Pod maskou

8. prosince 2011 v 16:27 | Nel-ly |  JEDNORÁZOVKY
Slova: 1006
Summary: Ze života jednoho Smtrijeda.
Žánr: depresivní, temné, psychologické, 15+


Prvních pár let života člověka se zdá, jako procházka růžovým sadem. Ať už jste vychováváni v bavlnce a ukládáni do zlatem zdobené kolébky, nebo snad spíte na dřevěné pelesti a oblékáte jen košile z hrubého plátna. Není rozdíl, zda jsou panenky ustrojeny do saténových šatiček nebo jde jen o klacky s přivázanými špagátky, jako vlasy, a lehce polámatelnými končetinami. Dětská mysl rozdíly nevidí, nevnímá je… A to je to, co jim v pozdějším věku závidíme.

Všechny ty nespravedlnosti světa, které slýchával od otce dennodenně u snídaně, oběda i večeře, tu krutost, jíž se nedalo uniknout, si vlastně sám nikdy nedokázal představit. Co právě jemu svět prováděl tak strašného, že ho musel nenávidět a opovrhovat jím? Věděl, že nežili v přepychu, který si jeho otec představoval a na který býval v dětství zvyklý, ale co na tom záleželo? Jemu přeci nikdy nic nescházelo, byl spokojený s tím, co měl a byl by takový i dál, kdyby nepodléhal vlivu a nátlaku, jenž se rok od roku stupňoval.

Dříve se dokázal nenuceně smát a užívat si prostého okamžiku, kdy mezi mraky vysvitlo sluníčko a on mohl jen tak v krátkých kalhotách a sepraném tričku vyběhnout na ulici mezi ostatní děti a hrát si s nimi až do setmění, nebo než se domu vrátil jeho otec a s nesmyslným křikem ho zahnal zpět. Dříve nechápal, co je na dětech ze sousedství tak špatného; byly přeci stejné jako on a měly ho rády, chtěly se s ním přátelit, stejně jako on s nimi. Jenže podle otce byl jiný - lepší? - a tak postupně stále více a více dní trávil zavřený v jejich malém domku ve společnosti myší, které se úpěnlivě snažily schovat před rodinným puštíkem, a upadal do stále většího zoufalství.

Po letech se smutek stal fádním a něco tak triviálního, jako stesk po ostatních už na něj dávno nedoléhalo. Naučil se být sám, zvykl si na samotu a snad si ji oblíbil, určitě mnohem víc než chvíle, které musel strávit se společnosti svých rodičů. Už se nehádali, jen mlčky seděli naproti sobě pohrouženi do svých vlastních myšlenek, nevnímaje opuštěné pohledy slzavých očí jejich malého synka.

Jednoho dne otec odešel a už se nevrátil. Zemřel na bitevním poli v boji za něco, čemu jeho syn nikdy neporozuměl. A přesto… přestože se ho celý život bál a snad ho i nenáviděl, stýskalo se mu. Rozhodl se jít v otcových stopách a ještě víc se pohroužil do knih, které mu daroval, ve snaze pochopit tu velkou "věc" za níž se otec rozhodl obětovat život, přestože na něj doma čekala žena a malý syn.

Postupně začal chápat. Byl lepší, než všichni ostatní. Lepší, než ti, co se tak bezstarostně proháněli po polích, hráli si s míčem nebo v létě skákali z mola do rybníka. Lepší díky své krvi. Lepší pro svůj čistokrevný rod.
V době, kdy nastoupil do prvního ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích už byl plně přesvědčen o svém původu i osudu a jeho kolejní zařazení a noví přátelé, které potkal, mu jen dopomohli, aby se stal tím, čím se stal.
***
"Imperio!"

Stačilo tak málo a mladá dívka těsně na prahu dospělosti se na něj svůdně usmála plnými rty a začala si pomalu stahovat oblečení. Kousek po kousku odhalovala bělostnou pokožku svého těla, po níž jeho oči sjížděly hladovým pohledem, zatímco ty její byly nepřítomné, prázdné.

Byla tu jen pro jeho pobavení. Mudla, která si nezasloužila nic víc, než být využita jako nástroj. Nebyla pro něj lidská bytost, neznamenala víc, než trochu rozptýlení, které mohla přinést jemu a jeho přátelům.

Co na tom, že byla vyděšená k smrti a jen kletba ji nutila držet ústa zavřená a nevykřičet tak svoji bolest do světa. Nezáleželo na tom, jak moc se cítí opuštěná a zhrzená; pro něj představovala jen věc, na které se mohl vybít, povolit hráz svému vzteku a hluboce zakořeněnému zoufalství, které cítil.

"Crucio!"

Vyžíval se v bolesti, kterou jim způsobil. Uspokojovalo ho pomyšlení na utrpení, které cítili, protože si ho zasloužili za to všechno, co nevědomky udělali jemu. Za jeho zkažené dětství, nešťastný život, zadupané sny.

Na venek působil klidně a sebejistě, uvnitř křičel zuřivostí a bolestí. Jenže už dávno na sobě nedával nic znát - svou bolest i city, to všechno pohřbil v době, kdy byl ještě malý chlapec. Snad jednou, jednou až tohle skončí, jim dá znovu volný průchod a konečně bude žít život, který si zasloužil. Věřil v to, doufal, ale nemodlil se - už dávno se přestal modlit, nevěděl ke komu.

"Avada Kedavra!"

Bylo to tak jednoduché. Stačilo jedno mávnutí hůlkou, dvě prostá slova a život podřadných bytostí najednou skončil. Nevěděli, neměli tušení, co se stalo a v další chvíli již leželi na zemi ve svém velkém domě - v přepychové mramorem vykládané hale s doširoka rozevřenýma skelnýma očima. Otec, matka, dvě děti, dokonce i jejich pes, šťastná rodinka. V mrknutí byli všichni mrtví a on k nim nedokázal nic cítit, zatvrdil se, protože dnes už chápal… Chápal, že on je lepší, že má právo, které oni nemají. To on měl mít dokonalou rodinu, krásnou ženu, chytré děti, velký dům, psa i kočku.
Jenže nic z toho neměl, nikdy to neměl. Svou ženu nemiloval, opovrhoval jí. Byla hloupá a ošklivá, nikdy si neměli, co říct, v posteli jeden druhého nedokázal uspokojit - jenže byla čistokrevná a čistokrevných čarodějek, které by si zasloužily jeho pozornost, bylo dnes tak málo.

Měl vztek na celý svět. Nenáviděl ho za to, že mu nedopřál to, co mu náleželo. Když poprvé uviděl svého syna, jak se šťastně usmívá při hře s nějakým mudlovským fakanem, rozčílil se a zahnal ho do domu, kde ho zavřel u knih černé magie, které kdysi sám dostal od svého otce.
***
Schován pod bílou maskou a černým pláštěm. Před světem, který by mohl prohlédnout a uvidět stále toho samého chlapce, který se chtěl bavit a smát a nezáleželo mu na otázkách čistokrevnosti či bohatství a moci. Ten chlapec postupně umíral a on, stejně jako kdysi jeho otec, začal zaučovat svého vlastního syna. Nikdy nekončící kruh samoty, zoufalství, bolesti, utrpění a nenávisti. To vše schované pod bílou maskou Smrtijeda.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hakky Life Hakky Life | Web | 8. prosince 2011 v 17:29 | Reagovat

Krásně napsané. Líbí se mi tento styl ... Je to chladné, temné ... Pěkné.

2 Millie Millie | 8. prosince 2011 v 18:04 | Reagovat

Naozaj krásne :-)

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 8. prosince 2011 v 18:05 | Reagovat

Co dodat Nel... Ty nezklameš :-D

Je to nádherné. Přesně jak napsala Hakky Life, ta temnota a chlad v tvém podání dává dohromady neuvěřitelnou povídku.

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 8. prosince 2011 v 18:55 | Reagovat

[1]: sice jsem se nakonec nedostala k tomu, co jsem chtěla sdělit, ale to je u mě normální, díky :)

[2]: děkuju

[3]: nevim, čemu se šklebíš :P
krom toho jsem se náhodou tentokrát krotila

5 Jannie Jannie | Web | 8. prosince 2011 v 19:01 | Reagovat

Tak to bylo něco úžasného!Krása, nádhera, i když trochu smutné :/

6 Surynka Surynka | 9. prosince 2011 v 13:53 | Reagovat

Je to moc hezky ponuré :-) Takovéhle povídky mám ráda a tahle je úžasná :-)

7 nel-ly nel-ly | 9. prosince 2011 v 23:21 | Reagovat

[5]: v podstatě bych řekla, že tu byla možnost výběru, i když smutný osud by byl v každém případě :)

[6]: děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx