Beznaděj (Info, 1)

28. prosince 2011 v 17:56 | Nel-ly |  Beznaděj
Slibovala jsem si, že už nebudu rozepisovat nové povídky, když mi blog hyzdí nedokončené, kdy mám třeba i několika měsíční pauzu mezi kapitolami, ale dostala jsem nápad a neodolala... Naštěstí jsem povídku v podsttě dokázala dopsat do počítače a teď už je to jen o přidávání kapitol.

Jedná se o AU (alternative universe), kdy sice Harry Potter dokázal Voldemorta porazit a zničit všechny viteály, takže ta alternativa se vlastně vztahuje jen k epilogu s trochu upravenou bitvou.
žánr: angst, bad-story?, tragédie, drama, atd.
rating: 15 - 18+ (komu vadí sprostá slova, krev, bolesti a explicitní popisy, tak sem ne - jo a v podstatě i slash)
(návrhy na jiný název vítány, já povídku vymyslím, napíšu, ale na názvy jsem prosě jelito)


Jak mohli být tak hloupí? Jistě, služebníci dobra, ti vždy věří ve šťastné konce, kdy tma ustoupí světlu a podobný kecy. Idioti.

***

Od raného mládí ho poučovali o tom, jak se má chovat, co dělat a říkat, jak žít. Poslouchal, učil se a stával se tím, čím měl, a pak se to stalo… začal myslet hlavou, uvažovat o pravidlech, která mu rodiče i okolí vtloukali do hlavy, pochybovat. A ty pochybnosti nakonec zapříčinily jeho konec.
Konec? Kdyby toho byl ještě schopen, snad by se i zasmál. Kdepak, tohle nebyl konec, ani zdaleka, tohle byl teprve začátek. Začátek dlouhé cesty pochopení, lítosti a bolesti - především bolesti - tou si byl jistý, jako ničím jiným ve svém zpackaném životě.


***

"Hni sebou!"
S námahou zvedl hlavu, kterou měl doteď bezvládně položenou na kolenou a zamžoural směrem k zamřížovaným dveřím, které se otevřely a vpustily do sklepa, upraveného jako jeho osobní provizorní vězení, trochu světla z hůlky.
Lumos, to byl to kouzlo, slyšel v hlavě tichý hlas, který mu vzdáleně připomínal jeho staré já. Jak je to dlouho, co naposledy držel v ruce svoji hůlku? Kdy naposledy mohl cítit magii korzující v jeho těle a magickém dřevěném proutku? Dny, měsíce, roky? Čas mu začal splývat už dávno.
"Hej ty, vstávat! Vedu ti novýho spolubydlícího, tak ho tu hezky proveď," zachechtal se muž, jehož jméno neznal. Kdysi to nepovažoval za důležité a dnes už na tom nezáleželo. "Je to vzácný host, musí mít to největší pohodlí."
Teprve teď si všiml vyhublé postavy stojící ve stínu svalnatého, o jehož masitých prackách se mu někdy zdávalo, stejně jako o mnoha ostatních. Stačilo jedno popostrčení a neznámý vklopýtal dovnitř a okamžitě ztratil rovnováhu a za chechotu jejich věznitele se svalil na zem.
"Málem bych zapomněl na slušný vychování," ozval se znovu ten chraplavý hlas, který mu tolikrát šeptal do ucha slova, jejichž ještě před pár lety neznal a byl si jistý, že ho nikdy poznat nechtěl, "hostina pro naši velectěnou návštěvu."
Na zemi přistál bochník chleba a dokonce i trocha sušeného masa a sýra, kterých by se kdysi ani nedotkl. Dnes mu to vážně připadalo jako opravdová hostina.
"Tak si tu užijte a moc neponocujte, pán s tebou bude chtít zítra mluvit," byla jeho poslední slova, než s posměšným výrazem zabouchl dveře od jeho - vlastně teď už jejich - provizorní cely.
Nenamáhal se věnovat svému novému společníkovi víc pozornosti, než bylo potřeba. V duchu ho však překvapilo, než ještě dokázal pocítit něco podobného hněvu, když si uvědomil, že se s ním bude muset dělit o místo, pití i jídlo. Nezajímalo ho, že mladík pro něj mohl být jediná přátelská společnost nebo i spřízněná duše. Ne, to doopravdy ne. O nic takového nestál. Zvykl si na svoji samotu a vítal ji.
Namáhavě se postavil na nohy a se shrbenými zády přešel k jídlu ležícímu na zemi, pak s pomalu nadlidským úsilím roztrhl chleba a polovinu hodil k nohám svého nového společníka, to samé udělal i s masem a sýrem, přestože v duchu si nadával, za svoji dobrotu - druhý chlapec totiž nevypadal, že by si jídla všiml nebo o něj stál a už vůbec ne, že by se na něj kvůli tomu vrhl, a i kdyby, nejspíš byl stejně slabý nebo dokonce slabší než on sám.
S chutí se zakousl do svého přídělu, a ač se snažil šetřit si jídlo a vychutnávat si především chuť ztvrdlého sýru a přesoleného masa, za chvíli spořádal vše, co měl a vydal se pro tu trochu vody, která mu ještě zbyla v kovovém kbelíku, v němž měl pohozený i potlučený rezivějící hrnek. V místnosti se nacházely dva kbelíky a on se doopravdy nechtěl ani o jeden dělit, jenže nejspíš neměl na výběr a tak s neslyšitelným povzdechem potom, co se dosyta napil, nabral polovinu hrnku i pro toho druhého a podal mu ji.
"Díky," byla první slova, co tmavovlasý vyslovil od chvíle, co byl vstrčen do jeho - jejich - kobky. První reakce a taky známka toho, že není jen chodící tělo (velice zbídačené tělo) bez duše.
Neodpověděl, jen kývnul, i když se jeho společník nenamáhal zvednout hlavu a odklopýtal se zpět do vzdálenějšího rohu, kde se usadil na své oblíbené místo, odkud měl alespoň částečný výhled na tu trošku oblohy, jíž se mu dostávalo díky miniaturnímu zamřížovanému okénku dva metry nad jeho hlavou.
"Jak - jak dlouho už tu jsi?" ozvalo se po nějaké době, kdy jen nečinně seděl a zíral na strop. Slova byla tak tichá, pronášená ochraptělým hlasem, že jim jen stěží rozuměl.
"Nevím," odpověděl přes všechny svoje plány. Ještě před chvílí se zařekl, že se nebude zaplétat do zbytečných rozhovorů s dalšími vězni, kteří nejspíš skončí mrtví, stejně jako všichni ostatní. Nebude se vysilovat, protože musí přečkat to, co ho jistě už brzy znovu čeká.
"D-děkuji za to předtím," pokračoval však jeho společník, jakoby si neuvědomil jeho odtažité chování, které mělo být jasnou známkou jeho averze ke konverzaci.
"Nic se nestalo," zasyčel a pohlédl na zkroucenou postavu vzdálenou několik metrů. Jídlo leželo stále na zemi před ním, nedotčené. Ucítil, jak se mu zhoupl žaludek a uslyšel i tiché zakručení. "Měl by ses najíst."
"Nemám hlad."
"Hloupost! Každý vězeň má hlad a i kdyby ne, tak ber, dokud dávají," rozčílil se, "budeš potřebovat sílu na to, co tě čeká - ať už po tobě chtějí cokoliv."
"Vím, co chtějí," zašeptal mladík a na kratičkou chvíli zvedl hlavu. Snažil se mu pohlédnout do obličeje a zjisti, kdo je ten hlupák, jak se tváří… jenže přes záplavu rozcuchaných tmavých slepenců a špínu na tváři nedokázal zahlédnout jediný jeho rys. "Nemůžu jim to dát, i kdybych sám chtěl."
"Pak tedy zemřeš."
"Nejspíš," pokýval hlavou bez zájmu.
"Je ti jedno, že zemřeš?" vykřikl a okamžitě zapomněl na svoji pečlivě vybudovanou hradbu lhostejnosti a chladu. Jeho jediným cílem bylo vždy přežít, ať to stojí, co to stojí.
"Asi si to i zasloužím," pokrčil rameny, "je to moje vina."
"Co je tvoje vina?"
"Všechno," řekl prostě a konečně se mu zadíval přímo do očí. Polilo ho horko následované chladem, který roztřásl jeho tělo. Ty oči znal lépe, než kdokoliv jiný, tolikrát je vídal ve svých snech a nedokázal je vypudit z mysli, "můžu dokonce i za to, že tě sem zavřeli."
" Já ne -"
"Rád tě zase vidím, Draco, i když jsem doufal, že už se nikdy nepotkáme," řekl pomalu Harry Potter a konečně se pustil do svého přídělu jídla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 30. prosince 2011 v 15:20 | Reagovat

*.* To se mi líbí! Napadají mě samé neplechy, když si představím, co by po něm mohli chtít :-D A navíc to má úchvatnou atmosféru...:-)

2 Nelsh Nelsh | 19. července 2012 v 21:44 | Reagovat

Zajímavé je to docela určitě, jen...no, nemůžu si pomoct a mám dojem, že by to chtělo nějaké pokračování. Ale tím se nezabývej - já si často vymýšlím konce příběhů, které závěr nemají. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx