Stará známá?

25. prosince 2011 v 23:55 | Illian |  Neptej se...
Stará známá?
.
"Takže trpíte nočními můrami už od války."
"Hmm…"
"A nepožádal jste nikoho, ani slečnu všechno-vím, o pomoc?"
"Ne."
"Protože?"
"Nic vám do toho není."
Lucius zlobně přimhouřil oči.
"Jestli máme alespoň trochu působit jako zamilovaný pár…"
"Já vím, já vím!" přerušil ho ostře Harry a promnul si spánky. Bolela ho hlava. Otázkou zůstává, jestli to byl následek exploze, noční můry, nebo toho, jak na něj jeho budoucí manžel řval.

"Nechtěl jsem nikoho otravovat. Neměli by vzpomínat na válku. Navíc nebyly tak časté, když jsem usilovně pracoval, nebo se hodně učil."
"Jistě, protože jste se očividně unavil tak, že jste nespal, ale padl rovnou do kómatu."
"Ale…"
"Pottere, nemyslete si, že nevím, co to jsou noční můry."
Po tomto prohlášení se chvíli měřili pohledy a nakonec se Harry ironicky ušklíbl.
"Jsme to ale dvojka. Propuštěný vězeň a zbídačený hrdina, trpící nočními bludy. Báječné. Mimochodem,…děkuji, že jste mi obvázal zranění."
Lucius pokrčil rameny a upil ze svého šálku. Kde ho vyhrabal, bylo Harrymu záhadou, protože on si nepamatoval, že by něco takového vlastnil.
"Takže, asi bychom to měli zkusit znovu," navrhl po chvíli Harry a raději se nedíval do těch šedých zorniček, které ho jisto jistě pozorovaly.
"Znovu? Jistě, já zatím seženu nějakého kněze, kvůli poslednímu pomazání."
"A pak kdo je tu ironik. Každopádně jsem myslel, že bychom mohli být opatrnější."
"Opatrnost? Domníval jsem se, že něco takového neznáte."
"Divil byste se."
"Takže?"
"Jednoduché štítové kouzlo. Mělo by zabrat."
Lucius přikývl a v duchu musel uznat, že Potter sice vypadá jako totální blbec, ale možná až tak hloupý nebude. Následná rána a zvuk tříštícího se skla, jeho předchozí myšlenku zcela odvály.
"To nemůžete…"
"Klid!" vyhrkl rychle Nebelvír, aby předešel další hádce. "Uklidím to," zamumlal a už podruhé za dva dny (jaká to shoda náhod) si musel kleknout na všechny čtyři a jako nějaká mudlovská uklizečka vytírat podlahu.
"Víte o tom, že to jde mnohem jednodušší cestou? Jsme totiž kouzelníci a to znamená…"
"Já vím! Ale takhle je to…"
Co to vlastně je?
Ptal se Harry sám sebe a dál mechanicky vytíral podlahu.
"Pohodlnější? Nezdá se. Alespoň podle stavu vašich kolen."
No jo, aby sis taky nerýpl!
"Mimochodem…" napodobil ho Lucius "Oběd byl docela…"
"Dobrý?"
"Přemýšlel jsem nad slovem vynikající, ale máte pravdu, nesmím vás zbytečně přechválit."
"Jistě, to by mi mohlo stoupnout ego, ale žádný strach. Z nás dvou to budete vždy vy, komu bude stoupat do závratných výšin."
Zmijozel přimhouřil oči. Kolik podobných výměn názorů ještě zažije? Netušil. Ale měl ošklivý, neodbytný pocit, že právě díky nim, zapomíná na to, co se dělo v Azkabanu. Otřásl se, jenom při vzpomínce na název toho místa.
"…nímáte?"
"Cože?"
"Byl jste myšlenkami někde…mimo."
"Hmm…"
Harry se narovnal a hadr zase putoval na své místo.
Chudák, tohle zacházení asi moc dlouho nevydrží.
Pomyslel si Nebelvír a vrátil se ke stolu. Pohledem se raději vyhnul muži naproti a to nejenom proto, že ho šedé zorničky propaloval jako by byl nějaký odporný hmyz.
Musel si brát zrovna tu bílou košili? Žádný blonďák by si neměl brát bílou košili…Momentíček! To tu právě hodnotím garderobu Luciuse Malfoye? Třeba mě ten výbuch zabil…
"…v posteli."
"Co prosím?" zeptal se Harry, naprosto vyvedený z míry.
"Že musíte zůstat v posteli. Není možné, abyste v tomhle stavu, spal na té napodobenině gauče."
"Ale,…kde budete spát vy? Na gauči? To bych si rád vyfotil."
"Co jiného mi zbývá?"
"Ta postel je myslím dost velká…"
Ošklivá pusa! A zlý mozek! Co jste to právě spáchaly? Opravdu jsem pozval Luciuse Malfoye do své postele? Jistě…protože jsem ten největší idiot pod sluncem.
Lucius ale vypadal stejně v šoku jako Harry.
"Vy jste právě…?"
"Jo."
"Myslíte to…?"
"Jo."
"A je vám…?"
"Jo."
"Nechcete si to…?"
"Ne." *
"Nechápu."
"No, to nejste jediný. Jinak, co si dáte k večeři?"
"Vy jste tu kuchař."
"Hmm….víte…napadlo mě….prostě…"
Leze to ze mě jako z chlupaté deky. Kruci…
"Co?"
"Máme být manželé, že…" Harry jasně cítil, jak se mu na tvářích usazuje ruměnec "…tak bychom si asi měli tykat, no ne?"
Oči Luciuse Malfoye potemněly a Harry si byl téměř stoprocentně jistý, že teď už ho musí proklít - ačkoliv bez hůlky by bylo provedení trochu obtížné - nebo zaškrtit vlastníma rukama. Také je tu ještě možnost, že zavolá na psychiatrii, aby si pro něj okamžitě přijeli.
"Je to opodstatněná připomínka," vysoukal ze sebe po chvíli aristokrat a přistihl se při myšlence, jaké by to bylo, slyšet sténat Potterova ústa jeho jméno. Samozřejmě by si za to pak nejraději nafackoval.
"Takže, ehm…může…š, mi říkat Harry."
S tímto jednoduchým prohlášením natáhl k blonďákovi ruku a čekal na jeho reakci. Ten automaticky nabízenou paži přijal a potřásl s ní.
"Lucius."
Další trapné ticho. Další z mnoha, očividně.
"Dobře, tak teda…Luciusi?" zeptal se nervózní Harry a sám byl překvapen, jak lehce splynulo Malfoyovo jméno z jeho rtů.
"Ano,…Harry?"
"Tohle je strašně divné," konstatoval očividný fakt Nebelvír a prudce vstal od stolu. "Mám takový pocit, že to naše manželství bude velice vtipná záležitost, nemyslí…š?"
"Pravděpodobně. Protože jestli nám to někdo uvěří, pak jsem schopen tě dokonce při obřadu políbit."
"Po…co?"
Luciusovu odpověď se už ale nedozvíme, protože na kuchyňské okno někdo zaklepal. Harry se otočil a s úsměvem vpustil malou sovičku dovnitř.
"Copak potřebuješ?" zahuhlal infantilně a Lucius protočil oči.
"Je to jenom zvíře, Pottere, nerozumí ti."
"Ale je roztomilá," ohradil se Harry a díky tomu, že stál k Luicusovi zády, si nemohl všimnout jeho reakce. Kdo by kdy věřil, že ta bílá pokožka může zrůžovět? Zajímavé…
"Ministerstvo."
"Co chtějí?" zeptal se prudce Lucius. Možná prudčeji než chtěl.
"Totiž, na…" prohodil Harry a hodil na stůl dosud neotevřený dopis. Aristokrat ho plynulým pohybem otevřel a začal číst. Harrymu div nevypadly oči z důlků a na svůj pomyslný seznam připsal: Naučit se otevírat dopisy jako Lucius Malfoy. Proč? Stačilo si vzpomenout na dopis od Hermiony. Od té doby si troufá tvrdit, že umí skládat puzzle. Ale copak za to mohl? To ta hůlka ho rozcupovala, ne on!
"Za chvíli mi přijde…"
Najednou se ozvalo další ťukání a místo malé sovičky se u okna třepotal vír velký.
"…hůlka."
Harry okno znovu otevřel a čekal, až vír přinese balíček svému majiteli. Lucius ho tentokrát otevíral opatrněji. Jakoby se mu do toho ani nechtělo.
"Měl bys těm sovám dát najíst. Vypadají, že tě začnou žrát zaživa," ucedil nakvašeně Lucius, když Harry notnou chvíli nedělal nic, než že pozoroval Luciusovy prsty.
"No jo. Už jdu."
Jen za ním zaklaply dveře, aby došel pro soví jídlo, roztrhl Lucius obal a vytáhl z něj svou hůlku. Černá, stejná jakou si ji pamatoval. Usmál se…cítil zase ten důvěrně známý pocit. Cítil se kompletní. Stejně jako když si ji šel vybrat k Olivanderovi. Tehdy mu bylo jedenáct. Stejně jako všem ostatním, ale on nebyl jako oni. Měl původ. Byl hrdým následovníkem Malfoyovského rodu. Byl Lucius Malfoy a uvědomoval si to. Jenomže teď…teď to nic neznamená.
.
.
________________________________
* Jestli si někdo pamatuje Mumii I. pak jsem se nechala drobet inspirovat, ale to jenom na okraj, kdyby něco…
.
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jannie Jannie | Web | 26. prosince 2011 v 14:02 | Reagovat

Ty Harryho vnitřní rozhovory nemají chybu ;D on pozval Malfoye do postele?:D neuvěřitelné!

2 keishatko keishatko | Web | 13. února 2012 v 11:17 | Reagovat

no toto bude zaujímavé...oni dvaja spolu v posteli :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx