéle to trvalo Ronovi, který se s tím dokázal vyrovnat díky Hermioně, a především Ginny, ta Harryho nechtěla ještě několik dlouhých měsíců ani vidět. Už se bál, že se ho bude stranit až do konce života, když se jednou, asi rok potom, co jí seznámil se svými city ke zmijozelskému princi, objevila na prahu jeho dveří, zavěšené do Olivera Wooda. Harry byl za ně doopravdy šťastný, hodili se k sobě, tvořili krásný a šťastný pár. Měli tolik společných zájmů a byli dokonale sehranní, což se jim hodilo i v práci, protože spolu hráli ve stejném famfrpálovém týmu a minulý rok dokonce skončili druzí na Britském mistrovství.
Ano, Harry Potter byl konečně šťastný. Dosáhl vítězství, našel svůj skoro ztracený klid a dokonce i svojí životní lásku, svého úhlavního nepřítele. Kdo by si to byl tehdy, když se poprvé potkali v obchodě madame Malkinové, pomyslel?
Lucius Malfoy určitě ne, takový konec by ho nenapadl ani v těch nejděsivějších nočních můrách. Jeho syn - jeho jediný syn - jeho pýcha, chlouba jejich rodu, jeho následovník, jeho dědic. Ten, který měl pokračovat v jejich rodové linii. Draco zradil, tím nejhorším způsobem a tím pozbyl právo nazývat se jeho synem. Lucius ho zavrhl, navždy.
"… doufal jsem, že se umoudří, ale bylo to beznadějné, vyhodil mě z domu, jako už tolikrát předtím," řekl zrovna mladý blonďatý muž a smutně sklonil hlavu.
"Já vím, je mi to líto," zašeptal jeho společník a sevřel ho pravou rukou kolem ramen. "Ale zkus si s tím nedělat starosti, alespoň ne dnes. Je Štědrý večer."
"Právě proto," hlesl Draco a v jeho hlase byly slyšet jen těžce zadržované vzlyky. "Vánoce jsou svátky rodiny, lásky a míru. Měl by tu být s námi, se mnou, a oslavovat. Je to moje jediná rodina."
"My jsme teď tvoje rodina, Draco," pokusil se usmát Harry a přitiskl se k němu o něco blíž. "Prosím, přestaň se tím trápit, to si nezaslouží. Potom, jak se k tobě zachoval. To mu nikdy neodpustím, vyhodil tě z domu, jako prašivého psa, jako nějakou havěť, které je potřeba se zbavit."
"Já vím," pomalu zvedl hlavu a zarudlé světle modré oči se spojily s oválnými smaragdy. "Ale to nezmění nic na tom, že je to můj otec a že ho mám rád. On je moje rodina a to se už nikdy nezmění."
"Netrap se tím, lásko. Pokus se zapomenout, alespoň pro dnešek. Je Štědrý večer a ty se na mě prostě musíš usmát, tvůj úsměv je to necennější, co můžu k Vánocům dostat. Miluju tě."
"A já tebe," na Dracově tváři se poprvé objevil mírný láskyplný úsměv, při pohledu na svého vyvoleného a přitiskl své rty na ty jeho.
Lucius se konečně znovu nadechl. Nikdy by ho nenapadlo, že se ho Draco bude zastávat i potom, co mu udělal. Potter měl pravdu, doopravdy ho vyhodil tím nejhorším způsobem, jako tu poslední nejubožejší špínu a on ho ještě bránil. A pak tu byl ten úsměv. Štěstí a láska, které z něj sálaly, byly neuvěřitelné. Lucius by si nikdy nepomyslel, že je Draco takového vřelého citu schopný. Nikdy by si nepomyslel, že kvůli lásce může zajít tak daleko. Nikdy nedoufal, že jeho syn někdy bude tak šťastný.
Pak se s ním svět zatočil a Lucius se objevil na úplně jiném místě. Stál v malé tmavé ušmudlané místnůstce. Vypadalo to jako nějaká opuštěná chata, kdyby v malém krbu neplápolal slabý oheň.
"Kde to jsme?" Zašeptal, ale nedostalo se mu odpovědi. Pak si všiml starého ošuntělého, kdysi snad honosného, sametového křesla. Křeslo k němu bylo otočeno zády a jemu se zdálo, že snad zahlédl nějaký pohyb. Pomalu, krok po kroku, se k němu začal přibližovat. Cítil, jak se mu klepou kolena a třesou ruce. Tušil, co uvidí a strašně se toho bál.
Zhluboka se nadechl, když v křesle spatřil tmavou postavu.
Asi čtyřicetiletý muž s dlouhými černými vlasy zakrývajícími mu obličej, snad kromě velkého hákovitého nosu seděl schoulený v tmavém křesle. V jedné ruce držel poloprázdnou lahev ohnivé whisky a v druhé malou fotografii. Lucius se k němu nahnul blíž a v rychlém záblesku světla zahlédl obsah obrázku. Bolestně se mu stáhlo hrdlo. Ze zastaralé kouzelnického fotografie se na něj chladně usmíval jeho vlastní, o dvacet let mladší, obličej.
"Ach, kdybys tu tak mohl být se mnou… kdybys… kdybys o to stál. Já čekám," vydechl skoro neslyšitelně černovlasý muž skrčený v křesle. Vypadal, že je skoro bez života. Události posledních let ho konečně zlomily, on ho zlomil. "Stále čekám."
"Chci pryč," zašeptal Lucius směrem, kde tušil, že stojí duch jeho mrtvé manželky. "Vem mě pryč."
"Ano, nastal čas. Podej mi ruku, můj drahý, čeká nás ještě jeden, poslední, výlet."
"Kam? Copak už toho nebylo dost?"
"Naposledy oklameme dráhu času." A Lucius se znovu ocitl ve zlatavém žáru nadpozemské magie netušíc, kam se tentokrát na jejich cestě časem dostane.
Rozhlédl se kolem sebe, poznával to místo, i když se mu zdálo nějaké jiné. Hřbitov na severním okraji jeho panství a uprostřed stála jejich rodinná hrobka, v níž spočívalo tělo jeho ženy. V těsně blízkosti hrobky stálo několik lidí, některé poznával - byl zde jeho spolupracovník Charleston Adechvick, Edward Avery, jeho dávný blízký přítel, a... To snad nemohla být pravda! Snad všichni Weasleyovi, ta mudlovská šmejdka Grangerová s dítětem v náručí a úplně vepředu v černém elegantním hábitu těsně vedle vysokého černovlasého mladíka stál jeho syn.
Lucius pomalu procházel kolem smutečních hostů, kterými očividně ti lidé byli.
"Už bylo na čase," promluvil středně vysoký muž kousek od něj směrem ke svému doprovodu. "Konečně přejde celý podnik na mě, už mě nebavilo poslouchat ty jeho otravný keci furt dokola. Udělej tohle, nedělej to, snaž se - nikdy si neuvědomil, že nejsem jeho poslíček. Dobře, že umřel."
"Jo, máš pravdu. Konečně snad bude klid."
Překvapeně se ohlédl za hlasy a zjistil, že to zrovna promluvili jeho dva, za posledních několik let, nejbližší lidé. Jeho společník a jeho nejlepší přítel. Přítel, odfrkl si Lucius. Nepotřeboval přátele, nikdy se k němu tak nechoval, takže ho ani překvapilo jejich chování, i když musel uznat, že mu to nakonec bylo i líto.
"Jo to hrozné."
"Hermiono, copak ses zbláznila. Byl to Lucius Malfoy, smrtijed, kolikrát se nás pokusil zabít a potopit a vzpomeň si, co udělal Dracovi."
"Dracovi?" Otočila se mladá žena s úsměvem na svého manžela a trochu pohoupala malé dítě ve své náruči, její manžel jen odevzdaně zakroutil hlavou a znovu se zahleděl k hrobce. "Já vím, že to nebyl dobrý člověk, ale nikdo by neměl zemřít takhle - sám. Ani on ne. A hlavně Draco, ten si tohle nezaslouží."
"Jo, já vím," zašeptal ten nejmladší Weasley a objal tu malou šmejdku Grangerovou. Šmejdku, Lucius se musel znovu pochmurně usmát, ona se ho zastala. Zrovna ona ho litovala a mluvili o jeho synovi s - přátelstvím. To se celý svět zbláznil?
Zakroutil pomalu hlavou, celý svět se zbláznil. Teď už mu bylo jasné, proč tu všichni jsou. Byl to pohřeb - jeho pohřeb. Ani ho nepřekvapovalo, že nepřišel nikdo z jeho přátel, ale s o to větším zájmem se rozhlížel po členech rodiny Weasleyovi a nejen po nich, byli tu i jiní, bývalý členové Fénixova řádu, dokonce samotný ministr kouzel, Kingsley Pastorek. Proč, proboha?
"Je mi to tak líto."
"Nemusí, vím, že nemáš důvod ho litovat. Chápu to, ale já - já nemůžu si pomoci. Miloval jsem ho, byl to můj otec, moje jediná rodina."
"Ale já lituju, vážně. Přinejmenším už kvůli tobě. Nikdo si nezaslouží samotu, dokonce ani on."
"Nejvíc mě mrzí, že jsem se nemohl rozloučit. Říct mu, jak moc ho mám rád, jak jsem ho vždy ctil a obdivoval. Tolik bych mu tě chtěl představit, aby poznal, kdo doopravdy jsi. Aby viděl, jak moc jsem teď šťastný a to jen díky tobě," Draco se roztřeseně nadechl a z koutku levého oka mu skápla osamělá slza, tolik se držel, přesně, jak ho to otec učil. "Už nikdy si s ním nebudu moci promluvit. Nikdy se nedozví o mých citech."
"Určitě to věděl," zašeptal Potter a objal svého společníka kolem ramen. "Miloval tě, Draco. I když se tak možná nechoval, miloval tě. Navždy tu s tebou zůstane, ve tvém srdci a vzpomínkách."
"Děkuji," hlesl Draco a vděčně se mu zahleděl do očí. "Za pohřeb, hostinu, za to, že jsi se mnou - za všechno."
"Nemusíš mi děkovat. Víš, že se na mě můžeš ve všem spolehnout. Miluji tě a zůstanu s tebou."
Lucius Malfoy se nezmohl na slovo ani na myšlenku. Stál tam úplně prázdný a hleděl na svůj otevřený hrob, nad kterým ve vzduchu vysela rakev s jeho tělem. Něco takového, kde kdo nezažije a on by si to rád odpustil.
"Luciusi, má lásko, nastal čas vrátit se zpět," pošeptal mu do ucha duch jeho manželky a jemně ho chytil za ruku.
"Ale - ale co -"
"Je mi líto. Severus se nedožil ani tvé smrti. Byl sám v zuboženém stavu. Za ním nás už cesta nezavede." Narcisa ho chytila za ruku a on dnes už po čtvrté uctil ten hřejivý a zároveň mrazivý dotyk úžasné magie a než se stačil nějak zorientovat, už seděl na velké posteli ve svém pokoji.
"Doufám, že ses něco přiučil, má lásko," zašeptala naposledy jeho manželka a otočila se k odchodu.
"Narciso, počkej," otočila se pomalu zpět a tázavě se mu zahleděla do očí. "Promiň mi, promiň mi za všechno. Promiň, že jsem tě nemiloval, že jsem ti ubližoval."
Jemně se usmála, pomalu připlula k němu a políbila ho na tvář. "Odpouštím ti, má lásko," zašeptala naposledy a pak zmizela.
Lucius se rozhlédl po pokoji, vše bylo, jako když šel spát. Na nočním stolku stála z poloviny nedopitá sklenka koňaku, hodiny ukazovaly něco před jednou hodinou ranní a malá olejová lampička byla zhasnutá stejně, jako když se ukládal ke spánku.
Byl to jen sen? Možná. Záleží už jen na něm, jak se rozhodne s ním naložit. Hodiny odbyli jednu hodinu ráno, začaly Vánoce. Čas odpuštění, míru, lásky, rodiny - jak s nimi naloží? To nikdo kromě něj nevěděl.
Lucius si lehl zpátky na postel, otočil se na bok a zarazil se. Na polštáři na pravé straně postele, kde vždy spávala jeho manželka, ležel stříbrný prsten s dvěma hady. Byl to ten, který kdysi od Narcisy dostal a který před lety ztratil, což byla příčina jedné z nejzuřivějších a pro Narcisu nejbolestnějších hádek vůbec. Jeho ztrátu mu do konce života neodpustila. Do konce života…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx