Nikdy není pozdě 1/2

25. prosince 2011 v 17:54 | Nel-ly |  JEDNORÁZOVKY
Říkám o ní, že je to taková Vánočně-novoroční povídka, od které nečekejte žádné extra originální zázraky. Prostě... ještě jednou a už naposledy Šťastné a veslé :)
Postavy: Hermiona Grangerová, Draco Malfoy
Pairing: Dramione
Žánr: romantika, klišé, klišé a klišé

Vánoční večírky pořádané Ministerstvem kouzel pro veškeré své zaměstnance, počínaje samotným Ministrem kouzel až po nejposlednějšího pracovníka u přepážky, uklízečku nebo praktikanta, který se toho času dělil o práci s oběžníky.
"Nepovinném," ušklíbla se Hermiona ironicky, když v nepohodlných elegantních šatech bez doprovodu vstupovala do přeplněného sálu v barvách rudé, zelené a zlaté. Bylo tu tolik pompézní výzdoby, až z toho šla hlava kolem. Nebylo divu, všichni si na tomhle večírku zakládali. Byli by mě schopní i vyhodit, kdybych nedorazila, pomyslela si Hermiona suše a rozhlédla se po hostech.
Její plán byl jasný. Najde svého nadřízeného, prohodí s ním několik dobře připravených vět; zeptá se na manželku a děti, pogratuluje k novým vnoučatům a krásné rodině, popřeje veselé Vánoce a šťastný nový rok a než se stačí stařík rozpovídat, rychle vycouvá. Pak najde pana Weasleyho, přičemž bude doufat, že se vyhne všem ostatním členům jeho rodiny, a zopakuje svoje přání, snad jen přidá trochu víc falešných úsměvů a vřelosti. Podle předpokladů pan Weasley jako vždy pozná, že se Hermiona přetvařuje, ale bude tak slušný, že ji u sebe nebude držet déle, než je společensky nutné, a pak si zaleze někam do rohu. Ze svého kouzlem zvětšeného psaníčka vytáhne knihu, usadí se někam, kde ji nebude nikdo rušit, a po hodině nebo dvou zmizí, ale nezapomene znovu popřát svým nadřízeným šťastné a veselé, aby si zapamatovali, že se večírku účastnila dostatečně dlouhou dobu.
No, možná… když najdu vhodné místo… bych mohla zůstat i déle, než je jen společensky nutné. Všichni si to zapamatují a já nebudu za takovou podivínku. Alespoň na chvíli.
Od jejího nástupu na oddělení se o Hermioně Grangerové tradovalo, že je to velká dříčka, bez odmlouvání vezme jakoukoli práci navíc a vykoná ji rychle a bez chybičky a také, že je to samotářka, která ve svých takřka šestadvaceti letech nemá žádný společenský život a s největší pravděpodobností už je frigidní.
Koneckonců, musela Hermiona uznat, většina z toho, co si o ní povídali, byla pravda. Opravdu neměla skoro žádné přátele a potom, co všechno se stalo, ani netoužila nijak společenský žít. Vánoční večírky, do kterých ji její nadřízení každoročně nutili, byly její jedinou společenskou akcí za celý rok a úplně vystačily na to, aby si uvědomila, že nezapadá. Jak by mohla? Potom, co všechno zažila.
Harry Potter byl už celé roky mrtvý a kouzelnický svět, byl zachráněn. Společně s Harrym však během Velké bitvy o Bradavice zemřely další desítky čarodějek a kouzelníků, a především i mnoho Hermioniných spolužáků. Ona sama přežila, pokud se to tak dalo vůbec říct. Co se od ní očekávalo? Že bude stejná jako dřív? Že se nebude obviňovat a neustále uvažovat, co by bývala mohla pro Harryho udělat víc, aby přežil? Že se vrátí do školy, dostuduje sedmý ročník, bude chodit s Ronem a nevydá se na předlouhou cestu do Austrálie najít své rodiče?
Nevěděla, co se od ní čekalo, ale udělala to, co jí přišlo nejlepší. Odešla. Opustila kouzelnický svět i své přátelé v podstatě beze slova a zmizela na dlouhé dva roky, kdy jezdila kříže krážem Austrálií a hledala své rodiče. A když je našla?
Hermionina matka vždy toužila po dalším dítěti - a Hermiona si uvědomovla, jak moc si přála, aby dítě bylo obyčejný mudla - a stejně tak její otec, si přál chlapce, s kterým bude o víkendech stanovat a naučí ho hrát fotbal. Dnes, pan a paní Greenwoodovi ze Queenslandu, měli několika měsíčního chlapce a byli mnohem šťastnější, než kdy mohli být jako Grangerovi. A tak je Hermiona nechala být tím, kým si očividně přáli být. A se slzami v očích je na sebe nechala znovu zapomenout, tentokrát už na dobro.
Když se pak vrátila do Anglie, kouzelnický svět se postupně vzpamatovával ze škod, které způsobilo pustošení lorda Vodemorta. Minerva McGonagallová obssadila volné místo u ředitelského stolu za nímž se vedle sebe skvěly portréty dvou uznávaných bývalých ředitelů; Albuse Brumbála a Severuse Snapea. Harry Potter posmrtně obdržel Merlinův řád první třídy a byl navždy zaznamenán do knih jako spasitel světa. A Ron Weasley? Ten, na kterého Hermiona během těch více než dvou let skoro každý den vzpomínala a k němuž se nakonec rozhodla vrátit? Myslel si, že odešla navždy a vrátil se k Levanduli Brownové - tolik k životní lásce a věčnému čekání. I přese všechnu svoji bolest mu to Hermiona nemohla mít za zlé, už nebyla stejná jako dřív, válka ji změnila, život je změnil.
Dálkově dodělala školu, nastoupila na univerzitu v Oxfordu, a s červeným diplomem pak zamířila na Ministerstvo kouzel, kde se rozhodla pomáhat čarodějkám a kouzelníkům z mudlovských rodin, stejně jako ostatním obětem války. V posledních několika letech se vrhla do práce a ignorovala svět kolem sebe.
A tak tu teď stála. Jako vždy sama na vánočním večírku Ministerstva kouzel a rozhlížela se, kam by se mohla ukrýt s knihou schovanou v očarované kabelce. Nevěnovala pozornost lidem ve svém okolí, když úpěnlivě hledala volné místo k sezení, takže neměla šanci všimnout si muže, který se k ní ze zadu přiblížil a tiše ji oslovil.
Ztuhla při zvuku tak dobře známého hlasu a pevně sevřela rty doufajíc, že to byl omyl. Nebyl. Nemohl být. Ten hlas by poznala mezi tisíci.
"Snažíš se utéct někam stranou?"
Nereagovala. Modlila se, aby odešel. Nemluvila s ním celé roky. Od té doby, co opustila Anglii. Byl jeden z mnoha důvodů, proč se vydala do Austrálie tak náhle a takřka bez rozloučení.
"Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, že jsi ztratila hlas, Grangerová," oslovil ji znovu a posunul se do jejího zorného pole.
Vypadal jinak než kdysi. Byl o něco vyšší a mohutnější. Ne, že by ztloustl. Někdo jako on asi těžko, jejich rodina se pyšnila svými dokonalými těly, nejspíš to měli hned v základním genetickém kódu podobně jako světlé vlasy. Zdálo se, že nabral svalovou hmotu, a tak jeho postava už jen vzdáleně připomínala toho šlachovitého bledého chlapce, kterého znávala. Blonďaté vlasy měl dokonale upravené jako vždy, i když se zdály delší, než jaké si je pamatovala, jeho arogantní postoj se však vůbec nezměnil. Jak tu teď stál v dokonale padnoucím společenském hábitu v jedné ruce třímaje sklenku šampaňského, přišlo Hermioně, že se čas vrátil o devět let nazpátek.
"Malfoyi," řekla tiše a děkovala Merlinovi, že jí neselhal hlas, "tebe bych tu doopravdy nečekala."
"Vážně ne? Zajímavé, já tebe taky ne."
"Pracuju na Ministerstvu v oddělení -"
"Vím, kde pracuješ," přerušil ji neomaleně a upil ze své skleničky. Jeho pohyby byly snad ještě pomalejší a elegantnější než kdysi. "Ale také jsem slyšel, že nejsi zrovna večírkový typ."
"To jsi slyšel správně," řekla suše a odmítla se mu podívat do očí, i když zaznamenala ten neopakovatelný pobavený záblesk, "musela jsem se tu objevit, alespoň na chvíli."
"Oh, jistě, na společensky přijatelnou dobu. Někam se zahrabeš, a tak za hodinu nebo za dvě se vytratíš, ale tak, aby si toho tvoji nadřízení všimli…" Hermiona se na něj zamračila, když přesně popsal její plány na večer a Malfoy se krátce zasmál. "Takže ti nic nebrání dát si se mnou skleničku, Grengerová."
"Děkuji, ale nemám zájem," trhla hlavou a začala se znova rozhlížet po volném místě k sezení. Neměla na něj náladu, neměla na nikoho náladu, chtěla jen zůstat sama - jako vždycky.
"Copak, máš snad na práci nějakou lepší zábavu, než si povídat se mnou?" Hermiona se mu výmluvně podívala do očí a on komicky zalapal po dechu. "Grangerová, tvé odmítnutí mi láme srdce."
"Fajn," kývla a doufala, že po tomhle už ji nechá na pokoji a vydá se otravovat někoho jiného. Bohužel se však zdálo, že Malfoy nemíní odejít jen tak.
"Slečno Grangerová!"
Hermiona potlačila zaúpění, když se před ní objevil pan Baggard, hlavní vedoucí jejího oddělení. Byl to velice milý muž asi kolem sedmdesáti let a Hermiona neměla povinnost se mu dnes objevit na očích. Stačilo, aby pozdravila svého přímého nadřízeného a doufala, že on už její přání panu Baggardovi jako vždy vyřídí. Bohužel, díky společnosti jisté blonďaté osiny v zadku neměla dost času zmizet v davu.
"Jsem velice rád, že vás vidím, děvče," pokračoval pan Baggard přívětivě, "a máte tu přítele, ale to je hezké."
"To není můj -"
"Draco Malfoy," představil se nonšalantně její nevítaný společník. Div, že se i neuklonil.
"Malfoy," zašeptal pan Baggard, jakoby se snažil vzpomenout si, odkud to jméno zná. Hermioně to přišlo zvláštní, ještě před pár lety by nikdo, dokonce ani starší zapomětlivý člověk, nezamyslel nad tímto jménem. "Ach ano, ano… Malfoy, z oddělení kouzelných sportů, že ano?"
"Přesně tak," usmál se Malfoy a Hermiona potlačila opovržlivé odfrknutí nad tím, jak panu Baggardovi podlézal.
"Jak se vám daří se španěly? Slyšel jsem, že jejich famfrpálová výbor…" pokračoval pan Baggard a za chvíli už byl s Malfoyem v družném hovoru o nějaké mezinárodní famfrpálová lize, kterou Hermiona neznala. Nikdy se ve famfrpálu nevyznala a teď, když byl Harry mrtvý a Rona ani Ginny skoro nevídala, neměla ponětí, o čem se ti dva baví. Naopak… překvapilo ji něco jiného. Z toho, co z rozhovoru vydedukovala, pochopila, že Draco Malfoy na Ministerstvu doopravdy pracuje a co víc, že nejde o žádnou prestižní pozici, které by dosáhl díky svému jménu, nýbrž o vedení jednoho z úseku oddělení pro kouzelnické sporty, kam se dopracoval vlastními silami.
Svět se zbláznil, to už Hermiona věděla dávno, ale dnes byla zmatenější, než kdy jindy.
"Rád jsem vás poznal, pane Malfoyi," řekl po několika minutách pan Baggard, zatímco Hermiona postávala stranou a upíjela ze sklenky skřítčího vína, které jí před chvílí nabídl jeden z číšníků. Byla tak vyvedená z míry, když zjistila, že Draco Malfoy doopravdy pracuje, že jí trocha alkoholu přišla vhod. Vlastně… Popravdě by si dala klidně i něco silnějšího. Panák whisky před spaním ji vždy dokázal příjemně zahřát.
"I já vás," usmál se Malfoy sladce.
"No, už vás nebudu rušit. Určitě si chcete užít své krásné partnerky," otočil se pan Baggard směrem k Hermioně a jemně se jí uklonil, "slečno Grangerová."
"Ale já nejsem -"
"Veselé Vánoce."
"Veselé Vánoce i vám," kývl naposledy Malfoy, ale to už se pan Baggard otočil a nechal konsternovanou Hemionu v blonďákově společnosti.
Několik dlouhých minut jí trvalo, než dokázala všechno zpracovat, takže si ani neuvědomila, že Malfoy stále nenuceně postává vedle ní, dokud znovu nepromluvil.
"Takže," protahoval každou slabiku ve svém tradičním Malfoyovském stylu, "co máš tak akutního na práci, že si nemůžeš dopřát trochu příjemné konverzace s mojí maličkostí."
"Nevšimla jsem si," zavrčela Hermiona, "že by konverzace s tebou, byla kdykoliv příjemná."
"A já bych řekl, že pan Baggard by nesouhlasil. Slyšelas ho, prý mám krásnou partnerku a musím říct, že v těch šatech vůbec nevypadáš zle, Grangeorvá."
"Malfo -"
"Vyrostla si," přerušil ji a pohledem sjížděl po lesklých černých šatech, jež pevně obepínaly její postavu, přičemž se nezapomněl zarazit u hrudníku a usmát se způsobem, který ji donutil prudce zrudnout. "A musím říct, že ti to moc prospělo."
"Chováš se nechutně a já jsem s tebou právě skončila," zavrčela na něj Hermiona a odhodila si několik neposlušných pramenů z tváře. Jestli se něco doopravdy nezměnilo, tak její nezkrotné vlasy, které si pro dnešní večer pokusila svázat do pevného drdolu, přesto se jako vždy část uvolnila. "Mám lepší věci na práci, než se tu s tebou vybavovat!"
"Ano? A co prosím tě. Neumím si představit, co bys mohla dělat jiného, než si někam zalézt číst, ale v téhle kabelce naštěstí…," zarazil se a pohlédl jí do očí. "Slyšel jsem, že jsi dobrá v nezjistitelných zvětšovacích kouzlech, ale neříkej mi, že v té miniaturní taštičce máš doopravdy schovanou knihu… počkej, doopravdy máš, že jo? Poznám ti to na očích. Neuvěřitelné," rozesmál se na celé kolo a Hermiona cítila, jak jí hoří tváře. "Doufám, že je to alespoň pořádná bichle!"
"Děkuji, za příjemnou konverzaci," zasyčela Hermiona ironicky, "ale nemám v plánu si ji užívat i nadále. Takže, když mě omluvíš… Přeji ti veselé Vánoce." Než stačil Malfoy cokoliv dalšího říct, zmizela v davu a ještě stihla zaslechnout jeho hlasitý pobavený smích. Pak jen doufala, že na něj už nikdy nenarazí.
~TBC~
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 25. prosince 2011 v 18:50 | Reagovat

Klišé? Člověk má ale na klišé někdy náladu a tohle je milé. :-) Navíc mi Hermiona příšerně připomněla mou maličkost, když má jít na společenskou akci :-D Škoda jen, že neumím ta zvětšovací kouzla. Jak to by mi pomohlo k životu! :D

2 nel-ly nel-ly | Web | 25. prosince 2011 v 20:00 | Reagovat

[1]: jojo, na Vánoce si to člověk může dovolit... takže klasika Dramione a k tomu ještě kasičtější klišé, a mě je to jedno! :D
já si vzpomněla na Gilmorky, jak Rory chodila všude s knihou a já se smála, že jsem to samý :D kolikrát já si opilá cestou domu četla v mhd v noci? alespoň neusnu

3 jijííík jijííík | 2. září 2012 v 14:27 | Reagovat

super :) moc pěkná povídka

4 Malfoyka Malfoyka | Web | 19. července 2013 v 10:17 | Reagovat

Ty bláho! :-)

Myslela jsem, že už jsem z povídek o HP světě vyrostla..a přesto jsem tuhle povídku hltala jak malá! :-)

Jsem zrovna v práci a mohu říct, že jsem neodtrhla oči od monitoru a čekala, co bude dál  :-)

Dokonale napsané, božsky vystihnuté emoce (Hermiona byla suprově popsaná a Draco měl úžasnou roli) :-)

POVEDENÉ!!!!!!!

Malfoyka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx